Otec a syn Kratochvílovi: Z válek jsme měli noční můry. Dnes je fotožurnalismus mrtvý

Tomáš Maca Tomáš Maca
31. 5. 2020 18:03
Antonín Kratochvíl se ještě před narozením svého syna Michaela rozhodl z komunistického Československa přes Jugoslávii utéct do Rakouska. Nakonec se dostal až do Ameriky, kde se stal světoznámým fotografem. Cestu ke svému prvnímu synovi ale musel dlouho hledat a vypráví o ní i dokument Můj otec Antonín Kratochvíl. Při příležitosti jeho premiéry poskytli Antonín a Michael rozhovor pro Aktuálně.cz.
V dokumentu Můj otec Antonín Kratochvíl se otec a syn znovu vydávají do ukrajinského města Pripjať nedaleko Černobylu. Poprvé tam spolu jeli fotit v 90. letech, kdy Michael Antonínovi asistoval.
V dokumentu Můj otec Antonín Kratochvíl se otec a syn znovu vydávají do ukrajinského města Pripjať nedaleko Černobylu. Poprvé tam spolu jeli fotit v 90. letech, kdy Michael Antonínovi asistoval. | Foto: Aerofilms

Poprvé jste se potkali až v polovině 80. let, když bylo Michaelovi 19 let. Jaké dojmy si z toho momentu vybavujete?

Antonín: Mně uvízlo v paměti hlavně to, jak jsem si hned všiml, že Miky vypadá stejně jako já a že má i úplně stejná gesta. Do té doby přitom ani jeden z nás toho druhého nikdy neviděl. Samozřejmě jsem o Mikym věděl, ale jeho matka mi řekla, abych ho nechal být, protože má v Československu jiného otce a je beze mě šťastný. Kontaktovat jsem ho zkusil až v té půlce 80. let. Můj kamarád věděl, kde je, tak mi to nějak pomohl zařídit.

Michael: Já jsem tehdy za totáče dělal posunovače u železnice, protože se tam dalo vydělat docela hodně peněz. Posunoval jsem vagony sem a tam a najednou se tam objevil takový tlustý chlápek. Řekl mi: "Ty seš Michael, že jo? Tvůj táta tě chce vidět." Domluvil jsem se s vedoucím směny, aby mě pustil, nechal jsem tam lampu, ale jinak jsem zůstal v montérkách i s tou oranžovou přilbou a vzadu byl připravený taxík, který mě odvezl do restaurace na Vinohradech.

Když jsem tam vešel, tak na místě, kde měl sedět můj táta, jsem de facto seděl já, jenom starší. Vedle táty seděla Ann, krásná, vysoká modelka, se kterou tehdy chodil. První, co mi řekl, bylo: "Nazdar Miky, přivezl jsem ti svetr." Užil jsem si ho ale až o pár měsíců později, protože zrovna bylo léto, a ten svetr byl dost kvalitní, kašmírový. Dlouhou dobu jsem ho nosil, ale trochu se mi zdrcnul při praní a pak mi bohužel na nějakém divokém mejdanu ohořel.

Snažil jste se po svém biologickém tátovi v době dospívání pátrat?

Michael: Jako puberťák jsem měl jiné starosti než řešit svého tátu. Spíš jsem běhal za holkami a podobně. Zbytek rodiny navíc ze začátku tajil, že táta existuje, pak jsem se o něm nějak dozvěděl, a jednou mi ze zahraničí dokonce volal. Taky mi posílal dárky, ale máma mi nikdy neřekla, že jsou od něj. Dostal jsem třeba skateboard, který v komunistickém Československu na přelomu 70. a 80. let nikdo neměl.

Byl to takový ten závodní model se širokými kolečky, se kterým se jezdí slalom. První, co jsem udělal, bylo, že jsem se na něm rozjel z nejprudšího kopce a dole jsem si rozbil držku. Nakonec jsem se na něm ale naučil a dneska se vlastně můžu chlubit, že jsem praotec všech českých skateboardistů. Potom jsem dal skateboard do sklepa a on mi tam shnil. Dost se rozpadl, ale ještě pořád ho mám.

Antoníne, vy jste z Československa emigroval v roce 1967, protože vám totalitní režim podle vašich slov neumožňoval seberealizaci. Měl jste ve svých tehdejších 20 letech už jasnou představu, že se chcete věnovat umělecké dráze?

Antonín: Ano, byl to můj sen, na který jsem ale bohužel nedosáhl, protože jsem neměl ten správný kádrový profil. K fotce jsem přičuchl, už když jsem svému otci, který byl taky fotograf, pomáhal v temné komoře a dával jsem vývojky do lahví od piva. Byl jsem do toho světa namočený, aniž bych si to uvědomoval, a když jsem začal později v Holandsku fotku studovat, bylo pro mě velice jednoduché do něj znovu vplout. Když jsem svému profesorovi přišel ukázat své fotky, hned se mu to líbilo, a proto mě pak nechal fotit to, co jsem chtěl. Ostatní studenti museli fotit vejce a já jsem si mohl s foťákem chodit po ulicích. Tím pádem na mě byli spolužáci docela naštvaní, ale profesor jim řekl: "Vy to budete potřebovat, on ne."

Co jste v době studií v Amsterdamu například fotil?

Antonín: Fotil jsem třeba starobinec. Když jeden z mých učitelů na fotkách viděl, jak hrozné podmínky v tom starobinci byly, nechal je uveřejnit v jednom liberálním novinovém plátku a vláda pak starobinec zavřela. Líbilo se mi, když jsem viděl, že fotkami můžu věci měnit, a tak jsem se začal věnovat humanitární fotografii.

"Spolužáci museli fotit vejce a já jsem si mohl s foťákem chodit po ulicích," vzpomíná Antonín Kratochvíl na studia v Nizozemsku, kde získal politický azyl.
"Spolužáci museli fotit vejce a já jsem si mohl s foťákem chodit po ulicích," vzpomíná Antonín Kratochvíl na studia v Nizozemsku, kde získal politický azyl. | Foto: Michael Kratochvíl

Michaeli, vás v prvních dětských letech vychovávali prarodiče z tátovy strany. Dostal jste se jako malý k dědečkově fotografické technice?

Michael: Pamatuju si, že měl děda ve skříni spoustu věcí, které různě tikaly a cvakaly, což byly, jak jsem později zjistil, hodiny do fotografické komory nebo třeba samospouště. Rád jsem to vybavení vytahoval a děda mě klidně nechal, abych si s ním hrál, i když jsem vůbec netušil, k čemu to slouží.

Antoníne, byla někdy ve hře možnost, že byste svého syna dostal z komunistického Československa na Západ?

Antonín: Potom, co jsme se poprvé potkali, jsme o téhle možnosti společně přemýšleli. Já jsem to pak ale podělal na americké ambasádě, když jsem řekl, že bych chtěl, aby Miky v Americe studoval. Tím to skončilo, protože mu kvůli tomu nedali vízum. Když chcete do Ameriky, musíte vždycky říct, že jste jenom turista a že zase hned pojedete zpátky. Platí to i dnes.

Michael: Pak jsme ještě uvažovali o tom, že bych vyjel do Jugoslávie a táta by mě odtamtud dostal do Itálie. Někdo mě ale prásknul, takže si na mě počkali policajti, sebrali mě, zabavili mi pas a rovnou mě odvedli na vojnu.

Antonín: Já jsem za ním na tu vojnu několikrát přijel a vždycky mu to přitížilo.

Michael: Ale ne. Vždycky mi přivezl víno, pár dolarů a pomeranče. Dolary jsem musel za "výhodný kurz" vyměnit za koruny s jedním majorem, víno mi zabavili, protože vojáci samozřejmě nesměli chlastat, takže mi zůstaly aspoň ty pomeranče. To bylo dobré. Je ale pravda, že jsem kvůli tátovi moc nedostával vycházky.

Na vojně jste prožil ještě sametovou revoluci a v 90. letech vás pak táta přivedl k fotografování. Do té doby jste žádné tvůrčí ambice neměl?

Michael: Ne, byl jsem hrozný floutek, vůbec jsem nevěděl, co se sebou, a nikdy jsem nefotil. Táta mě pak ale kopl do zadku a domluvil mi, že bych se stal asistentem jednoho fotografa ve Frankfurtu nad Mohanem, protože jsem uměl německy. Prošel jsem vším, od temné komory až po práci ve studiu. Naučil jsem se řemeslu a ohromně mě to chytlo.

Později jste začal asistovat svému tátovi. V rozhovoru pro Radio Wave jste ale říkal, že mezi vámi byly znát ideové rozdíly způsobené tím, že jste vyrostl v komunismu, zatímco váš táta už si mezitím přivykl na svobodný život na Západě.

Michael: Táta byl v té době už zkušený, otevřený cestovatel, který ve světě fotografie něco znamenal. Já jsem byl kvůli dětství v komunismu naopak trochu připitomělý, občas se u mě projevovala taková ta víra v sociální spravedlnost pro všechny a trvalo dlouho, než se ze mě stal taky takový světoobčan. V komunismu jsem si připadal jako rebel, a když se kolem mě po revoluci najednou objevila svoboda, tak jsem nevěděl, co si s ní počít. Uvažoval jsem pořád jako mladý komunista a jako každý syn jsem si myslel, že já to vidím správně, a tátovy názory jsou mimo. Prostě klasické mezigenerační třenice. Dlouho jsme si k sobě hledali cestu, nejdřív jsme byli spíš kamarádi a až později jsem ho začal brát jako tátu.

"Mongolsko, Čína, Maroko, Bosna," vyjmenovává Antonín Kratochvíl některé země, kde fotil se svým synem. Na snímku ho Michael zachytil v roce 2018 v Černobylu.
"Mongolsko, Čína, Maroko, Bosna," vyjmenovává Antonín Kratochvíl některé země, kde fotil se svým synem. Na snímku ho Michael zachytil v roce 2018 v Černobylu. | Foto: Michael Kratochvíl

Kde všude jste spolu po roce 1989 byli fotit?

Antonín: Mongolsko, Čína, Maroko, Bosna… Těch zemí bylo hodně a bylo to prima.

Antoníne, vy jste v mnoha rozhovorech říkal, že si při fotografování v místech humanitárních krizí žádný strach nepřipouštíte k tělu. Byl váš syn psychicky stejně odolný jako vy?

Antonín: Mně se zdálo, že to zvládal docela dobře. Co ty na to, Miky?

Michael: Zvládal jsem to dobře. Jednak jsem důvěřoval tátovi, který už měl s podobným focením hodně zkušeností, a taky jsem si ve svém věku spoustu rizik nepřipouštěl. Byl jsem mladý a neměl jsem vůči nikomu žádné závazky. Když jsem měl v některých okamžicích pocit, že možná umřeme, byl jsem spíš naštvaný, že by k tomu mělo dojít tady a takhle, než že bych měl strach. Strach přišel až mnohem později, když už jsem měl rodinu. To je pak člověk mnohem opatrnější.

Kdy jste při fotografování cítili, že jste jen kousek od smrti?

Antonín: Pro mě to bylo, když jsme fotili občanskou válku v bývalé Jugoslávii a v Záhřebu nás málem převálcoval náklaďák s ožralým řidičem.

Michael: Byli jsme v autě a on to do nás chtěl napálit, viď?

Antonín: Podle mě nás jenom neviděl.

Michael: Kdyby tehdy táta neměl rychlé reakce a neuhnul s autem na chodník, tak by to do nás napálil a my bychom v tom autě uhořeli. V Jugoslávii jsem si blízko smrti připadal i ve chvíli, kdy na nás mladí Chorvati vyskočili se samopaly a vypadali tak nervózní, že člověk netušil, jestli to zmáčknou, nebo ne.

Antonín: To byla prdel, to se nám stalo při bojích v Krajině. (Republika srbská Krajina byl separatistický stát, který během občanské války v bývalé Jugoslávii existoval na území Chorvatska, pozn. red.)

Chápu, že v bezprostředním ohrožení si fotograf nemůže strach dovolit. Jak se ale vaše pocity měnily, když jste se vrátili zpátky do bezpečí a měli jste možnost si rizikové situace v hlavě zpětně promítnout?

Antonín: Když jsi dlouho ve válce, tak to v tobě pochopitelně doznívá a může ti to způsobit trauma. Já z toho měl dvacet let zlé sny, vyskakoval jsem z postele, zabarikádovával jsem dveře a podobné věci.

Michael: Já jsem toho samozřejmě neprožil tolik co táta, takže to nebylo tak intenzivní, ale taky jsem míval noční můry. Například jsem ve spánku skoro napadl svou ženu, protože jsem byl přesvědčený, že mě ohrožuje. Naštěstí jsem se ale zamotal do peřin a upadl jsem.

Antoníne, vaše snímky z oblastí humanitárních krizí jsou proslulé tím, že je zásadně fotíte širokoúhlým objektivem s ohniskovou vzdáleností 18 milimetrů. Používáte ho proto, že si nechcete ulehčovat práci?

Antonín: Fotografové s dlouhými čočkami se za těmi objektivy snadno schovají. Nemusí se k lidem, které fotí, přiblížit, takže je ani pořádně necítí. Já chci být naopak vždycky v centru dění. Když někam nemůžu sám dojít, tak to ani nefotím.

Fotil jste ze stejné blízkosti i slavné osobnosti jako Davida Bowieho, Bona, Boba Dylana, Harveyho Keitela nebo Willema Dafoeho?

Antonín: Ty jsem fotil s objektivem 28 milimetrů.

Takže taky kratší ohnisková vzdálenost. Cítil jste kvůli tomu z některých slavných lidí nejistotu, že jim narušíte fasádu, kterou si kolem sebe stavěli?

Antonín: Myslím, že mám na lidi takový podivný vliv, že jim to nevadilo. Ve většině případů se mi otevřeli a nechali mě pracovat. Žádný trik, jak toho docílit, ale nemám. Prostě s nimi mluvíš, nijak jim nepoklonkuješ, a protože to jsou profíci, kteří jsou na fotografy zvyklí, necháš je chvíli, aby si prošli svým obvyklým pózováním, což je nakonec unaví a zapomenou na tebe. Právě v těchhle momentech jsem udělal fotky, které byly dobré.

V dokumentu Antonín Kratochvíl svého syna bere i do New Yorku, kde dlouhou dobu žil, spoluzaložil tam prestižní agenturu VII a fotil tam třeba Davida Bowieho.
V dokumentu Antonín Kratochvíl svého syna bere i do New Yorku, kde dlouhou dobu žil, spoluzaložil tam prestižní agenturu VII a fotil tam třeba Davida Bowieho. | Foto: Aerofilms

Michaeli, jdete jako fotograf v tátových šlépějích, nebo jste se vydal trochu jiným směrem?

Michael: Hned když jsem se osamostatnil, začal jsem se věnovat něčemu, co táta nikdy moc nedělal, což je studiová fotografie. Ve studiu pracuju se zábleskovým světlem, což táta nemá rád, on radši pracuje se světlem stálým. Já bych se ale fotožurnalismem, který dělá táta, v Česku nikdy neuživil, a nikdy jsem ani podobné ambice neměl. Co jsem se ale od táty naučil, je, že se neštítím práce, že pro mě neexistuje špatný džob a to, co dělám, se vždycky snažím odvést co nejlíp.

Fotografování se od dob, kdy každý z vás začínal, stalo široce dostupným. Svět je dneska přesycený obrazem, lidi ve všech koutech světa fotí dění kolem sebe na mobil a noviny v rámci finančních škrtů neinvestují do fotoreportérů ani zdaleka tolik co dřív. Na závěr by mě proto zajímalo, jak se na tenhle vývoj díváte?

Antonín: Každá doba má svoje výhody a nevýhody. Na jednu stranu myslím, že je dobře, že je dneska fotografování tak dostupné, ale zároveň mi přijde, že člověk musí být daleko víc kritický, protože tu vzniká mnohem víc fotografií, které nejsou zajímavé. Tím, jak časopisy nemají peníze, aby někam poslaly kluky, kteří fotí na full-time, a radši si to nechají nafotit mobilem od někoho z místních, objevují se pak v médiích fotky, které nejsou tak promyšlené. Doby, kdy nás časopisy posílaly do světa, abychom nějaké téma nafotili do hloubky, jsou pryč a už se, myslím, nikdy nevrátí.

Michael: Když pracujete ve studiu se světlem, tak pořád potřebujete někoho, kdo to skutečně umí, protože v oblasti produktové fotografie od amatéra dobrou fotku nedostanete. Fotožurnalismus, který byl vždycky považovaný za královskou disciplínu, je ale bohužel skutečně mrtvý. Dneska po mně navíc lidi často chtějí, abych jim udělal fotky jako z Instagramu. To jim pak říkám, ať si to klidně vyfotí na iPhone, a nemusí si objednávat fotografa. A to je právě ten problém. Lidi už nepoznají rozdíl mezi dobrou a špatnou fotkou, stačí jim, když to má ten divný filtr jako z Instáče, aby to bylo hodně barevné, a to je všechno. Tohle je podle mě smrt fotky.

 

Právě se děje

Další zprávy