V pražské organizaci Naděje už v té době fungovala pohotovostní služba pro bezdomovce. Ta se však zaměřovala na akutní případy, záměrem Charity Olomouc bylo poskytovat klasické služby praktického lékaře v plném rozsahu.
Doktor Kvapil se tak stal českým průkopníkem praktického lékařství pro bezdomovce. "Bral jsem to jako výzvu k práci, kterou zde do té doby nikdo nedělal. Sociální problematika pacientů mne vždy zajímala, patří to ostatně k mé práci," říká.
V roce 2007 začal ve skromných podmínkách v malé a prostě vybavené místnosti, nyní přijímá pacienty v prostorné a moderní ordinaci.
"Ze začátku byly potíže se smlouvami s pojišťovnami. Řada prací se nedá pro pojišťovnu vykázat. Ale o to se starala Charita a mě nechali ordinovat. Mnoho práce v zařizování padlo na sestru," popisuje složité začátky.
Podobně jako zázemí musel budovat i důvěru a kázeň svých netradičních pacientů. Třeba kožní choroby chtějí pravidelnou péči, aplikování mastí, složité převazy. Přimět lidi z ulice, aby za lékařem docházeli pravidelně, nebylo vždy jednoduché. Systematická dlouhodobá léčba navíc ani nejde v drsných podmínkách ulice dodržovat.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
"Vždy je smutné, když víte, jak pomoci, ale nepodaří se pacienta přimět ke spolupráci. Některé nemoci se k jejich způsobu života nehodí, například cukrovka. Protože jak zajistit aplikaci inzulinu a pravidelnou stravu odpovídající vhodné dietě?"
Původní dohoda zněla, že během pár měsíců pomůže ordinaci rozjet. "Těch pár měsíců se nakonec trochu protáhlo," konstatuje. Bylo mu přes sedmdesát let a chodil na náročné směny pět dnů v týdnu. Postupně ho nahrazovala paní doktorka Zedníková - nejdřív na dva dny v týdnu, pak na tři. "Říkal jsem tomu odvykačka - odvykačka od práce."
Dnes je panu Kvapilovi 83 let a stále ještě občas ordinuje. "V ordinaci ale figuruji už jen jako nouzový zástup, když doktorka Zedníková, která je tam nastálo, nemůže nebo čerpá nějaké volno," vysvětluje a dodává: "No, už bylo pomalu na čase."
Z jeho vyprávění to vypadá, že už je tedy skutečně v důchodu, ale při domluvě na termínu rozhovoru moc volných dnů nemá a zmiňuje, že ještě zaskakuje za praktika ve Fakultní nemocnici Olomouc. "Kdysi jsem ho připravoval k atestaci, a tak mne někdy ukecá, když potřebuje zastoupit. Ale je to už opravdu výjimečně a vždycky 'naposled'," usmívá se Libor Kvapil. A vlastně i občas učí. "Loni jsem ještě zaskakoval na fakultě při vedení semináře."
Když rozjížděl svou pravidelnou praxi pro bezdomovce, nejenže to nikdo v republice nedělal, ale ani po tom netoužil. Navíc lékaři a hlavně jejich pacienti neradi viděli, když lidé z ulice chodili do čekáren. Všem praktikům i olomoucké nemocnici tak jeho práce přišla vhod. A zase mu na oplátku vyhověli, když potřeboval nějakého svého pacienta dostat ke specialistovi či hospitalizovat.
"Nemocnice nás brala jako úlevu a odborníci většinou neodmítali naše pacienty, které jsem se snažil předem vyšetřit. Někdy u nás prošli očistou - sprchou a výměnou oblečení," popisuje.
Navíc ho všichni zdejší lékaři znají. Nejen z desítek let jeho působení v nemocnici či na poliklinice, ale i ze zdejší lékařské fakulty, kde přes dvacet let učil praktické lékařství a působil jako školitel absolventů v přípravě k atestaci. Dodnes zasedá v etické komisi fakultní nemocnice.
"Vztahy s odborníky a s nemocnicí se musely budovat, nakonec došlo k vzájemnému respektu. Zpočátku neměli představu, co mohou po ordinaci očekávat." Také prý používal slogan: "Co je to domácí léčba u lidí, co žádné doma nemají?"
Během svého dvanáctiletého ošetřování bezdomovců se setkal s nejrůznějšími parazitárními onemocněními, velmi rozvinutými kožními chorobami, bércovými vředy i popáleninami. A rovněž jeho sestřičky. "Obě sestry, které se v ordinaci vystřídaly, mají vynikající a empatický přístup a mají vynikající zkušenosti s ošetřováním kožních defektů, včetně těch způsobených parazity. Smekám před nimi."
Jeho klienti za sebou leckdy měli i kriminální minulost a občas si k němu (marně) zkoušeli chodit pro návykové látky, které chtěli užívat jako drogu. Vycházeli prý ale spolu celkem dobře, protože ho vnímali jako někoho, kdo jim chce pomoci.
I přes svůj pokročilý věk je kromě zdravotnictví stále činný i ve skautu, do nějž vstoupil již v roce 1945. Je členem čestného Svojsíkova oddílu a již téměř třicet let působí jako instruktor Jesenické lesní školy. Zde si vysloužil přezdívku Sir. "Vžilo se to tak, že mě tu tak všichni oslovují a jako Sir jsem tam známější než pod svým jménem," podotýká.
Mladé skauty učí nejen myšlenkám hnutí, ale také nepřekvapivě i zdravovědě.
"Skauting je způsob života. Člověku to ovlivní život, pořadí hodnot, volbu přátel. Určitě se tak stalo i v mém případě," říká a vzpomíná, jak se scházeli i v době totality, kdy bylo hnutí zakázáno. "Neunikli jsme ani pozornosti StB. Došlo k vyšetřování, ale naštěstí bez postihu, přece jen se již psal rok 1986. Postihy už nebyly tak kruté, vnímali jsme to jako předzvěst, že se něco bude dít," dodává.
Video: Podívejte se na reportáž z dobročinných cest studenta Jakuba za bezdomovci
