O víkendu se s kapelou objevíte na festivalu Mezi ploty, který se už tradičně koná v areálu psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Vnímáte tohle místo jako útočiště před nepochopením okolního světa, jak naznačují upoutávky?
Hráli jsme tam už dvakrát a Bohnice určitě patří mezi místa, kde se cítím příjemně. Zajímají mě všichni lidi, kteří nějak vybočují z normálu, čímž ale určitě nechci stav těch, co se v léčebně ocitli, nějak zlehčovat. Vím, že mají těžký život. Na druhou stranu se mi líbí atmosféra, která tam díky propojení pacientů s návštěvníky festivalu vzniká.
Hraní v nevšedním prostředí pro neobvyklé obecenstvo jste si na konci dubna zkusili i ve věznici na Borech, kam jste se vypravili při příležitosti speciální šňůry po místech spojených s Václavem Havlem.
Tam jsme hráli pro asi 85 vězňů a byla to neskutečná síla. Na konci vystoupení jsme byli úplně v transu, a když jsme hned potom dávali rozhovor, neměli jsme slov. Tam už se nedalo mluvit o obyčejném koncertu, ale spíš o opravdu intenzivní hudební komunikaci. Na běžném koncertě hrajete pro své fanoušky, kteří za vámi dorazili, protože mají vaši muziku rádi. V tomhle případě jsme se ale setkali s ostrými chlapy, které naše tvorba třeba vůbec nezajímá, nebo se jim možná i protiví, a přišli na nás jenom proto, aby si zpestřili svůj stereotypní každodenní program. Přes tohle vědomí jsme před ně museli předstoupit a snažili jsme se jim úplně rozdat.
Podařilo se vám vězně nakonec získat na svoji stranu?
Měl jsem pocit, že se nám postupně povedlo navázat komunikaci. Bylo to znát na tom, že si vězni začali poťukávat nohama nebo se lehce pohupovat, i na jejich docela velkém potlesku. Jinak totiž museli celou dobu sedět. V písničkách, ve kterých máme ticho, pak zůstávali zticha, takže mi přišlo, že to jsou skutečně pozorní posluchači. Nejdřív jsem se bál, že je moje texty spíš naštvou, protože co jim bude nějaký mladý kluk zpívat o svobodě. Nakonec jsem měl ale dojem, že to zafungovalo a že jsme jim na těch pár desítek minut svobodu opravdu dokázali zprostředkovat. Proto jsem po posledních tónech prožíval euforii a zároveň jsem si uvědomoval ten rozpor, když všechny ty chlapy vězeňská služba zase odvedla do cel, zatímco my jsme mohli jít volně ven.
Kdo tenhle netradiční koncert inicioval?
S nápadem nás oslovil kaplan borské věznice Blažej Pelán, úžasný člověk, kterému vždycky úplně září oči a který se vězně pokouší duchovně rozvíjet. To mě přivádí k jednomu postřehu, který jsem si z návštěvy věznice odnesl. Mnoho z jejích zaměstnanců kritizuje, jak velké finanční prostředky stát vynakládá na to, aby se trestanci za mříže už nevrátili, kolik peněz investuje do jejich vzdělávání a pracovního začlenění. Velká část vězňů se tam přitom ocitá znovu a znovu, takže se ty investice zdají místnímu personálu marné.
Kaplan Pelán naproti tomu říká, že i kdyby všechno to úsilí pomohlo jednomu jedinému člověku, má to význam. Na tomhle příkladu jde podle mě ilustrovat dva základní myšlenkové principy, které ve světě kolem nás fungují. Jeden z nich je čistě racionální a pak tady existuje ještě ten duchovní, pro racionální lidi zdánlivě nesmyslný princip. Bez racionálního přístupu by svět přirozeně fungovat nemohl, ale myslím, že by stejně tak nefungoval ani bez toho na první pohled naivního. Z lidí by se pak staly stroje.
Zrní
- Kladenskou alternativní kapelu kombinující folk a elektroniku založili v roce 2001 zpěvák Jan Unger, houslista Jan Fišer, kytarista Jan Juklík, baskytarista Jan Caithaml a bubeník Ondřej Slavík. Ve stejné sestavě hraje dodnes.
- Na kontě má zatím pět studiových alb, letos se chystá vydat novinku.
- K oslavám 30 let od sametové revoluce uspořádala speciální koncertní turné Havlovy děti Havlovi, v rámci něhož zahraje na místech spojených s prvním polistopadovým prezidentem.
- Vystoupí například v kulturním centru Pražská křižovatka (2. 10.), v Divadle Na zábradlí (7. 10.), v brněnské Huse na provázku (16. 11.), v Praze na Národní třídě (17. 11.), v Chebu v Galerii 4 (13. 12.) nebo v Havlově chalupě na Hrádečku (18. 12.).
O nutnosti řídit se nejen rozumem, ale i ideály koneckonců vypovídá i život Václava Havla, k jehož myšlenkovému dědictví se v projektu Havlovy děti Havlovi hlásíte. Kde se ve vás vzala potřeba někdejšího disidenta a pozdějšího prezidenta připomenout?
Loni v prosinci při výročí úmrtí Václava Havla jsme si řekli, že přes tu šílenou zimu zajedeme zahrát pár písniček na Hrádeček, abychom uctili jeho památku. Zhruba deset lidí tam tehdy zrovna za Havla zapalovalo svíčku, tak si nás poslechli. Pak jsme na začátku roku přemýšleli, jakým způsobem oslavit 30 let svobody, a protože jsme se shodli, že pro nás Havel boj za svobodu v roce 1989 symbolizuje, napadlo nás turné po místech, která jsou s ním spojená. Do toho se nám ozval právě kaplan Pelán, a my jsme tak našli první takovou lokaci. Právě na Borech totiž bývalý režim v 80. letech Havla víc než rok věznil. Teď už máme naplánovaných asi deset koncertů. Na některé z nich se budou prodávat vstupenky a některé budou čistě symbolické pro omezený počet posluchačů.
Ten největší bude 17. listopadu na Národní třídě. Vystoupíme ale i v Divadle Na zábradlí, v brněnské Huse na provázku, v Galerii 4 v Chebu, kde koncert spojíme i s výstavou Bohdana Holomíčka, který Havla fotil, nebo znovu na Hrádečku. Když jsem minulý rok viděl, kolik svíček tam bylo i několik let po Havlově smrti zapálených, tak jsem si uvědomil, jak upřímný cit dokázal v lidech vzbudit, přestože to byl politik. Podobné emoce podle mě současná politická reprezentace zažehnout nedokáže. Nemyslím si, že by například příznivci současného premiéra byli ochotní šest let po jeho smrti zajet k jeho chalupě, aby mu tam zapálili svíčku. Když ale odešel Havel, tak to spoustu lidí včetně mě sundalo, a to právě proto, že šířil něco, co přesahuje rámec běžné politiky.
Bubeník vaší kapely Ondřej Slavík říkal, že ho Havel inspiroval ke spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni, pod jejíž záštitou doučoval děti ze sociálně slabých rodin. Přivedlo Havlovo poselství k něčemu podobnému i vás?
Žádný konkrétní čin mě teď nenapadá, ale Havlův odkaz v sobě určitě cítím. Už jako dítě jsem k němu měl vztah, protože ho měli rádi moji rodiče. Táta nosil dlouhé vlasy a vousy, komouše nesnášel, a když za rodiči přijeli kamarádi, tak jsme u ohně hráli písničky od Dylana a Beatles. Později jsem Havla začal obdivovat jako umělce i jako politika, a to právě kvůli lidskému rozměru, který do politiky vnášel.
Zejména při prezidentských volbách se ukazuje, že pro liberální část společnosti Havel představoval natolik klíčovou postavu, že se k němu mnoho kandidátů hlásí. Sám jste ale říkal, že současní politici neumí u veřejnosti probudit tak silnou identifikaci. Je tedy hledání dalšího Havla marné?
Marné určitě ne, ale současná politika pravděpodobně ještě není v natolik kritickém stavu, kdy by kolem někoho mohl vzniknout takový fenomén. Najde se mnoho politiků, kteří na Havlův odkaz úspěšně navazují, a kdyby při pádu totality byli na jeho místě, tak by svůj potenciál naplnili podobně. Havel byl ale v důležité době na důležitém místě, a tak se své historické role ujal.
Jak už jste naznačil, stejně jako další členové kapely Zrní jste byl v době sametové revoluce ještě dítě. Jak jste tehdejší politickou změnu vnímal dětskýma očima?
Vybavuju si moment, kdy jsem se už po revoluci svého táty ptal, co to teda byl ten komunismus. Táta tehdy dlouho přemýšlel a pak říkal: "Komunismus fungoval tak, že i když byl stůl bílý, tak ti politici tvrdili, že je černý." Z toho jsem pochopil, že totalita znamená život v nepravdě, kdy je všechno postavené úplně naruby. Závanu tohohle mechanismu si dneska znovu všímám, když sleduju lidi jako Jiří Ovčáček, kteří vám jsou schopni věci popisovat přesně naopak, než jak doopravdy jsou. Nehnou přitom brvou a vy jim to nemáte šanci vymluvit. Lež z jejich úst vyznívá tak samozřejmě, že její síle může kdekdo podlehnout.
Zatímco pro liberály, k nimž se řadíte, Havel většinou ztělesňuje zásadového hrdinu, jiná část české společnosti ho bere naopak jako snílka odtrženého od reality a jeho příznivce označuje jako havloidy nebo sluníčkáře. Čím si jejich postoj vysvětlujete?
Myslím, že je hodně ovlivněný manipulací politiků, kteří Havla nesnášeli. Druhý důvod může být ten, že si hodně lidí volí politiky, jejichž charakter rezonuje s jejich vlastním já. Chtějí politiky, kteří dělají stejné chyby jako oni, a ne ty, k nimž by mohli vzhlížet, protože jsou lepší než oni. A potom tu je ten problém, o kterém jsem mluvil už v souvislosti s věznicí. Část společnosti uvažuje jenom v racionální rovině a nic, co se dotýká duchovního rozměru, ji nezajímá. Sám teď žiju na vesnici, kde lidi pochopitelně neřeší, jestli je v Číně někdo zavřený, a zabývají se běžnými problémy dne. Kdyby jim dění v Číně někdo z politiků vysvětlil a řekl, proč je důležité o něm uvažovat, tak by se o něj třeba i zajímali, ale shora bohužel slyší pravý opak. Proto mi jako nejdůležitější důvod jejich postojů přijde právě ta manipulace.
V roce 2013 jste v rozhovoru pro Hospodářské noviny říkal, že se podle vás česká společnost pomalu obrací od materialismu víc k duchovním kořenům. Vidíte to dnes už jinak?
Je vidět, že tenkrát jsem byl mladší. Pořád zůstávám optimista v tom, že se naše směřování může změnit, ale tuhle větu bych už dnes neřekl. Z celosvětového dění mívám někdy dokonce pocit, že jde všechno úplně do háje, a trochu se bojím, v jakém světě budou žít moje děti. Většinu času se přesto snažím zůstat pozitivní a třeba včera (21. května, pozn. red.) při demonstraci na Václaváku jsem si při pohledu na tolik silných mladých lidí říkal, že možná máme sílu ten vývoj pootočit někam jinam. Vezměme si třeba péči o krajinu, která je mi blízká, protože jsem studoval ekologii. Současný český přístup k zemědělství zůstává pořád stejný jako za komunismu. Výnosy zemědělských plodin jsou na prvním místě, ale že si tím trvale ničíme přírodu, už nikoho nezajímá. Doufám, že se to mladším generacím podaří změnit.
V postapokalyptické skladbě Před náma z vaší zatím poslední desky zpíváte o tom, že je všechno pryč, ale lidi se stejně chtějí vrátit zpátky. Přijde vám, že se svět v současnosti nachází v nějakém bodu zlomu?
Každé historické období je svým způsobem zlomové. Já ale v současnosti vnímám sílící nástup populismu, který jsem před takovými deseti lety určitě neočekával. V politice se ozývají hlasy slibující návrat do minulých dob, apelují na starší lidi, kteří v nich prožili mládí, a přesvědčují je, že všechno bude zase fajn. Tohle se může obrátit jedině s výměnou generace.
V letošním roce se s kapelou Zrní chystáte nahrávat novou desku. Bude optimistická, nebo do ní naopak otisknete svoje pochyby nad směrem, kterým se společenské dění ubírá?
Máme rozdělaných asi 20 nových písniček a zatím to vypadá, že to bude daleko veselejší deska než ta předcházející. Až na houslistu máme teď všichni v kapele malé děti, což se možná odráží v rozvernosti a energičnosti nových skladeb. Navíc jsem začal psát kratší věci než dřív. Pouštěl jsem svým dětem Sergeanta Peppera od Beatles a uvědomil jsem si, že tam jsou fakt velké skladby, které přitom trvají jen něco málo přes dvě minuty. Teď k té radostné hudbě ale píšu texty a vypadá to, že tím její veselou náladu zase zmírním. Přitom jsem si dal předsevzetí psát texty víc intuitivně a míň v nich věci kolem sebe řešit. Jsem strašný řešič a někdy mě to na sobě štve.
Podívejte se také na rozhovor s hudebníkem Michalem Pavlíčkem: