Psal se rok 1985 a Isabella Vošmiková si užívala bezstarostného věku 17 let. Žila v Praze, kde studovala na Gymnáziu Arabská, a kdyby jí tehdy někdo řekl, že svou rodnou zemi opustí a už se do ní nikdy natrvalo nevrátí, tak by jen nevěřícně kroutila hlavou. Když jí maminka oznámila, že se jí podařilo sehnat víza, aby z komunistického Československa mohly společně vycestovat za Isabelliným strýčkem do Kanady, myslela si, že ji čekají jen dobrodružné prázdniny.
Jaroslava Vošmiková naopak nejspíš už tehdy tušila, že se dovolená protáhne, ale nechtěla dceru zbytečně plašit. Na začátku 80. let se zdálo, že se Isabellině mamince rozbíhá slibná kariéra filmové režisérky. Natočila úspěšnou rodinnou komedii Prázdniny pro psa s Tomášem Holým, a dokonce dostala stipendium na studium pod vedením Federica Felliniho. Ze zahraničního kurzu se slavným Italem ale nakonec sešlo, protože jí ho komunističtí pohlaváři neschválili.
Navzdory uměleckému talentu totiž měla u totalitního režimu černý puntík, a to právě kvůli svému bratrovi, který pár měsíců po srpnové invazi sovětských vojsk emigroval na Západ. V půlce 80. let pak Jaroslavě Vošmikové na Barrandově naznačili, že už možná další filmy točit nebude, a zároveň se bála, že její dceru kvůli špatnému kádrovému posudku nevezmou na vysokou školu. Možnost navštívit bratra, kterého neviděla 15 let, tak vzala jako šanci, jak z normalizačních poměrů utéct.
A tak Isabella Vošmiková v létě 1985 dorazila do strýčkova domu, který si postavil u Huronského jezera nedaleko Toronta. „Byla jsem ještě dítě, takže jsem si na začátku všímala úplných blbostí. Třeba toho, že po ulici chodily ženy v šortkách, a i když byly kolikrát dost baculaté, chovaly se úplně bezprostředně a vůbec jim to nevadilo. Nebo jsem jeden z prvních dnů v Kanadě strávila skoro celý tím, že jsem se dívala z okna na auta. V životě jsem jich neviděla takovou škálu,“ směje se dnes jednapadesátiletá Isabella při vzpomínce na svoje první dojmy.
V angličtině na začátku nedokázala poskládat ani větu, v Česku se učila spíš francouzštinu a ruštinu. Když se tedy s maminkou po letních prázdninách z Toronta přesunula dál na západ, do Jižní Dakoty ve Spojených státech, musela ve škole nastoupit do přípravného ročníku, ve kterém si měla nový jazyk osvojit. „Až když jsem ho prošla, dali mě do normální školy s jinými Američany, a nakonec jsem měla jako jediná ve třídě z angličtiny jedničku. Ostatní spolužáci totiž kolikrát vůbec neuměli gramatiku, což mě úplně šokovalo,“ diví se Isabella.
Angličtina jí už po roce připadala mnohem jednodušší než čeština. Vedle jazyka si ale ve škole musela zvyknout i na trochu jiné mravy. „Můj první zážitek v americké škole byl, když nám pustili film. Říkala jsem si, jak je možné, že se v hodině díváme na televizi. Připadalo mi to jako úpadek, vždyť bychom se měli učit. A taky se spolužáci bavili o úplně jiných věcech, než jaké jsme probírali s kamarády v Praze. Hodně řešili populární kulturu, hudbu a filmy, které jsem já z Československa vůbec neznala, a tak jsem se do toho musela ponořit, jinak bych zůstala mimo,“ říká.
"Kritika od Formana a Baťky mě vyprovokovala"
Díky jedné zdařilé školní eseji se pak Isabelle podařilo dostat na New York University, kde vystudovala scenáristiku. V prostředí filmového placu byla už v Československu jako doma, a původně dokonce chtěla jít na herectví, jenže maminka jí to vymluvila. „Sama byla herečka, než začala režírovat, a měla pocit, že herectví člověk nemusí studovat. U scenáristiky byla naopak přesvědčená, že se mi bude hodit, i kdybych chtěla hrát, což byla ze zpětného pohledu dobrá rada. Znám totiž spoustu vystudovaných hereček, které teď dělají třeba servírky, protože neprorazily a vedle hraní pořádně neuměly nic jiného,“ upozorňuje Isabella.
Při studiích v New Yorku se potkávala s řadou československých emigrantů z filmové branže, mimo jiné s režisérem Milošem Formanem, který podle ní dovedl být velmi striktní. „Pamatuju si, jak jsem mu dala přečíst nějaký svůj školní scénář a on mi řekl: ‚Vošmiková, vždyť ty si to cucáš z palce, hrozně si vymýšlíš, vůbec to není ze života.‘ Byla to sice tvrdá škola, ale zase mi to dost pomohlo. Profesoři na New York University studenty sice hodně chválili, jenže nás toho tolik nenaučili. Neúprosná kritika Miloše Formana mě naopak vyprovokovala k lepším výkonům,“ vyzdvihuje Isabella.
Ráda vzpomíná také na kameramana Bedřicha Baťku, který ještě před emigrací v Československu natočil Marketu Lazarovou a na New York University vedl třídu zaměřenou na kameru. „Jeho práci jsem zbožňovala, chtěla jsem u něj studovat, a tak jsem mu přišla ukázat svůj studentský film. První, co mi řekl, bylo, ať na něj nemluvím česky, když jsme v Americe. A když se podíval na můj film, prohlásil, že neumím exponovat a že mě k sobě do třídy přijmout nemůže. Byla jsem z toho úplně traumatizovaná,“ přiznává Isabella s úsměvem.
K Baťkovi se sice už nedostala, protože za rok zemřel. Odmítnutí oceňovaného kameramana ji ale přimělo, aby po absolvování scenáristiky na New York University vyrazila studovat technicky zaměřený obor fotografie na Brooks Institute v kalifornské Santa Barbaře. „Chtěla jsem si doplnit nedostatky, vypadnout trochu z uměleckého uvažování a pořádně se naučit řemeslo,“ upřesňuje. Díky Miloši Formanovi zase získala svou první pracovní příležitost. Oscarový režisér ji zaměstnal jako asistentku při natáčení snímku Lid versus Larry Flint.
Následně vzala původně kancelářskou práci v oddělení Art Department u filmu Godzilla. Při jeho přípravách se jednou v kafeterii zapovídala s Volkerem Engelem, držitelem Oscara za vizuální efekty ve snímku Den nezávislosti. Jen tak mezi řečí mu ukázala pár svých fotek, což výtvarníka zaujalo a hned si vzpomněl, že by se štábu nějaká fotografka na place hodila. „Godzilla byla jeden z posledních blockbusterů, které vedle počítačových efektů ještě využívaly miniatury. Tvůrci pracovali s velice zajímavými kulisami, nechali si vytvořit třeba zmenšenou verzi Madison Square Garden nebo dalších známých newyorských míst a potřebovali, aby jim to někdo zdokumentoval,“ popisuje Isabella.
Zhruba 60 jejích snímků vzápětí vyšlo v knize The Making of Godzilla, což jí, jak říká, otevřelo dveře k práci fotografky velkých hollywoodských projektů, kterou se od té doby živí. Po Godzille fotila rodinnou komedii Můj brácha čuník, kde měla před objektivem herečky Scarlett Johanssonovou a Evu Mendesovou, obě mladičké, na počátku hvězdné kariéry. Další nabídka potom přišla od tvůrců televizního seriálu 24 hodin s Kieferem Sutherlandem, na jehož focení pracovala pět let. „Vybavuju si, jak jsme s Kieferem v přestávkách mezi natáčením hráli šachy. V momentech, kdy technici připravovali scénu a světla, jsme na place ani jeden nemuseli být, takže jsme si vždycky odskočili k naší partii. Hrál velice rychle, ale dělal chyby,“ vypráví fotografka.
Srdcem zůstává Evropanka
V Los Angeles se mezitím usadila taky Isabellina maminka, která chtěla navázat na své filmařské úspěchy v Československu a dál se věnovat režii. Dostat se v Hollywoodu na režisérskou pozici ale bylo pro ženy dlouhé roky těžké. „V Hollywoodu vládl patriarchát, za nějakých 20 let jsem v branži viděla snad jen tři ženské režisérky. Při některých natáčeních jsem byla vedle hereček a maskérky jedinou ženou na place. Amerika v tomhle ohledu byla dlouho za opicemi, v Československu přitom ženy za kamerou už v 80. letech stály úplně běžně,“ zdůrazňuje Isabella.
Změna podle ní nastala až před pěti roky po příchodu kampaně #MeToo, která skleněný strop pracovních pozic, kam ženy už neproniknou, prolomila. „Předtím se ženy většinou dostaly maximálně k místům, jako je asistentka kamery. Na téhle vstupní pozici ale musely nosit hlavním kameramanům ty nejtěžší kufry s technikou a nikdo z mužů jim s nimi nepomohl. To pak logicky vedlo k tomu, že to ty mladé holky po pár měsících vzdaly a ve filmové branži už mnohdy nikam dál nepostoupily,“ přibližuje Isabella.
Sama má ale na zajímavé pracovní nabídky štěstí. V poslední době fotila třeba teenagerovský seriálový hit Tenkrát poprvé z produkce Netflixu nebo komediální seriál Bust Down od stanice NBC. Pózovala jí mladá hvězda Zendaya známá z oceňovaného seriálu Euforie i populární komik a herec Seth Rogen. „Všechno ale musíte zvládnout velice rychle. Na focení často máte jen pár sekund, takže musíte být dobře vytrénovaní. Herci naštěstí bývají velcí profesionálové a jsou na tenhle postup zvyklí,“ líčí Isabella.
Přiznává, že při fotografování v Hollywoodu musí zvládnout dost zběsilé pracovní tempo a jsou dny, kdy s filmovým štábem stráví klidně 12 až 14 hodin. „Navíc bývám placená jenom za dobu, kdy jsem na place, přestože nad výběrem a upravováním fotek sedím třeba další čtyři dny doma,“ dodává. Proto je ráda, že se teď propracovává i k herectví, zatím tomu hlasovému. Nedávno namlouvala postavu v jedné akční videohře. „Takovou práci jsem ještě nedělala. Chtěli po mně, abych vydávala výkřiky, jako když člověk běží s bajonetem, a ještě k tomu s ruským přízvukem. Jak scéna ve videohře bude vypadat, navíc nevidíte, všechno si musíte jen představovat. Po půlhodině řvaní s bajonetem ale jdete domů a máte pohov,“ pochvaluje si Isabella.
Pokud by měla na základě svých zkušeností porovnat americkou a evropskou mentalitu, nátura lidí na starém kontinentě je jí pořád bližší. „V Americe jsou lidé na první pohled víc otevření a bezprostřední. Zároveň je ale těžší si tady najít hlubší přátelství. Obzvlášť v Kalifornii, kde se všichni soustředí na to, aby uspěli. Kontakty jsou však pro lidi v Hollywoodu důležité, a tak se vám zdráhají říct cokoliv negativního, protože nevědí, jestli vás jednou nebudou potřebovat. Přijdete třeba se svým portfoliem do nějakého studia, kde vám povědí, jak je vaše práce senzační, a přitom se vám pak kolikrát už vůbec neozvou. Kdyby s vámi jednali upřímně, mohli byste se ponaučit, jako kdysi já s Béďou Baťkou,“ vrací se Isabella k zásadnímu momentu své profesní dráhy.
Když ve východním bloku po dlouhých dekádách totality padla železná opona, tak chvíli dokonce uvažovala, že by se odstěhovala zpátky do rodné Prahy. Připouští, že její srdce zůstalo v Evropě a rozlehlá krajina amerických kaňonů ji nikdy moc nepřitahovala. „Maminka mi po emigraci pořád slibovala, že se vrátíme. Zároveň mi ale vždycky řekla, ať to v Americe ještě nějakou dobu zkusíme. Když jsem po revoluci poprvé navštívila Prahu, přemýšlela jsem, že bych tam zůstala, jenže jsem zrovna studovala v New Yorku a bylo mi líto ze školy odejít. Pak se objevily pracovní nabídky, vztahy, a tak na návrat už nikdy nedošlo. Určitě se mi ale stýská a těším se, až nebudu mít tak nabitý diář a budu moct zase vycestovat,“ uzavírá.
