Možná ze všeho nejvíc v paměti utkví tekutost: neustálá proměna tvarů a forem na pódiu pražské O2 areny, organické přelévání křivek, rozpouštění lidské tváře do vláken trávy, podmořských řas, nebo snad čisté energie. Permanentní snoubení a prorůstání siluet i obrysů. Z květu je motýl, z listů křídla, tvář je korál a to vše je ještě mnoho dalších věcí. Rozpusťme se do sounáležitosti s živou přírodou ještě mnohem víc, osvoboďme se, říká snění Björk o ostrovu, který by byl utopickým útočištěm: tady "rostliny mají pusu, vibrují ve vzduchu jako kolibříci nebo vám vyrůstají z rukou".
V současném světě leckoho zaujme téma transgrese mezi mužským a ženským rodem. Björk ji z hloubi přijímá jako svoje téma, ale bere ho zgruntu. Na finále koncertu přichází jako bytost mezi ženou, labutí, keřem magnolie a lapačem snů.
Impozantní je její schopnost ignorovat zavedené a ustálené postupy. Sedmapadesátiletá hudebnice už od konce turné k albu Biophilia z roku 2011 nosí na koncertech masky. "Je to dobrý způsob, jak něco skrýt a odhalit zároveň," řekla. Ve věku selfies, touhy po mediální přítomnosti a také stereotypizované ženské krásy vyřadila svou tvář ze hry.
Stejně tak nemá cenu čekat na současné šňůře populární singly z 90. let minulého století jako Bachelorette, It’s Oh So Quiet nebo All Is Full of Love. Björk se soustředí na hudbu z předposledního alba Utopia a nejnovější, loňské Fossory. Večer rámují písně z "rozchodové" desky Vulnicura, která byla roku 2015 vlastně kontemplací nad udržitelnými vztahy. Úvodní skladba koncertu The Gate je právě tak obecná, aby její "I care for you, I care for you…" ("Záleží mi na tobě" nebo "Chci ti dát svou péči") otevřelo večer o vztazích zdaleka ne jen lidských.
Hudba: nezapamatovatelná, nesnadná, ambiciózní, v bláznivém obsazení, bez popových a tanečních přímočarostí, s nijak laciným vstupným - a stejně na pražský koncert přišlo 6000 lidí. Skoro by se chtělo říct, že v tom je naděje.
Sedm flétnistek a klarinetistek je hodně specifická kapela pro světové turné. Islandský ansámbl Viibra, který zpěvačku doprovází také v Praze, má však chytře a půvabně vymyšlená aranžmá, polyfonicky se doplňuje i v choreografii občas jako řízené větrem nebo vlnobitím. Dominují altové příčné flétny. Kapelu doplňují už jen tři hráči na scéně: Manu Delago (původem z Rakouska) hraje kromě bicích i na misky ve vodní nádrži, dále je tu harfistka Katie Buckley a trombon i elektroniku ovládá Bergur Þórisson.
Uprostřed večera Björk promítne krátký textový manifest k albu Utopia. Mluví se tu o nutnosti "dokázat si představit nepředstavitelné", chceme-li způsobit změnu ve světě zasaženém klimatickou krizí. Není to jen apel: impulz k aktivnímu postoji otevírá cestu k osvobodivému, šťastnému pocitu. Björk má nepochybně cit pro generaci Z a její pocit environmentálního žalu. Sama ho však evidentně neprožívá: rešeršuje, spojuje se s vědci i umělci. Jejich kooperace charakterizuje i zvuk a obraz současného turné nazvaného Cornucopia.
Tříminutové poselství švédské klimatické aktivistky Grety Thunberg, promítané jako první přídavek, bylo natočené a prvně uvedené v roce 2019. Její prosba a apel mají anarchistický podtón: "Ukazuje se, že vlády nám nepomůžou," říká Greta na Björčině koncertu. Je to jasně odlišný postoj od dřívějších snah hudebníků přesvědčit o změně politiky, například Bono z kapely U2 míval osobní schůzky s nejmocnějšími muži americké vlády.
Zjevení Grety na velkém plátně v O2 areně vyvolá několik málo hvízdnutí ve smyslu "chceme radši hudbu". Takový komentář je bláhový: kam si jeho autoři mysleli, že jdou? Björk je už dlouho a nepřeslechnutelně přesvědčená, že populární umělci mají jednat ve jménu silných témat dnešního světa. Ukazovat možnosti spojení, odvracet se od "minulosti, kterou prožíváme ve smyčce pořád dokola", jak píše v manifestu k albu Utopia.
Přese všechno takovýhle večer nevyzařuje dominantně pocit angažovanosti, funkčnosti. Důvodem je radikální imaginace, která tu všechno prostupuje: od zvukové syntézy přes asymetričnost songů po kostýmy a nezdrženlivé rozpuštění sebe sama v dalších přírodních entitách. Není možné opominout slovo obřad: na řadě míst koncertu jako by osm žen a dva muži na scéně naplňovali rituál, u kterého si sami určili jak formu, tak nepojmenovaný předmět uctívání.
Bylo by fajn, kdyby Björk někdo řekl, že přijela zpívat do země, jejíž zakladatelé pop-music se srovnávali se stonožkou a po vzoru Ezopa konfrontovali brabence. Že od prvních swingových šlágrů se u nás slunečnice otáčí za sluncem a zpěvačka s ní: že příběhu rozpouštění člověka do "nad-člověčího" jsme se neubránili ani u nás. Nejspíš by řekla, že takové věci se dozvídá v každé zemi, do které přicestuje: a že právě proto utopie o konci antropocentrismu vzbuzuje pocit blízkosti v lidech po celém světě.
Evidentními příbuznými Björk jsou i dvě české bytosti, které se neustále s lehkostí rozkládají na části a tekutě proměňují: medvědi z animované série Pojďte, pane, budeme si hrát. Koneckonců ve svém prvním sólovém klipu Human Behaviour zpívala Islanďanka "sežraná" v břiše medvěda. Režisér onoho videa Michel Gondry říká, že k podobným momentům ho inspiroval právě československý animovaný film. Takže do sebe nakonec všechno zapadá: nemůžeme říct, že se nás Björčina výzva k radikálnímu vědomí a snění netýká.
