Režisér Pavel Jurda se o hlavním hrdinovi svého dokumentu Dobrý život sokola Bendy dozvěděl díky koproducentovi Romanu Francovi a jeho sérii snímků zachycujících věrnou gardu sokolů. Jen během focení s ním zažil tolik, že v něm poznal skvělou látku pro film a Jurdovi ho doporučil. Snímek bude mít 7. února distribuční premiéru.
Většinu natáčení absolvoval pan Miroslav bok po boku se svou manželkou Janou, též věrnou sokolkou, s níž tvoří nerozlučný pár. Ta však měsíc před koncem natáčení zemřela, reakce pana Bendy na odchod milované chotě ale režisér nenatočil.
"Přemýšlel jsem o tom, zda to tam zachytit, ale vyšlo mi z toho, že bych musel natočit úplně nový film," vysvětluje Jurda. O jejím skonu se tak divák dozví z titulků za snímkem, kde se píše, že je věnován její památce.
Navzdory svému pokročilému věku Miroslav Benda stále velmi tvrdě manuálně pracuje, včetně činnosti svářeče a slévače, což byla jeho profese. A také aktivně cvičí a angažuje se v sokolském hnutí.
Dopisuje si s celým světem, i když neumí žádný cizí jazyk
Udržuje čilý písemný kontakt se sokoly po celém světě, ačkoliv neovládá cizí jazyky. Zkrátka on píše česky, oni mu odpovídají zase po svém - většinou anglicky. I přes tuto zdánlivou jazykovou bariéru ho znají po celém světě.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
A často se díky emigrantům, dodnes věrným sokolům, dočká i české odpovědi. S nimi pak naváže hlubší kontakt - třeba s krajany v Paříži nebo v New Yorku.
Se stejnou samozřejmostí se pohybuje mezi slepicemi na dvorku jako v Paříži na slavnostním plese českých krajanů či při rozcvičce v newyorském Central Parku.
Miroslav Benda je důkazem, že v dnešním komplikovaném a uspěchaném světě lze uplatnit pohodové tempo a jednoduché hodnoty. Na plese v Paříži je rázem středem pozornosti, když vytáhne zásilku své "bendovice", prvotřídní vlastní slivovice z Křenovic, a učí Čechofrancouze pořekadlu "Slivovice, to jest posvátné pití, ta každému zaručuje do sto roků žití".
Do New Yorku přicestoval na pozvání věrné gardy sokolek z řad emigrantek. Zpočátku to vypadá, že tyto trochu upjaté ženy nezajímá nic jiného než cvičení a že česky neumí ani slovo. Když pan Benda vytáhne vlastní škvarky, uzené a slivovičku, za chvíli roztají a už s ním vesele notují: "Pod tým naším okénečkem bývá velký mráz. A v tej našej studánečce není vody zas. Vezmem si já sekérečku, prerubem tu studánečku a v tej našej studánečke bude vody zas!"
Japonci jsou z něho nadšení
Snímek má také japonskou stopu, za niž by se nemuselo stydět ani Divadlo Járy Cimrmana. Vše začalo tím, že tento obyčejný sokol z Křenovic šel za komunismu v Budapešti po mostu a svou hlasitou moravštinou hlaholil na celé kolo. Zaslechl ho pan Išikawa, profesor bohemistiky v Tokiu, a dal se s ním do řeči. Tito dva pánové, které dělila bezedná jazyková, vzdělanostní i geografická propast, se stali nerozlučnými přáteli.
Profesor Išikawa byl několikrát hostem v Křenovicích, panu Bendovi se zase podařilo dostat se v roce 1978 do Japonska - transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a odtud lodí do Yokohamy. "Tu cestu nám komunisti povolili nějakým omylem. Pak jsme dvanáct let nesměli nikam, to už asi nebylo omylem," konstatuje pobaveně.
Profesor bohemistiky z Tokia a svářeč z Křenovic se navzájem velmi ovlivňují - zatímco pan Benda cvičí na slepičím dvorku v japonském kimonu, profesor v sokolském kroji nadšeně zpívá píseň To ta Helpa v japonštině i několik moravských lidovek v originále.
O inspirativním seniorovi se dozví Japonka žijící dlouhodobě v Česku a začne ho navštěvovat. "Je mi velkou ctí, že mohu u sebe doma přivítat další japonskou osobu," vítá ji takřka oficiálně. Japonka na oplátku přirovnává sokoly k samurajům a Mirka k hoře Fudži, která prý podobně jako on "velebně ční sama".
Nicméně když mu návštěva sdělí své přání ochutnat jeho švestky, viditelně trpí: "Jak to někdo může jést? Vždyť co slívka, to jedna štamprle!" praví nešťastně.
Obyčejný český člověk v průběhu dějin
Pan Benda si nehraje na hrdinu, s humorem sobě vlastním sebekriticky říká, že "za komunismu sokoloval jen potichu".
"Akorát jednou na spartakiádě, když jsem viděl, jak nám to všechno komunisti ukradli, jsem to už nevydržel a na tribuně prohlásil, že sokolové se sem na Strahov zase jednou vrátí, protože boží mlýny melou pomalu, ale jistě." To se mu vyplnilo v roce 1994 na obnoveném Všesokolském sletu.
Ostatně jedním ze záměrů filmu je podle slov tvůrců zachytit život obyčejného českého člověka na pozadí dějin. "Je to film o schopnosti žít každodenní obyčejný život v nějakém souladu. Je to i o schopnosti vnímat banality života a žít spokojeně navzdory chodu dějin," vysvětluje režisér Pavel Jurda.
Film měl světovou premiéru na 22. ročníku MFDF Ji.hlava. Do kin jej přináší distribuční platforma festivalu Česká radost v českých kinech. Od února se ovšem nebude promítat jen v kinech, ale i v sokolovnách. Producent Jiří Konečný by ho rád dostal i do široké sítě českých sokolských jednotek, které se nacházejí po celé republice.
