Vládnou nám populisti. Zesměšňují dobro a matou lidi, říká herec Petr Vacek

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
24. 2. 2019 13:56
Herec Petr Vacek moderuje s Martinem Dejdarem v České televizi pořad Tajemství těla, v němž popularizují vědecké poznatky. Sám pak provází cyklem Hádanky domů života o příbězích židovských hřbitovů. Ve Studiu Ypsilon hraje v inscenacích, které jsou už 20 let vyprodané. Angažuje se v neziskových organizacích, podporuje zejména ekologii a děti z dětských domovů. Vadí mu úmyslné stírání hranic mezi dobrem a zlem a špatná komunikace s občany. "Populisti to s lidmi umí bezvadně, tak proč to, neumíme i my s dobrými úmysly?" říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Herec Petr Vacek jako moderátor pořadu Tajemství těla.
Herec Petr Vacek jako moderátor pořadu Tajemství těla. | Foto: Česká televize

V České televizi s úspěchem pokračuje pořad Tajemství těla. Když jste poprvé začali připravovat projekt, jenž měl nejširší veřejnosti zpopularizovat vědu, věřil jste tomu?

Byl jsem z toho nadšený. Myslím si totiž, že u nás je duševní práce, zejména pak práce vědecká, velmi podceněná. Včera jsme řešili v divadle daně a zjistili jsme, že herci, pomocný zdravotnický personál a uklízečky jsou mezi státními zaměstnanci ve stejné cenové. Ale ano, dá se přežít i bez divadla, ale co věda? Vzniklo to už za komunistů, aby si intelektuálové moc nevyskakovali, tak se muselo dát najevo, že nejsou nic víc než dělníci. Můj táta byl špičkový profesor medicíny a bral plat jako newyorský metař.

Takže popularizaci vědy berete v podstatě jako poslání?

Myslím, že je nesmírně důležité ukázat, co věda umí, co pro společnost znamená a jak zásadní pro nás je. Ti lidé jsou světoví, úžasní a pro nás všechny obrovským přínosem. Takže jakmile mohu udělat něco pro popularizaci vědy, velmi rád jdu do toho.

Neváží si podle vás Češi svých vědců?

Lidé tady chtějí být velcí vlastenci a myslí si, že toho dosáhnou tím, že půjdou mlátit ty, co vypadají trochu jinak než oni. Ale mnohem lepší vlastenectví je vědět o těchto úžasných Češích a být na ně hrdý.

Čekal jste, že Tajemství těla bude mít až takový ohlas?

Čekal jsem, že to bude dobré, protože autorka pořadu Eliška Faeklová dělala už úspěšný pořad Zázraky přírody. Ale nečekal jsem až takový ohlas. Překvapila mě i šíře publika. Jedeme s Magdou Reifovou s pořadem pro děti a chodí mi děkovat rodiče, jak to jejich děti hrozně baví, zastavují mě herci středního věku a říkají, že se na nás rádi koukají, potkám důchodce a ti mi to nadšeně líčí taky.

Před DAMU jste vystudoval přírodovědné gymnázium, byl nějaký vědecký fakt, který vás coby v podstatě přírodovědce zaskočil?

Hodně mě překvapil údaj, proč se člověk tak snadno utopí v moři. Že ani ne tak kvůli vodě v dýchacích cestách, ale kvůli soli, která způsobí otok plic a člověk může umřít třeba až za tři dny. A přitom to známe ze života, co se stane s okurkou nebo lilkem, když je posolíme - tak zvaně se vypláčou, ta sůl z nich zkrátka dostane vodu. Prostě osmóza.

Jste s Martinem Dejdarem čistě jen moderátoři, nebo si i vymýšlíte zpracování témat?

Téma a scénář má na starosti Eliška, i když já jí do toho pořád kecám. Řekne nám, jak máme pokus předvést, ale nenutí nás doslova dodržet text. Takže prostor pro seberealizaci s Martinem máme. Navíc nikdy nevíme stoprocentně, co se přesně bude dít. Kamery chtějí zaznamenat autenticitu toho pokusu a naše nehrané reakce.

Neobáváte se někdy, co si zase na vás vymyslí? Minule jste v pořadu chodil po zapálených střepech.

Ano, chodil jsem po zapálených střepech a taky jsem to neměl nijak nacvičené, protože by to už pak nebylo ono. Já do toho jdu s tím, že televize mi přece nechce platit měsíc neschopnosti, takže si nedovolí, aby mě zrakvili.

Ale určitá míra rizika tam je…

Aby ten pořad měl smysl, musíme s Martinem jít za naši komfortní zónu.

Kdy jste se vzdálil nejdál od této komfortní zóny?

Třeba když jsme zkoušeli ověřit, jestli osoba ve stresu vnímá potravu jako chutnější než osoba, která ve stresu není. Věděl jsem, že pojedu ve vysokozdvižném vozíku a že pak budu muset slanit z budovy. To jsem věděl, ale že to bude tak vysoko a tak hnusný, to jsem nevěděl. Ale důvěřoval jsem panu instruktorovi a přesvědčoval jsem se, že když zvládnou modelky slanit z Žižkovské věže, proč bych to nezvládl i já. Dal jsem to, ale pak jsem se hystericky zhroutil.

A jak to dopadlo s pokusem o vnímání chuti?

Částečně se potvrdil, ale měl jsem spíš dost starostí sám se sebou než s nějakým vnímáním chuti.

Který pokus s lidským tělem vás nejvíc fascinoval?

Líbil se mi třeba přenos hudby pomocí pospojované řady lidí. Skvělý byl také pokus, když jsem na trhu nabízel čokoládu zadarmo. Přišli ruští turisté a brali si to po deseti tabulkách. Jenže pak jsem nabízel peníze zadarmo. A to lidem přišlo hrozně podezřelé a nikdo do toho nechtěl jít. Pak ale přišel pán a řekl: "Vy tady na nás něco zkoušíte, že jo? Ale já si to vezmu!" Říkal jsem mu, ať si to klidně vezme. Peníze si vzal, ale pořád se rozhlížel, kdy po něm někdo skočí.

Paralelně se zábavním pořadem plným gagů jste natáčel vážný cyklus plný pochmurných příběhů o židovských hřbitovech Hádanky domů života. Jak velký to byl kontrast?

Jeden den jsem v bazénu ve Slaném natáčel pokus, jak budou lidi reagovat, když si přečtou na ceduli, že se nesmí čurat do vody a že je prozradí modrá tekutina kolem nich. A co budou dělat, když kolem nich poplavu a v plavkách v balonku budu mít modrou tekutinu, kterou u nich vypustím. Ale ukázalo se, že Čechům to bylo dost jedno - no tak se počural, no a co? A druhý den jsem natáčel v synagoze plné pochmurných příběhů o místní židovské komunitě.

Petr Vacek při natáčení Hádanek domů života.
Petr Vacek při natáčení Hádanek domů života. | Foto: Česká televize

Považujete tento pořad za zásadní?

Rozhodně. Stále víme velmi málo o tom, co se tu dělo za války a po válce, jak žili židovské komunity a jak zmizely, stále velmi málo víme o Češích, kteří nasazovali život, aby pomohli svým židovským sousedům, anebo také o Češích, kteří je udávali. Našli jsme i příběhy Němců, kteří tu pomohli Židům a čeští vlastenci je udali. Velmi silným poselstvím toho pořadu je, že Češi nejsou jen oběti, a že když dostali stejnou moc nad lidmi, jako měli Němci nad Židy, často dělali to samé. Svině se prostě najdou všude. Kdyby se na ten cyklus díval nějaký filmař, tak by v každém díle našel dva nebo tři příběhy na strhující celovečerní film.

Jak náročné bylo vyslechnout si tolik pochmurných a depresivních příběhů?

Bylo to podobné vystoupení z komfortní zóny, jaké zažívám při natáčení Tajemství těla, a podobný nápor na psychiku, i když ze zcela jiných důvodů. Když se na vás valí tyhle strašné informace, které nemají řešení a nejdou odčinit, najednou získáte pocit, že už nemá cenu žít a chce se vám oběsit.

Celý cyklus nyní Česká televize reprízuje a zrovna běžel díl, v němž děláte rozhovor s politickým vězněm a skautem Janem Janků, mužem s velmi těžkým osudem, jenž před pár dny v 97 letech zemřel. Jak na něj vzpomínáte?

Je to neskutečně silná osobnost, kterou tyto otřesné zážitky nezlomily. Ohromně mu závidím jeho pevnou víru. Protože ten chlap přes všechno, co se mu stalo, přes veškerou nespravedlnost, kdy měl důchod nula nula nic, zatímco komunistické mlátičky sedí v parlamentu, se necítil nějak ukřivděně nebo poraženě. Navíc se do posledních chvil velmi laskavě staral o svou nemohoucí manželku. Já mám pocit nespravedlnosti, na mě padá deprese, on žil v klidu dál.

Někdy máte v tom pořadu slzy na krajíčku.

Když jsme natáčeli v loštické synagoze, chtělo se mi brečet, utéct a natáčení odpískat. Z místní komunity přežili holocaust jen tři lidé. Všechny ostatní včetně dětí zplynovali v Osvětimi. Do té synagogy přišli na exkurzi malí školáci. Spojilo se mi to nějak dohromady, jak tam tak nevinně koukali, že přesně takhle nevinné děti ti Němci zlikvidovali. Do toho jsme natáčeli příběh Otty Wolfa, patnáctiletého kluka, který se s rodinou celou válku skrýval v lesích na Olomoucku a psal si o tom deník. Na konci války je našli, Otíka vzali a umučili. Rodiče se pak v jeden den dozvěděli, co se s ním stalo, a také že jejich druhý syn padl na frontě.

Co říkáte tomu, v jakém stavu ty židovské hřbitovy jsou a že náhrobními kameny mají lidé často vydlážděné dvorky?

Je to varovný signál. Máme tady rodnou zemi, nějakou historii, a pokud chceme být vlastenci, musíme k tomu mít nějaký vztah. Židé a Němci jsou součástí české historie.  A  ten vztah my nemáme, protože to bylo nacisty a pak komunisty zpřetrháno. A tak jejich náhrobky bereme jako stavební materiál a vydláždíme si s nimi dvorek.

Jak velký společenský problém to podle vás je?

Když si dá někdo šutr na dvorek, protože nic netuší, to dá se pochopit. Mnohem děsivější a nebezpečnější mi přijde, když někdo chytrý, jenž si velmi dobře uvědomuje, co dělá, vyvolává uměle nenávist vůči jiným lidem, ať jsou to židé, muslimové, Němci nebo gayové a rozsévá strach. Navíc když to jde z těch nejvyšších vládních míst, tak je to hodně špatně.

Dívala jsem se na program Studia Ypsilon, v jakých inscenacích hrajete, a žasla jsem, že se ještě s úspěchem hrají a vyprodávají hry, které jsem tu viděla před dvaceti lety - třeba Prodanou nevěstu nebo Hlavu Medúzy.

To jsou inscenace z roku 1996, kdy podle mě v Ypsilonce probíhalo zlaté období - neuvěřitelná sestava lidí, pozoruhodná témata i jedinečná zpracování. Ty inscenace se dodnes vymykají. Myslím, že na to by snad měli chodit povinně studenti z DAMU a dívat se, jak se také dá dělat divadlo. Podobně se to má s Prahou stověžatou, tu hrajeme už devatenáct let. V hledišti vidíte staré, kteří si chtějí nostalgicky zavzpomínat, i mladé, kteří zírají na to, jak nějací dinosauři z Ypsilonky hrají.

Když člověk sleduje představení v Ypsilonce, říká si, co všechno bylo podle scénáře, co všechno jste si vymysleli při zkoušení a co je momentální improvizace. Jak to tedy je?

Inscenace jsou poměrně pevně sestavené. Improvizace probíhá na zkouškách a ty nejlepší věci jsou pak fixované. Nicméně improvizovat v Ypsilonce můžeme i během představení, protože se třicet až čtyřicet let známe, máme desítky let společného prožitku z divadla, zájezdů, ze zabíjaček. Takže jsme na sebe napojeni. Důležitý je i divadelní pohled režiséra Jana Schmida, jenž inscenaci pojímá i velmi výtvarně a nesnáší plynulý text, takže když má někdo delší proslov, nechá tam třeba projít chlapa na záchod.

Kromě hraní se také angažujete v různých neziskovkách, například v ekologickém hnutí Greenpeace. Vnímá společnost dnes ekology pozitivněji než v dobách tandemu Klaus-Zeman, kdy jim tato garnitura dala nálepku ekoteroristů?

Ne, bohužel je to ještě horší. Lidem, jako je Zeman či Klaus, a PR agenturám velkých podniků se podařilo obecně neziskovky velmi znevěrohodnit v očích společnosti. Když vše začalo, tak neziskovky měly výhodu, že na ně lidé slyšeli a patřily jim sympatie. Nefér je, že často i ze státních prostředků se platí drahé PR služby, kterým se vnímání veřejnosti podařilo otočit.  

Dá se s tím něco dělat?

Kolikrát jsem už propadal zoufalství, říkal jsem třeba lidem z Duhy, jak to vydrží pořád prohrávat. Ale oni mi říkali, že nejde o to vyhrávat, ale pořád vyvíjet tlak, protože když by povolili, tak ta vlna z druhé strany se přelije a už nebude vůbec nic. Jde o to nepovolovat a neustále těm nejrůznějším "hajzlíkům" znepříjemňovat život, aby jim ty "sviňárničky" neprocházeli tak snadno.

Co říkáte tomuto neustálému nálepkování? Za Klause se začalo s ekoteroristy, za Zemana se už zesměšňuje celá občanská společnost nálepkami jako sluníčkáři, pravdoláskaři, havlisti nebo teď lepšolidi.

Je to vlastně docela chytrý. Už jen tím, že člověka pojmenujete "sluníčkář", tak ho znevěrohodníte. Čili z hlediska jazykového je to velmi promyšlené a zajímavé. Ale zároveň to svědčí o nekalých úmyslech druhé strany. Protože když má někdo potřebu toho druhého pojmenovat "dobroser", tak moc upřímné úmysly nemá.

Co teď s tím?

Když to někdo umí s lidmi, tak mu řekneme, že je populista. Ale proč se nesnažíme to také umět tak dobře s lidmi jako populisti, když s nimi máme dobré úmysly. To je řešení. Pohrdáme seriály, ale je to skvělý nástroj, jak mezi široké a ne tak vzdělané publikum velmi zábavnou a populistickou formou dostat závažná témata. Vysmíváme se seriálu Ulice, ale já tam hraji postavu, díky níž se diváci dozvěděli zcela nenásilnou formou spoustu věcí o borelióze, jak se projevuje a co je potřeba dělat. Proč už dávno nevznikl nějaký srdceryvný seriál o malém ubohém uprchlíkovi s velkýma očima?

Fungovalo by to?

V Americe to už dávno pochopili. Co třeba Doktorka Quinnová? Bylo to z Divokého západu, všichni tam byli krásní a svalnatí, ale najednou zjistíte, že se tam řeší rovnoprávnost mužů a žen - jestli Velký Býk smí na Růžový Oblak křičet a mlátit ho stanovým kolíkem. A nikdo proti tomu neřekl ani slovo, protože tam byli všichni krásní a jezdili tam divocí koně.

Pak byla Pobřežní hlídka, všichni tam byli svalnatí a prsatí a v tom seriálu se řeší umístění neslyšící holčičky do školky pro neslyšící, a jestli se má spíš učit odezírat nebo znakový jazyk. Američané mají občanskou výchovu pro nejširší vrstvy ve svých oblíbených seriálech a všichni to berou. V Česku se hodně podceňuje to, že s obyčejnými lidmi musíte mluvit a vysvětlovat jim to, uvádět věci na pravou míru.

Není česká společnost až moc v letargii? 

Češi se mají až moc dobře, alespoň tedy hmotně. To, co jim schází, je pocit nějaké férovosti před zákonem, možnost dovolat se spravedlnosti. Ale jelikož se mají sami o sobě dobře, tak se neozvou. Dneska je společnost roztříštěná na mnoho směrů, dříve to bylo jasné - buď byl člověk s komunisty, nebo proti nim. Dnes se mnohem hůře rozlišuje, co je dobré a co je špatné. Navíc jsou lidé vystavěni obrovské masáži lží z Ruska, která znevěrohodňuje tu Evropskou unii, tu Václava Havla. Píšou se  zmanipulované zprávy o cizincích. Moc by pomohla mediální výchova, aby Češi tolik nenaskakovali na všechny ty fake news a nesmysly.

V Českém rozhlase moderujete Klub Rádia Junior. Často si tam zvete právě mladé talentované přistěhovalce. Je to cesta, jak odbourat u mládeže strach a nedůvěru z cizinců?

Snažím se tam zvát děti a teenagery, které česká mládež zná, má je ráda a jsou původem z ciziny. Třeba talentovanou herečku Saru Sandevu a ukazuju jim, že ta jejich oblíbená krásná princezna je původem z Makedonie. Měl jsem tam kluky ze Sýrie, kteří prošli SuperStar a dnes jsou z nich slavní pianisté, nebo úspěšnou krasobruslařku původem z Arménie. Říkám si, že když se poskytne takováto protiinformace, že všichni cizinci nejsou zločinci s kudlou v kapse, že se třeba to povědomí trochu změní. Doufejme.

Video: Herec Petr Vacek v populárně naučném pořadu Tajemství těla

Jak funguje mozek v bludišti? A jak vypadá trénink hokejistů NHL? Podívejte se na ukázku pořadu Tajemství těla s Petrem Vackem a Martinem Dejdarem. | Video: Česká televize
 

Právě se děje

před 2 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

před 3 hodinami

Prováděcí zákon k brexitové dohodě prošel první zkouškou, poslanci ale odmítli projednávací plán

Britští poslanci posunuli prováděcí zákon k brexitové dohodě do další fáze legislativního procesu. Návrh prošel první zkouškou v dolní komoře britského parlamentu, když jej po druhém čtení podpořilo 329 zákonodárců, zatímco proti bylo jen 299. Britská média úvodní vítězství vlády očekávala. Poslanci ale později odmítli plán projednávání prováděcího zákona k brexitové dohodě. Vadí jim, že jim vláda na schvalování zákona vyhradila jen tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy