Jak se máte? Četl jsem, že jste měl nedávno autohavárii.
Ano, to je pravda, ale nic se vlastně nestalo. Tedy až na jeden airbagem rozbitý nos a hromadu zmačkaného plechu. V den, kdy mi vyšlo nové trojalbum, jsem mířil na vystoupení do divadla v Hradci Králové. Jel jsem pomalu, užíval jsem si první poslech desky a najednou se proti mně v mém pruhu objevilo auto. Srážce se nedalo zabránit. Bylo to nečekané a rychlé. Překvapilo mě, že to zdaleka nebylo jako ve filmu. Zvláštní pocit jsem měl z toho, že jsem sice viděl zmuchlaná auta, ale pořád běžel motor a do toho hrála nová skladba Rosalyn.
Vaše nová výběrová deska je oslavou třicetileté sólové kariéry. Vzpomeňme ale úplně na její začátek, když jste odcházel ze stáje Karla Vágnera. To asi nebylo úplně jednoduché. Jak to vypadalo s vydáním vaší první desky?
Po mém odchodu jsem přišel na vydavatelství a předpokládal jsem, že když přijdu s nabídkou sólové desky, nebude žádný problém. Vždyť firma prodala přes milion desek s mým jménem a určitě se zachová jako správný obchodník. Tak se i stalo. Tehdy mi přišel i přípis povolující natočení alba. Ale následně mi přišla revize toho rozhodnutí a ten stejný člověk mi napsal, že to bere zpět. Dodnes můžu jen spekulovat, proč se tak stalo. Náhle jsem měl dveře zavřené a jiné možnosti v roce 1986 v podstatě nebyly. Nebylo odvolání, proto jsem s žádostí o pomoc oslovil šéfa týmu Karla Gotta Ladislava Štaidla. Zafungovalo to, škrtlo se to již škrtnuté a já konečně mohl své první album Přísně soukromá sci-fi natočit.
Proč jste se vlastně rozhodl opustit dobře zaběhnuté trio Zagorová – Hložek – Kotvald?
Ze dvou důvodů. Zaprvé se mi tým okolo Hany Zagorové zdál starý, vždyť nás dělila téměř generace. Dnes se tomu skoro směju, ale tehdy jsem to tak cítil. A zadruhé, se Standou Hložkem to bylo prima, ale byli jsme produktoví zpěváci, a to mě nebavilo. Možnost ovlivňovat, co zpíváme, byla minimální. Když jsem byl na podzim roku 1985 postaven před už hotový výběr písní na naše další album, byl to hlavní důvod mého rychlého rozhodnutí.
A tu desku jste ještě natočil?
Ne, to už pak točil Standa sám.
To jste mohl takto skončit ze dne na den? Nemusel jste dodržet smlouvu?
Žádná nebyla. Šlo víceméně o ústní dohodu. Mohl jsem skončit další den. Ale k tomu nebyl důvod, domluvili jsme se, že dojedu všechny už s pořadateli nasmlouvané koncerty. Že končím, jsem oznámil někdy v říjnu 1985, společně jsme hráli, myslím, do konce března následujícího roku.
V tu dobu už jste pracoval na sólových písních?
Vůbec. Absolutně jsem nevěděl, co budu dělat. Můj první rozhovor o tom, co budu dělat, byl s Pavlem Cmíralem. Uklidňoval mě, ať se nebojím, že společně vymyslíme, co bude dál. Okamžitě jsem také oslovil Jindřicha Parmu, protože se mi vždy líbily skladby, které pro nás psal. Byl v tom od počátku závan něčeho modernějšího. Byl nesmírně šikovným autorem i aranžérem a připravoval vše ve studiu k nahrávání. Vždy se dala i nějaká jeho skladba na desku, ale nebyla v první řadě zájmu stávajícího týmu. Také se obával, zda kvůli rozhodnutí se mnou spolupracovat nebude v jakési “klatbě“. Byly to liché obavy a my jsme nakonec vytvořili skvělý tým, který spolupracuje dodnes.
Odchod od Karla Vágnera musel být šok i pro vaše fanoušky. Chodily vám dopisy?
Ano. Dokonce mi telefonovali lidé z branže a vážně mi domlouvali, abych si to rozmyslel. Že jsem umělecky mrtvý, sám o sobě nula a jen díky týmu Karla Vágnera mám šanci. A co se týče fanoušků, tak polovina byla zvědavá, co teď budu dělat, a polovina mě proklínala, že jsem rozložil oblíbené duo, které milovali.
Asi poměrně často se setkáváte s tím, že lidé by si přáli comeback dua Hložek - Kotvald, ale mám pocit, že vy jste z těch dvou, kdo se tomu brání. Je to tak?
Nerad se dívám dozadu. A popravdě, mě návraty neberou u nikoho. Přesto jsme se párkrát na jevišti sešli. Poprvé od roku 1986 až v roce 1996 na mém třítisícím koncertě. Tehdy na mé pozvání Hana i Standa kývli téměř bezpodmínečně a já si toho dodnes velmi cením. Pak jsme na oplátku my se Standou byli hosty koncertu Hanky v Lucerně. A nakonec jsme si Lucernu dopřáli i jen za Hložka a Kotvalda. Už jsme tam ale nutně nebyli jen za duo. To bylo docela fajn.
Zpíváte něco z repertoáru dua Kotvald, Hložek i na svých koncertech?
Tak to by mě nikdy nenapadlo. Vlastně ano, Plačky. Ta písnička vznikla v roce 1982 nebo 1983 a měla vedle Holek z naší školky smůlu. To bylo v době, kdy nás Karel Vágner nechal jednu nebo dvě písničky nazpívat sólově, abychom nebrblali. Ale na singlech se to vždy prezentovalo tak, že tam zpíváme oba. (směje se) V roce 1999 jsem pak natočil svůj vlastní remake a Plačky tehdy zažily svůj velký rozhlasový úspěch.
Nastal někdy v těch posledních třiceti letech moment, kdy jste zapochyboval a řekl si, že jste udělal chybu a neměl jste odcházet?
Ne, tak to nikdy. Proč taky, vždyť si třicet let na jevišti dělám, co chci.
Hana Zagorová v září oslaví kulaté narozeniny. Budete na jejím koncertu v Lucerně 6. září?
Promotér koncertu mě oslovil a já jsem slíbil, že o tom vážně popřemýšlím. Obecně pódiové oslavy nemám nijak rád. A když už to jinak nejde, nebaví mě defilé umělců a gratulantů, kteří často s oslavencem nemají příliš společného. A hlavně, na koncertě se má přece hrát a zpívat. Možná by bylo fajn s Hankou zazpívat jen jednu společnou písničku. Třeba Můj čas, protože to byla naše nejúspěšnější píseň. Je to obrovský hit napsaný smysluplně pro nás tři.
Jaký je pocit slyšet ve filmu svou písničku? Napadá mě třeba film Vrať se do hrobu, kde ve scéně na diskotéce s Milanem Šteindlerem hrají Gejzír.
Tak to vůbec nevím. To jsem asi neviděl. Ale teď jsem si vybavil, jak za mnou kdysi do vyprodané Lucerny přišli mladí filmaři a nabídli mi roli ve filmu Pražská pětka. Chtěli, abych hrál homosexuálního předsedu SSM a mě se to tenkrát dotklo. Svazák a ještě gay? Ale když jsem pak ten film viděl, bylo mi to líto, že jsem je pro svou zaslepenost úspěšného zpěváka odmítl. (směje se)
V osmdesátých letech jste opravdu zažíval kolem sebe mánii fanynek. Jak se to projevovalo? A nezamávalo to s vámi?
Tehdy to bylo všechno tak strašně rychlé. Samozřejmě, že si leccos pamatuji. Třeba jak na hotelovém pokoji odhrnu peřinu a tam leží nahá holka nebo jak dostanu předvolání k soudu a tam se dozvím, že jsem zažalovaný o přiznání otcovství. To mě tehdy dost vystrašilo.
Ve vašem životopise jsem našel, že jste v druhé polovině osmdesátých let získal od českých diskžokejů několik duhových desek. Přiznám se, že vůbec nevím, o co jde…
S odstupem se to možná nezdá tak důležité, ale tyhle duhové desky mi tehdy otevřely znovu cestu do rozhlasu a televize. Šlo o cenu dýdžejů, kteří měli na hudební scéně specifickou roli. Hráli zahraniční muziku z desek, které se k nám oficiální cestou nedostávaly. Proto vlastně i hodně lidí chodilo na diskotéky, protože jedině tam mohli slyšet hudbu, kterou Československý rozhlas nevysílal. Diskžokejové vedle toho pouštěli i mé nové písničky. Jim i lidem se líbily, tak se začali obracet na Československý rozhlas a Československou televizi, a tak vlastně vznikla poptávka po mně přímo od lidí.
Samotné ocenění Duhová deska se udělovalo na základě žebříčku nejhranějších a nejoblíbenějších písniček, který jednou ročně sestavovali dýdžejové. Byla to celkem respektovaná cena, která odrážela, co se děje v taneční muzice.
Asi většina lidí vás má spojeného s taneční muzikou, ale ve 13. komnatě v České televizi jste přiznal, že se cítíte jako smutný klaun a že vám je dobře v pomalejším tempu. Není to paradox?
Možná je. V civilu jsem spíš melancholik. Když pak vyjdu na pódium zpívat, mám potřebu se hýbat, ovšem stejně silnou mám i potřebu sdílet prožitky a příběhy, pro které není v tanečních písních místo. Určitě taky asi díky zkušenosti s Hankou Zagorovou. Vždyť jsme ji všichni v kapele milovali. I já na ní obdivoval to, pro co ji dodnes milují tisíce lidí. Řekněme uvěřitelnost toho, co, jak a o čem zpívá ve svých pop-šansonech. I já je obdivoval. A to ještě předtím, než jsem jí pět a půl roku stál za zády a po jejím boku, a měl jsem tak jedinečnou možnost se od ní učit.
Vy jste vlastně od samého začátku patřil ke zpěvákům středního proudu. Podléhaly za minulého režimu vaše písně také cenzuře?
Samozřejmě, vždy minimálně před započetím nastudování nového koncertního programu. Ten se musel odehrát před prázdným sálem, tedy přesněji, před schvalovací komisí. Ta pak vydala nebo nevydala povolení k veřejnému provozování. Často se musely měnit celé pasáže textů, některé texty musely být z programu úplně vyjmuty. Velice podobně to fungovalo i při nahrávání písniček.
Z konce osmdesátých let si už na zásadní buzeraci ohledně textů nepamatuji. To se spíš stávalo, že mě vystřihli v televizi z nějakého programu a neřekli mi to nebo mě z velkého nasmlouvaného natáčení poslali po dvou dnech domů. Dodnes jsem nerozklíčoval, zda to bylo proto, že jsem měl moc zelené sako, dlouhé vlasy nebo proto, že se někdo chtěl zavděčit mému dřívějšímu šéfovi.
V devadesátých letech začal u nás muzikálový boom. Jste vnímán jako zpěvák, který se umí hýbat. Jak je možné, že jste v žádném neúčinkoval?
Je pravda, že počátky muzikálů u nás vytvořily hvězdy z Lucie Bílé, Daniela Hůlky nebo Leony Machálkové. Kdyby někdo tehdy napsal muzikál pro mě, asi bych se nebránil. Sám jsem se objevil jako Ježibaba nebo Paris v ledových muzikálech Mrazík a Romeo a Julie jako herec – suchozemec. Moc mě to bavilo. Jenže to je specifický typ představení. Mým prvním opravdovým muzikálem tak byla až Mamma Mia. Krásné představení postavené na fenoménu ABBA. Možná jsem dovednostmi sice ideální pro muzikál, divadlo je ale především o typu, který se musí producentům hodit.
A když jste v zahraničí, třeba v Londýně, tak se jdete podívat na nějaký slavný muzikál?
Naposledy jsem byl ve Vídni na rakouské verzi Mamma Mia a byl jsem mile překvapený, jak měkce a zpěvně němčina zněla. Bylo to v rámci mých příprav na českou variantu.
A kromě muzikálů jaké koncerty navštěvujete?
Kdykoliv vystupoval někde po Evropě George Michael, jel jsem tam. To je má srdeční záležitost. Jsem jeho velký fanoušek, až nejsem kritický. Líbily se mi koncerty Madonny, Lady Gaga nebo Celine Dion. Mám obecně rád show a okázalost. Miluji nápady a možnosti, které dnes lze díky technice a financím zrealizovat. Baví mě velký zvuk, taneční show, video projekce a obří scény. Musí to ale sloužit muzice. Opačně to nefunguje.
