Na obrazech výtvarníka Adolfa Lachmana, který v novorenesanční Ville Pellé vystavuje do 24. března, se samozřejmě skví jen spekulativní výjevy. To jim ale neubírá na působivosti.
Hned na chodbě návštěvníka vítá Kunětický alfadaněk, kresba tužkou dokončená digitální postprodukcí, kde titulní zvíře obklopuje jakési civilizační haraburdí. O několik schodů výše vidíme stejnou technikou zpracovanou barokní sochu, jejíž horní polovina se proměnila na členitý samorost.
Lachman dlouhodobě prolíná zvířecí či rostlinné prvky s těmi mechanickými, industriálními. V posledních letech zvlášť hojně pracuje s dřevěnými motivy. Jako je keř nebo strom, jemuž když se postaví do cesty překážka, jen ji obroste či vstřebá do svého těla - podobně výtvarník do celkové nálady svých prací zapojuje různé techniky a nástroje.
Na přehlídce nazvané Lachland je tento proces patrný. K vidění tu jsou skici tužkou i propiskou, v některých případech hraničící až s technickými náčrty, dále modely, plastiky a sochy, hrůzu budící masky v relikviářích, digitální malby, experimenty s umělou inteligencí, obaly desek zejména pro hudebníka Moimira Papalescua i ukázky autorovy práce na počítačových hrách Machinarium a Samorost 3 od českého studia Amanita Design.
"Ještě před pár lety se řešilo, jestli jsou hry umění, a teď už nikdo tuhle otázku nepokládá. Je to disciplína, která sem přišla, a je nutné, abychom s ní nějak pracovali, podobně jako když fotografie přepnula výhybku výtvarného umění," říká šestačtyřicetiletý malíř digitálních obrazů a počítačový grafik, který na přelomu tisíciletí vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Zdeňka Berana.
Od roku 2008 je členem Amanity, jež sbírá ceny doma stejně jako v zahraničí a jejíž tituly měly celosvětový ohlas. Lachman vývojáře označuje za kamarádské volné uskupení tvůrčích lidí. Aktuálně se do něj zapojuje spíš v rámci debat a testování jednotlivých prací.
"Všichni konzultují tak nějak všechno, tak trochu si do toho kecají, což je skvělé, protože tím částečně rozleptáte bublinu, která může vzniknout," nastiňuje výtvarník, jehož výstava připomene počítačové hry konstruováním svébytného světa, kde existují stroje s vědomím, idylická krajina i pokřivené verze tradičních hrdinů - jako děsivý Krakonoš nebo golem s jakousi hypermuskulaturou.
Určitou míru stylizace Lachman vnímá coby způsob, jak se odlišit od vysokorozpočtových herních trháků. "V Amanitě při vývoji záměrně pracujeme s chybou, nedokonalostí. Nepotřebujeme tlačit fotorealističnost, od toho jsou jiné, promakané hry. Ale tím, že se snažíme uplatňovat zkratku a vlastní výtvarný styl, naše hry stárnou pomaleji," vysvětluje.
Zastavit stroj dubem
Říká, že nemá příliš "vystavovací" ambice. Přehlídka ve Ville Pellé je jeho dosud největší, sestavil ji s manažerkou galerie Barborou Páníkovou a ředitelkou Vladanou Rýdlovou. Hlavní slovo měla kurátorka Martina Vítková, jež vybírala z více než 25 let jeho tvorby - od ještě školních prací jako detailních obrazů kopřiv a digitálních maleb zvaných Industriální cosi přes fiktivní objekty roztodivných tvarů z plechů a drátů až po zdřevnatělé předměty vytvářené v posledních čtyřech letech.
Ty začal Adolf Lachman vymýšlet z pocitu tvůrčí krize. Nevěděl, jak dál. Kamarád mu poradil, že by měl sám sobě dávat úkoly. Umělec si stanovoval i překážky, například si časově omezil práci s počítačem nebo si kladl výzvy v různých výtvarných technikách.
Roli sehrálo i to, že se z města přestěhoval na vesnici. "Uvědomuji si nutnost opečovávat přírodu. Se ženou se vrtáme v hlíně, sázíme stromy. Se dřevem jsem furt v kontaktu. Představuje pro mě touhu trochu se zklidnit, být střídmější, nehromadit věci. Když jsem začal navštěvovat různé meditační kurzy a dělat dechová cvičení, vyjevují se mi hodně právě tyhle obrazy - že tu pořád máme přírodu, o kterou se musíme starat," popisuje Lachman, co ho uplynulé roky motivovalo.
Faktorem bylo i chvilkové zastavení společnosti v době pandemie koronaviru. Dřevo také roste pozvolna, jen pár centimetrů za rok, a například obraz nazvaný Zdřevnatění F-22, na kterém se proměněná stíhačka vznáší nad krajinou, vyvolává až nábožnou úctu, stejně jako zvláštní klid ze strnulosti technického divu.
Podobně zaujme série menších bílých plastik, kde kmeny prorůstají motorkami nebo monopostem Formule 1. Písty a hadičky jsou pořád rozlišitelné, přesto už neoddělitelně spojené neústupným dřevem.
"Jak se na sebe dívají staleté, tisícileté duby a závodní okruhy?" ptá se Lachman, kterého fascinují technika i technologie. "Jako lidstvo máme rychlé stroje, neuvěřitelné raketové motory, stíhačky létající nadzvukovou rychlostí. Hrozně mě baví koukat se třeba na formule, ale zároveň mi celý závodní svět přijde tragikomický při pohledu právě na svět přírody, kde je představa podobných rychlostí šílená. Proto se snažím ten extrémně rychlý stroj zastavit dubem," uvažuje.
Když spojuje stroj se živým organismem, představuje si, jak by kooperovaly, kdyby už nepotřebovaly člověka. Podle Lachmana se technika vždy inspiruje tím, co už známe - silná ramena bagrů poháněná hydraulikou mu připomínají bicepsy.
Vetřelci v krajině
Trochu poťouchlou a doslovnou podobu srážky s nehybným objektem a následného rozpadu civilizačních výdobytků představují znázornění takzvaných crash testů, tedy destruktivních zkoušek testujících bezpečnost automobilů.
Umělec nechtěl kreslit dopravní nehody, které mu přišly až příliš navázané na lidské utrpení a emoce. Naopak auto pro něj ztělesňuje společenské postavení. Přijde mu zábavné ho cíleně poslat proti překážce a rovnou zničit. "Mám velkou databázi fotek z crash testů a pak je obkresluji. Jsem ve svém živlu, když se ten klenot na čtyřech kolech úplně rozmydlí, všechno tam lítá, teče, trhá se," vyznává se výtvarník.
Ze šrotu, jaký vzniká třeba právě při crash testech, a všeobecně odpadů lidské civilizace se na Lachmanových obrazech rodí biomechanické organismy, Mechoboti a Paroboti - ti se tak jmenují podle místa výskytu a zasazení na obrazech do okolí Pardubicka, kde se autor narodil. Bloumají však po téměř liduprázdné krajině.
Výtvarník prohlubuje představy o spojení přírody s pozůstatky lidské techniky. Realisticky zpracovanými obrazy zároveň doříkává příběh antropocénu, jak někteří označují dobu, v níž míříme k likvidaci života. Pojem začali zkraje tisíciletí používat vědci přesvědčení, že změny, které lidské konání vytváří na Zemi, jsou už tak veliké, že lze člověka směle považovat za hlavní geologický faktor planety.
Lachman nabízí pohled na samý konec, kdy člověk zmizel a jeho tisíce let přetrvávající věci jako plasty, kovy nebo elektronika nabývají vlastní život.
Je to idealistické zobrazení neskutečné budoucnosti, v níž se například do půdy nebudou dostávat zbytky toxických látek. Výjevy podněcují představivost. Poklidně vedou člověka k pokoře před procesy, nad nimiž nemusí mít moc.
Vdechovat život
Z výstavy je zřejmé, že prolínání techniky s organickou hmotou přitahuje Adolfa Lachmana prakticky celou tvůrčí dráhu. Nastartovala ho popkultura 80. let minulého století. "Viděl jsem filmy ze Západu a ve Vetřelci mě víc než samotné titulní monstrum fascinoval android Bishop. Neměl v sobě mechanické součástky jako třeba Terminátor, proudila v něm tekutina, byl takový blemcavý," zmiňuje postavu z druhého dílu sci-fi série.
"Tam se zrodila moje až trochu obsese pořád prozkoumávat svět, který běžně neznáme. Díky příběhům a umění můžeme konstruovat novou formu reality, která je schopná zohlednit přerod mezi industriální a biologickou částí tak, aby člověk nevěděl, kde ta hranice je," objasňuje.
Na Vetřelci se výtvarně podílel švýcarský umělec H. R. Giger. Jeho dílo loni v Česku připomněla Alšova jihočeská galerie, do Hluboké nad Vltavou za ním přijelo rekordních více než 90 tisíc lidí.
Giger samozřejmě přitahoval davy díky spolupracím s filmaři nebo hudebníky. Přesto zájem o jeho podobně biomechanickou, avšak oproti Lachmanovi mnohem temnější tvorbu ukazuje na obecnou přitažlivost těchto témat.
Se stroji žijeme denně, nejsme s nimi srostlí doslova ani jimi proměnění úplně tělesně jako na Švýcarových plátnech. A stejně se na ně můžeme zřejmě snadno napojit. "Pořád nás jako lidstvo přitahuje božská podstata tvoření. Chceme něčemu vdechovat život. Když vidíme potenciál, že něco, třeba stroj, může žít, nějak nás to fascinuje. Kdybychom se vyvinuli v jinou než technokratickou společnost, třeba by tato touha měla jinou formu," zamýšlí se Adolf Lachman.
Pozůstatky takové společnosti vidíme na jeho obrazech. Své objekty někdy dokonce zasazuje do už existujících maleb jako v případě Mechobota pod Řípem, kde se obří objekt napájí z malého vodního zdroje na původním obraze Roudnice od malíře Františka Chalupy z 19. století. "Mám opravdu rád staré umění, postihuje něco, co my už tady nemáme. Když se podíváte do krajiny, tak už není tak čistá jako na těch obrazech. Proto se to snažím trochu oprášit a připomenout," vysvětluje Adolf Lachman.
Výstava ho označuje za postapokalyptického romantika. Jeho obrazy skrývají cosi na způsob máchovského lehkého úsměvu na tváři a hlubokého žalu v srdci z námi zničené přírody. Předestírá záhadu, kterou běžně nevidíme, svárem techniky a života upoutá pozornost. A to může být první krok, jímž objevíme neviditelnou krásu třeba hned za vlastními humny.
