Turismus mění svět jako průmyslová revoluce. Pořád je co objevovat, říká dobrodruh

Pavel Svoboda a jeho dobrodružná asijská cesta.
"Pro někoho by šlo o několik dní ztraceného času, ale pro nás to byla ohromná zkušenost a exkurze do ruské duše," popisuje cestovatel.
"Navíc je cestování po Mongolsku extrémně náročné a vyčerpávající, protože je dvacetkrát větší než Česko a mimo Ulánbátar jsou zde ohromné pustiny a minimum zpevněných silnic," dodává.
Energii jim dobíjeli především krásné hory a milí lidé.
...
Foto: Pavel Svoboda
Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
21. 5. 2019 18:00
Cestovatel, dobrodruh a fotograf na plný úvazek Pavel Svoboda projezdil desítky zemí po celém světě. Před dvěma lety si splnil svůj další velký cestovatelský sen a po velké cestě po Jižní Americe vyrazil na půlroční putovaní po Asii. O svých zážitcích z Transsibiřské magistrály, Mongolska, Nepálu i Myanmaru připravuje fotograficko-cestopisnou knihu, která vyjde na podzim. V rozhovoru přiznává, že Mongolsko ve skutečnosti nebylo tak idylicky romantické, jak se o něm traduje, a Myanmar má i přes řadu problémů ohromný potenciál.

Pro sedmiměsíční putování Asií s partnerkou jste si vybrali trasu z Ruska, přes Mongolsko, Jižní Koreu, Nepál a Myanmar až do Thajska. Jak dlouho se taková rozmanitá cesta plánuje?

Nápad jsem v hlavě nosil několik let. Každá cesta začíná již samotnou myšlenkou na ni. Projet melancholické Rusko z Moskvy na Sibiř a Dálný východ bylo dlouho naším snem. Transsibiřská magistrála je synonymem dobrodružství a snem všech tuláků. Pro někoho by šlo o několik dní ztraceného času, ale pro nás to byla ohromná zkušenost a exkurze do ruské duše. Vystoupili jsme v Novosibirsku a pokračovali pak dál do Mongolska.

Mongolsko je synonymem divoké krajiny a lidi si jej představují velmi romanticky, ve skutečnosti je to ale hodně drsná země. V řadě věcí mě překvapila. Místní třeba hodně pijí, což vyvolává řadu problémů. Člověk se s nimi navíc moc nedomluví, protože často bohužel neumí rusky. Navíc je cestování po Mongolsku extrémně náročné a vyčerpávající, protože je dvacetkrát větší než Česko a mimo Ulánbátar jsou zde ohromné pustiny a minimum zpevněných silnic. Na druhou stranu rád vzpomínám na ten nekonečný prostor, fotogenické pustiny a svobodu pohybu.

S partnerkou cestujete zásadně dobrodružně, což mimo jiné znamená, že stanujete na hodně odlehlých místech nebo stopujete. Dalo se takhle cestovat i po Mongolsku?

Měli jsme několik oblastí, které jsme v Mongolsku chtěli navštívit, a jedna z nich byla na západě země, což je opravdový konec světa. Je to totální díra. Město Ölgij je vchodem do mongolské části Altaje, kde jsou zvláštní, hodně zaoblené hory a žijí zde Kazaši. Ačkoliv je to do Ulánbátaru jenom 1500 kilometrů, autobus jede asi 70 hodin, nic horšího jsem nikdy nezažil.

Většinou jsme se snažili dojet někam autobusem, případně stopem a pak jsme chodili pěšky. Ale třeba do pouště Gobi jsme si museli pronajmout auto i s řidičem, což moc nemáme rádi, raději cestujeme svým tempem. A co se týče spaní, v ruských a mongolských městech je teď trend dělat hostely z bytů třeba v panelácích, které mohou být překvapivě pěkné. Mimo města jsme kempovali.

Napříč Asií z Moskvy do Bangkoku. Český cestovatel kočoval sedm měsíců | Video: Pavel Svoboda

Uvedl jste, že na Mongolsko máte i pár nepříjemných vzpomínek. Co se vám stalo?

Jak už jsem říkal, Mongolové hodně pijí. A když jsou opilí, ztrácí smysl pro realitu a dokážou být agresivní. Byli jsme svědky domácí hádky a dvakrát po mně bezdůvodně vystartoval opilý člověk. Kdyby se nám to stalo jednou, neřeším to, nešťastná náhoda. Ale strávili jsme v Mongolsku 45 dní a situace se několikrát opakovala. Vše vyvrcholilo tím, že nám vykradli v kempu stan. Zloději si nás museli vyhlédnout, celé to bylo docela profesionální. Policie samozřejmě vůbec nepomohla. Nejen že jsme přišli o dost věcí, ale hlavně se nám to stalo relativně na začátku naší dlouhé vysněné cesty.

Kdyby nás okradli na měsíční cestě, člověk se nějak dostane domů a tam si pak v klidu nakoupí ještě lepší věci, než o které přišel. Kromě batohů jsem přišel o tolik potřebný stativ, harddisk či skvělý cestovní rybářský prut. Nenechali jsme se tím ale zlomit, torzo věcí jsme naházeli do pytlů od rýže a jako opravdoví poutníci jsme odjeli do Ulánbátaru si koupit nové batohy.

Pavel Svoboda (33)

Asijská cesta Pavla Svobody
  • Vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. 
  • Pravidelně publikuje cestopisné články a fotografie a pořádá projekce pro školy i veřejnost. Vede také občasné kurzy fotografování.
  • O cestování říká: "Nejlepší na cestování je to, že se každý den děje něco nového a jiného. Žiji v takovém koloběhu intenzivních, nestereotypních zážitků, pořád se něco děje. Samozřejmě člověk se dostane na krásná místa, potká neuvěřitelné lidi a zažije spoustu věcí, které by doma nezažil."
  • Sledovat jej můžete na Facebooku nebo Instagramu.

Stalo se vám někdy něco podobného?

Právě že ne. Ale cestujeme hodně a dlouho, takže jsem tušil, že to dřív nebo později přijde. Spíš mě překvapilo, jakou formou k tomu došlo. Kdyby mě někdo přepadl s nožem v ruce třeba někde v pochybném městě, pochopím to asi spíš než vykradení stanu v noci v kempu ve vesničce v horách.

Jednou ze zastávek vašeho asijského putování byl 46 dní dlouhý trek v Nepálu. Dá se vůbec vydržet takhle dlouhý přechod hor?

Úplně bez problému. Na konci jsme byli smutní, že už to končí. (smích) Vůbec jsem nebyl nijak extra unavený, člověka nabíjí adrenalin a zvykne si na daný režim. Trek na 46 dní zní jako bláznivá věc, ale poté, co jsme byli v Rusku a Mongolsku zavření v džípech, autobusech a vlacích, to bylo naprosto osvobozující. Všude kolem vás jsou krásné hory, milí lidé a pořád je co fotit. Když jde člověk měsíc a půl, neujde každý den 30 kilometrů, v těch velkých horách to ani nejde. Chodili jsme třeba patnáct kilometrů denně. Byli jsme tam navíc na konci podzimu, kde už jsou kratší dny, takže jsme museli končit už třeba ve tři či čtyři hodiny odpoledne.

Popularita Nepálu v posledních letech roste a jezdí tam čím dál víc turistů. Vy jste ale podle svých slov zažili i neturistický venkov, jak je to možné?

Velkou výhodou bylo, že už jsme jednou na dva měsíce v Nepálu byli. První cesta je vždycky taková seznamovací. Pro druhou už jsme ale měli různé nápady, kam jít a kam naopak ne. Návštěva Nepálu nemusí být jen o treku kolem Annapuren. My jsme spojili tři různé horské treky dohromady, každý byl navíc úplně jiný, ale navzájem na sebe navazovaly, takže jsme nemuseli nikam přejíždět. Chodili jsme zapadlými vesnicemi, divokou horskou přírodou a mohli jsme i kempovat.

Pokud člověk chce vidět něco neturistického, pořád to jde, jenom musí trochu hledat a vyrazit na jiná místa, než o kterých se píše ve všech článcích na internetu. Kromě toho jsme tam byli na i na začátku himálajské zimy, kdy divoké noční mrazy už vyhnaly všechny turisty i ze slavných stezek pod Everestem.

Zatímco Nepál je už poměrně zavedenou turistickou destinací, Myanmar je nováčkem na poli cestovního ruchu v oblíbeném regionu jihovýchodní Asie. Myslíte si, že se stane novým turistickým cílem?

Já používám spíše název Barma. Myanmar je sice geograficky správně, ale myslím si, že v Česku je více zakořeněn starší název Barma. V mnoha věcech je Barma podobná Nepálu, je to extrémně chudá země, kde jsou krásní a usměvaví lidé. Je to nedobrovolně fungující skanzen, který je o půl století zpátky za okolními zeměmi. Vojenská vláda, která tam ještě donedávna fungovala, dovedla zemi do totální bídy. Turismus se v Barmě začal rozvíjet docela rychle a určitě to bude do budoucna populární destinace. Na řadě míst je turistický boom znát a bude se hodně rychle měnit. Stejně jako ve zbytku jihovýchodní Asie se tam člověk může bezproblémově přesouvat autobusy, jsou tam krásné památky a atrakce. Na druhou stranu má třeba oproti Thajsku nevýhodu v tom, že barmská kuchyně není vůbec dobrá.

Značná část Barmy byla turistům dlouhé roky a někde stále je nepřístupná. Vzhledem ke genocidě etnika Rohingů, což byl obrovský šok, když si člověk vzpomene na přátelskou povahu lidí v Barmě, je ale země pořád jako celek nestabilní a je možné, že se některé okrajové oblasti zase pro cizince uzavřou. Pokud bude nějaká část země byť jen trochu riskantní, vláda ji pro turisty zavře.

Což je případ teprve nedávno otevřeného Čjinského státu na západě země u hranic s Indií. Jak jste se tam dostali?

Jeden náš kamarád v zemi půlroku před naší cestou pracoval, takže nám dal celou řadu cenných tipů na místa, kam se nově čerstvě mohlo. Zároveň o nich nikde nebylo moc informací. To byl i případ státu Čjin, kde žije etnikum tetovaných žen, které kouří dlouhé dřevěné fajfky. Protože patří k nejchudším regionům chudé Barmy, bylo to chvílemi jak cesta do v čase do dávných dob. Chodili jsme bez místního průvodce pěšky po vesnicích v kopcích. Lidé byli v šoku, že jsme přišli sami, a přestože oficiálně nesmí nikdo bez vládního povolení turisty ubytovat, nakonec jsme vždycky byli za pár minut u někoho doma. Návštěva státu Čjin pro mě byla jedno z největších dobrodružství mého dosavadního života. Pokud někdo chce objevovat místa, o kterých se toho na Googlu moc nedozví, může být Barma dobrou volbou.

Jak jste se domlouvali bez průvodce?

Domlouvali jsme se gesty a trochu anglicky, lidi byli natolik přátelští, že nás přijali a vždycky jsme se nějak dorozuměli. Ale raději jsme si nesli i vlastní jídlo a drobné dárky. Když jsem chtěl ženy fotit, uplácel jsem je čínskými polévkami nebo mýdlem. I takové gesto otevírá dveře k lidem.

Nemyslíte si, že čím více lidí bude jezdit na taková odlehlá místa, stanou se nakonec již zmiňovaným skanzenem pro turisty?

Pořád doufám, že místa, která jsou geograficky, dopravně i časově náročná na návštěvu, se nikdy nestanou masovou atrakcí. To, že tam bude jezdit pár desítek či stovek lidí do roka, může místním komunitám podle mě jenom pomoci, stejně jako to pomohlo celé řadě rodin v Nepálu. Kdybych to měl řešit u každého místa, člověk by nemohl jezdit nikam. Uvědomuju si, že psaním článků, přednáškami a vydáváním knih poskytuji návod na cestování do daných oblastí, ale věřím, že lidé, kteří se tam vydají, se budou chovat dobře a zodpovědně. V takto citlivých oblastech je potřeba se snažit za sebou zanechávat pozitivní stopu.

V posledních letech se diskutuje, zda se v době sociálních sítí ještě dají najít autentická místa nezasažená turismem. Jaký je váš názor?

Samozřejmě je stále co objevovat. Člověk může něco objevit sám pro sebe, ne hned pro celý svět. Ale jako fotograf si uvědomuji, jak moc dokážou fotky realitu zkreslovat. Fotograf totiž hledá krásno i dramatičnost. Fotka nikdy nebyla a nebude věrný obraz skutečnosti. Proto je potřeba si dávat v dnešní době instagramových fotek pozor na to, co může být realita a co je zinscenovaný dokonalý obraz reality. Chytrý člověk by si to měl uvědomit.

Turismus samozřejmě mění svět, stejně jako třeba průmyslová revoluce kdysi změnila svět. Nechci říkat, že se jedná o turistickou revoluci, ale globálně lidé začínají mít víc peněz i volného času, a proto si můžou dovolit cestovat. Stalo se z toho hobby a pro někoho, třeba jako pro mě, i životní styl. Ale jsem rád, že žiju v době, kdy je něco takového vůbec možné. Neinvestovat do věcí, ale do zážitků.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Praha mění pravidla pro pouliční umění v centru, zakáže obří pandy či bublifuky

V centru Prahy už nebudou moci vystupovat lidé v obřích kostýmech pand a dalších zvířat. Zakázané bude také dělání bublin, které znečišťuje chodníky. Změnu vyhlášky o pouličním umění, tzv. buskingu, schválili zastupitelé. Vyhláška také rozšiřuje místa se zákazem pouličního umění na celé Staroměstské náměstí a další místa.

před 6 hodinami

Ve velké části Prahy se zvýší daň z nemovitosti

Ve velké části Prahy se zvýší daň z obytných nemovitostí, v případě komerčních nemovitostí se zdvojnásobí na celém území metropole. Vyplývá to z úpravy vyhlášky pro výpočet daně, kterou schválili pražští zastupitelé. Městské části si mohly určit, zda daň u rezidenčních domů zvýší - z těch velkých tak učinily Praha 1, 3, 7, 8, 10, 11 a 12. 

Další zprávy