Basák kapely Wohnout začal během pandemie rozvážet jídlo, houslistka orchestru Collegium 1704 usedla za kasu v supermarketu. Vy jste ale patrně jediný umělec, který v době koronaviru vymyslel deskovou hru. Jak vás to napadlo?
V době první vlny pandemie jsem cítil frustraci z toho, že nevím, jak bych mohl být společnosti nápomocný. Nezvládl bych ani ušít roušku, takže jsem dal místo toho společně s Českou asociací sester dohromady projekt Pomáháme sestřičkám. Složil jsem písničku Život, kterou jsem pak nazpíval s Martou Jandovou a Vojtou Dykem. Vybrali jsme díky ní pět milionů korun, které pak putovaly na finanční podporu zdravotnickému personálu.
Do toho jsem se snažil zapojit do charitativních akcí mojí ženy Taťány, takže jsem například hrál pod okny v domovech důchodců. Na pomoc seniorům by měla ostatně směřovat i část výtěžku z prodeje zmíněné deskové hry Covid-19: Jsme v tom spolu, ksakru! Pokud člověk cítí, že je svému okolí v něčem prospěšný, pomáhá mu to i při jeho vlastní psychohygieně. Nepropadá tak často tísnivým a depresivním stavům, které nám ve zdánlivě bezvýchodné situaci s covidem hrozí.
Nápad hru vytvořit vznikl na chalupě s kamarády, kde deskovky často hrajeme. Jeden z nás tehdy nemohl přijet, protože chytil covid, ležel doma v karanténě a průběh nemoci u něj nebyl moc dobrý. Mrzelo mě, že tam s námi nemůže být, a taky mě štvalo, že na koronavirus nic nezabírá. Uvědomil jsem si, že by bylo fajn, kdybychom to svinstvo mohli porazit aspoň v deskové hře. Jsem totiž velký zastánce myšlenky, že ať už vás v životě potká cokoli, tím nejspolehlivějším lékem bývá často humor.
O Češích se říká, že si dokážou udělat legraci úplně ze všeho. Neměl jste ale přece jenom strach, že koronavirus je příliš citlivé téma na to, aby se o něm dělaly hry?
Je pravda, že jsem hru nabízel několika větším firmám, které u nás deskovky dělají, a i když se jim nápad líbil, bály se, že téma bude mezi lidmi vyvolávat kontroverzi, takže mě odmítly. Sám ale doufám, že jsem našel klíč k tomu, aby hra nikoho nenaštvala. Věřím, že lidi pochopí, že si legraci nedělám z covidu, ale kvůli covidu. Distributoři se s touhle myšlenkou ztotožnili a projekt nakonec zafinancoval jeden můj kamarád z Brna. Navíc mi rovnou řekl, že pokud mám chuť se v herním odvětví kreativně realizovat, můžeme spolu založit firmu. Momentálně máme v hlavě nápady na dalších 15 her. Jsme v tom spolu, ksakru! bude venku 7. května a přemýšlíme, se kterou z her vyrukujeme potom.
Na Wikipedii vám tedy teď vedle slov zpěvák, skladatel a herec nově přibude ještě tvůrce deskových her.
Proč ne, vymýšlení deskovek mě šíleně baví. Dokonce jsem si říkal, že kdyby pandemie trvala ještě dlouho a napadaly by mě další hry, které by našly uplatnění, mohl bych z tohohle byznysu po čase teoreticky i žít. Během pandemie jsem ale napsal i dva náměty na televizní seriály a zatím to vypadá, že se oba budou realizovat. Žánrově to budou komedie. Ty totiž člověku snadno doplní dopamin, aby mu zase bylo hezky. Sám jsem si nedávno pořádnou dávku komedií naordinoval, když jsem chytil covid. Jedním z velkých rizik téhle nemoci totiž je, že člověk rychle přichází o pozitivní myšlení.
Aby toho nebylo málo, napsal jste během pandemie knížku Hudbologie. Co mohou čtenáři od odborně znějícího názvu čekat?
Rozhodně to není žádná učebnice. Čtenářem může být třeba rodič, který by své dítě rád přihlásil na hudební nástroj, neví, jak v něm rozpoznat talent, nebo si chce prostřednictvím svého potomka, nedej bože, uskutečňovat nějaké své nesplněné ambice. Ten v mojí knížce najde rady k tomu, aby se takové boty nedopouštěl. Píšu tam ale i svoje postřehy ze života muzikanta, aby člověk, který se chce živit jako zpěvák, skladatel, instrumentalista nebo aranžér, věděl, jak se ve své branži může uplatnit. Jak v ní proplouvat tak, aby mohl dělat věci, které ho baví. Není to ale žádný návod na úspěch, spíš bych chtěl lidem ukázat, jak mohou být v životě s hudbou šťastní, i když jsou třeba jenom jejími fanoušky. Inspirovat je například k tomu, že i v 50 se můžete naučit hrát na piano.
Zmínil jste snahu rodičů zažehnout v dětech jiskru pro hraní na hudební nástroj. Jak na to šel váš táta Radek Brzobohatý?
Táta ze mě chtěl mít houslistu. Každý den se mnou čtyři hodiny cvičil a dvakrát týdně se mnou chodil do lidové školy umění v pražské Biskupské ulici. Nikdy si nenechal ujít moje přehrávky, které vždycky velice sugestivně prožíval, a mě to stresovalo. Jako dítěti mi to vůbec nebylo příjemné, ale protože jsem měl tátu strašně rád a vnímal jsem ho jako přirozenou autoritu, tak jsem u houslí docela dlouho vydržel. Přitom jsem byl hrozný vrzal.
Jako Eda Souček v Obecné škole…
Tak nějak. Naši byli v přístupu k hudebnímu vzdělání stejně svědomití i v případě mojí sestry Roly, kterou posílali na klavír. Ségru to ale moc nebavilo, a tak jsem cvičil místo ní, i když mě paní učitelka Váchová od piana odrazovala, protože by mi prý ničilo prstoklad. Pro mě ale jakýkoli jiný nástroj než housle znamenal naprostý hudební azyl. Když jsem totiž hrál na piano, tak to na rozdíl od těch houslí najednou znělo hezky. A Rola si mezitím třeba lakovala nehty. Paní učitelka Jebavá, ke které ségra docházela na soukromé hodiny, ten náš podfuk pochopitelně odhalila. Pozvala si rodiče a řekla jim, že si s Rolou neví rady, protože na hodinách nic neumí. Naši ji přesvědčovali, že poctivě cvičí, a když na to doma přišla řeč, sestra jim nakonec přiznala, že jsem na to piano hrál já.
V 11 letech jsem se pak naučil ještě na kytaru a hudba pro mě začala mít novou dimenzi. Zjistil jsem, že se na ni dají balit holky, což mě v tom věku zajímalo úplně nejvíc. Dneska už ambici balit holky nemám, jen si užívám, že můžu hudebním vesmírem proplouvat, a zpětně jsem rád, že mě táta svou vůlí přiměl v něm zůstat. Rozpoznal ve mně talent a dbal o to, abych ho rozvíjel. Zpočátku možná příliš zarputile lpěl na tom, abych ho rozvíjel právě s houslemi. Když ale viděl, že jsem se v hudbě vydal jinou, vlastní cestou, tak to respektoval.
Studium herectví vás vzhledem k tátově profesi nelákalo?
Hereckou profesi celý život miluju a obdivuju. Ivan Trojan, Viktor Preiss a další pro mě v dětství byli strejdové z Divadla na Vinohradech, kam jsem s tátou odmalička chodil na zkoušky. Vždycky jsem je při zkoušení rád pozoroval a od té doby nedám na herectví dopustit. Když tuhle profesi začne někdo z Hradu pomlouvat, otevírá se mi kudla v kapse. Herci totiž nejsou nějaký komediantský póvl, to jsou poslové radosti, kteří na publikum dokážou přenést různorodé pocity a zároveň zrcadlit společnost.
Na druhou stranu jsem si nikdy nedokázal představit, že bych se tomu povolání celý život věnoval. U táty jsem viděl, jak se hodiny a hodiny učí nějakou roli, jak vkládá spoustu úsilí do slov, vět a replik, které napsal někdo jiný, a přišlo mi to jako strašná otročina. Nechci, aby to znělo egocentricky, ale mě odjakživa víc bavilo vytvářet vlastní věci. Už když jsem začal hrát na klavír, nechtělo se mi otrocky učit cizí skladby, toužil jsem psát vlastní. A tím ani náhodou nechci říct, že by ty moje byly lepší.
Několik hereckých rolí ve filmech a seriálech za sebou dnes přesto máte, jenom se jimi v rozhovorech příliš nechlubíte.
Svoje herecké snahy totiž považuju za normální fušeřinu, průměrnost bez špetky výraznějšího přínosu. Pamatuju si, jak jsme do seriálu Gympl točili scénu, ve které jsem se měl rozplakat. Byla sice docela hezky napsaná a moje postava v ní skutečně měla důvod brečet, jenomže já jsem se pořád jenom smál. Nedokázal jsem se do role dostat, takže mi filmaři museli foukat mentol do očí a až pak jsem ze sebe konečně nějaké slzy vyronil. Když jsme se společně na scénu dívali, stačilo mi vidět asi tři vteřiny a potom jsem radši utekl. Říkal jsem si, že jestli tohle tvůrci opravdu zveřejní, bude to moje umělecká poprava. O svém herectví tedy nemám žádné valné mínění. Hraní mě sice baví, ale jediné, u čeho se cítím pevný v kramflecích, je hudba, kterou jsem i vystudoval a naplno se jí věnuju.
Vaší královskou disciplínou je filmová hudba. U kterého soundtracku jste si řekl, že byste chtěl jednou taky něco podobného složit?
Těch je tolik, že by to vydalo na celou knihu. Na začátek bych mohl vyjmenovat snad všechny partitury Johna Williamse, od E.T. - Mimozemšťan přes Star Wars až po Indiana Jonese. Stačí, aby zazněla první nota jeho hudby k Schindlerově seznamu, a už mě to dojímá k slzám. Stejně mě okouzlil soundtrack k Návratu do budoucnosti od Alana Silvestriho. A v poslední době nejradši poslouchám hudbu Michaela Giacchina k filmům Vzhůru do oblak a Ratatouille. Pustím si to v autě a v tu chvíli je mi překrásně. Nádherná filmová muzika ale vzniká i v našich končinách. Třeba Kolja od Ondry Soukupa, soundtrack k Obecné škole od Jiřího Svobody nebo hudba k Tajemství hradu v Karpatech od Luboše Fišera. To jsou úplné opusy.
Když jste se přitom hlásil na pražskou HAMU, zjistil jste, že se tu filmová hudba nevyučuje.
Ano, vzhledem k množství fantastických filmových skladatelů, které jsme v Česku měli a máme, jsem naivně věřil, že se na Hudební akademii múzických umění obor filmová hudba učit musí. Celá škola ale tehdy byla zaměřená na modernistickou vážnou hudbu, takže jejímu vedení hudba pro film připadala jako komerční sféra, která není hodna místních osnov.
Přesto jsem se touhy stát se filmovým skladatelem nevzdal a shodou krásných okolností jsem se dostal k Milanu Kymličkovi, který po pražském jaru emigroval do Kanady a dělal tam muziku pro velké filmové společnosti. Bylo mi 17 a on si mě oblíbil, protože ve mně spatřoval žáka, kterému by mohl předat to, co se sám naučil. Dovolil mi, abych k němu chodil na hodiny filmové hudby, které se často konaly v hospodě U Jelínků, kde mi u sklenice piva citoval zásady Rimského-Korsakova.
Ty jsem pak měl poprvé šanci využít při skládání symfonické hudby k televiznímu filmu Zakázaný člověk od režiséra Dušana Kleina. Ve chvíli, kdy jsem slyšel orchestr zahrát mou vlastní tvorbu, která mi nejdřív vznikala v hlavě jako představa a potom jsem ji vypotil do partitury, byl to naprostý orgáč. Tehdy jsem věděl, že není cesty zpět.
Ondřej Gregor Brzobohatý (38)
- Pochází z umělecké rodiny, jeho otec byl český herec Radek Brzobohatý, matka je slovenská herečka a moderátorka Hana Gregorová. Z matčiny strany má nevlastní sestru Rolu. Před pěti lety se oženil s modelkou Taťánou Kuchařovou.
- Odmala se učil hrát na housle, které později vyměnil za piano. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka vystudoval skladbu, klavír a dirigování. Po jejím absolvování docházel na soukromé hodiny filmové hudby ke skladateli Milanu Kymličkovi.
- Sám později složil hudbu například k filmům Osmy a Anděl páně 2 režiséra Jiřího Stracha. Je také autorem hudby, textů a libreta muzikálu Legenda jménem Holmes, který byl k vidění na prknech Hudebního divadla Karlín.
- Napsal písně pro Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou nebo Hanu Zagorovou a stojí také za hudbou všech skladeb na albu 55 slovenského zpěváka Richarda Mullera. Vedle toho vydal dvě sólové, jazzem a soulem ovlivněné desky Identity a Universum.
- Do širšího povědomí se dostal jako jeden z moderátorské dvojice prvního ročníku pěvecké soutěže Česko hledá SuperStar. Na televizních obrazovkách se pak objevil i jako herec, když účinkoval například v seriálech Ulice a Gympl s (r)učením omezeným.
Jak ke skládání filmové hudby přistupujete? Měl by být podle vás soundtrack velkolepý a bombastický, nebo by měl spíš jen nenápadně dotvářet náladu jednotlivých scén?
Skladatel se při tvorbě pro film vždycky musí dívat na všechny ostatní složky, musí si všímat kamery, herců, kostýmů i režijního pojetí, aby věděl, co hraje prim a nesnažil se to zbytečně přebít. To máte jako s jídlem, nechcete ho překořenit, potřebujete, aby všechny chutě fungovaly dohromady. Nemyslím si, že existuje jednotný recept na to, jak filmovou hudbu tvořit. Jediné, co musí splňovat je, aby byla mostem mezi divákem a filmovým plátnem, jak trefně vystihl Bernard Herrmann. Jestli má být ale výrazná, nenápadná, nebo žádná? To vždycky záleží na tom, co režisér natočí.
Když vám dá ve scénách prostor, abyste se s hudbou vyřádili, tak ho pochopitelně využijete, ale někdy i ticho hraje. Před pár lety jsem s Jirkou Strachem dělal moc hezký televizní film Osmy. Napsal jsem k němu spoustu muziky, kterou jsem pak Jirkovi prezentoval, a on mi najednou u jedné důležité scény řekl: "Hele, pojď to tady vypnout." Tak mu povídám: "Vždyť tady je katarze." A on na to: "No jo, je, ale zkusme to nechat na tichu. Člověk přece katarzi kolikrát prožívá právě v tichu. Schválně, jak to bude fungovat." Nakonec to skutečně fungovalo. To se ale skladatel ve škole nenaučí, tyhle zkušenosti vznikají až v praxi, pokud máte to štěstí pracovat s profíky, a já ho mám.
Do hudby pro filmy nebo muzikály podle svých slov vkládáte mnohem víc píle, než jste kdy dal do svých sólových desek. Čím to je? Neměl jste nikdy ambici stát se sólovým interpretem na plný úvazek?
Ani ne. Sólovým interpretem jsem se totiž stal až ve chvíli, kdy se mi v šuplíku hromadily písně, které nenašly uplatnění. Nevěděl jsem, komu je dát, tak jsem si je nechal pro sebe. Nemyslím si ale, že ve srovnání s jinými zpěváky disponuju nějakou úžasnou pěveckou technikou. Miluju černošskou muziku, už jako dítě jsem si pouštěl tátova elpíčka s Rayem Charlesem, Arethou Franklin nebo Steviem Wonderem. Když slyším hudbu, kde se tleská na druhou a čtvrtou dobu, jsou to přesně ty rytmy, které se mnou šijí. Strašně rád bych zpíval třeba jako Al Jarreau.
Bavilo by mě být černoch a mít v sobě ten nezaměnitelný feeling, jenomže jsem běloch a nemám ho. Nemůžu si vybírat, a tak se tu černošskou muziku snažím interpretovat tak, jak nejlíp umím. Přál bych si natočit ještě jednu sólovou desku, kterou bych udělal úplně podle sebe. Ne že by se ty předchozí podbízely trendům, rádia mě koneckonců nikdy nehrála. Tentokrát bych chtěl ale ještě víc vycházet ze soulových groovů a beatů a zároveň zpívat v češtině. Svoje sólové desky každopádně beru spíš jako takové výzvy, než že bych s nimi chtěl vyprodat O2 arenu. Tu bych mnohem radši vyprodal třeba s filmovou muzikou nebo se symfonií, na které teď začínám pracovat.
Jenom jestli se nepodceňujete. V rozhovoru pro Televizi Seznam jste se nedávno svěřil, že jste chodil na psychoterapii, abyste se vyrovnal se sebepochybnostmi a nejistotami. Našel jste způsob, jak s nimi bojovat?
S tím se nedá bojovat. Jediná cesta je, aby se člověk podíval do zrcadla, přijal všechno, co tam vidí, a netvářil se, že to tam není. S některými z těch věcí můžete něco dělat, s jinými se musíte jenom smířit. Sám se tím snažím řídit a cítím se líp, když si svoje limity uvědomuju, než kdybych se balamutil, že něco zvládnu a pak bych se kvůli tomu dostal do hrozného stresu.
Proto automaticky odmítám herecké role, které by mě buď nebavily, nebo bych nevěděl, jak na ně jít. Co se týče skladatelství, tam jsem naopak žádnou výzvu zatím neodmítl, protože mě baví se na tu cestu vydat i s rizikem, že neuspěju. A pokud jde o interpretaci, nedávno jsem si řekl, že bych začal chodit na hodiny zpěvu, abych se přesvědčil, že to nemůže být lepší. Když zjistím, že může, tak budu rád, a pokud ne, tak se nic zásadního neděje.
