Důchod? Ten se za dva roky omrzí. Zákazníci by mi scházeli, říká nejstarší knihkupec v Česku

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
12. 12. 2015 10:07
Knihkupec Jaromír Vytopil (78) pracuje v knihkupectví už od patnácti let. V prvních deseti letech vystřídal hned šest měst, od roku 1963 až dodnes zůstává věrný Pelhřimovu, městu rekordů. Ostatně v nové knize českých rekordů má své místo už i on coby nejstarší a nejdéle sloužící český knihkupec. Končit rozhodně nehodlá. "No jo, když oni by za mnou ti zákazníci domů už nepřišli," směje se knihkupec na dotaz, proč tak dlouho přesluhuje. Důchod by ho prý brzy omrzel. S nostalgií vzpomíná na hlad po knížkách v 90. letech a mrzí ho, jak málo dnes lidé čtou.
Knihkupec Jaromír Vytopil na křtu České knihy rekordů
Knihkupec Jaromír Vytopil na křtu České knihy rekordů | Foto: Agentura Dobrý den Pelhřimov

Aktuálně.cz: Jak se stalo, že jste do knihkupectví nastoupil již v patnácti letech? Studoval jste při zaměstnání?

Když jsem skončil obecnou školu, měl jsem zájem o gymnázium v Moravských Budějovicích. Tam jsem sice nastoupil, ale nebylo to ono. Nějak jsme si nevyhovovali s matematikou. Po roce jsem toho nechal a otec mi našel místo pomocného prodavače v knihkupectví. Psal se říjen 1952, bylo mi patnáct let a začala se má knihkupecká dráha, která trvá dodnes. Později jsem při zaměstnání absolvoval střední odbornou školu knihkupeckou v Luhačovicích.

A.cz: Proč jste prvních deset let své knihkupecké praxe působil postupně v šesti městech?

Jaromír Vytopil

Jaromír Vytopil - nejstarší a nejdéle činný knihkupec v ČR

Jaromír Vytopil (narozen v září 1937) vstoupil na dráhu knihkupce  v době, kdy mu bylo 15 let a 1 měsíc, tedy 24. října 1952. Od té doby je knihkupcem nepřetržitě, postupně v šesti různých městech a od  května 1963 dodnes v Pelhřimově. Soukromě začal podnikat v oboru společně se svou ženou Marií 1. července 1991, tedy ve svých 54 letech. Svému povolání, které bere jako službu veřejnosti, se věnuje 63 let, po odečtení dvou let vojenské služby pak 61 roků.

Zdroj: Agentura Dobrý den Pelhřimov

Oni mě vždy dali tam, kde bylo potřeba, nějaký knihkupec šel do penze, nebo bylo málo pracovníků, tak jsem zde zaskakoval. Jelikož jsem byl mladý a svobodný, tak mi to nevadilo. Začal jsem v Moravských Budějovicích. Pak jsem odešel do Nového Města na Moravě, což byla výborná štace, neboť se v okolí nacházely krásné rekreační oblasti, kam v té době jezdily různé slavné osobnosti, takže to pro mě byla sváteční záležitost. Pak jsem odešel na vojnu, po ní jsem zaskočil na dva měsíce do Třebíče, po dvou měsících mě přeložili do Žďáru nad Sázavou, odtud jsem po několika měsících putoval do Ledče nad Sázavou, tam už jsem dělal vedoucího. Z Ledče jsem byl přeložen do Pacova, tam už jsem dělal déle, asi pět let. Odsud mě přeložili do Pelhřimova, kde jsem už dodnes.

A.cz: V roce 1963 jste natrvalo zakotvil v Pelhřimově. Proč právě tam?

Už to bylo relativně větší město, navíc zdejší vedoucí byl velmi zkušený a hodně mě toho naučil. Další přesuny už mi ani nenabízeli, protože jsem se v tom roce 1963 oženil a založil jsem rodinu, takže to už takto nešlo cestovat po knihkupectvích.

A.cz: Co vám na knihkupecké profesi učarovalo, že jste u ní vydržel 63 let?

Když se o tomto mém dlouhém působení občas bavím se známými a oni mi obdivně poklepávají na rameno, říkám jím, měli jste mě spíše poklepat na čelo, protože žádný normální člověk nevydrží v jednom zaměstnání tak dlouho. Ale mně to takto vyhovuje a hrozně baví. Mívali jsme odborný knihkupecký časopis Mezi knihami a lidmi, a v tom právě spočívá kouzlo té profese. Člověk se pročítá knihami, doporučuje je lidem, ti na vás hodně dají, mám kontakt s živými lidmi, což by mi hodně scházelo.

A.cz: To by mě právě zajímalo, jak to vy knihkupci děláte, zvláště v dnešní době, kdy vychází tolik knih. Zákazník přijde, řekne, pro koho shání knihu, kolik mu je a co má rád, a vy okamžitě sáhnete do regálu a řeknete: „Ano, tak v tom případě bych tu měl tuto knihu!“ A většinou se přesně strefíte. Jak to stíháte učíst a mít ve všech těch knihách přehled?

Já čtu poměrně hodně a rychle, není to na to, aby si člověk knihu vychutnal, ale spíše aby ji pročetl a věděl, jak je psaná a o čem je. To pak stihnu jednu knihu za dvě hodiny. A pak je to už otázka praxe a určité rutiny.

A.cz: Vy jste v knihkupectví prožil skoro celé poválečné dějiny našeho státu. Krátce poté, co jste nastoupil do praxe, proběhla měnová reforma. Co to pro vaši praxi znamenalo?

Nastoupil jsem v říjnu 1952, měnová reforma proběhla v roce 1953, takže jedna z prvních větších prací, co jsem dělal, byla, že mě vedoucí knihkupectví v Moravských Budějovicích poslal do skladu, kde se nacházely regály plné Velké knihovny marxismu-leninismu a Malé knihovny marxismu-leninismu. Ta Malá knihovna stála korunu, a protože byla pětiprocentní sleva, tak jsem musel všechny knihy přeceňovat na 95 haléřů. Takže tak na mě dopadla měnová reforma. Vyřazování tzv. „závadných“ knih proběhlo již před tím, než jsem do prodejny nastoupil. Když jsem tam přišel, všechno už bylo, abych tak řekl, „pročištěné“.

A.cz: Jak vzpomínáte na uvolněná 60. léta? To musely být krásné roky pro člověka milujícího čtení a prodej knih…

Šedesátá léta byla skutečně zajímavá doba. Najednou se objevili noví autoři, kteří předtím nevycházeli. Ale pozor, velkou novinkou bylo třeba i to, že jsme konečně mohli prodávat knihy Karla Čapka, protože i on byl předtím na indexu. Takže v 60. letech se vydávali autoři, o kterých jsme dříve jen slyšeli. Nacházeli jsme konečně knihy, které měly velkou hodnotu, možnosti byly obrovské. Hodně se četlo, touha lidí po nových autorech a knihách byla obrovská a každý rok se prodej zvyšoval.

A.cz: Jak to pak fungovalo po srpnu 1968? Dostal jste do knihkupectví seznam, které knihy nesmíte prodávat?

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Atleti - veteráni - senioři

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

Ano, ještě ho mám schovaný. Dostali jsme cyklostylovaný seznam autorů a knih, co se musí vyřadit. U některých bylo napsáno jen něco, nebo tam bylo „Hanzelka, Zikmund  – vše“. V té době se dělaly inventury podle tzv. reglet, což byly tištěné abecední seznamy, kde se při inventuře vyplňovalo, co měl knihkupec na skladě. Na základě toho Ředitelství krajské správy a jiné organizace věděly, co máte na prodejně, a tím způsobem vás také kontrolovaly. Nebylo to stoprocentní, protože by musely sledovat do hloubky, kolik se čeho prodalo, ale z devadesáti procent to fungovalo.

A.cz: Co se dělo se zakázanými knihami staženými z regálů?

Knihy jsme vytřídili, seznam poslali na podnikové ředitelství nebo na krajskou správu. Řekli, abychom knihy zabalili a odvezli si je. Od té doby jsme je již neviděli. Nevím přesně, kde skončily, zřejmě šly do stoupy.

A.cz: Byla možnost nějaké zachránit?

Bylo to možné. U některých titulů jste mohli říct, že se to už mezitím prodalo. Ten systém kontroly nebyl úplně stoprocentní.

A.cz: Normalizace přinesla značné okleštění literatury, ale přesto bývaly o tzv. knižních čtvrtcích, kdy vycházely novinky, před knihkupectvími fronty. Jak jste tyto knižní čtvrtky prožíval? Znamenaly i pro knihkupce svátek“?

Ano, nejde o vynález poslední doby, fungovaly již za první republiky. Aby konkurence velkých měst neničila malé knihkupce, tak se knihy rozvezly a směly se začít prodávat ve čtvrtek v osm hodin ráno, což se pak pochopitelně nedodržovalo. Znovu se pak více zaběhly v 60. letech. Ve čtvrtek se tvořily před knihkupectvími dlouhé fronty i za té normalizace. Protože když přišel nějaký kvalitní, oblíbený autor, bylo to hned pryč. Knihy jsme dostávali podle systému, že třeba na tisíc výtisků jsme dostali šestnáct knih. To člověk nevěděl, komu je dřív dát. Ale musely se zkrátka dát do prodeje ve čtvrtek ráno.

A.cz: Podnikat jste začal po revoluci, v roce 1991, to vám však už bylo 54 let. Nebál jste se do toho jít, zvláště v divokých 90. letech?

Byla to trochu nutnost. Krajský podnik České Budějovice, pod který jsme patřili, se zřetelně rozpadal, končilo to. Něco jsem dělat musel a tento obor jsem znal. Pochopitelně jít do toho byl risk. Dnes už se plno knih prodává do komise, to znamená, že je nakladateli zaplatím, až když je prodám. Tehdy jsem nakoupil deset knížek, a když jsem je neprodal, zůstaly mi za krkem za moje peníze. V té době jsme měli akorát pár tisícovek našetřených pro děti. Koupili jsme za ně první knihy. Měli jsme naštěstí dobrý odhad a nakoupili jsme kvalitní věci, které se prodaly, takže během několika let jsme umořili tento dluh na dětech.

A.cz: Daly se tedy dohnat nulové zkušenosti z podnikání velkými zkušenostmi z knihkupecké praxe?

Určitě ano. S láskou vzpomínám na první knihu, která mně vytáhla trn z paty, a to byl výkladový anglicko-český slovník, ten se skvěle prodával a pomohl nám v začátcích. Problém tehdy byl, že nebyl velkoobchod. Najednou si knihkupec musel sehnat sám knihy, jezdit po malých vznikajících nakladatelstvích, která vznikala a zanikala, nebylo nic centralizované. Již neexistovaly Knižní novinky, kde se psalo „ve čtvrtek bude na pultech“. Bylo to náročné, riskantní, ale krásné období.

A.cz: Jak se vám podařilo udržet knihkupectví až do dneška?

Prostě pracujeme pořád tak, abychom zákazníky uspokojili a sami jsme nepřišli zu grunt.

A.cz: Pořád vás to baví?

No samozřejmě. Třeba teď se blíží Vánoce. Dříve, když bylo přídělové hospodářství, tak už jsme touto dobou museli vyplňovat regály knihami obrácenými čelem k zákazníkovi, jinak by byly poloprázdné, to bylo úplně hrozné. Dneska je těch titulů mnohem víc a v mnohem menších nákladech. Dnes je úplně jiná doba. Výhoda nového systému je, že pokud se knihy rychle vyprodají, nakladatelé jsou schopni je během pár týdnů dotisknout. Dříve vám řekli: „Nemůžeme, rozmetali jsme sazbu, nemáme papír,“ a byl konec. Když se to rozebralo, kniha vyšla znovu třeba za dva roky, ale to už zase o ně nebyl takový zájem.

A.cz: Je pravda, že lidé čím dál méně čtou?

Lidé méně čtou, to je jasná věc. Začíná to už od dětí, které čtou méně, protože mají dneska jiné možnosti, jak se zabavit, ať už je to televize, internet, mobil, nebo tablety. Je to úplně zoufalá situace, každý odborník vám potvrdí, jak chabou mají děti slovní zásobu, jak velké mají problémy s pravopisem, zkrátka proto, že to nemají nakoukané. U esemesek nepoužívají velká písmena, interpunkci, zkrátka jejich celková gramotnost je úplně někde jinde. Oproti roku 1989 vychází třikrát více titulů, ale v daleko menších nákladech.

A.cz: Co říkáte právě té spoustě titulů, co se vydává, kolik lidí píše kuchařky nebo cestopisy?

No jo, je to tak, kdo umí trochu vařit, už píše kuchařku, kdo byl někde na čtrnáct dní na dovolené, už o tom napíše cestopis. Ale vzhledem k tomu, že se titulů vydává tolik, najde se tam i mnoho kvalitních věcí, možná i více než dříve. Ale je tam holt obrovská míra braku a škváru, který si ani nezaslouží být vydán. Jde zkrátka o trend, že kdo něco napíše a má nějakou tu korunu, tak si to sám vydá.

A.cz: Jak oddělit zrno od plev, jak se vyznat v té přehršli knih?

Knihami vás dnes zásobují distribuční společnosti, které vám nabídnou dvě třetiny knihy do komise, čili nemusíte investovat, vyúčtujete až to, co prodáte. Na druhou stranu si ale z prodeje berou mnohem větší díl. Když si koupím knihu za hotové, dostanu z ní třicet procent ceny, když do komise, tak třeba jen patnáct, což už je na hranici rentability.

A.cz: Jak zasáhlo knihkupce stahování e-knih?

Myslím, že ne tolik, jak jsem očekával. Někdo mi sice říká, že když jede na dovolenou, tak si do tabletu nastahuje knížky v elektronické podobě a nemusí se s nimi tahat. Ale těch lidí není tolik.

A.cz: Kdy byla podle vás zlatá éra knihkupectví?

Úžasná a nádherná éra začala po roce 1989, kdy na vás lidé stáli fronty, byl hlad po prodávaných knihách. Tohle období už se nikdy nevrátí a jsem moc rád, že jsem ho zažil. Takže za zlatou éru českých knihkupectví bych považoval roky 1990-1993. Pak už se poptávka snižovala a trh byl postupně nasycen.

A.cz: Proč vás to neláká do důchodu? Mít už volno a nemuset stát za knihkupeckým pultem…

No jo, no, když oni by za mnou ti zákazníci domů už nepřišli. A mně by hrozně scházeli. Chyběl by mi ten každodenní kontakt. A potvrzují mi to i známí, kteří odešli do důchodu klasicky v 65 letech. První dva tři roky je to prý pěkné, ale pak se to zají a člověku chybí ten pravidelný kontakt.

A.cz: Vy prý máte v Pelhřimově nějakého souputníka, jenž má také živnost, je jen o něco málo mladší než vy, rád by skončil, ale nechce, dokud děláte vy…

Ano, je to pravda. Je to pelhřimovský zlatník. Vždycky přijde ke mně do knihkupectví, stoupne si mezi dveře a říká: „Tak pane Vytopil, kdy s tím praštíte?“ A já mu říkám, že ještě ne, že to ještě vydržím. A on říká: „Já už bych se na to dávno vyprdnul, ale lidi mi říkají, halt Vytopil ještě dělá, tak musíš taky.“

A.cz: Jaký recept máte na dlouhověkost a aktivitu do pozdního věku?

Chodím se psem a jezdím na skútru. To mě stále velmi láká. A až donedávna jsme se s kamarády vydávali na každoroční pánskou jízdu. Dávali jsme si vždycky sraz o půlnoci na plzeňském nádraží.

A.cz: Co se dá dělat na plzeňském nádraží o půlnoci?

Byli jsme z různých koutů republiky, takže jsme se tam postupně sjeli, byla na to až tříhodinová časová tolerance. A když jsme se všichni sešli, vyráželi jsme na týdenní túru po Šumavě nebo jižních Čechách.

A.cz: Nedávno jste se dostal do české knihy rekordů jako nejstarší a nejdéle působící český knihkupec. Nejste vlastně k rekordům předurčen, když působíte 52 let v Pelhřimově, kde sídlí známá Agentura Dobrý den Pelhřimov?

Když se to objevilo v novinách, tak za mnou chodili zákazníci a ptali se: „Kolik jsi za to dal, že jsi se tam dostal?“ (smích) Já samozřejmě mládence z té agentury znám a několikrát jsme se bavili, že už tam skoro patřím, když dělám svou profesi přes šedesát let. Bylo to ale vždycky jen v legraci, takže mne překvapilo, když mě pak do knihy rekordů opravdu zařadili.

Je to náš způsob, jak se vyrovnat s negativní energií, říkají autoři blogu 1000 věcí, co mě serou. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Tesla podle Muska postaví novou továrnu blízko Berlína

Americký výrobce elektromobilů Tesla hodlá postavit novou továrnu v blízkosti Berlína. Oznámil to podle agentur DPA a Reuters generální ředitel podniku Elon Musk.

Tesla již dříve uvedla, že brzy sdělí umístění svého evropského závodu s označením Gigafactory 4, který by měl zahájit výrobu v roce 2021. Musk dnes při předávání ocenění "Zlatý volant" v Berlíně prohlásil, že závod bude stát blízko berlínského letiště.

Zdroj: ČTK
Další zprávy