Princ Mamánek je podle vašich slov pohádka, kterou jste chtěl sám vidět a která vám tady chyběla. Co přesně jste u českých pohádek postrádal a co jste tedy chtěl do žánru přinést?
Z pohledu diváka mi u některých českých pohádek trochu chybělo, že se o hlavní hrdiny nebojím. Neztotožním se s nimi natolik, abych o ně měl strach. Taky mi u většiny českých pohádek schází nějaká hlubší rovina, kterou ocení dospělí diváci. Ta je podle mě s pohádkou neodmyslitelně spjatá, protože jde o symbolickou řeč našeho podvědomí. Věřím, že lze pohádku vyprávět tak, aby se příběhem nasytili i dospělí, a zároveň nebyl nijak ohrožen zážitek, který si z filmu odnesou děti. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že děti bývají mnohem vnímavější a chytřejší, než si dospělí myslí. Hlubší rovinu pohádky přijímají zcela intuitivně, aniž by o ní přemýšlely.
Řada diváků na druhou stranu pohádku může vnímat spíš jako oddechový žánr, u kterého silné emoce a hlubší sdělení ani neočekává.
Jistě, každý divák je jiný a někdo si chce v kině jen chvíli oddechnout. Někdo má ale naopak rád, když si z filmu něco odnese, když v sobě může příběh ještě nechat dozrávat. Pro mě samotného je důležité, když díky filmu můžu zažít nějakou osobní katarzi. Teprve tehdy mi dává smysl, jinak je to jen potrava na jeden večer. Filmy nám totiž zprostředkovávají emoce, které jsou naší duševní potravou. Někdo se rád bojí, a tak chodí na horory, někdo se zase chce dojímat, a tak dává přednost romantickým filmům. Pohádka je specifická v tom, že v sobě může nést mnoho různých emocí zároveň - romantiku, dobrodružství, strach i poučení. Právě to se mi na ní líbí.
Prince Mamánka jste připravoval sedm let, a protože se vám na film zpočátku nedařilo sehnat peníze, vydal jste příběh nejdřív knižně. Měl jste už při jeho psaní jasno, že si chcete prince sám zahrát?
Kdykoli píšu scénář, automaticky se identifikuju s hlavní postavou a nejinak tomu bylo u Prince Mamánka. Jak ale proces příprav pokračoval, tak jsem v jednu chvíli docela vážně zvažoval, že bych roli přenechal někomu jinému. Přál jsem si totiž film režírovat a mnoho lidí mě strašilo, že skloubit režírování s hraním hlavního hrdiny bude náročné. Ani nevím, jestli se v Česku už někdo do něčeho podobného pustil. Přinejmenším to u nás není příliš časté, a když nějaká cesta ještě není moc prošlapaná, tak z ní mají všichni strach. Sám jsem se téhle výzvy nebál, jenom jsem tušil, že dělat od rána do večera dvě práce najednou bude dost vysilující. Věděl jsem, že se o sebe budu muset dobře starat, abych to zvládl. Po chvíli váhání jsem se ale nakonec rozhodl, že prince hrát budu.
Jaké to bylo, zažít natáčení poprvé nejen z pohledu herce, ale i z pohledu režiséra?
Díky režírování jsem si uvědomil, jak skvělý život herci mají. Pochopil jsem, že když si herec stěžuje, jak to má náročné, tak to ve srovnání s režisérem ani zdaleka tak náročné nemá. Nerad bych se někoho ze svých kolegů dotkl a nechci obtížnost herecké profese bagatelizovat, ale uvědomil jsem si, že všechny ty stížnosti, které jsem dlouhé roky sám pronášel a které jsem slýchal od jiných herců, byly podobné, jako když dítě na houpačce fňuká, že ho tlačí zadek a že se kvůli tomu nemůže pořádně houpat. Natáčení Prince Mamánka mi tak změnilo pohled na herectví, na mé kolegy i na sebe sama.
Jsem moc rád, že jsem mohl nahlédnout na druhou stranu filmařského řemesla a seznámit se s každou profesí ve štábu, což je při práci režiséra a zároveň producenta nezbytné. Když jsem se postupně dokázal všechny své nové úlohy naučit a odpracovat si je, zjistil jsem, že problémy herce zůstaly daleko za mnou. Myslím, že si už nedovolím být nevrlý, když zrovna na place nebude teplé kafe. Teď si už vždycky vzpomenu, že jsou ve štábu lidé, kteří pracují za mnohem míň peněz, nejsou pak na plátně vidět a nesklízejí po premiéře vavříny. Taky jsem si dřív podobně jako mnoho dalších herců myslel, že nás většina okolního štábu příliš nevnímá. Měl jsem pocit, že ti lidé často jen tak lelkují, ťukají si něco do mobilu. Při režírování jsem si uvědomil, jak moc jsem se mýlil. Když jsem zjistil, jak pozorně nás lidé ze štábu ve skutečnosti vnímají, tak jsem se až zastyděl.
Jak se vám dařilo režírovat sám sebe? Nescházel vám pohled zvnějšku, který vám za běžných okolností zprostředkovává jiný režisér?
Pohled zvnějšku jsem měl i tak, protože dnešní technologie umožňuje, aby herec natočil scénu a režisér si ji pak hned pustil na monitoru. Díky tomu jsem se od svého výkonu mohl na okamžik odosobnit a vnímat ho jako divák. Když jsem jako herec zároveň režíroval, mělo to naopak svoje výhody. Nemusel jsem se například skoro učit svůj text, protože jsem v sobě už dlouho nosil celý příběh. Sám jsem před natáčením strávil se scénářem přinejmenším půl roku. Nejdřív jsem ho obsáhl jako režisér, takže jsem sám sebe ve všech scénách zcela přirozeně vnímal, a při natáčení už jsem jenom kontroloval, jestli všechno sedí tak, jak jsem si představoval. Zároveň jsem se na sebe nekoukal sám. Radil jsem se se skvělým kameramanem Honzou Malířem a jeho ženou, kameramankou a dokumentaristkou Olgou Malířovou Špátovou. Zároveň jsme s Honzou oba příznivci první dobré klapky, takže jsme každou scénu velmi pečlivě připravili, a když jsme byli s výsledkem spokojení, šli jsme hned dál.
Co jste se po usednutí na režisérské křeslo dověděl o svojí povaze? Jiří Mádl o sobě třeba zjistil, že je při režírování mnohem větší nervák než jako herec.
Sám, myslím, nervák nejsem. Naopak jsem zjistil, že jsem jako režisér velmi koncentrovaný a klidný. Je ale pravda, že když máte při natáčení za poměrně krátký čas pořídit veškerý materiál, který jste si naplánovali, dostáváte se do psychicky velmi náročných situací. A není jich málo. Každý den se stane něco, co vám způsobí stres, a když jste navíc i producent, tak se nervozita ještě zdvojnásobí. Přestože jsem ale při natáčení zažíval silné emoční stavy, nikdy jsem je na place neventiloval. Po nikom z kolegů jsem nekřičel, protože podobné chování sám nesnáším. Herec potřebuje naprosto klidné a přátelské prostředí, aby se mohl plně soustředit na svou práci. Aby vzbudil iluzi, že se situace, která se odehrává před kamerou, skutečně právě teď děje, musí se nebývale silně koncentrovat. Jedině tak se totiž paradoxně může uvolnit. To poslední, co potřebuje, je, aby na něj režisér vytvářel tlak.
Princ Mamánek je rozmazlený jedináček, který se ani ve svých 39 letech nechce ženit a nikdy nevytáhl paty z království. Přesto touží převzít trůn, a tak ho jeho otec pošle na zkušenou do světa. Je téma dozrávání chlapce v muže něčím, co se vás osobně dotýká?
Téma dospívání se dotýká každého z nás. I já jsem s ním tedy měl vlastní zkušenosti, ze kterých jsem ve scénáři mohl čerpat. To ale neznamená, že bych byl mamánek a v pohádce se z toho vypsal. Sám jsem z domu odešel brzy.
Královna se ve vaší pohádce snaží prince před cestou k dospělosti naopak chránit a držet ho na zámku, kde má veškeré pohodlí. Když zjistí, že ho král vykopnul z domu, propadne panice. Mohou to brát rodiče jako varování, že přehnaná péče někdy škodí?
Ano, doufám, že se mnoho rodičů v bezpečném přítmí kinosálu pohádce nejdřív zasměje a nakonec díky ní možná zažije i hlubší sebereflexi. Věřím, že se na sebe člověk prostřednictvím příběhu může lépe podívat a pak na sobě třeba i něco změnit. To je pro mě koneckonců hlavní smysl veškerého umění.
Princ Mamánek se zároveň na své cestě do světa setkává se smrtí, což je téma, o kterém se mnoho rodičů se svými děti zdráhá mluvit, protože má pocit, že do dětského světa nepatří. Myslíte, že i v tomto ohledu dospělí své potomky podceňují?
Z vlastní zkušenosti vím, že i děti si kladou otázku, co bude po smrti - co se stane, až maminka s tatínkem umřou nebo až umřou samy. Záleží na každém rodiči, jestli smrt vnímá jako součást lidské existence a dokáže o ní s dítětem mluvit. Sám smrt chápu jako součást cyklu. Věřím, že první půlku života trávíme v naší každodenní realitě a druhá půlka přichází právě po smrti, stejně jako se střídá den s nocí. A že po noci se opět zrodíme do nového dne, nové reality, takže se začíná odvíjet zase další cyklus.
Takhle vyrovnaný přístup ke smrti by vám asi leckdo záviděl. Většina lidí se jí bojí.
Jistě, každý z nás se smrti do jisté míry bojí a sám nejsem výjimkou. Zároveň se však podle mě najdou jedinci, kteří cyklem dne a noci už tolikrát prošli a mají ho natolik zvědomělý, že u nich strach nakonec zmizel. Když člověk pocítí, že je jeho existence součástí přirozeného cyklu, může se smrti postupně přestat bát. Sám do této fáze teprve dospívám, zatím jsem stále na cestě.
Zmiňoval jste, jak důležitou roli z vašeho pohledu hraje v pohádkách strach. Předpokládám, že právě proto jste motiv smrti v Princi Mamánkovi použil.
V dobrých pohádkách jde podle mě vždycky o život, o duši nebo o srdce, a právě proto k nim neodmyslitelně patří i smrt. Aby princ Mamánek mohl dokázat svou odvahu, aby překonal své limity, nalezl své zdroje a stal se dobrým králem, musí se nejdřív vypořádat s vlastním strachem, setkat se se samotnou paní Smrtí a bojovat o život. Aby nakonec všechno dobře dopadlo a zvítězila láska, musí si hrdina projít i hlubinami.
Jan Budař (45)
- Narodil se v severočeském Frýdlantu, odkud se později přestěhoval do Brna. Tam chodil na gymnázium a po maturitě vystudoval herectví na JAMU. V minulosti ho diváci mohli vidět na jevištích Husy na provázku, Národního divadla nebo Divadla Na zábradlí.
- Je také držitelem čtyř Českých lvů - první dva získal za hlavní roli a podíl na scénáři ve filmu Nuda v Brně, další dva za vedlejší role ve filmech Mistři a Václav. Dále si zahrál v komedii Vratné lahve, pohádce Čertí brko či historickém snímku Hovory s TGM.
- Vydal i dvě pohádkové knihy, které si sám ilustroval - Leopolda Bumbáce největší tajemství a Princ Mamánek. Druhá zmíněná se letos dočkala filmové adaptace, ve které sám ztvárnil hlavní roli, sám si ji režíroval a zároveň k ní složil hudbu.
V několika rozhovorech jste říkal, že se do svých postav rád noříte i mimo kameru. Vyzkoušel jste si to především u filmu Hovory s TGM, ve kterém jste ztvárnil spisovatele Karla Čapka. Jak vaše příprava na roli vypadala?
Při přípravě na natáčení Hovorů s TGM jsem si dopřál se s Karlem Čapkem opravdu setkat. Celé dny jsem četl jeho knížky, přemýšlel jsem o jeho slovech a v biografiích, které o něm napsali jiní, studoval jsem jeho život. Zároveň jsem si na něj hrál. Pořídil jsem si například podobnou hůlku, jakou sám nosil, nebo kuřáckou špičku, do které jsem si dával doutníčky rozlomené napůl, stejně jako to Karel Čapek dělával s cigaretkami. Přestože jsem levák, začal jsem po jeho vzoru psát výhradně pravou rukou a používal jsem při tom pero namáčené do inkoustu. Do deníku jsem si zapisoval různé úvahy, eseje nebo reportáže, které jsem později vydal ve své knize Snílek. Neustále jsem s Karlem Čapkem vedl dialog, někdy i nahlas, když jsem se zrovna sám procházel s hůlčičkou po lese. Nebo jsem v duchu hovořil s jeho blízkými - s bratrem Josefem, manželkou Olgou Scheinpflugovou a dalšími.
Nic z toho jsem přitom dělat nemusel a možná bych roli nakonec zahrál velmi podobně, aniž bych ještě před natáčením setrvával v tomhle stavu. Od zkušenějších kolegů jsem se ale naučil, že jde při herecké práci mnohem víc o samotný proces než o výsledek. Možnost setkat se s Karlem Čapkem pro mě totiž byla nesmírně obohacujícím zážitkem. Vycházel jsem z metody rodinných konstelací, která se používá v terapii. Můžete při ní vstoupit do konstelace jiného člověka, který je už třeba dávno mrtvý, a vnímat jeho autentické pocity, myšlenky i jednání. Sám jsem to několikrát zažil a zvládne to úplně každý, přestože pro to nemáme racionální vysvětlení. Když jsem tímto způsobem poznal Karla Čapka a měli jsme začít natáčet, jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo, že jsem nebyl spokojený se scénářem. Docela drze jsem prohlašoval, že já jako Karel Čapek si myslím, že to šlo napsat líp. Scenárista i dramaturgyně mě proto nesnášeli, což úplně chápu.
Chtěl byste takhle vplout i do nějaké další historické postavy?
Určitě. Nesmírně mě baví třeba Leonardo da Vinci. Do konstelace Leonarda da Vinciho si ale koneckonců může vstoupit kdokoli kdykoli. Sám tam pro svou vlastní potěchu taky občas vstupuju. Třeba když si kreslím nebo maluju.
Přál byste si teď pokračovat i v režírování vlastních filmů? Vím, že máte v záloze ještě minimálně jeden scénář - pohádku Leopolda Bumbáce největší tajemství, která už taky vyšla knižně.
Ano, doufám, že se mi ji podaří natočit, protože je o nesmyslnosti války, síle odpuštění a samozřejmě taky o lásce. Vypráví o vojákovi Leopoldu Bumbácovi, na něhož se při návratu z prusko-rakouské války přilepí duše tří vojáků, které na frontě zabil. Zjišťuje přitom, že nejsou mrtví ani živí a že mu budou škodit, dokud je neosvobodí. Leopold Bumbác tak duším vojáků musí pomoct, aby se v cyklu za smrtí mohly posunout dál, protože jinak by jeho vlastní život nestál za nic.
