Leckdo si představuje Island jako mytický ostrov vytržený z koloběhu konzumního Západu, jako předkřesťanské útočiště pohádkových bytostí, kde přežívají pohanské rituály. Podobné stereotypy přecházely i na šestapadesátiletou Björk, nejslavnější Islanďanku a donedávna jedinou tamní umělkyni, kterou potkal celosvětový komerční úspěch. Dlouho byla vnímána jako intuitivní čarodějka, emocionální tvůrkyně spjatá s kořeny, pro kterou jako by okolí neexistovalo.
Přitom v mládí měla k Islandu stejný vztah jako kdokoliv v jejím věku. Když se roku 1992 rozpadli její Sugarcubes, podle magazínu Rolling Stone "největší rocková kapela, která kdy vzešla z Islandu", bylo Björk sedmadvacet let, na ostrov se vykašlala a přestěhovala se do Londýna. Tam tou dobou z každého klubu zurčela elektronická hudba vystavěná na základech stylů jungle, drum’n’bass nebo breakcore.
Björk neměla v plánu pěstovat jakési distancované "islanďanství". Na živoucí scénu přirozeně zaplula a ze zemité rockové zpěvačky se dlouhými skoky transformovala ve svébytnou autorku, která na deskách Debut, Post a Homogenic kombinovala krystalické smyčce a akustické nástroje s elektronickými beaty. Spolupracovala s producenty, módními návrháři i režiséry, začala žít v USA. Vytvořila dokonalý audiovizuální archetyp futuristické umělkyně.
Tehdy ani dlouho poté ještě neměla nic společného se stereotypním pojetím Islandu. Teprve nyní vydaná Fossora, kterou lze vnímat jako poslední díl rozvodové trilogie, započaté albem Vulnicura v roce 2015, je její první deskou skutečně ukotvenou na Islandu. Do velké míry naplňuje představy, jež o téhle zemi chováme. "Každá generace proti něčemu rebeluje," řekla Björk v rozhovoru pro Pitchfork, když mluvila o tom, jak vzdálená jí byla její hippie matka se zálibou v ezoterice a pohanství. "Ve skutečnosti je ale to, proti čemu rebelujete, vaší součástí. Je to váš stín," dodala.
S houbami, nebo bez
Björk se zpět na Island přestěhovala poté, co ji podle jejích slov vyhnala ze Spojených států vlna masových střeleb a tamní úroveň násilí. Částečnou roli sehrála i pandemie covidu-19. Zpěvačka se na rodný ostrov vrátila krátce poté, co jí roku 2018 zemřela matka, a tenhle odchod je jedním z velkých témat nahrávky. Rozhodně ale nepřevažuje smutek - matce věnuje autorka dvě skladby, Sorrowful Soul a Ancestress. Organicky je však zapustila do celku, který není definován truchlením.
Fossoru zatěžuje koncept stejně jako předešlá alba - Medúlla byla složená jenom ze střípků lidského hlasu, Biophilia tematizovala křehkost islandské přírody a klimatu obecně, Vulnicura téměř dokumentárně zaznamenala rozpad manželství s umělcem Matthewem Barneym. A novinka je - o houbách.
Když tohle téma Björk zmiňuje v interview, neubrání se potutelnému úsměšku. Zároveň ale nelze pochybovat, že umělkyně, která se o vědu a biologii zajímá od dětství, opravdu prožívá "houbové období". Důležité je, že Fossora funguje dobře i v okamžiku, kdy se posluchač rozhodne celou linii příběhu hub a způsobů jejich komunikace ignorovat.
Občas je to i potřeba. Björk mívá tendence věci zbytečně komplikovat, byť nikdy proto, aby se vytahovala. Spíš se jedná o její přirozený modus operandi. Je umělkyní v nejširším slova smyslu: umění pro ni představuje způsob života, podobně jako třeba pro Yoko Ono.
Dobře je to slyšet v nové skladbě Victimhood, které stejně jako většině desky vévodí hluboké tóny basklarinetů. Tady ale zní ještě nespoutaněji: připomínají hudbu, jakou orchestru předepsal francouzský avantgardní skladatel Olivier Messiaen v dílech imitujících zpěv ptactva.
Přesně tenhle typ drobných detailů je Björk vlastní. Do předchozí nahrávky Utopia z roku 2017 zabudovala opravdové ptačí štěbetání. Když jej ale teď napodobuje malé klarinetové těleso, působí to paradoxně uvěřitelněji - Björk není vlastní předkládat posluchači záznamy reálného života, všechny své hluboce osobní zážitky prosívá konceptuálním filtrem uměleckého gesta.
"Moje lebka je moje katedrála," zpívá v Ancestress, a znovu tím potvrzuje své sebevědomí. Obsah jejích emocionálních songů vyvěrá ze srdce, vždy ho ale usměrňuje hlava.
Dotaženo na maximum
Čím je Björk starší, tím komplikovanějšími mechanismy svou hudbu uchopuje. Těžko se ještě někdy dočkáme tak melodických skladeb jako Human Behaviour, Hyperballad nebo Jóga z 90. let minulého století. Björk kráčí opačným směrem, podobně jako nedávno zesnulý americko-britský skladatel a zpěvák Scott Walker. Ten začínal v 60. letech coby člen komerčně úspěšné beatové kapely a skončil jako absolutní konceptualista komponující komplikovaná díla o fašistovi Mussolinim.
Björk je pořád otevřená světu, trajektorii ale opisuje podobnou. A způsob, jakým na albu Fossora nakládá s instrumentací, dokazuje, že nepotřebuje dělat kompromisy.
Basklarinety a klarinety jsou všudypřítomné, hrají zde rytmickou i melodickou roli. Umělkyně, která vždy měla blízko k taneční kultuře a dodnes intenzivně nasává vlivy aktuálního elektronického undergroundu, je ovšem kombinuje s nečekanými beaty. V první skladbě Atopos se tak syrový rytmus ke konci mění v intenzivní gabber, původně nizozemský styl z počátku 90. let, jenž lákal tanečníky hyperrychlým bezhlavým rytmem.
Hned v následujícím tracku Ovule lze pak slyšet prvky v současnosti masivně populárního karibského žánru reggaeton.
Když se tyhle elektronické rytmy smíchají s avantgardními klarinety a Björčiným tradičně komplikovaně melodickým zpěvem, může to občas vyznít trochu absurdně. Umělkyně jako by tomu šla naproti: ve videoklipu k Atopu používá kostýmy, které připomínají obleky postav z nedělních studiových pohádek České televize. Jsou tak komické, až tíživý zvuk vítaně odlehčují.
Podobně vyznívá i krátké vokální intermezzo Mycelia, jež zní jako záznam tajné schůze hub skrytých pod lesním kobercem.
Humor ale nehraje prim, Björk je zkrátka jen tak sebejistá, že nepotřebuje nikoho přesvědčovat o vlastní serióznosti. Jenom komplikovaným jazykem předává jednoduchou zprávu o tom, v jakém stavu se nacházela při natáčení.
Po rozvodovém smutku alba Vulnicura a úlevné euforii Utopie je primární emocí novinky sounáležitost. Islanďanka zde vystupuje jako dcera, která se loučí s matkou. Zároveň je matkou vítající své děti: jak syn Sindri Eldon, tak dcera Ísadóra Bjarkardóttir Barney na albu zpívají. A k tomu všemu autorka zůstává pevně ukotvená v prostoru.
Kosmopolitní Björk, po většinu života považovaná za světoobčanku, projekt vymyslela na Islandu. Tady ji napadlo opřít jej o zvuk klarinetů. Tady se rozhodla původně klarinetový koncept narušit tanečními beaty. Udělala to s takovou jistotou, že vzniklo jedno z nejsevřenějších a celkově nejdotaženějších alb za posledních 20 let její kariéry.
Album
Björk: Fossora
One Little Independent Records 2022