reklama
 
 

Hřebejk: Lidi, kteří tvrdí, že se v 90. letech všechno rozkradlo, nemají volit Babiše

21. 4. 2019 20:30
Česká televize brzy odvysílá jeho detektivku Živé terče z pětidílného projektu Detektivové od Nejsvětější trojice, loni si vysloužila pozitivní přijetí jeho televizní minisérie Rédl. V té se režisér Jan Hřebejk (51) s nečekaně kritickým odstupem ponořil do doby 90. let, o které se rozpovídal i v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Někdy se může zdát, že politiku jenom kritizuju, ale když jezdím po republice, všímám si spousty věcí, které se vyvíjejí dobře. Jenom by to podle mě v Česku mohlo vypadat ještě líp,“ říká Hřebejk, když se loučí a vyráží na další natáčení.

Když jsme si domlouvali rozhovor, říkal jste, že teď máte nabitý diář, protože hodně točíte. Na čem pracujete?

V Brně teď dokončuju jeden televizní film podle scénáře Marka Epsteina. Jmenuje se Veterán a klíčovou postavu v něm ztvární velká hvězda Slovenského národního divadla Milan Ondrík. Na podzim jsem pro televizi dělal ještě jeden projekt, co napsal scenárista Tomáš Pavlíček, který má na svědomí třeba Chatu na prodej. Ten zase nese název Nonstop lahůdky a diváci v něm v hlavních rolích uvidí Mirka Krobota a Elišku Křenkovou. Děj se odehrává během jedné noci v Nuslích v několika barech a pochopitelně taky v lahůdkách s nepřetržitým provozem.

Zdá se mi to, nebo v Česku můžeme v posledních letech pozorovat podobný trend, jaký už nastal v zahraničí, kdy televize začíná být zajímavá i pro výhradně filmové tvůrce?

Nezdá a má to několik důvodů. Ve způsobu vyprávění i úrovni technického zpracování se televizní projekty postupně začínají přibližovat těm filmovým. Já třeba v současné době pro televizi točím se stejnou technikou i se stejnými lidmi, s jakými jsem tvořil filmy určené pro kina. Takhle to dřív nebývalo. Druhý důvod spočívá v tom, že se publikum naučilo od televize víc čekat. Diváci si předplácí různé kabelové televize, mají HBO nebo Netflix a díky tomu vidí naprosto prvotřídní věci od tvůrců, kteří dřív podobně jako já točili hlavně filmy pro kina. Jako příklad jmenujme třeba Stevena Soderbergha nebo Paola Sorrentina.

Některým věcem navíc delší stopáž natažená na několik dílů víc sluší a sám jsem z výsledků nadšený. Dostat film do kina je dneska taky čím dál dražší. Když nás kdysi u Pupenda stála reklama víc než výroba samotného filmu, byla to naprostá kuriozita, ale dneska to tak chodí běžně a u televize tyhle náklady tolik řešit nemusíte. Při uvedení v televizi nedáte takové peníze za marketing jako při uvedení v kinech.

Česká televize na konci dubna začne vysílat poslední část kriminální série Detektivové od Nejsvětější trojice, na které jste se režijně střídal s Viktorem Taušem. Čím vás literární předloha od Michala Sýkory zaujala, že jste se rozhodl pustit do žánru, kterého je na českých stanicích v současnosti možná až přehršel?

Já jsem předlohu četl až ve formě scénáře od Petra Jarchovského a detektivní seriál jsem bral jako výzvu, protože jsem se podobnému žánru do té doby nevěnoval. Michal Sýkora pracuje jako pedagog na vysoké škole v Olomouci, učí tam na filozofické fakultě literaturu a kriminálku chápe jako intelektuální hru, jako způsob zábavy. To se nám s Petrem Jarchovským líbilo a ohlas, který zaznamenaly první tři části, Petrovi a Michalovi umožnil společně napsat pokračování.

Ideální formát jsme ale v seriálu postupně ladili, protože u první části Případ pro exorcistu spousta lidí nerozuměla míře nadsázky, kterou jsme použili. U Modrých stínů zase některé zaskočilo formální experimentování režiséra Viktora Tauše. V dalších částech už ovšem publikum vědělo, do čeho jde, tušilo, že se ode mě dočká humoru a od Viktora zase zajímavé formy. Zatímco třeba u Modrých stínů tak sledovanost postupně klesala, u Pěti mrtvých psů i Vodníka naopak s každým dalším dílem rostla.

Na konci roku jste zase sklidil pozitivní reakce za televizní minisérii Rédl, která se odehrávala krátce před rozdělením Československa. Překvapilo vás, jak výstižně dokázal scenárista Miro Šifra narozený pouhý rok před koncem totality vylíčit období raných 90. let?

K setkání s Mirem Šifrou mě opět přivedl Petr Jarchovský, který si jeho scénáře všiml na FAMU. Miro je velký perfekcionista, takže pečlivě prostudovával archivní materiály, aby se o zákulisí bezpečnostních složek a armády v porevoluční době dověděl co nejvíc. Já s Petrem jsme tu dobu samozřejmě prožili, ale v těchhle kruzích jsme se pochopitelně vůbec nepohybovali a o to překvapivější pro nás náhled do tohohle prostředí byl.

Připomeňme, že předobraz jedné z důležitých postav Rédla představoval šéf předrevoluční Státní bezpečnosti Alojz Lorenc, který po změně režimu rozjel úspěšnou kariéru v oblasti poradenství ohledně informačních technologií. Vnímáte Lorence jako ukázkový příklad lidí, kteří dovedou profitovat z každého politického systému?

Když se komunismus hroutil, nebylo Lorencovi ani 50 let. Byl to mladý člověk, který se mezi geronty v StB zřetelně vymykal a ani bych ho nepovažoval za přesvědčeného komunistu. Na špičku kontrašpionážních složek se zkrátka bez členství ve straně dostat nemohl. Lidi, kteří před revolucí figurovali v nejvyšších patrech bezpečnostních a armádních složek, ale i složek hospodářských, byli pak s nástupem kapitalismu první na startu, protože měli potřebné informace. To jsou všichni ti Andrejové Babišové a další. Tihle lidi na začátku 90. let přece jenom měli ještě trochu strach, že jim tu kariéru za komunismu někdo spočítá. Tenhle strach je už ale opustil a dneska jim naopak nechybí drzost.

Jan Hřebejk (51)

Jan Hřebejk (51)

  • Na přelomu 80. a 90. let studoval společně se svým kamarádem z gymnázia Petrem Jarchovským scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Zatímco Hřebejk skončil u režie, Jarchovský zůstal u scénářů a společně vytvořili tvůrčí dvojici.
  • S Jarchovským spolupracoval na muzikálu Šakalí léta (1993), populárních komediích Pelíšky (1999) a Pupendo (2003) a v novém tisíciletí třeba na dramatech Kawasakiho růže (2009), Nevinnost (2011) a Učitelka (2016).
  • Se svým dlouholetým spolupracovníkem si vysloužil i nominaci na Oscara v kategorii cizojazyčný film za snímek Musíme si pomáhat (2000) a jejich zatím posledním společným počinem pro stříbrná plátna byla trilogie Zahradnictví (2017).
  • Režíroval také několik televizních seriálů. Pro HBO například natočil romantickou komedii Až po uši a České televizi přispěl kriminálkou Detektivové od Nejsvětější trojice nebo minisérií Rédl.
  • V roce 2018 se po vzoru zesnulého spisovatele Petra Šabacha rozhodl poprvé vstoupit do politiky. V komunálních volbách na Praze 5 kandidoval za hnutí STAN a v zastupitelstvu skončil v opozici.

Letos nás čeká výročí 30 let od sametové revoluce. Získal jste za tu dobu třeba i díky práci na projektech jako Rédl kritičtější odstup od toho, jak v 90. letech vypadala politická a ekonomická transformace?

Určitý amatérismus lidí, kteří komunisty střídali u moci, byl přece nevyhnutelný. Kde se měli ze dne na den vzít profesionální demokratičtí diplomati, vojáci a třeba i novináři? Lidi, kteří v 90. letech nastupovali do těchhle zaměstnání, se pochopitelně učili za pochodu a na pásce byli první pracovníci předrevolučních pézetek (podnik zahraničního obchodu, pozn. red.), prognosťáků a ministerstev. Ti věděli, co si koupit nebo za kým jít.

Neměli bychom se na tohle samozřejmě vymlouvat věčně, ale Miru Šifrovi se jako příslušníkovi bývalým režimem netknuté generace podařilo pojmenovat určité porevoluční zmatení. Vystihuje ho právě postava Rédla, která má na počátku bezpochyby poctivé, morálně bezúhonné úmysly, a přesto de facto propojí bývalé bezpečnostní složky s nově vznikajícím organizovaným zločinem. Potom se nedá divit takovému paradoxu, jako když mi herecký představitel bývalého šéfa StB, významný slovenský divadelní režisér Roman Polák, říkal, že Lorence zná od vidění z jedné kavárny, a že tam platí za váženou osobu.

Takže si nemyslíte, že disidenti, kteří do politiky vstupovali po revoluci, měli vůči představitelům struktur socialistického režimu postupovat razantněji?

Když dneska někdo Havlovi a dalším porevolučním politikům vyčítá, že byli měkcí, nebo že dokonce měla téct krev, nabízí se otázka, kdo s tím měl začít, kdo měl to právo a kam až by měly ty tresty sahat. Proti těmhle argumentům bych doporučil promítnout si popravu rumunského diktátora Nicolae Ceausesca. Byla tohle cesta, která vedla k větší očistě společnosti? Já se domnívám, že nebyla a do nového postsocialistického státu to byl špatný vklad.

Samozřejmě se mi nelíbí, že lidi, kteří profitovali z minulého režimu, už ztratili strach, že se k nim nová garnitura zachová tak, jak by se chovali oni. Jasně že mi vadí, když slyším, jak voličům říkají, že vlastně byli hodní a že vlastně měli pravdu, protože za totality nikdo nemohl přejít hranice a ohrozit lidem jejich jistoty v jejich kleci. Zároveň mi ale přijde dost pravděpodobné, že nebýt komunistů loajálních k obnovené demokracii, vznikl by tady po revoluci možná mnohem větší bordel než bez nich. Lidi kolem Václava Havla jejich pomoc potřebovali, protože jinak by nastal chaos.

Měli být podle vás potrestáni alespoň bývalí estebáci?

Ještě se vrátím pro jeden příklad k Rédlovi. Vojenská prokuratura ví, že Alojze Lorence nemůže ve vězení dál zdržovat, protože už vyslechla všechny svědky. Zároveň mají její příslušníci jasno, že když ho pustí a mezitím se rozdělí republika, tak ho Slováci do Čech už nikdy nevydají. Přesně tak to nakonec dopadlo, Lorenc dostal u soudu v nepřítomnosti šest let, ale nikdy si to neodseděl, protože měl pevné postavení na Slovensku. Prokurátoři tedy řešili morální dilema, jestli postupovat podle zákona, nebo ne, a Rédl v mojí sérii trefně říkal, že kdyby se zákonem neřídili, tak budou jako komunisti.

V české společnosti si v posledních letech můžeme všimnout zajímavého paradoxu. Část voličů, která má za to, že se za minulých vlád všechno rozkradlo, našla novou naději ve straně vedené člověkem, jenž taky výrazně zbohatl díky klientelistickým vazbám s politiky. Dokážete se do myšlení těchto voličů coby kritik Andreje Babiše vžít?

Pokud mají lidi pocit, že se v 90. letech všechno rozkradlo, tak ať nevolí Babiše, protože on je jeden z těch, co náš stát rozkrádali. Vybavuju si v téhle souvislosti jeden vtip od Jiránka. To takhle jdou demonstranti s transparenty "vraťte, co jste nakradli" a naproti nim kráčí o samotě Václav Klaus s transparentem "investujte, co jste nakradli".

K obrovským majetkovým přesunům docházelo po bitvě na Bílé Hoře, po první i po druhé světové válce. Za komunistů Československo obchodovalo převážně s jinými socialistickými státy, po revoluci jsme si museli rychle vytvořit nové obchodní kontakty a lidi, kteří za totality pracovali v zahraničním obchodu, už nějaké know-how měli. Schopní obchodníci, kteří by se nijak nezapletli s minulým režimem a kteří by uměli vyjednávat na zahraničních ambasádách, nemohli jen tak spadnout z hrušky.

I když je mi zrovna Andrej Babiš nepříjemný a jeho brutální konflikt zájmů podle mě společnosti škodí, musím aspoň uznat, že dokáže svůj byznys udržovat a nést zodpovědnost za svých 200 tisíc zaměstnanců. Sám bych neřekl, že se po revoluci všechno rozkradlo. Jenom se radikálně změnily podmínky obchodu. Nedávno jsem viděl film, v němž Donald Trump oslovoval Američany, kteří byli zaskočeni tím, že měli v Bílém domě osm let černocha s perfektním vzděláním. Trump dělníkům ze zavřených oceláren nasliboval, že je tam vrátí. Přitom jim zapomněl říct, že se v těch dolech těží něco, co už dneska nikdo nechce. Lidi těmhle kecům přesto věří, protože se svět pohnul jiným směrem, než chtěli.

Vraťme se ještě od politiky zpátky k filmům. Kritici vašim oblíbeným komediím jako Pelíšky a Pupendo vytýkají, že v nich život za totality vykreslujete příliš smířlivě. Chtěl jste vašimi pozdějšími snímky Kawasakiho růže nebo Učitelka, ve kterých už ohýbání hřbetů za minulého režimu vyobrazujete mnohem kritičtěji, dokázat, že o historii umíte točit i jinak?

Musíte vzít v úvahu, že Pelíšky a Pupendo jsou komedie. Jasně že jsou postavy jako Saša, kterého hraje Jarda Dušek, nebo ten policajt, který vypráví dětem ve škole, jak zabil pošťáka, mimořádně odporné. Samozřejmě že život za totality bolel, ale když o něm vyprávíš historky v hospodě, tak to podáváš s humorem, jako jsme to dělali v Pelíškách. Filmy, ve kterých té srandy moc není, jako právě ta Kawasakiho růže, jsem ale rozhodně netočil, abych někomu něco dokazoval.

Ani Pupendo koneckonců nijak zvlášť smířlivé není. Když jsem ten film pouštěl jazzovému kytaristovi Rudymu Linkovi, který z komunistického Československa emigroval, říkal mi, že zdrhnul právě kvůli lidem, jací se v něm objevují. Nemyslel tím přitom lidi, kteří byli komouši, ale ty, kteří se přizpůsobili, tedy postavy Bolka Polívky nebo Evy Holubové. Utekl kvůli těm, kteří stáli na druhém břehu, ale dělali různé podvody, aby nějak vyšli, i když se sami před sebou styděli. V Pupendu jsou pochopitelně taky vtipné scény a věty, ale ty situace rozhodně nijak veselé nejsou. Typy lidí, které ve svých filmech ukazuju, jsem nikdy nechtěl soudit, ale ani jsem se dobu totality nikdy nesnažil nějak vylepšovat.

V rozhovorech na druhou stranu komunismus a lidi, kteří na něj vzpomínají s určitou nostalgií, docela ostře odsuzujete. V dokumentárním cyklu GEN jste například ani své rodiče nepopisoval jako disidenty, kteří se proti režimu veřejně vymezovali. Nevyčítal jste jim to někdy?

V mládí trochu ano. Já jsem ale nikdy nebyl vystavený takovým zkouškám jako oni. Tátu zavřeli v 50. letech do vězení. Máma studovala řádové gymnázium a vyhodili ji v roce 48 těsně před maturitou jenom proto, že chodila na školu, kde učily řádové sestry voršilky, které si prý při odchodu nemohly ze školy vzít ani lžičky od kafe. Ani jeden z rodičů nikdy nevstoupil do strany, ale zároveň ani jeden proti režimu nijak nerebeloval, takže jsem to kdysi jako určitý oportunismus vnímal. Samotného mě za totality štvala ta nehybnost, ve které se všichni tvářili, jako by neviděli, jak to ve skutečnosti je. Měl jsem ale štěstí, že v mládí, kdy bývá člověk nejradikálnější, už se systém drolil. Jako režisér jsem tu dobu pak už bral jako zdroj inspirace, protože to, co se v ní dělo, napravit nemůžeš.

Podívejte se také, jak Jan Hřebejk komentoval svou kandidaturu v loňských komunálních volbách:

Každý krok, který prezident dělá, je hůř a hůř pro tuhle zemi, říká režisér Jan Hřebejk, který bude kandidovat za STAN ve volbách v Praze 5. | Video: Emma Smetana |  21:57

autor: Tomáš Maca | 21. 4. 2019 20:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama