Je ráno a nemám dobrou náladu. Lije jako z konve, což by zas tak nevadilo, kdybych si ovšem večer přes internet za necelých osm stovek nekoupil lístek na pražský hop-on hop-off autobus. Pohled na předpověď počasí v mobilu mě trochu uklidňuje. Před polednem snad bude zase hezky.
Co na tom ti turisté vlastně vidí?
Už nějakou dobu mě zajímalo, co vlastně mohou návštěvníci Prahy vidět z paluby okružních autobusů a jestli to vůbec stojí za to. A tak jsem se rozhodl, že to vyzkouším. Koupil jsem si lístek (u firmy, která měla na webu stránky v češtině, což mi bylo sympatické), rozhodnutý nastoupit jako běžný turista a fotit jen malým turistickým kompaktním fotoaparátem nebo mobilem. Jako novinář bych mohl oslovit některou ze společností, které tuto službu poskytují, ale záměrně jsem to neudělal. Chtěl jsem, aby byl můj zážitek co nejautentičtější.
Původně jsem měl v plánu vyrazit v neděli hned po deváté ráno, abych měl dost času obkroužit zelený a červený autobusový okruh a stihnout i výlet lodí po Vltavě. Kvůli rannímu dešti však stojím na zastávce na Václavském náměstí až krátce po jedenácté. Už skoro neprší a mezi mraky začíná vykukovat slunce.
Vyrážíme se zvuky Vltavy v uších
Autobus přijíždí včas, přesně podle jízdního řádu. Mladý muž u nástupních dveří mě oslovuje anglicky, ale do češtiny přechází z úsměvem. Dostávám sluchátka - jednorázové pecky do uší, ze kterých se během jízdy dá poslouchat proud informací o tom, co zrovna míjíme, prokládaný tóny Smetanovy Vltavy. S češtinou počítají, je jednou z bezmála dvaceti jazyků v nabídce.
Snažím se sundat okno, abych mohl fotit, a mladík mi ochotně pomáhá (celkově se během dne všichni zaměstnanci v autobusech i na lodi chovali mile a profesionálně). Autobus se rozjíždí, a přestože už jsem fotil za jízdy z ledasčeho - od rolby přes auto před pelotonem Tour de France až po letadlo - začínám mít pocit, že tady jsem nezvolil úplně nejlepší objektiv. Turistický kompakt má klasický rozsah zoomu mezi 24-70 milimetry, ale hodilo by se rozhodně něco širokoúhlejšího.
Památka, odpadky, památka, hospoda
Jedeme. Výjevy se střídají dost rychle. Památka. Lidé, kteří se objímají. Další památka. Ve sluchátkách hrají vznešené tóny Vltavy, zrovna když míjíme nevábnou hromadu vysypaných odpadků na chodníku. Hospoda. Dívky před kavárnou. Pán u popelnic. Památka. Sexshop.
Je to dost podobné, jako když jedete po Praze autem, bleskne mi hlavou. Jenže ve skutečnosti je to docela přesný a výstižný obraz centra Prahy. Všeho hezkého i odporného, na co tam můžete narazit. A kromě nazdobených památek vidíte i skutečný život v ulicích. Jako blesková zpráva o centru jednoho města je to docela zajímavé.
Dvě linky a loď? Tak tak stíhám
Z menšího autobusu na zelené lince, který proplouval úzkými ulicemi v historickém centru, přesedám po jednom okruhu na doubledecker červené linky, který projíždí kolem Pražského hradu a přes Strahov. Už je mi vcelku jasné, že nemám dost času na to, abych někde na delší dobu vystupoval.
S menší přestávkou to vychází tak, že dokončím okruh a přestoupím na loď, která ve tři odpoledne vyjíždí na Vltavu. Mohl bych sice počkat na tu poslední, která vyplouvá ve čtyři, ale získal bych tím jen hodinu, a za tu bych toho moc vidět nestihl. Čas, který jsem ráno ztratil kvůli dešti, teď trochu chybí.
Je mi jasné, že kdybych chtěl využívat systém hop-on hop off jízdy (tedy nastup - jeď kousek - vystup - prohlédni si památky a tak pořád dokola), musel bych se vzdát myšlenky, že objedu všechny tři linky za jeden den. V takovém případě by se určitě vyplatila jízdenka na 48 hodin, která je jen o stovku dražší.
Smršť selfie pod Karlovým mostem
V autobusech jsem potkával jen cizince, ale když nastupuji na loď, je mezi pasažéry výrazně slyšet i čeština. Plavba zjevně dává českým turistům větší smysl než jízda autobusem. Každopádně je to rozdíl - z autobusu je všechno vidět jen krátce, zatímco lodí plujeme pomalu a výhledy trvají dlouho.
Podplouváme Karlův most, hned za ním se otáčíme a na palubě tak vzniká ideální příležitost pro salvu turistických selfie s pozadím Karlova mostu a Hradčan za zády. Kdo teď nefotí, jako by nebyl. Opět podplouváme most a vracíme se. Břeh se zakotvenými plavidly se blíží. Na jednom z nich chlapík balancuje na hraně uprostřed červeného trupu a drhne okna.
Vystupuju. Mise splněna, projel jsem Prahu hop-on hop-off busem i lodí. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jak je nejlepší vidět Prahu, řeknu: pěšky. Na tom se nic nemění. A co ten bus? Jízda je docela zajímavý zážitek i pro člověka, který Prahu zná. Jako spojka mezi památkami je fajn a rychlou představu o městě poskytne docela věrnou. Někdy možná až moc.
Reportáž vznikla v neděli 30. července.
