První původní tuzemský projekt stanice Canal+, který lze od neděle vidět v její videotéce a vznikl v koprodukci s Českou televizí, si bere dějiny jako poněkud zvláštní rukojmí.
V úvodních scénách šestidílné Dcery národa divák rozhodně nemá pocit, že se ocitl na zasedání českých poslanců. Palacký v podání Jana Vlasáka, František Ladislav Rieger ztvárněný Jiřím Langmajerem nebo František August Brauner hraný Leošem Nohou připomínají spíše sešlost kdesi v ústavu pro choré duchem. Muži buď nedoslýchají, nebo si vysvětlují věci tak, aby debatu pochopil i ten poslední školák. Skoro to chvílemi vypadá, že se Langmajer herecky zapomněl ve filmech úplně jiného žánru, tedy těch, v nichž účinkuje nejčastěji a pro které rád používá slovo "poprcávání".
Až za docela dlouho začne být zřejmé, že režisér Matěj Chlupáček se scenáristkou Lucií Vaňkovou se poněkud neobratně pokoušejí o českou verzi satirických historických, respektive ahistorických minisérií jako Veliká od HBO.
Hrdinka, dcera Karla Havlíčka Borovského Zdeňka Havlíčková, se zkraje opravdu trochu podobá Kateřině Veliké z této komedie. Také se ocitá na neznámém místě, ne na carském dvoře, ale v lepší společnosti, než na jakou byla chudá sirota doposud zvyklá. Významní muži národa českého si usmyslí, že právě potomkyně slavného literáta poslouží jako potřebný symbol obrození. A skrze národní loterii, která má této dospívající ženě zajistit živobytí, z ní chtějí vyrobit dokonalou loutku sloužící jen těm nejlepším národním zájmům.
Jenže zatímco scenárista a tvůrce Veliké Tony McNamara si zcela očividně, drze a anachronicky pohrával s dějinami, česká minisérie ve stylizaci dost tápe. Nejviditelnější je to v prvních částech. Zprvu spíše působí, jako by se nejednalo o záměr a autoři si jen špatně udělali rešerši, v důsledku čehož nechávají hrdiny a hrdinky jednat poněkud moderně. Od otrávených povzdechů a gest po pozdravy pěstí či loktem jako někde na běžné základní škole 21. století.
Děje se to pochopitelně naschvál, jak později napovědí scény, v nichž je vyobrazená tisícikorunová bankovka ve známém současném designu právě s Havlíčkovou na přední straně. A zcela zřejmé je to ve třetí části, kdy se ples mění v taneční party s moderní hudbou a zelenými diskotékovými světly.
Tyto občasné osvěžující záblesky - inspirované třeba také snímkem Marie Antoinetta od režisérky Sofie Coppoly - však jen umocňují pochyby, o čem seriál pojednává jako celek.
Dcera národa chce upozornit na tehdejší těžký úděl žen, které doslova patřily mužům, například dokonce chodily za jejich dluhy do vězení, aby viník mezitím mohl vydělávat na splacení. Protože žena prakticky pracovat nemohla, pokud netoužila být třeba švadlenou. Záměr je tedy chvályhodný, avšak těžko říci, zda mu pomůže vyobrazit Palackého a další muže jako jednorozměrné karikatury. Je jistě dobře, když tyto význačné postavy českých dějin nevystupují jako dokonalé pomníky z mramoru. Naložit s nimi takhle však vyznívá nikoli odlehčeně či podvratně, spíš nedůstojně.
"Aspoň jednou bude ta naše národní povaha k něčemu dobrá," pochvaluje si v jedné scéně Palacký nápad uspořádat konkurz na nápadníka pro Havlíčkovou neoficiálně, pomocí drben. A pak se všichni hurónsky smějí. Bohužel to působí příšerně chtěně a návodně. Každý vtip jako by musel mít i nápovědu.
Seriál přitom v jádru není komedií, natož satirou, ani nezvyklým pohledem na naše dějiny. Je to především romance pohrávající si s oblíbenými dobovými koncepty osudové lásky z tehdejšího spotřebního čtení.
Jako příběh pro mládež o vzpouře proti dospělým a nenaplněné lásce dává Dcera národa největší, a možná jediný smysl.
Od třetí epizody, kdy definitivně mění náladu a začne jít především o lásku, ostatně vyprávění konečně nachází vlastní tón. Poslední tři části režírované Cristinou Grosan už spíše připomínají historické soap opery, jako byli Bridgertonovi. A tady jsou tvůrci více doma než v rýpavém pohledu na dějiny či snaze o osvěžující obrácení perspektivy.
Antonie Formanová v roli Havlíčkové umí být sebevědomou hrdinkou, trochu puberťačkou, trochu paličatou dcerou svého věhlasného otce, který za života také odmítal dělat kompromisy. Škoda že protagonistku pronásleduje tak otravná skupina mocných, až se ze seriálu vytrácí veškeré potřebné napětí nebo vtip.
Možná byly dějiny ve vleku mužů tak dlouhou dobu, že je nyní potřeba to vyvažovat co nejradikálnějšími obraty. Přesto pohled na pitvořící se české herce, kteří vypadají, že neumí do pěti napočítat, nepůsobí jako nejšťastnější způsob, jak doposud nespravedlivý dějinný barometr pootočit. Anebo je možná jen ošemetné chtít vytvářet karikatury těchto mužů dřív, než jim česká filmová a seriálová historická dramata zvládnou dát komplexní a podnětnou vážnou tvář.
Minisérie
Dcera národa
Režie: Cristina Groșan a Matěj Chlupáček
Minisérie je k vidění ve videotéce Canal+.
