"Možná ještě teď mají kocovinu," říká náš průvodce Iñaki, když se dozví, že naší další zastávkou je Bilbao. Místní obyvatelé totiž měli velký důvod k oslavě. Fotbalový klub Athletic Bilbao po 40 letech zvítězil ve Španělském poháru, kterému se říká Copa del Rey. Oslavy byly monumentální. Na březích řeky Nervión, která Bilbao rozděluje, stály 11. dubna tisíce fanoušků, aby sledovaly fotbalové hráče, jak se podle tradice plaví na bárce zvané La Gabarra.
I zhruba týden po oslavách visí na domech největšího města Baskicka vlajky s bíločervenými pruhy. Fotbal tu znamená daleko víc než u nás. Je to ztělesnění hrdosti, již mají Baskové hluboce zarytou ve své DNA.
"Bilbao efekt"
V téhle oblasti se fotbal začal hrát, když sem objev železné rudy v polovině 19. století a následná průmyslová revoluce přitáhla Angličany. Bilbao do té doby žilo a prosperovalo díky námořnímu obchodu, pak ve městě začaly vznikat ocelárny a továrny. Vyráběly se tu lodě, stroje, stavební materiál a město připomínalo svým průmyslovým založením naši Ostravu.
Později se těžba utlumila a společnosti na výrobu lodí si našly levnější místa. Nechaly za sebou spoušť v podobě chátrajících továren, nezaměstnaných rodin, znečištěného prostředí a města, které bylo téměř v troskách. Na začátku 90. let se ale díky osvíceným lidem v místní správě začaly dít zázraky. Dostavil se takzvaný "Bilbao efekt", tedy fenomén, ke kterému dochází, když město projde významnou urbanistickou transformací. Bilbao se nadechlo k novému životu a zažilo ekonomický růst díky výstavbě ikonické architektury.
V roce 1992 vznikla veřejná společnost s názvem Bilbao Ría 2000, která si dala za cíl obnovit chátrající zóny průmyslových oblastí města. Na místě loděnic, doků a továren vznikla budova pokrytá titanovými destičkami, které zářily do širokého okolí. Muzeum, které bylo slavnostně otevřeno už v roce 1997, navrhl kanadsko-americký architekt Frank Gehry, který se podílel na návrhu Tančícího domu v Praze.
Město slavilo s Guggenheimovým muzeem úspěch. Jeho vedení proto přizvalo další architekty, aby vytvořili moderní a originální obraz Bilbaa, a tak vzniklo třeba konferenční centrum Euskalduna, vstupy do metra a stanice od Normana Fostera, věže od japonského architekta Araty Isozakiho, jenž chtěl navrhnout městskou bránu pro 21. století, nebo bílý most Zubizuri od Santiaga Calatravy, který už ale v tomhle biskajském městě pravděpodobně nic nepostaví. Jeho most sice vypadá efektně, avšak do zdejšího klima, které je poněkud deštivější, se vůbec nehodí.
"Několik lidí si tu na mostě, který má skleněnou podlahu, zlomilo nohu. Město žádalo architekta, ať s tím něco udělá, ale on se od toho distancoval. Vyřešilo se to tak, že se na zem daly gumové koberce. Později, když se na most napojil ještě kus jiného, aby se propojily dvě části, Calatrava se s městem soudil, že poškodilo jeho dílo. Nemáme ho tu moc rádi," říká průvodkyně Miriam, která bydlí na okraji Bilbaa.
Z výšky zelených kopců
Jako každé město je i Bilbao potřeba vidět z výšky. I když na jeho začátek a konec, ústící do moře, se stejně nedá dohlédnout. Pohodlnou a zároveň netradiční cestu na jeden z místních zelených kopců je možné podniknout díky lanovce Artxanda. Kabinka vyváží zájemce po strmé dráze už od roku 1915.
Mount Artxanda se nachází asi 300 metrů nad mořem a je jedním z oblíbených vyhlídek místních obyvatel. Z výšky jsou ikony Bilbaa ještě výraznější. Jako červené X svítí oblouk mostu La Salve, navržený Danielem Burenem, nebo velkolepá fasáda nového stadionu San Mamés, jehož design získal na World Architecture Festival 2015 ocenění pro nejlepší sportovní budovu na světě.
"Bilbao bez San Mamés by bylo jako Paříž bez Eiffelovy věže," nechal se slyšet Luis Fernández, Francouz, bývalý hráč a trenér, který trénoval Athletic Club. Jeho srovnání s "Eiffelovkou" ale lehce pokulhává, protože tohle město se může pochlubit i tím, že v něm žák slavného inženýra Eiffela navrhl Biskajský most. Nachází se v ústí řeky Nervión, kde na předměstí Bilbaa spojuje čtvrti Portugalete a Las Arenas.
Fotbal jako náboženství
Ale zpátky ke stadionu San Mamés, kterému se přezdívá "katedrála". Není pochyb o tom, že fotbal je ve Španělsku něco jako druhé náboženství, ale zdá se, že tady to platí dvojnásob. Stadion navíc stojí na místě bývalé kaple zasvěcené svatému Mammesovi, který byl prý předhozen lvům, což vysvětluje, proč jsou hráči týmu Athletic Bilbao označováni jako "leones" a tohle zvíře mají také jako svého maskota.
Jeden vycpaný lev se nachází v pozoruhodném muzeu v přízemí stadionu. Muzeum, které je poctou fotbalu i jeho fanouškům, s velkou pravděpodobností zaujme i ty, jimž tenhle sport vůbec nic neříká. Stačí vidět starý kožený míč a rukavice a zjistit, že historie zdejšího fotbalového klubu sahá až do roku 1898. A nejen to - díky prohlídce muzea a stadionu člověk pochopí, že "jít na fotbal" nemusí znamenat jen pivo, klobásy a nadávky.
V Bilbau je fotbal společenská událost, na kterou chodí celé rodiny a účastní se jí i mnoho mladých žen. A když se vyhraje pohár, zaplaví ulice tisíce nadšených lidí. Titanové pláty Guggenheimova muzea pak odráží červenobílý oceán fanoušků oděných v dresech vítězného klubu.
