Bartoška: Kvóty na Oscarech jsou idiocie. Hnutí #MeToo mnoha lidem zlikvidovalo život

Tomáš Maca Tomáš Maca
27. 12. 2021 17:58
Jiří Bartoška měl nedávno několik důvodů k radosti. Po loňské pauze opět prezidentoval na festivalu v Karlových Varech, zahrál si ve dvou filmech a také se stal dědečkem. Směr, kterým se ubírá společnost, mu ovšem dělá starosti. V rozhovoru mluví o tom, co mu chybí v době pandemie, proč boj za práva menšin ohrožuje tvůrčí svobodu i proč česká kinematografie dobývala svět spíš za totality než dnes.
"Pokud režisér při přípravě filmu musí přemýšlet o tom, aby měl v týmu čtyři gaye a pět lesbiček, kde je jeho tvůrčí svoboda? Končí to tím, že Annu Boleynovou hraje černoška," uvažuje Jiří Bartoška.
"Pokud režisér při přípravě filmu musí přemýšlet o tom, aby měl v týmu čtyři gaye a pět lesbiček, kde je jeho tvůrčí svoboda? Končí to tím, že Annu Boleynovou hraje černoška," uvažuje Jiří Bartoška. | Foto: Jakub Plíhal

Scházíme se v kanceláři vedení karlovarského filmového festivalu a hned na úvod nás jeho dlouholetý prezident upozorňuje, že rozhovory dává nerad. Podobné věty většinou znamenají, že novináře čekají perné chvilky. Když ale Jiří Bartoška usedá do pohodlné kožené sedačky, nalévá si sklenku své oblíbené whisky Stará žitná myslivecká Selection a zapaluje první ze tří cigaret, které během následující hodiny vykouří, stává se z něj rázem vstřícný vypravěč a glosátor.

Jak to teď máte s kouřením? Pokud vím, tak jste zkoušel přejít na elektronické cigarety.

Snažím se střídat klasická cigára s e-cigaretou. Obojí je ale nakonec stejné svinstvo a elektronické cigarety jsou navíc chemie, kdežto ty, co kouřím teď, jsou aspoň přírodní.

Kolik klasických cigaret denně vykouříte?

Snažím se držet na dvaceti za den. Teď jsem třeba čtyři pět dnů nehulil. Pak ale vždycky nastanou situace, kdy člověk dostane chuť si zapálit. Cigarety jsou hodně silná závislost. Někteří lidé dokonce tvrdí, že je jednodušší zbavit se závislosti na heroinu, než přestat kouřit. Já navíc kouřím šedesát let, začal jsem ve čtrnácti, a to se potom těžko odvyká.

Pamatujete si ještě na svou první cigaretu?

Někdo říká, že se mu po první cigaretě udělalo špatně, což nebyl můj případ. Motala se mi hlava, ale bylo to příjemné. Tělo cigarety hned přijalo za své. Na gymplu jsme o velké přestávce chodili kouřit na záchod. Proto si v současné situaci, kdy už se skoro nikde kouřit nesmí, připadám jako v dobách svého mládí.

Před dvaceti lety jste Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně říkal, že sám o sebe strach nemáte a bojíte se jen o své blízké. Nezměnilo se to ani poté, co vám lékaři v roce 2014 diagnostikovali rakovinu mízních uzlin a vy jste musel podstoupit chemoterapii?

Ne, s tímhle nastavením se člověk narodí. Buď se celý život potýká se strachem, nebo ke všemu přistupuje jako fatalista. Když mi tedy lékaři v osmašedesáti letech oznámili, že mám rakovinu, říkal jsem si, že v tomhle věku už lidé umírají. Jednou koneckonců umřeme všichni, to je jediná jistota. Pokud člověk bere svou nemoc fatálně, je to podle mě obrovská výhoda, protože zbytečně nepropadne negativním myšlenkám, které mu v takové situaci spíš škodí. Uzdravení totiž není jen otázka těla, ale i hlavy.

Jen pár měsíců po dokončení chemoterapie jste natáčel komedii Teorie tygra. Neváhal jste, jestli by nebylo lepší s návratem před kameru ještě počkat?  

Naopak. Myslím, že člověku při zotavování pomůže, když začne co nejdřív pracovat. Bylo to pro mě pochopitelně namáhavé, protože musíte zvládat dvanáctihodinové směny, a navíc jsme točili v létě, kdy venku byla sedmatřicetistupňová vedra. Pamatuju si, že jsem měl z natáčení nepříjemný pocit a říkal jsem si, že nám to nejde. Zvláštní je, že když jsem potom Teorii tygra viděl v kině, tak se mi líbila. A to na většinu svých filmů vůbec nechodím.

Aby toho nebylo málo, vaše postava chodila po kopcích a jezdila na kole. Nebyl to po léčbě nadlidský úkol?

Odjakživa o sobě tvrdím, že jsem rovinný herec, který ze zásady odmítá běhat do svahů. Když jsem tedy viděl scénář, říkal jsem tvůrcům, že na kole v žádném případě nepojedu. Naštěstí jsem nakonec šlapal jen do mírného kopce, a hlavně jsem zjistil, že dnešní kola jsou tak zpřevodovaná, že na nich člověk nemusí vyvíjet žádné zvláštní úsilí. To mě docela mile překvapilo, ale nadšený cyklista se ze mě rozhodně nestal. Film jsme natočili a já jsem kolo zase odložil.

"Když mi lékaři v osmašedesáti letech oznámili, že mám rakovinu, říkal jsem si, že v tomhle věku už lidi umírají," vzpomíná Bartoška, jak se smiřoval s nemocí.
"Když mi lékaři v osmašedesáti letech oznámili, že mám rakovinu, říkal jsem si, že v tomhle věku už lidi umírají," vzpomíná Bartoška, jak se smiřoval s nemocí. | Foto: Jakub Plíhal

Vaší filmovou manželkou byla v Teorii tygra Eliška Balzerová, což je symbolické, protože právě ona a Jana Švandová vás kdysi přihlásily na JAMU.

Ano. Jana Švandová byla moje spolužačka z pardubického gymplu, a když jsme se jednou potkali na víně, ptala se mě, co budu po škole dělat. Byl jsem zrovna v Brně na vojně a popravdě jsem jí řekl, že vůbec nevím. Psal se osmašedesátý rok, tak jsem měl takové londonovské představy, že si budu nějakou dobu cestovat po světě. Jednoho dne mi ale přišla předvolánka k pohovoru na JAMU a já jsem zjistil, že Jana s Eliškou vyplnily přihlášku za mě. Tak jsem si vzal z kasáren dva dny volno a šel jsem tam. Na zkoušku mě připravoval Bolek Polívka, nastudoval se mnou všechny monology, které byly zapotřebí, a přijímací komise mě vzala. Na JAMU jsem se tedy dostal díky malému podvodu, možná by mi tu školu dodneška neměli uznávat. Přitom se mnou teď novináři dělají rozhovory, což je, myslím, docela dobrý konec.

Slyšel jsem, že vás ale na JAMU málem nevzali kvůli hlasu. Co se přijímací komisi nezdálo na vašem charismatickém chrapláku?

Pohovory se dělaly někdy v lednu, v únoru. Přišel jsem tam ve vojenském a paní profesorka Vlasta Fialová se mě ptala, jestli jsem byl zrovna na nějakém cvičení. Řekl jsem, že ano, a když jsem pak začal na školu chodit, tak mi Vlasta Fialová jednou povídá: "Vždyť vy mluvíte pořád stejně. Vy máte nemocné hlasivky. Kdybychom to věděli, tak jsme vás tehdy nevzali." Po letech jsem o tom vyprávěl Marii Rottrové, když jsem s ní točil písničku Klíč pro štěstí, a ta mi naopak říkala: "Neblázni. Vždyť ty bys s tím svým hlasem mohl oznamovat katastrofy." Přijímací komise to ale viděla jinak a od toho, aby mě nevyhodila hned v prvním kole kvůli nemocným hlasivkám, mě zachránilo jen zelené sukno.

Překvapilo mě, že se považujete především za divadelního herce a před filmovou kamerou o sobě vždycky pochybujete. Z laického pohledu bych totiž předpokládal, že hraní na jevišti je složitější disciplína.

Já i většina mých kolegů o sobě tvrdíme, že jsme herci divadelní a filmem nebo televizí se živíme. Když se vám představení v divadle jeden večer nepovede, tak máte šanci si druhý večer reputaci napravit. Velkou roli tam navíc hraje divák, který může vaši inscenaci buď povýšit, nebo z ní udělat průměrný zážitek. V divadle také dva tři měsíce zkoušíte, příběh tam vyprávíte v jednom tahu. Na jevišti vám nikdo neřekne: "Stop! Tenhle záběr máme hotový, připravte se na další." U filmu se naproti tomu začátek příběhu obvykle točí na konci, konec se zase natáčí někde uprostřed, a herec si tak dějovou linku musí dobře hlídat, aby mu jeho figura dospěla tam, kam má. Film je jako výstřel z brokovnice, který už nemůžete vzít zpátky. Právě proto se na svoje filmy nerad koukám. V okamžiku, kdy je vidím, si vždycky říkám, co jsem tam mohl udělat jinak.

A to jste dnes přitom prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Než jste se na jeho organizaci společně s někdejší uměleckou ředitelkou Evou Zaoralovou začal podílet, tak hrozilo, že úplně zanikne. Jak se vám ho podařilo vzkřísit?

U prvních porevolučních ročníků se vystřídaly různé organizační týmy, jeden dělal Jiří Menzel, další Tereza Brdečková a nedopadly úplně dobře. Tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid žil dlouho ve Francii, takže k festivalu neměl vztah. Nevěděl, že má karlovarská přehlídka kategorii A, která se dál nerozšiřuje, že se konala už od roku 1946, a byla tak druhým nejstarším filmovým festivalem v Evropě. Proto mu zřejmě přišlo nejjednodušší festival po několika nepovedených ročnících zrušit.

Našli se ale lidé, kteří byli přesvědčení, že zánik festivalu s takovou tradicí by byla obrovská škoda, a snažili se za něj bojovat. Jedním z nich byl výtvarník Igor Ševčík, který mě oslovil, jestli bych se na jeho obnovení nechtěl podílet. Mně se zrovna rozpadl soubor v Divadle Na zábradlí a do jiného angažmá se mi nechtělo, takže mi ta nabídka přišla vhod. V roce 1993 jsme založili nadaci, což je mimochodem ten nejhorší způsob, jak může festival fungovat. Nadace je totiž jako brouk, který leží na zádech a hrabe nohama, dokud ho někdo nepoloží na břicho, aby mohl kousek popojít a pak na ta záda spadnout znova. Pořádáte akci, která se koná v konkrétním čase, a když na ni do té doby neseženete peníze, můžete ji zrušit. Naštěstí jsme pak kvůli změně zákona, který zamezoval, aby nadace pořádala podobný typ akcí, přešli na akciovou společnost.

Začátky festivalu vypadaly tak, že lidé ze všech možných oddělení seděli ve Valdštejně v jedné kanceláři o 45 metrech čtverečních. Připomínali jsme pionýrský tábor. Eva Zaoralová měla naštěstí jako filmová novinářka a členka porot na mezinárodních festivalech spoustu kontaktů. Hodně nám pomáhal taky Miloš Forman a Madeleine Albrightová do Varů dostala Roberta Redforda, který jinak nikam nejezdil. Díky tomu taky vznikla družba s americkým festivalem Sundance, který Redford založil. Postupně náš tým nabaloval další a další nadšence. Spousta z nich se učila za pochodu. Kryštof Mucha a Petr Lintimer začínali jako brigádníci. Dneska je z jednoho výkonný ředitel a druhý dělá šéfa produkce.

Za 28 let vašeho prezidentování se na festivalu objevila taková jména jako Morgan Freeman, John Travolta, Jude Law nebo Leonardo DiCaprio. Jsou pro hosty Karlovy Vary v něčem jiné než filmové přehlídky v Cannes nebo v Berlíně?

Do Cannes a do Berlína se hvězdy sjíždějí hlavně proto, že mají účast ve smlouvě s distributorem. Musí tam zpropagovat svoje nové bijáky, takže je organizátoři přivezou na místo, oblečou je, pošlou je na červený koberec, aby se vyfotili, po projekci je zase odvezou do nějaké vily, kde distribuční společnost uspořádá velký mejdan, a ráno už hvězdy sedí v letadle domů. Ve Varech naproti tomu často zůstávají několik dní, chodí do kina a užívají si festivalovou atmosféru.

Casey Affleck k nám třeba poprvé dorazil v roce, kdy dostal Oscara za film Místo u moře, a byl nadšený. Pak se zeptal, jestli by si u nás mohl půjčit Mercedes Viano, aby se svou holkou mohl jet z festivalu rovnou do Itálie. Tak jsme mu auto zařídili, on si vzadu vyndal sedadla, dal do něj matrace a vyrazil na jih. Woody Harrelson do Varů přijel hned dvakrát za sebou. Pamatuju si, že měl na sobě sandály z konopí, protože jeho otec byl předsedou asociace pro legalizaci marihuany. Ne že by si k nám filmaři jezdili vyloženě odpočinout, ale vědí, že oproti jiným festivalům po nich tady nikdo nebude nic chtít.

Režisér Cary Fukunaga, který točil posledního Bonda, u nás byl čtyřikrát. Vzal s sebou i herečku Judi Dench, která mu hrála ve filmu Jana Eyrová. Objevil se u nás v době, kdy ho skoro nikdo neznal, dneska je slavný a dodnes je vděčný, že ve Varech mohl začít. Takových případů je spousta. Před lety u nás v hlavní soutěži vyhrála Amélie z Montmartru, což byl biják, který pak čekalo slavné tažení po Evropě.

Jiří Bartoška (74)

Jiří Bartoška, portrét
Foto: Jakub Plíhal
  • Narodil se v Děčíně, maturoval na gymnáziu v Pardubicích a pak studoval herectví na brněnské JAMU. Rok působil v divadle Husa na provázku, pět let strávil v ústeckém Činoherním studiu a od konce 70. let do začátku 90. let účinkoval v pražském Divadle Na zábradlí, než přešel do Divadla Bez zábradlí.
  • První velkou filmovou roli dostal v roce 1975 v psychologickém dramatu Hřiště. Popularitu si získal díky dobrodružné trilogii z období pravěku podle knih Eduarda Štorcha Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu. Televizní diváci ho mohou znát také ze seriálů Sanitka a Cirkus Humberto z poloviny 80. let.
  • V porevolučních letech zazářil ve filmu Je třeba zabít Sekala, který mu vynesl nominaci na Českého lva, či v historickém snímku Všichni moji blízcí, u nějž nominaci proměnil. Z posledních let jsou známé jeho role v komedii Teorie tygra nebo ve dvoudílné pohádce Anděl Páně. Letos si zahrál v komediích Zbožňovaný a Kurz manželské touhy.
  • Od roku 1994 je prezidentem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, na jehož organizaci se začal podílet společně s filmovou kritičkou Evou Zaoralovou, která do roku 2010 zastávala pozici jeho umělecké ředitelky. V roce 2017 si za obnovení festivalu oba odnesli Českého lva za mimořádný umělecký přínos českému filmu.

Jak si podle vás v současnosti vede tuzemská kinematografie? V rozhovoru pro Frekvenci 1 jste nedávno říkal, že se v Česku točí převážně romantické komedie, a proto se domácí filmaři tolik nedostávají na zahraniční festivaly.

Je pravda, že Václav Marhoul se s Nabarveným ptáčetem nedávno dostal do soutěže v Benátkách. Jinak ale český film na zahraničních festivalech momentálně silnou pozici nemá. Točí se tady hlavně romantické komedie, protože v nich nehoří domy ani nevybuchují auta, a bývají tak mnohem levnější. Dřív se natáčelo na drahý filmový materiál firmy Eastman Kodak, kdežto dnes filmaři pracují s lacinou digitální technologií, u které se dají všechny nepovedené záběry vygumovat. Mnohdy mám pocit, že tvůrci vědí, že padesát procent natáčecího dne skončí jako odpad. Když přitom František Vláčil točil Markétu Lazarovou, scénář byl pořádně tlustá bichle, protože měl každý záběr předem namalovaný. Přesně věděl, co bude točit, a zároveň natáčení bylo dobrodružství. Dneska to takové dobrodružství není, režisér má ve svém stanu obrazovku, na které všechny natočené záběry vidí hned.

Když už zmiňujete Vláčila, tak v období československé nové vlny přece domácí režiséři točili filmy, které neměly velký rozpočet, a přitom se na zahraničních festivalech, v některých případech i na Oscarech, dočkaly velkého úspěchu. Čím to je, že se v 60. letech našim filmařům dařilo dobývat svět a teď už v cizině tolik neoslovují?

Filmy režisérů, jako byli Forman, Vláčil, Chytilová nebo Juráček, o něčem vypovídaly. Filmaři tehdy byli v opozici. Chytilová například natočila Panelstory o životě na sídlišti, kde nic nefunguje, a zároveň to byla alegorie na tehdejší státní zřízení. Diváci se v tom poznávali, nacházeli tam věci, které chtěli slyšet z médií. Filmaři tehdy suplovali novináře. Mnozí režiséři před rokem 1989 říkali, že kdyby měli svobodu, tak by světu ukázali, co dokážou natočit. Pak ale najednou přišla svoboda a spousta problémů už se v televizi, rozhlase a novinách pojmenovávala. Filmoví tvůrci tak museli hledat jiná témata, o kterých je potřeba promlouvat, a to je těžké. Proto dnes u nás vznikají spíš bijáky, které diváky hladí po srsti.

Není ale i v dnešní době řada věcí, vůči kterým se čeští filmaři mohou vymezit a přinášet tak opoziční perspektivu jako za totality?

Ano, jenže české filmy s nějakým kritickým přesahem dnes pojmenovávají věci, které se dotýkají jen naší kotliny. Ve většině případů netočíme o tématech, která by mohla zaujmout i někoho v zahraničí, jako to umí Maďaři, Rumuni nebo Rakušáci. Nám se to, myslím, nedaří proto, že chybějí kvalitní scénáře. A taky je problém v tom, že i když se v Česku objeví opravdu dobré bijáky, tak na ně do kina skoro nikdo nechodí. Na nějakou veselohru dorazí do sálů sto tisíc diváků, v případě Žen v běhu dokonce milion, ale kvalitní český biják vidí kolem šestnácti až dvaceti tisíc lidí.

Teď mám v čerstvé paměti Zátopka, kterého David Ondříček připravoval osm let. Je to drahá, řemeslně nádherně zpracovaná dobovka s úžasnými hereckými výkony a krásnou kamerou, která ještě navíc pojednává o velkém, světoznámém Čechovi. A stejně Zátopek neměl tak slavné tržby, jak by člověk čekal. Teď je za Česko nominovaný na Oscara za cizojazyčný film, ale bude to mít těžké, protože soutěží asi s devadesáti dalšími bijáky, mezi kterými jsou navíc novinky od Sorrentina nebo Almodóvara a podobné palby. V zahraničí teď navíc akademici vyzdvihují hlavně filmy, které pojednávají o problémech nějaké společenské menšiny, jsou genderově vyvážené a tak dále. Mám pocit, že se z Oscarů stalo politikum.

Bouřlivou debatu nedávno vyvolalo oznámení, že by na Oscarech od roku 2024 měly filmy v hlavní soutěži podléhat kvótám, které budou určovat, kolik lidí z etnických a sexuálních menšin v nich musí být zastoupeno.

To je taková idiocie, že o tom jednou možná někdo natočí biják. Pokud režisér při přípravě filmu musí dopředu přemýšlet o tom, aby měl v týmu čtyři gaye a pět lesbiček, kde je potom jeho tvůrčí svoboda? Končí to tím, že Annu Boleynovou hraje černoška nebo že se herec Hank Azaria omlouvá za to, že v Simpsonech daboval Inda, i když sám není indického původu. V Činoheráku teď stáhli představení s Ondřejem Sokolem, protože v něm byl nalíčený jako černoch. Vezměte si případy z kampaně #MeToo, u kterých to častokrát bylo tvrzení proti tvrzení a šlo o situace, co se měly stát před dvaceti lety. Mnoha lidem přitom obvinění zlikvidovala profesní i osobní život. Třeba takový Kevin Spacey, geniální herec, žaloba proti němu nakonec byla stažena, ale to už dneska nikoho nezajímá. Žijeme v divné době.

A do toho se už dva roky potýkáme s pandemií koronaviru. Jak to zvládáte?

Včera jsem šel do La Fabriky na derniéru představení Zuzany Stivínové a Honzy Novotného Duet pro jeden hlas. Po něm tam ještě Vojta Dyk s Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem měli vystoupení svého projektu Tros Discotequos. Bylo to dokonalé, tak jim pak povídám: "Děti, já si furt říkám, co mi v té dnešní době chybí, a on mi chyběl tenhle váš večírek." Fatální případy, kdy by mi na koronavirus někdo umřel, se mě naštěstí nedotkly. Všichni kamarádi, kteří se covidem nakazili, zvládli nemoc s lehkým průběhem. Člověk si proto říká, že by měl být spokojený. Jenže já jsem z pandemie už unavený. Dělám absolutní hovno, jenom sedím, kouřím a povídám si s vámi. Přitom se cítím, jako bych právě složil vagon uhlí, a bojím se, jak to celé dopadne.

Mohlo by vás zajímat: Sokol skončil v roli černocha. Je to absurdní, korektnost je nepřítel umění, říká herec

Vydali jsme se směrem omezování umělecké svobody. I mně se spousta věcí nemusí líbit, ale musím to skousnout, míní herec a režisér Ondřej Sokol. | Video: Michael Rozsypal
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 29 minutami

Arménský prezident Armen Sarkisjan rezignoval, vadil mu nedostatek pravomocí

Arménský prezident Armen Sarkisjan dnes oznámil, že se vzdává své funkce. Podle agentury AFP vysvětlil, že jako hlava státu nemá možnost ovlivňovat důležité otázky země v "těžkých časech". Osmašedesátiletý Sarkisjan byl prezidentem od dubna 2018.

"Prezident země nemá potřebné nástroje k tomu, aby mohl mít vliv na nejdůležitější otázky státu a národa jak v domácí, tak zahraniční politice," uvedl Sarkisjan. "Je to zcela neemotivní rozhodnutí," ujistil a vyzval k ústavní reformě, která by jeho nástupci umožnila práci za lepších podmínek.

Předloni svedla Arménie boje se sousedním Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Příměří dojednané v Moskvě znamenalo pro Arménii významné územní ztráty. V průběhu války prezident opakovaně kritizoval premiéra Nikola Pašinjana a poukazoval na to, že nebyl do jednání zahrnut.

Také v loňském roce se Sarkisjan dostával opakovaně s Pašinjanem do konfliktu. Rozdělovala je například otázka odvolání šéfa arménské armády.

Zdroj: ČTK
Další zprávy