Fotografie připomínají pohádkové výjevy. V čem bylo focení odlišné od jiných vašich projektů?
Aukce fotografií
- Aukci fotografií na podporu dětí z vesniček SOS najdete na této stránce.
- Draží se celkem 12 fotografií Herberta Slavíka.
- Aukce začíná v úterý 1. listopadu v 15.00.
Už když jsme s týmem lidí z Hypoteční banky začali uvažovat, jak to celé zorganizovat, bylo nám jasné, že to nebude snadné. Chtěli jsme nafotit sérii snímků, které by vypadaly jako z pohádky nebo jako splněné sny dětí z SOS vesniček. Jsem z posledního období zvyklý na velké a složité projekty, ale tady to bylo jiné. Například v tom, že jsme všechno museli zvládnout za jeden den.
Co jste museli stihnout a jak dlouho to trvá normálně?
Potřebovali jsme udělat dvanáct fotografií vhodných pro kalendář. Pokud takové stylizované kalendáře fotím, pracuji na tom minimálně šest celých fotografických dnů. Za den uděláme tak dva obrazy. Mezi tím ovšem bývají volné dny, abychom se dali dohromady, protože je to hodně náročné. V tomto případě jsme věděli, že na to budeme mít jeden jediný den, během kterého budeme muset vytvořit dvanáct různých záběrů. Kromě toho jsme si vymysleli, že to uděláme i hezké pro děti, aby to byl pro ně zážitek. V každém případě to byla zajímavá zkušenost. Rád bych poděkoval Hypoteční bance za možnost se na projektu podílet a hlavně doufám, že výtěžek z aukce fotografií pomůže zlepšit život dětem v SOS vesničkách.
Muselo to být složité i z pohledu produkčních. Už jenom sehnat tolik kostýmů. A zřejmě jste na scéně používali i speciální efekty.
To ano. Chtěli jsme děti stylizovat do určitých postav. Pěstouni ve vesničkách zjistili, jaké jsou oblíbené pohádky a pohádkové postavy dětí a podle toho jsme se snažili pořídit kostýmy. Fotili jsme přímo ve vesničce. Vznikla tam improvizovaná kostymérna, děti si mohly vybrat. Byli tam i lidé, se kterými spolupracuji, když potřebuji filmovou produkci. Používali jsme při focení různé speciální efekty, dým nebo umělou mlhu. Aby děti viděly i zákulisí a dokázaly si představit, jak to chodí u filmu.
Jak se vám pracovalo s dětmi?
Jel jsem tam s určitou představou a s hrubými skicami toho, jak jednotlivé scény pojmout a jak děti stylizovat. Ale jsou to malé děti, člověk jim nemůže úplně všechno poručit, musí to nechat plynout a improvizovat, což se také dělo. Stalo se třeba, že se děti oblékly do kostýmů, ale některé nevydržely čekání, než dofotím předchozí skupinku, a odběhly si hrát někam jinam. Tak se potom ve skupinkách míchaly různé pohádkové postavy zcela živelně. To bylo nakonec celkem zábavné.
Všechno probíhalo ve vesničce SOS v Karlových Varech?
Ano, a abychom to všechno stihli, vytvořili jsme tam improvizované studio. Ale nefotili jsme jen v něm. Zhruba třetina fotek vznikla v reálném prostředí vesničky – chtěl jsem, aby se na fotografiích také objevilo. Museli jsme vycházet z denního režimu, které děti v SOS vesničce mají. Začít jsme mohli v deset hodin dopoledne a skončit jsme museli nejpozději v sedm večer, kdy mají večeři.
Kolik lidí se fotografování účastnilo?
Střídal se tam můj štáb i štáb agentury, která zajišťovala kostýmy a program pro děti. Ten měla na starosti Hypoteční banka. Měl jsem na place i kolem deseti dvanácti lidí, kteří pomáhali jak s technikou, tak s dětmi.
V souvislosti se snímky říkáte, že šlo o složitou, až téměř filmovou postprodukci.
Ve studiu jsme pořídili základ, ale bylo jasné, že vzhledem k času, který jsme na fotografování měli, bude na snímcích spousta další práce. V některých případech jsem tak děti fotil na jednobarevném pozadí, zbytek scény se později „naklíčoval“ (tedy přidal) dodatečně, podobně jako se to dělá ve filmu. Jinak bychom to prostě za den focení nezvládli. U většiny fotografií se však nakonec podařilo základ pořídit na místě, včetně řady speciálních efektů. Pracovalo se na tom pak ještě zhruba tři měsíce.
To je opravdu dlouhá doba.
Samozřejmě ne v jednom kuse, mezi tím jsem například odjel téměř na měsíc fotit olympiádu v Riu. Ale můžu říct, že to byl určitě jeden z mých nejdelších projektů. S přípravou jsme začínali zhruba před rokem touhle dobou.
Děti mají na snímcích zakryté obličeje…
Ano, to byla podmínka vedení SOS vesniček, aby fotografie mohly být veřejně prezentovány. Pro fotografa je to těžké, já hodně pracuji s portréty a síla portrétu je ve tváři, v pohledu, v očích. Tady jsem tak pracovat nemohl. Proto jsem se na začátku rozhodl pro stylizaci do pohádkových výjevů. Děti si tak ve většině záběrů mohly tvář zakrýt nějakou maskou či rekvizitou.
Zmínil jste olympiádu v Riu. Vím, že olympijské hry fotíte dlouho. Jak se za tu dobu změnily z pohledu fotoreportéra?
Změnily se hodně. V roce 1992 jsem jel na zimní olympiádu v Albertville s černobílými filmy a s objektivy, které se zaostřovaly manuálně. V roce 1994 jsme přešli na Canony s autofokusem. Na olympiádě v Naganu (1998) se objevily první digitální fotoaparáty. To byl pro nás obrovský průlom, protože jsme mohli fotky okamžitě posílat do redakce. Do Sydney (v roce 2000) jsem poprvé odjel jen s digitálními kamerami, které měly rozlišení pouhé dva megapixely, to už dnes nemají ani mobily, ale přitom stály půl milionu. Dříve byly velké rozdíly mezi fotografy a tím, co dokázali, ty se ovšem dnes díky technice stírají. Ale nemyslím si, že to posouvá k lepšímu kvalitu sportovní fotografie, respektive fotografie obecně, spíše naopak.
Opravdu?
Dnes je celkem snadné nafotit dobře naexponovanou, ostrou a technicky kvalitní fotku. Dalo by se říct, že už to dokáže skoro každý. Ale kvalitní technika sama o sobě nikoho nenaučí vymyslet zajímavý záběr, najít světlo, vidět barvy… mám pocit, že v dobách, kdy jsme vzhlíželi k fotografům ze Sports Illustrated a agentury Allsport, o své práci fotografové více přemýšleli. Digitální technika určitě práci usnadnila a zpřístupnila fotografii široké mase. Na druhou stranu vzniká inflace fotografií a kvantita škodí kvalitě fotografií.
Pojďme k něčemu optimističtějšímu. Na čem teď pracujete?
Zrovna je v tisku kniha mých fotek. Před třinácti lety jsem vydal publikaci Tváře, a toto je její rozšířené vydání, doplněné o snímky za těch třináct let. Pracoval jsem na ní zhruba rok a půl, vyjde začátkem listopadu. A přemýšlím o výstavě a také o knize sportovních fotografií, nebo spíše fotografií krajiny sportu. Říkám to tak záměrně, protože pod sportovní fotografií si každý představí spíše reportážní snímky, ale toto je spíš o atmosféře, o barvách, o světle. Sport je až ve druhém plánu.
