Mnoho cestovatelů vyráží za divokou přírodou do afrických národních parků v Keni, Tanzanii nebo Namibii. Proč jste se rozhodl jet do mnohem chudší Ugandy?
Už před lety jsme s kamarády podnikli podobný výlet do Namibie, takže jsme chtěli zkusit obdobnou destinaci. Lákalo nás, že Uganda není tak turisticky exponovaná a se zvířaty se zde potkáte napřímo. Když jsme cestu plánovali, připadali v úvahu i další destinace, třeba Etiopie, Eritrea nebo Somálsko. Uganda nakonec vyhrála díky atraktivitě a termínu.
Uganda nemá co do bezpečnosti příliš dobrou pověst. Někteří si možná vzpomenou na řádění povstalecké skupiny Boží armáda odporu, vedené nechvalně známým Josephem Konym.
Je sice pravda, že podle statistik se v Ugandě odehraje více vražd a znásilnění než v České republice, ale přiznejme si, že Česko patří mezi nejbezpečnější země světa. My jsme se ale s žádnou život ohrožující situací nesetkali a považujeme Ugandu za bezpečnou. Uganďané jsou naopak velmi přátelští, uctiví a pohostinní. Více nebezpečná jsou spíše setkání se zvířaty. Potkat se s buvolem nebo hrochem může být život ohrožující.
To se vám stalo?
Naštěstí ne, vrátili jsme se zpět v plné sestavě. Ale na rozdíl od Česka se vám po kempu procházejí hroši a hyeny. Nejčastější příčinou úmrtí v Ugandě je prý kromě AIDS nebo dopravní nehody střet s hrochem na jezeru, kam chodí místní v noci lovit. A nebezpečné je taky třeba setkání s buvolem. Průvodce v národním parku nám třeba radil, že v případě, že jej člověk potká příliš blízko bez pušky, je lepší zůstat stát, a když se přiblíží na dva až tři metry, uskočit. On totiž buvol těsně před útokem zavírá oči.
Dostali jste ještě nějaké tipy?
Řekl nám, že existuje pět znaků, podle kterých lze poznat, jaké zvíře daného člověka zabilo. Když je tělo vcelku a přikryté větví, zabil jej slon. Sloni totiž pohřbívají, a dokonce dva dny drží hlídku na počest zemřelého. Levhart nebo lev oběti žerou. Levhart ale žere jenom vnitřnosti, zatímco lev sežere vše kromě hlavy.
Nejhorší smrt je ale podle mě od hrocha. Ten totiž chytne člověka do tlamy za pas a tak dlouho s ním cuká, až mu odlétnou všechny končetiny, včetně hlavy. Hroši si střeží své teritorium, takže lovit v noci na jezeře je i pro místní velmi riskantní, problém taky je, pokud mu někdo neuhne z jeho stezky.
Národní parky v Ugandě nejsou tak známé jako ty v jihoafrických státech. Jak to tam vypadá?
Nebývají tam návaly německých turistů a dychtivých střelců, na davy lidí a přeplněné kempy nenarazíte. Parky jsou hlavně na západě země a jsou poměrně velké - od stovek až po čtyři tisíce kilometrů čtverečních, jako je Murchinson Falls National Park. Vstupné je vcelku vysoké, stojí desítky dolarů za osobu a den. Ale to je jen základ.
Pokud nemáte zajištěno spaní například ve stanech na střeše aut jako my, je potřeba zajistit si hlídače, který udržuje oheň a odhání zvířata. My jsme jej využili spíše výjimečně. Navíc v parcích to není jako v zoo, kde je zvíře za zvířetem, takže je dobré najmout si průvodce stopaře, který vás k zvířatům dovede. My jsme třeba nebyli schopni najít levharta ani dalekohledem, stopař jej zahlédne v koruně stromů na několik stovek metrů pouhým okem.
Musí mít průvodci nějaké speciální školení na stopování zvířat?
Jak nám popsal náš stopař James, přijímací řízení na tuhle pozici trvá několik měsíců. V prvním kole musí prokázat, že jsou přívětiví, umí dobře anglicky, mají dostatečné přírodovědné znalosti a dokážou poskytnout první pomoc. Tímto sítem projde několik procent uchazečů o práci, kteří následně absolvují několikaměsíční průpravu, během které zvířata stopují a učí se další věci. Museli třeba taky poskládat roztrhané lidské tělo tak, aby žádná část nechyběla, a dát jej do vaku na mrtvoly.
V některých afrických zemích se snaží z turistů vyškemrat peníze, nebo je natáhnout na nesmyslných poplatcích. Setkali jste se s tím i vy?
Vůbec nikde se z nás nesnažili dostat peníze navíc. Byli jsem až překvapeni, že nás nenatáhli ani při nákupu na trhu a cena byla vždy naprosto stejná pro nás i místní. Indický přístup natahování turistů zde neplatí, možná je to právě tím, že tady na turisty příliš zvyklí nejsou.
Jsou v Ugandě zvyklí na bělochy neboli muzungy, nebo jste byli předmětem nevídaného zájmu?
Tím, že do Ugandy nejezdí tolik turistů, jsme pro ně byli trochu zvláštní. Při běžném nákupu nebo vyřizování s námi jednali naprosto běžně jako s kýmkoliv jiným, extrémně zvědaví ale byli policajti a malé děti. Když jsme odbočili mimo hlavní tahy a nakupovali třeba na trhu v nějaké vesnici, ženy si nás prohlížely a sahaly nám na kůži, aby zkusily, jaká je.
Policajty jsme zajímali, protože nás brali jako atrakci a chtěli si popovídat. Ale na každé frekventovanější silnici jsou běžné policejní kontroly a některé z nich jsou spíše úsměvné. Pokutu můžete dostat za sluneční brýle na očích nebo svlečené tričko.
Zaujalo mne, že stejně jako třeba v Keni, využívají Uganďané mobilní platby a je zde také vcelku levný a dobře dostupný internet. Nicméně vodu si musí nosit dlouhé kilometry v kanystrech. Setkal jste se ještě s jinými paradoxy?
Hojně zde roste káva, ale z té se člověk nenají. Ugandské jídlo není dobré, jednak je ho tam málo a strava není příliš pestrá. Běžně jsou k mání fazole, rýže, různé druhy banánů, sem tam roste kukuřice nebo brambory. U jezera jsou ryby, ale to je vše. Třeba kuře nebo koza už je luxus, a navíc jídlo z nich nebývá často ani dobré.
Taky zde bydlí v docela chatrných domech. V nížinách v ugandském slova smyslu, což je výška 600 až 1000 metrů nad mořem, jsou cihlové domky s jednou místností, které vypadají spíše jako garáž. V běžném hornatém terénu pak jsou už jenom hliněné chýše. Nic jiného tam ani stavět nelze, protože Uganda leží v seizmicky aktivní oblasti a drobná zemětřesení jsou zde téměř na denním pořádku.
Dočetla jsem se taky, že Uganďané skoro vůbec nekouří. Ptal jste se na to místních?
To nás také překvapilo a pídili jsme se po příčině. Jeden farář nám říkal, že před lety vyšel v novinách inzerát, že kouření škodí zdraví a může zabíjet. Uganďany, kteří jsou velmi pobožní a důvěřiví, toto dostatečně přesvědčilo, a proto nekouří. Spotřeba cigaret je 89krát menší než v Česku, nikde jsme ani nezahlédli prodej cigaret nebo samotného tabáku. S alkoholem je to ale něco jiného.
Uganda patří mezi země s nejvyšší spotřebou tvrdého alkoholu na osobu. Pijí hlavně pálenku, je trochu podobná české žitné. Alkohol je tam velmi levný a jde sehnat snáz než nealko. Uganda má i několik místních piv plzeňského typu, ta byla výborná. I kvůli tomu, že se místní často opíjejí, není doporučeno jezdit po setmění autem. V kombinaci se špatným stavem cest a absencí osvětlení bývají následky často tragické.
Kromě cestování po národních parcích jste se rozhodli pomoci také místní škole a nemocnici, kam jste dovezli pár věcí a školili místní zaměstnance. Proč?
Nechtěli jsme jet do Ugandy jen jako turisté, ale chtěli jsme pomoci tím, co místní skutečně potřebují. Spojili jsme se tak s Bernadetou Pavlíkovou z Arcidiecézní charity Praha, která v zemi řídí pomoc pro základní školu, nemocnici a podílí se na učňovském středisku. Dohodli jsme se, že dovezeme zdravotnický materiál, boty pro děti, sportovní a IT vybavení a vyškolíme zaměstnance v IT oblasti.
Co byste doporučil lidem, kteří se do Ugandy chystají?
Určitě jeďte, Uganda je skvělá. Neměli byste ale podcenit očkování a vybavení lékárničky na cestu. Je tam vysoký výskyt malárie a mouchy tse-tse, měli jsme i speciální repelent. Jinak při žádosti o vízum je nutné předložit potvrzení o očkování proti žluté zimnici, doporučuje se také žloutenka A, B a vzteklina. Víza do Ugandy lze vyřídit on-line, SIM kartu je možné koupit na letišti a auto vám přistaví kdekoliv k hotelu. Turistická infrastruktura tam funguje obstojně.
