Začal jste fotografovat až po čtyřicítce, co vás vedlo k takové životní změně? Měl jste k focení vztah už dříve?
Mě k tomu vedla asi krize středních let, protože jsem předtím měl stavební firmu a ta zaprvé rozhodně nevzkvétala a zadruhé mě to strašně nebavilo. Řekl jsem si, že jestli mám do konce života dělat tohle, tak asi umřu. Řekl jsem si, že to zkusím půl roku, jestli se tím můžu živit. Teď už je to nějaký pátek, tak snad ano.
Dnes se nazývá fotografem každý, kdo má tisíc sledujících na Instagramu. Má to nějaký vliv na to, jak se pohlíží na fotografy?
Něco podobného tu bylo, když začala fotografie vůbec. Tenkrát malíři křičeli, že je to znevažování umění, a fotografie byla podle nich cesta do pekel. To, že dnes může fotit každý, je naprosto v pořádku, vzhledem k tomu, že drtivá většina lidí to má jako koníček. Pro nás, kteří se tím živíme, to znamená jedno. Musíme fotit lépe než amatéři a naše fotky musí o něčem vypovídat.
Potom je samozřejmě jiná kategorie fotek, které vy neuděláte. Když potřebujete fotit válečnou fotografii nebo místa, kam se normální člověk nedostane, je samozřejmě lepší spoléhat na lidi, kteří tam bydlí. Oni znají prostředí, a ačkoliv jejich fotky nebudou tak kvalitní, stejně budou mít nějakou vypovídací hodnotu.
Když jste začal fotit, jaká byla vaše první cesta, jaký jste z ní měl pocit?
Bylo to v roce 2000. Pořád jsem měl stavební firmu, ale už jsem přemýšlel, že od toho půjdu pryč. Vycestoval jsem do Francouzské Polynésie, na Tahiti, Bora Bora a ostrovy kolem, protože jsem se tenkrát rozhodl, že nemůžu umřít, aniž bych to viděl.
Moje manželka je novinářka, takže bylo jasné, že o tom bude psát. Neměl pro ni ale kdo fotit. Já jsem tedy vzal foťák - ačkoliv ty fotky byly příšerné (a jsou do dneška), vyšly tenkrát v nějakém časopise. Dokonce se to dostalo na titulku, takže to byl pro mě asi první impulz.
V poslední sérii fotek jste se dostal do oblastí, kam se většina lidí neodváží. Jaký je rozdíl mezi focením za polárním kruhem a focením v Africe?
Rozdíl je obrovský, protože v Africe v poslední době pořád zápasíte s jednou věcí. Jsou to ostatní lidi, turisté. Nechci namyšleně říkat, že jsem něco jiného než turista, ale praví cestovatelé už dnes nejsou. Poslední byli pan Zikmund s Hanzelkou, dneska už jsme všichni turisté.
Takže tam jste a neuděláte pořádnou fotografii, protože vám pořád někdo leze do záběru, jezdí tam auta a vás to znervózňuje. Hlavně už to tam nevnímáte jako něco nedotčeného, co chcete vyfotit a dát tomu nějakou duši. Když ale přijedete do Antarktidy, jste tam dva měsíce a nepotkáte ani nohu. To je úplně fantastické.
Další obrovské plus je to, že zvířata se tam nebojí. Všechna jsou focena na pár metrů, protože vědí, že jim v podstatě nic neuděláte. To je asi ten největší rozdíl. Navíc Antarktida má v sobě totální čistotu a neposkvrněnost.
Proč jste v případě Antarktidy zvolil zrovna černobílou fotografii?
Jak jsem na tu krajinu koukal, přišlo mi to v mnoha případech jako ten děsný film Padesát odstínů šedi. Tady bylo padesát odstínů modři. Ve chvíli, kdy to vidíte, je to nádherné. Když se na to pak podíváte na fotografii, je to sice fajn, ale pořád jen tučňák v modrém nebo v bílém. Pak jsem seděl na lodi Golden Fleece a Jérôme Poncet, což je kapitán a můj kamarád, má takovou krásnou knihovnu starých knih. Zaujaly mě tam ty fotografie, ony byly samozřejmě spíš černobílé. Řekl jsem si, že to je přesně ono.
Václav Šilha: Na vlnách fotografie
- Místo: Velká výstavní síň Czech Photo Centre
- Trvání výstavy: 18. ledna 2018 - 25. února 2018 (každý den kromě pondělí)
- Otevírací hodiny: út - pá: 11 - 18 / so - ne: 10 - 18
- Vstupné: 80 Kč / 40 Kč (snížené vstupné)
Udělat třeba zvířata z Afriky do černobílé, to není zas tak úplně ono. Ta Antarktida k tomu prostě vybízí. Záleží to samozřejmě na pocitu člověka, jiný fotograf by to chtěl v barvě. Já ale měl dojem, že ten chlad, ta nedostupnost a syrovost vynikne spíše v té černobílé.
Kolik času jste v antarktické oblasti strávil?
Šest měsíců, ale byly to vlastně tři cesty po dvou měsících. První byla Jižní Georgie, druhá Antarktida. Třetí, nejhorší, ale nejkrásnější, byly Jižní Sandwiche.
Jak se člověk dostane na Sandwichovy ostrovy?
Jižní Sandwiche, to je šílená věc. Z Falkland, odkud jsme vyplouvali, jsme pluli sedm dní, aniž bychom cokoliv potkali. Nazpátek to bylo dokonce o den více, protože to je proti proudu, větru a jsou tam osmimetrové vlny.
Měl jste po cestě mořskou nemoc?
Ne, neměl. Já ji ze začátku statečně přebíjel Kinedrylem. Po třech dnech bych ho už brát asi nemusel, ale já už ho polykal na spaní. Vždycky jsem si vzal dva, plechovku piva a usnul jsem zaručeně. Zajímavá je ale jedna věc. Jérôme Poncet je legenda a člověk s mořem srostlý. Já byl ze začátku trochu vyplašený, protože když jsme se s ním poprvé setkali, tak jsme vypluli na moře a on den zvracel.
Mysleli jsme si, co jsme si to vybrali za nýmanda. Že je to kapitán, legenda, plaví se s BBC, National Geographic, a pak nám tady zvrací. On nám ale vysvětlil, že to má pokaždé, když vypluje, a pak to okamžitě přestane.
Dříve jste fotil především zvířata, co vás přimělo k tomu, začít fotit lidi a mizející tradice?
Já všude říkal, odevšud slyšel a je to pravda, že příroda lidským vlivem odchází. Že ji ztrácíme. Pak jsem se ale dostal na místa, která si mě podmanila tím, že tam jsou lidé, kteří doposud drží svoje tradice, kulturu a zvyky.
Uvědomil jsem si, že více než příroda je v ohrožení původní lidská entita. Když jste u amazonských indiánů, vidíte tam z roku na rok ten posun do prázdna. Co jste vyfotil před rokem, už dneska nevyfotíte. To, co jsem viděl letos, tam za deset let nebude. Nechci něco jen zaznamenat. Spíš si chci udělat památku na to, jak svět jednou vypadal, abych to, dejme tomu, mohl jednou někde vystavit. Abych to mohl vydat v knize anebo to třeba jenom ukázat vnoučeti. To byl asi ten první impulz.
Proč jste zvolil pro výstavu dvě různá témata?
Na vlnách fotografie je vlastně o spojení dvou věcí. Zaprvé černobílé fotografie nedotčené antarktické a subantarktické přírody a potom barevný svět lidí, který je nesmírně zajímavý.
Lidé jsou tam všichni v krojích, většinou nedělám reportážní fotky. Často jsem jim řekl, ať si vezmou to, co nosí třeba na svatby nebo na pohřby. Něco tam samozřejmě reportážní je, jako snímky z lovu indiánů Guarami. Většinou jsou to ale takové hezké věci. V této sérii jsem nechtěl moc zobrazovat problémy. Ty máme všude, ale tady jsem chtěl hlavně ukázat, že k sobě neodmyslitelně patří čistá příroda a člověk. To, co je mezi a občas se tře, je jiná věc. To budu třeba ukazovat na jiné výstavě.
Kde podle vás původní kultura mizí nejvíc?
Když vezmu kulturu jako takovou, tak asi nejvíc zmizela v Evropě. Podívejte se třeba na Českou republiku. V Čechách v podstatě nikoho v kroji nevidíte, na Moravě nanejvýš při Jízdě králů.
Evropa už skoro vůbec nemá svoji identitu. Kde to také mizí strašlivě rychle, je Afrika a Jižní Amerika. Co se ještě zachovalo, jsou některé oblasti Indie a Mongolska. Nechci provozovat nějaké sebemrskačství, že to jsme my, kdo tato místa a kultury ničí. To nemám rád.
Jakmile jednou začnete komunikovat s indiány, třeba s Huaorany v roce 1956, už se to prostě stalo a nedá se to vzít zpět. Dnes jim říct, aby vrátili motory a všechno, co mají, zase se svlékli do naha a běhali, protože to je naše představa romantického domorodce, je pěkná hloupost.
Tito lidé mají ale oproti nám jednu obrovskou výhodu. I když se jejich kultura nebo zvyky ztrácí, oni pořád věří. Je úplně jedno, jestli v Alláha, Krišnu, nebo Ježíše. Nenechají se tak snadno zválcovat jako my.
Stalo se vám někdy, že vás někde nepřijali?
Nejezdím nikam, kde by to bylo úplně nedotčené, ale i tak mám s sebou vždycky fixéra. To je člověk, který zařizuje úplně všechno, je místní, domluví se s nimi. Na mnoha místech ve světě se anglicky nedomluvíte, ani kdybyste se zbláznili. Takže já spoléhám na něj, cesta je dopředu projednaná a já vím, kam přijedu a kde můžu udělat fotky či natočit film.
To, že by mě nepřijali, se říct nedá. Je hodně důležité někam nevběhnout na půl dne a nenacvakat něco bez hodnoty. To pak vypadá hrozně. Vyplatí se tam s nimi být třeba týden, čtrnáct dní. Oni si na vás zvyknou, pak už jste tam za toho bláznivého exota, co pořád fotí, a nikdo si vás nevšímá.
Kam máte v plánu vyrazit příště?
Zní to možná hloupě, ale kromě takových běžných cest, jako je Afrika, jsem si teď vybral Mongolsko. Ne vyloženě za Mongoly, ale etnikem Kazachů. To je vlastně jeden z posledních nomádských kmenů, který tam žije. Rád bych viděl ještě buzkaši (tradiční středoasijská hra dvou týmů na koních, pozn. red.) nebo něco podobného.
A pak mám v plánu Botswanu a Zimbabwe, kde mám v plánu fotit zvířata.
