Pamatujete si svou první cestu za hranice Československa?
Zrovna jsem se vrátil z vojny, dodělal jsem si angličtinu na jazykovce a začal jsem učit. Ale po revoluci se všechno měnilo a měl jsem pocit, že nastalo období nových možností, které se už nikdy nebude opakovat. Tak jsem ve školství skončil s tím, že se k němu můžu kdykoliv vrátit, a hledal něco zajímavého. Na žďárském nádraží jsem si všiml reklamy místní cestovky Bivak klub a vzhledem k tomu, že její sídlo bylo vzdálené jen pár metrů a měl jsem chvíli čas, zkusil jsem štěstí.
Tehdejší šéf se mě zeptal, jestli se vyznám v mapách, a po mé kladné odpovědi po mně chtěl, ať mu ukážu, kudy bych jel na francouzskou Riviéru. Vzal jsem autoatlas a ukázal mu cestu. Pak mi ještě dal přeložit článek z anglických novin, načež řekl: "Tak si skoč domů pro pas, ve tři odpoledne jedeš do Francie." Takhle začalo moje povolání průvodce.
Byly mezinárodní zájezdy v 90. letech stejný punk jako vaše výběrové řízení?
Dneska už to zní neuvěřitelně, ale jeli jsme například karosou s 35 klienty směrem do Maroka a Západní Sahary s příslibem Mauritánie, aniž bychom tušili, zda tam opravdu dojedeme a zda nás do země pustí. Dojeli jsme do Rabatu, kde jsme doufali v mauritánská víza, a ze Západní Sahary už jsme pokračovali v konvoji na hranice s Mauritánií. Tam skončil asfalt a dál pokračovaly jen pouštní pisty, po nichž se karosou jet nedalo. Protože jsem věděl, že nedaleko jezdí nákladní vlaky se železnou rudou a občas zastavují, věřil jsem, že si jeden z nich stopneme.
Pokračovali jsme tedy pěšky a jedna paní najednou řekla: "Jé, co to tady v písku je?!" Byly to nášlapné miny, takže legrace skončila a všechny jsem nahnal zpět do Západní Sahary. Protože nám výstupem do Mauritánie ale propadla marocká víza, čekali jsme čtyři dny v nejzapadlejší díře na zeměkouli, než nám z Rabatu pošlou jejich autorizaci. Jen si to představte, spaní ve stanech v poušti, s písečnými bouřemi a pískem všude, i v zubech, a hrozbou nášlapných min.
Naštěstí jsme se spřátelili s šéfem marockých pohraničníků, takže jsme rádi přijali pozvání na večeři na celnici a její zaměstnanci pak s námi chodili i na výlety po okolí, aby nám ukázali to nejzajímavější a hlavně abychom nešlápli na miny. Na bezpečných místech jsme mohli válet sudy po obrovských písečných dunách, pozorovali jsme to nejkrásnější hvězdné nebe nad námi a měli čtyři dny naprostého ticha a klidu na filozofování o mravním zákoně v nás. Svým způsobem to byl nezapomenutelný zážitek, každou chvíli jsem čekal, kdy se u nás objeví Exupéryho Malý princ. Nebo aspoň písečná zmije.
A co turisté, kteří s vámi jeli, jak to snášeli? Nebyl to jejich poslední zájezd s vámi?
Jak kteří. Někomu to stačilo jednou, většinou se ale vraceli i příště. Zažili jsme záplavy na Sinaji, kdy náš autobus zůstal uvězněný mezi dvěma roklemi, kde dřív byla plochá poušť a vedla tudy silnice. Po několika dnech nás zachraňovala vrtulníky egyptská armáda. Bylo to jak z akčních filmů. Kvůli tomu jsme pak museli zkrátit program v údolí Nilu a někteří klienti reptali. Jeden z nich mě po letech vyhledal a omlouval se mi za své tehdejší chování s tím, že v Egyptě byl od té doby několikrát a není nic snazšího než ta tehdy vynechaná místa navštívit. Zatímco to, co jsme tam prožili, včetně letu vojenskou helikoptérou nad sinajskou pouští a útesy Rudého moře, už asi nikdy jindy nezažije.
Dnešní zákazníci jsou ale většinou jiní. Chtějí mít jistotu a styl cestování se velmi změnil. Musíme to respektovat a přizpůsobit se, ale kdysi mě to bavilo víc.
Co vás na dnešním stylu cestování štve?
Vadí mi, že je povrchnější. Lidi tolik nezajímá program, jde jim víc o to, kde a jak budou bydlet, stravovat se a bavit se. Nějakou aktivitu k tomu snesou, aby byly fotky na sociální sítě. Dobrodružné výpravy z 90. let, kdy cíl nebyl ničím, ale cesta vším, mi chybí hodně. Ale na druhou stranu, tehdy jsem byl mladý a dnes mám rodinu. Myslím, že některé výpravy byly na hraně a dnes už bych se na ně nevydal nejen kvůli celkové atmosféře opatrnosti, ale i kvůli své vnitřní záklopce. Dřív jsem se nechtěl podruhé vracet na stejná místa a chtěl poznávat stále nová, zatímco teď sám preferuji klid a pohodu míst, která dobře znám. Takže mi popisovaný trend vlastně vyhovuje.
Která cesta během uplynulých let byla podle vás nejdobrodružnější?
Pro někoho to může být Severní Korea nebo podobné destinace s mediálním nádechem rizika. Pro mě jsou to ale spíš cesty bez jasného cíle nebo ty, na kterých se stane něco nečekaného. Dejme tomu, když se musíte dostat autobusem z Izraele do Egypta a na žádné celnici vás nechtějí pustit, tak to musíte zkoušet i přes Pásmo Gazy, kde vám Palestinci kameny vymlátí okna, protože se domnívají, že jste izraelský autobus.
Nakonec jsme se do Egypta dostali až díky pomoci egyptského konzula, který byl s rodinou na cestě na oběd do hotelu Taba. Nechal rodinu rodinou a místo toho se kvůli nám celé odpoledne hádal s šéfem egyptské celnice a několikrát volal na různá důležitá místa v Káhiře, až nám vymohl zcela výjimečnou propustku. Některým lidem prostě nemůžete být dostatečně vděčni… Ještě po 10 letech nám izraelští celníci vyprávěli, že autobusem z Izraele do Egypta se dostat nedá a kromě několika autobusů OSN v celé historii hraničního přechodu tímto směrem prý přejeli už jen jedni šílení Češi.
Lidé bývají pyšni na to, že vylezli na vysokou horu nebo na zemi dosáhli jiných extrémních cílů, ale sám pro sebe mám jako největší cestovatelský úspěch právě zdolání této hranice. On celý ten zájezd byl naprostý extrém, takové Apollo 13, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Přitom to bylo už v roce 1993 a byl to teprve druhý zájezd v životě, který jsem vedl jako hlavní průvodce… Mimochodem, ten první byl do Alžírska, kde se tehdy schylovalo k občanské válce a situace tam byla dost napjatá… Když si občas vzpomenu na některé situace, oklepu se a jsem rád, že už jsou za mnou. Ale každý takový zájezd dá člověku víc než roky teoretického studia cestovního ruchu někde v bezpečí v lavicích.
Za svůj dosavadní život jste projel kolem stovky zemí. Na kterou vzpomínáte nejraději?
Jsem hrdý na to, že jsem byl v Timbuktu, což je cestovatelská legenda na jižním okraji Sahary. Dokonce prý existuje exkluzivní snobský klub v New Yorku, kde se platí velké příspěvky, aby člověk mohl být jeho členem. Další možností, jak se do něj dostat, je mít pas s razítkem z Timbuktu.
V Mali jsem byl ještě v době, kdy tam byl klid. Dokonce jsme si tehdy s Tuaregy (berberský národ na severu Afriky, pozn. red.) vyjeli na noc na Saharu, kde nás hostili ve svém táboře. Byl to nádherný zážitek. Do Timbuktu jsme se vrátili na velbloudech.
Byli jsme i u Dogonů (malijská etnická skupina obývající útes Bandiagara, pozn. red.), což je možná nejzajímavější etnikum, které jsem na cestách poznal. Když jsme za nimi šli, museli jsme absolvovat delší trek a pak zlézat vysoký útes. Nevím, jak žijí teď, ale když jsme tam byli my, místo peněz ještě platili kola oříšky. Pili jsme jejich pivo, co si sami vaří z prosa, viděli jejich tance s obřími maskami, spali na střechách jejich domů a pozorovali, jak slunce osvětluje útesy. Bylo to nádherné. Tehdy se k Dogonům ale člověk dostal pouze pěšky, zatímco dnes tam prý již postavili silnici, která umožňuje přístup bez většího úsilí. Tak předpokládám, že dnes už se k nim dostane mnohem více turistů a Dogoni jsou určitě civilizovanější. A nepřekvapilo by mě, kdyby místo spaní na střechách se tam našel už i nějaký ten pohodlný hotel.
Mali je dnes zčásti válečnou zónou. Chtěl byste se tam jednou vrátit?
Určitě, Mali je krásná, ale drsná země. Přivezl jsem si z ní tropické nemoci. Plavili jsme se totiž několik dní po řece Nigeru. Pořád jsem měl strach z bilharziózy (parazitární onemocnění napadající játra, pozn. red.). Když jsem pak zjistil, že čaj, co celou dobu pijeme, je z vody, kterou náš místní kuchař nabírá přímo z Nigeru a ohřívá sotva na 60 stupňů, přestal jsem to řešit. Spali jsme taky na říčních ostrovech a byla tam taková hejna moskytů, že když člověk máchl rukou, cítil jejich odpor. Měli jsme sice moskytiéry, ale stejně byl každý poštípaný po celém těle a jen samotné jejich bzučení bylo hrozivé.
V posledních letech se hodně probírá turistická přehuštěnost míst. Myslíte si, že se turistický ruch do budoucna dočká nějaké regulace?
Už k tomu postupně dochází a myslím si, že přijde doba, kdy se do některých zemí, oblastí nebo měst bude platit plošné vstupné, stejně jako se platí třeba za užívání dálnic. Třeba na Velikonoční ostrov se dnes platí vstupné hned na letišti. Myslím si, že se počet placených míst bude zvyšovat a ceny porostou. Ti, kteří na ně nebudou mít peníze, cestovat nebudou, protože nebudou vítáni.
Nejde to trochu proti duchu cestování?
Samozřejmě že ano. Ale vezměte si třeba Lonely Planet, dřív tyhle knížky vydávali backpackeři a cestovatelští romantici, kteří chtěli sdílet zážitky s ostatními a vzájemně si poradit. Nakonec se z toho stal velký byznys. Nejprodávanější bedekr, který si kupuje kdekdo, a doporučená místa se stávají stádní záležitostí. Tím se ale úplně potírá původní smysl nezávislého cestování.
Osobně ale považuji za největší tragédii čínské turisty. S tím, jak roste jejich průměrný příjem, roste i počet čínských turistů jak v samotné Číně, tak i v zahraničí. A při počtu obyvatel téměř jedna a půl miliardy jsou tyto přírůstky úplně jinde než u jiných zemí. Zatím jsou tím postiženy hlavně země v blízkém okolí, třeba v Koreji nebo i v Japonsku jich je všude plno. Ale nezůstává jen u Dálného východu. Co se týče budoucnosti turismu, nejsem moc optimistický.
Myslíte si, že se na světě ještě dají najít autentická místa?
Autentická místa bezpochyby jsou, o některých vím, o většině jiných ne. Jejich návštěva je kvůli jejich odlehlosti obvykle logisticky náročná a drahá. Jsou to třeba malé pacifické ostrůvky, na které ani není pravidelné letecké spojení a žijí na nich komunity o pár desítkách nebo stovkách lidí. Nejsou tam hotely, bydlíte v rodinách a musíte se přizpůsobit místnímu životu. Cestovní ruch tam nikdo nezná nebo jen zcela okrajově. Někomu to vyhovuje, někomu ne, ale já bych frekvenci turistických výprav na taková místa rozhodně nezvyšoval.
Když je řeč o pacifických ostrovech, myslíte si, že jejich existenci kromě globálních ekologických změn ohrožuje také turismus?
Ty jsou zaplaťpánbůh hodně stranou a hodně malé na to, aby někoho masově zajímaly. Tedy pokud nejde o Bora-Boru, Velikonoční ostrov, částečně Fidži, Tahiti a podobná místa. Když jsem na Cookových ostrovech přelétal z Rarotongy na Aitutaki, což je podle mě snad nejkrásnější ostrov na světě, aspoň z těch, které jsem poznal, byl to pro mě osvěžující zážitek.
Cesta letadlem byla jako jízda autobusem u nás, při odletech žádné bezpečnostní rámy nebo rentgeny, to, co máte s sebou, si vezmete na palubu bez nějakých omezení, cestující od pilota neoddělují žádná dvířka, takže vidíte do jeho kabiny a můžete s ním hodit řeč. Jenom se bojím, že tuhle pěknou sousedskou atmosféru zneužije nějaký magor a poslední zbytky starého dobrého světa, svobody a zdravého rozumu vezmou za své. Ale čím víc bude takových povídání, jako teď spolu vedeme, tím to bude horší. Takže už toho radši nechám.
