Fotograf Jan Šibík navštívil Korejskou lidově demokratickou republiku třikrát v průběhu čtrnácti let. Vzniklo tak zcela ojedinělé svědectví o proměně této zdánlivě nehybné a neproměnlivé země. Zachytil přitom nejen bizarní rituály, které provázejí tamní dění (a vytvářejí zdání nehybnosti), ale i skutečný život, který zůstává obvykle před zahraničními návštěvníky Severní Koreje skrytý a utajený. Nefotil zdaleka jen věci, které měl v Koreji povoleny, podařilo se mu pořídit i záběry, které by kontrolou místních orgánů neprošly.
Všude pod dohledem režimu
"Vždycky jsem se tam chtěl podívat. Jako fotografa mě to táhne do zemí, které nemají srovnání. Deset let jsem se pokoušel získat vízum, ale obvykle jsem se nedostal ani za branku ambasády. Poprvé jsem do Severní Koreje odjel v roce 2005 a pomohla mi náhoda. Zjistil jsem, že tam míří delegace vedená tehdejším předsedou Poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem, a protože s sebou mohli vzít i někoho z novinářů, vyrazil jsem tam s nimi," vzpomíná Jan Šibík.
"Když jste členem delegace, je to lepší, než když tam jedete jako turista," konstatuje překvapivě. "Je to země, kde jako cizinec nesmíte jen tak odejít z hotelu a dokonce ani nemůžete bez povolení přiděleného průvodce (a zároveň i tajného policisty) přejít na druhou stranu ulice. Když jste tam jako člen politické delegace, nemohou to hlídat tak intenzivně, jako to dělají u turistů," vypráví.
Navíc tehdy byly součástí delegace i dva televizní štáby. "Když naši průvodci viděli velké kamery, měli z nich hrůzu a hlídali hlavně je. Takže jsme s druhým fotografem Janem Zátorským občas mohli od boku vyfotografovat něco, co nebylo povoleno."
Zamčeni ve vlaku do Pchjongjangu
Podruhé se Jan Šibík dostal do Severní Koreje v roce 2007. Tehdy se začaly objevovat v nabídce cestovních kanceláří první zájezdy do této země. "Odjel jsem tam společně s kolegou z týdeníku Reflex Danem Hrubým. Letěli jsme nejprve do Pekingu a odtud jsme pak pokračovali vlakem přes hranici Severní Koreje až do Pchjongjangu," vysvětluje Šibík.
Bylo mu jasné, že z celé cesty bude nejzajímavější právě osmihodinová cesta vlakem. Skupinku turistů podle něj tvořily české "kované soudružky", několik novinářů a překvapivě i parta Moraváků s demižonem slivovice. Ti začali kontrole na hranici nabízet doušek alkoholu se slovy: Tož se s námi napijte, chlapci.
"Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, ale nakonec nás ve vagonu zamkli a byli jsme v něm celou cestu sami, bez místních průvodců. Začal jsem si kontrolovat fotoaparát a chtěl jsem udělat pár fotek přes okno, ale nebylo to k ničemu," vypráví Šibík. Když Moraváci uviděli jeho fotoaparát, vytáhli z batohu svůj, otevřeli okénko a začali fotit. "Kupodivu se nic nestalo. Po pěti minutách přestali, ale já jsem pak u toho okénka stál celou cestu a fotil, říká Šibík. Snímky pořízené z vlaku považuje za jedny z nejcennějších. "Nafotil jsem vojáky, vesnice, i lidi žijící v bídě," říká. Snímky pak zveřejnil na dvanácti stranách prestižní magazín Stern.
Bez dohledu ani krok
V Pchongjangu se turistů ujali "průvodci", kteří je pak doprovázeli čtyřiadvacet hodin denně. "Určovali program, byli ubytováni ve stejném hotelu. Když jsem chtěl večer vyjít do ulic, nepustili mě," popisuje Šibík.
Turisté měli pečlivě připravený program, který zahrnoval například návštěvu jedné autorizované stanice metra nebo Muzea darů. Tam je k vidění třeba obrněný vagon, věnovaný severokorejskému vůdci Stalinem. Viděli také Dům pionýrů, kam se vejde pět tisíc dětí. "Všechno je tak bizarní, že i ty oficiálně povolené věci má smysl fotografovat," poznamenává Šibík.
Po čtrnácti letech opět v Pchjongjangu
On sám pečlivě sleduje práci jiných fotografů, kteří se do Severní Koreje dostali, a knihy, které vydali. Většinou pracovali podle stejného vzorce: odjeli tam jednou nebo dvakrát krátce po sobě, nafotili sérii snímků a vydali knihu. Jan Šibík však chtěl něco jiného: zaznamenat, jak se země mění. Proto se tam rozhodl vydat ještě jednou. Podařilo se mu to až v roce 2019, opět s pomocí Lubomíra Zaorálka..
"Nebylo to jednoduché, odjížděla tam tehdy jen malá skupina politiků, ale nakonec mi pan Zaorálek vyšel vstříc a souhlasil, že nás napíše na seznam účastníků, pokud si ovšem s kolegou Milanem Šmídem uhradíme všechny náklady," popisuje Šibík. Je tak možná jediným fotografem, nebo jedním velmi mála, kteří mohli v Severní Koreji fotografovat jak za éry Kim Čong-ila, tak i za jeho následníka Kim Čong-una.
Šeď vyměnily barvy, krutost zůstala
"Najednou jsem mohl porovnávat, protože jsem Severní Koreu viděl třikrát během čtrnácti let," vypráví Šibík. Změna je podle něj obrovská. "V roce 2005 nebyly v ulicích Pchjongjangu vidět žádné obchody. Byla to šedivá metropole ruského typu. Zažil jsem třeba situace, kdy policistka na křižovatce řídila dopravu, ale nikde nebylo vidět žádné auto," popisuje fotograf. V roce 2007 už byl podle něj sem tam k vidění i nějaký obchod, ale šedivost přetrvávala.
"Když jsem se tam znovu dostal v roce 2019, byla to neskutečná změna," popisuje Šibík. "Pchjongjang bylo najednou barevné město s neony a mrakodrapy, protože Kim Čong Un je fascinovaný západními technologiemi. Jenže ty technologie jsou zároveň to, co mu podřezává větev. Lidé totiž mají šanci občas zjistit (i když pod hrozbou drastických trestů), jak to vypadá jinde a že to u nich v porovnání se světem není možná tak úžasné, jak jim to režim vštěpuje už od jeslí. O to větší pak je krutost, která zajišťuje loajalitu a poslušnost národa," konstatuje fotograf.
Neskutečné věci tam však člověk zažívá stále. "Průvodce nám třeba vyprávěl o knize, kterou napsal Kim Čong-il. Pak vyšlo najevo, že napsal knihy o ekonomice, raketách, traktorech i o pěstování orchidejí. Tak jsem se zeptal, kolik jich vlastně jejich vůdce napsal. Průvodce bez mrknutí oka a bez jediného náznaku pochybnosti odpověděl: Dva tisíce," konstatuje Šibík.
Jan Šibík: Severní Korea
Unikátní fotografie ze tří cest do Severní Koreji. Publikace obsahuje 128 fotografií na 240 stranách a doprovodný text Dana Hrubého. Pevná vazba, formát 24×32cm, Knihu lze získat přímo u autora, a to na stránkách www.fotografiesibik.cz. Stejnojmenná výstava v pražském Karolinu potrvá od 26. září do 24. listopadu.
Kniha není rychloobrátkové zboží
Fotografové, kteří se dostanou do Severní Koreje, jsou kontrolováni přiděleným doprovodem při práci a pak znovu na hranici při odjezdu ze země. Během kontrol se hledají nepovolené snímky. Přesto se Janu Šibíkovi podařilo takové záběry nejen pořídit, ale i dovézt zpět.
Fotografie nyní zpracoval a připravil z nich jak výstavu v pražském Karolinu, tak i knihu nazvanou Severní Korea. "Je pro mne nesmírně důležitá," přiznává. Vydal ji sám, stejně jako šest předchozích publikací. "Také je sám prodávám přes svůj e-shop," vysvětluje. "Knižní distribuční společnosti totiž požadují obrovský rabat. Je to padesát až šedesát procent z ceny výtisku a to je pro mne nepřijatelné. Rád bych totiž prodejem vydělal i něco pro sebe, abych měl z čeho financovat svoje další cesty," říká Šibík, který působí už deset let jako fotograf na volné noze.
Nelíbí se mu ani to, že knižní distribuce bere knihy jako rychloobrátkové zboží, které se musí do půl roku prodat, jinak jdou do výprodeje. "Knihy dělám tak, aby byly co nejdokonalejší, jsem perfekcionista. Chci, aby se pak mohly prodávat třeba pět nebo šest let," vysvětluje.
