Jan Svěrák: Filmů jsem už natočil dost, opouští mě soutěživost. Táta to těžce snášel

Tomáš Maca Tomáš Maca
2. 9. 2021 8:45
Stal se nejúspěšnějším českým režisérem polistopadové éry. Přesto hrozilo, že už nic nenatočí. Držitel Oscara se potřeboval osvobodit od očekávání publika a zkusit, jak se mu bude žít bez filmařiny. Letos se k ní ale vrátil a v osvědčené spolupráci se svým tátou natočil Betlémské světlo. O ní, ale i o budoucnosti kinematografie po pandemii Jan Svěrák mluví v rozhovoru.
"Navštěvování kina je pro nás něčím, čemu psychologové říkají kmenový rituál. Pořádnou televizi má dneska doma sice už skoro každý, ale sedíme u ní sami, ne s kmenem," upozorňuje režisér Jan Svěrák.
"Navštěvování kina je pro nás něčím, čemu psychologové říkají kmenový rituál. Pořádnou televizi má dneska doma sice už skoro každý, ale sedíme u ní sami, ne s kmenem," upozorňuje režisér Jan Svěrák. | Foto: Lukáš Bíba

Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech převzal Jan Svěrák cenu za mimořádný přínos české kinematografii. "To mám radost, že jste mi dal přednost před Johnnym Deppem," uvítal nás režisér ve svém pokoji v Grandhotelu Pupp. Pod okny právě dav fanoušků vyhlížel příchod hollywoodské hvězdy.

Poslední týdny jste trávil stříháním nového filmu Betlémské světlo, na kterém opět spolupracujete se svým tatínkem Zdeňkem. Před dvěma lety jste přitom říkal, že nevíte, jestli ještě vůbec něco natočíte. Co vás přesvědčilo, abyste na režisérské křeslo přece jenom znovu usedl?

Přesvědčil mě tatínek. Četl jsem jeho povídky a našel tam jednu, která mě hodně bavila. Jmenuje se Ruslan a Ludmila a vypráví o automechanikovi, který je zároveň léčitel. Nemůže ale dělat obojí, takže se musí rozhodnout, jestli bude opravovat auta, nebo pomáhat lidem. Líbilo se mi, jak se ten příběh pohyboval na hraně mezi realismem a magičností. Kontrast mezi zázračným světem léčení a mechanickým světem strojů mi připadal krásný. Ostrý kontrast filmu vždycky sluší. Jenomže to pořád byla jenom krátká povídka, ne materiál na celovečerní film, takže jsem ji odložil, dokud mě něco nenapadne.

Jsem starší, filmů jsem už natočil dost a opouští mě soutěživost. Jednoduše přestávám mít chuť světu něco dokazovat, ztrácím bojovnost, kterou v mojí profesi člověk přece jenom potřebuje. Režisér by měl být egocentrický, sobecký a nesmířlivý. Měl by mít energii hýbat světem, roztáčet, inspirovat. Já jsem měl ale pocit, že jsem ze sebe téhle energie už vydal dost a že mě nebaví v tom pokračovat. Dospěl jsem do fáze, kdy není potřeba dobývat nová teritoria a je na čase, aby se člověk věnoval tomu, co už má. Sám sobě, své rodině, věcem, které ho těší. Zkusil jsem tedy žít vším, jen ne filmem a bylo mi tak dobře. Tatínek to ale těžce snášel.

Připadalo mu, že mrháte talentem…

Ano, naléhal na mě: "Vždyť je to hřích. Když někdo něco umí, tak by to měl taky dělat." Nakonec vyhrožoval, že pro mě napíše pohádku. Tak jsem si řekl, že než abych se nechal zatlačit do další pohádky, radši si vyberu něco, co opravdu chci. Vrátil jsem se k té tatínkově povídce a podíval jsem se do jeho knížek, jestli bych nenašel ještě další, které bych s ní spojil dohromady. Protože přišla koronakrize a měl jsem najednou spoustu času, začal jsem si s nimi hrát. Vedle té první povídky jsem si vybral ještě další dvě a vymyslel jsem k nim příběh stárnoucího spisovatele, který je píše, moc mu to nejde a pak mu postavy z povídek zničehonic začnou lézt do života.

To se samozřejmě běžně neděje, ale v hlavě autora se to stát může, což nás vrací k tomu střetu mezi realitou a fantazií, rozumem a jevy, na které je náš rozum krátký. Když jsem měl první verzi scénáře hotovou, přizval jsem k němu tátu, který je odborníkem na legraci, abychom ho proveselili. Vymýšleli jsme společně nové scény, ty původní jsme přepisovali tak, aby byly srandovnější, až jsme si jednoho dne řekli, že tohle už by mohlo být k natočení. Pokud se nám to podařilo, mělo by Betlémské světlo vypadat jako míchanice komické fantastičnosti Akumulátoru 1 a vztahového humoru Vratných lahví.

U Vratných lahví jste tatínkovi scénář několikrát vracel, protože vám připadalo, že klouže po povrchu. Chtěl jste, aby film nebyl jen sledem vtipných situací, ale i výpovědí o tom, jak se stárnoucím rodičům společně žije po desítkách let manželství. Našel jste nějaký hlubší sjednocující leitmotiv i v Betlémském světle?

Zatím téma filmu nemám zformulované do jednoduché odpovědi, ale pokusím se ho pojmenovat, jen na to možná půjdu trochu složitě. Všechny postavy v Betlémském světle něco chtějí, jenže často touží po věcech, které by vyžadovaly zázrak. Aby dosáhly toho, co si přejí, musely by změnit samy sebe nebo svět kolem. Vystupují tam například chlapeček s nevyléčitelným postižením a jeho tatínek, který by chtěl mít zdravého syna.

Manželka spisovatele, kterého hraje můj tatínek, by si zase přála, aby přestal psát a začal se jí víc věnovat. On ale psaním žije, a kdyby s ním skoncoval, tak by zemřel. Ne nutně fyzicky, ale kdesi uvnitř jistě. Film tedy vypovídá o tom, že si všichni v životě neseme nějaký kříž a musíme najít polohu, ve které ho dokážeme nést důstojně, abychom netoužili po něčem, co není možné.

Jaký kříž si nesete vy?

Kromě údělu být synem úspěšného otce u sebe pozoruju závislost na úspěchu, pochvale a dosahování cílů. A s tím bývá kříž. Protože založením nejsem agresivní, egocentrický megaloman, což by pro mě jako režiséra byla výhoda, stojí mě vykonávání téhle profese obrovské množství energie. V jednu chvíli mě napadlo, že abych ten svůj kříž mohl nést důstojněji, mohl bych se té závislosti zkusit zříct. Právě tehdy nastalo období, kdy jsem se rozhodl, že nic natáčet nemusím.

Co jste zjistil? Dal jste tatínkovi po svém letošním režisérském comebacku za pravdu?

Tím, že jsem svou dobrovolnou odstávku prodělal a zkusil jsem si chvíli žít bez potřeby být nejlepší, dokázal jsem si najednou na natáčení užívat věci, které jsem dřív tolik nevnímal. Měl jsem radost ze samotného procesu, z toho, že na place můžu vůbec být a že kolem mě zbytek štábu poletuje. Jsem včelař, takže filmový štáb rád přirovnávám k včelímu úlu.

Sám jsem si připadal jako včelí královna, ostatní mě krmili, uhýbali mi z cesty, jako bych nesl vajíčka s budoucností jejich roje. A každý svou činností přispíval k tomu, abychom společně vytvořili naše kolektivní dílo. Snad proto, že se jim líbil scénář, nebo z důvěry, kterou v nás s tátou vložili. Každopádně nějak vnímali, že to, co dělají, má smysl. Takhle si představuju ideální lidskou společnost. Kdyby takhle fungoval stát, tak bychom všichni prosperovali, cítili se v bezpečí a usmívali se na sebe.

"Kromě údělu být synem úspěšného otce u sebe pozoruju závislost na úspěchu, pochvale a dosahování cílů. Napadlo mě, že bych se té závislosti mohl zkusit zříct."
"Kromě údělu být synem úspěšného otce u sebe pozoruju závislost na úspěchu, pochvale a dosahování cílů. Napadlo mě, že bych se té závislosti mohl zkusit zříct." | Foto: Lukáš Bíba

Nejsvobodnější natáčení jste ale podle svých slov zažil u filmu Jízda, který v roce 1995 získal v Karlových Varech Křišťálový glóbus a letos ho festival uvedl znovu. Tehdy jste naschvál pracovali s prošlým filmovým materiálem, scénář se na místě ještě vyvíjel a do jedné z hlavních rolí jste obsadil neherce, Radka Pastrňáka z kapely Buty. Jak takhle punkový projekt vůbec mohl vzniknout?

Zaprvé bylo pět let po revoluci. Celá země se nadechla svobody, společnost se radovala, že z horizontu zmizely ostnaté dráty a mezi lidmi padly bariéry nedůvěry. Rok 1989 přinesl vlnu obrovské sounáležitosti, všichni jsme se cítili jako bratři, měli jsme dojem, že to všichni myslíme stejně. To byla neuvěřitelně silná emoce a Jízda vznikala na její vlně. Druhým důvodem bylo, že jsme byli mladí a bezstarostní. Radovali jsme se, že si můžeme užívat, což se do filmu taky dost otisklo.

Třetí a zřejmě zásadní důvod pak spočíval v tom, že jsem kolem sebe měl sehraný tým, se kterým jsme natočili dva úspěšné filmy, Obecnou školu a Akumulátor 1. Ten jsme navíc dokončili dva měsíce předtím, takže jsme si připadali jako malíř, když dodělá obraz a dáte před něj další plátno. Měli jsme lehký tah štětcem, šlo nám to neskutečně snadno. Naučili jsme se výborně ovládat řemeslo a chtěli jsme udělat nějakou provokaci.

Akumulátor 1 byl ale taky dost odvážný počin, který z vaší tvorby spolu s Jízdou asi nejvíc vyčnívá. Neobešel se bez spousty filmových triků, což z něj ve své době dělalo nejdražší český snímek.

Akumulátor byl naplněním mojí touhy natočit sci-fi, což je žánr, který mě vždycky přitahoval. V 90. letech jsem byl velký formalista, jenže u Obecné školy a ostatně ani pozdějších tátových scénářů nebyl prostor formálně řádit. Když jsem točil Obecnou školu, chtěl jsem si třeba v několika scénách hrát s kapičkami vody ve velkém detailu. Zjistil jsem ale, že podobné filmařské nápady odvádějí divákovu pozornost, že do tátova vyprávění nepatří.

Proto jsem jako svůj druhý celovečerní film natočil právě Akumulátor, kde jsem se mohl formálně vydovádět, jak jsem chtěl, protože nebyl založený na dialogu. Tátovy scénáře jsou totiž v podstatě rozhlasové hry, ve kterých hraje nejdůležitější roli slovo. Filmové obrazy je jen ilustrují. To, že rád pracuju s detaily, je podle mě vidět i na filmech, co jsme dodnes natočili s tátou. Od dalších formálních ornamentů jsem ale upustil, protože se do komorního vyprávění nehodí.

Co vás přimělo, abyste se po svých filmových experimentech z poloviny 90. let k civilní poetice Zdeňka Svěráka vrátil?

Poté, co jsem si nějaké scénáře zkusil napsat, s Honzou Slovákem k Akumulátoru, s Martinem Dostálem k Jízdě a sám k filmu Kuky se vrací, zjistil jsem, že to není žádná sranda. Aby to nebyla jen literatura, ale příběh, který bude fungovat i na plátně, bude diváka stále něčím vzrušovat a nedovolí, aby se nudil. Pochopil jsem, jak těžké řemeslo psaní scénáře je, a ocenil jsem, že ho táta tak umí.

Když tedy přišel s příběhem o malém ruském chlapečkovi a stárnoucím Čechovi, okamžitě jsem po scénáři sáhl, což by udělal snad každý režisér. Kolja v sobě totiž měl nejen legraci, ale i dojetí, které, jak si můžete všimnout, v Akumulátoru a v Jízdě chybí. Uvědomil jsem si, že když se scenáristovi podaří spojit srandu s dojetím, vznikne nádherná třaskavá kombinace, a tak se pro mě emoce staly stejně váženou komoditou jako humor. Od té doby jsem s nimi pracoval třeba i v Kukym, což je sice fantasy hříčka s loutkami, ale najdete v ní dojemná místa.

Zůstaňme ještě u oscarového Kolji. Tušili jste s tatínkem už na začátku, že by scénář mohl oslovit i zahraniční diváky?

Netušili, a dokonce jsme se báli, že příběh nebude zajímat ani Čechy. Bylo šest let po revoluci, Rusové sotva odešli, všichni jich měli plné zuby, radovali se, že jsou pryč, a my do toho přijdeme s filmem, který se jmenuje Kolja. Producenti nám říkali, ať aspoň proboha vyškrtneme z názvu to ruské jméno, jinak nám do kina nikdo nepřijde. Tak jsme s tátou na chalupě strávili silvestra tím, že jsme si na papír sepisovali nápady na jiný název. Už jsme si ale na Kolju natolik zvykli, že jsme u něj zůstali. Řekli jsme si, že když film bude dobrý, lidi na něj přijdou i tak.

Pár let předtím jsme se seznámili s britským producentem Ericem Abrahamem, který tady s Jiřím Menzelem dělal film Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Stali se z nás kamarádi a Erica napadlo, že bychom společně mohli natočit anglicky mluvený film. My jsme ale s tátou zrovna pracovali na Koljovi, a tak Eric navrhl, že nám na náš český film pomůže sehnat peníze v zahraničí a pak se vrhneme na ten anglický. Z Kolji, kterého koprodukoval, jen aby s námi udržel kontakt, se nakonec stal jeho nejúspěšnější počin a anglicky mluvený film jsme nikdy nenatočili. To je lidská komedie, co?

Je to paradox. S Ericem Abrahamem jste pak točili Tmavomodrý svět, který měl ambici stát se velkým českým příběhem pro zahraniční publikum, a nakonec v cizině ve srovnání s komorním Koljou příliš neuspěl.

V Americe diváci vůbec nechápali, jak mohli hrdinové, kteří za naši zemi bojovali u britského letectva, skončit ve vězení. Nerozuměli, proč si nevzali advokáta, který by je z toho vysekal, když se tam ocitli neprávem. V jiných zemích se zase divili, proč ve velkofilmu, který vypadá jako Pearl Harbor, nehrají žádné světové hvězdy. Nebyl to pro ně ani artový film, ani blockbuster.

Jan Svěrák (56)

Režisér Jan Svěrák
  • Vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Za svůj absolventský snímek Ropáci, který pojednával o fiktivním živočichovi devastujícím severočeskou krajinu, získal v roce 1988 studentského Oscara.
  • Nominaci na skutečného Oscara si poprvé vysloužil v roce 1992 za svůj celovečerní hraný debut Obecná škola, který natočil podle scénáře svého otce. O čtyři roky později si už Oscara odnesl, a to za Kolju, který byl loni na Cenách české filmové kritiky vyhlášený nejlepším porevolučním filmem.
  • Mezi dvěma úspěšnými spolupracemi se Zdeňkem Svěrákem si v první půlce 90. let vyzkoušel dvě žánrové odbočky. Nákladné komediální fantasy Akumulátor 1 u diváků příliš neuspělo, a tak hned po něm natočil nízkorozpočtové road movie Jízda.
  • Po oscarovém Koljovi přišel v roce 2001 se svým dosud nejambicióznějším snímkem Tmavomodrý svět, který vyprávěl o československých letcích bojujících v jednotkách britského Královského letectva. O tři roky později se vrátil k dokumentu a zpracoval portrét Zdeňka Svěráka s názvem Tatínek.
  • V osvědčené spolupráci s otcem natočil v následujících letech komedii Vratné lahve (2007), dobrodružný loutkový film Kuky se vrací (2010), pohádku Tři bratři (2014) a prequel Obecné školy nazvaný Po strništi bos (2017). Na jaře příštího roku se chystá do kin uvést novinku Betlémské světlo.

Když srovnáte období před Oscarem a po něm, nesvázala vám ta cena jako tvůrci v něčem ruce?

Oscar s sebou samozřejmě nese spoustu výhod, které si asi dokážete představit. Jeho nevýhoda ale spočívá v tom, že je pro autora zavazující. Najednou totiž získáte pocit, že musíte obhájit, že si cenu skutečně zasloužíte, že svět očekává, že váš příští film bude stejně dobrý, ne-li lepší než ten poslední. Jenže je skoro nemožné, aby se vám něco takového podařilo.

Tím se vracíme k potřebě světu kolem neustále něco dokazovat. Umíte se teď, když chystáte další film, od tlaku vysokých očekávání už úplně oprostit?

Úplný klid nastane až v hrobě. I když se cítím vyrovnaněji než dřív, tím, že jsem do filmu vložil nejen peníze, ale i spoustu energie a že si vážím důvěry svých spolupracovníků, tak bych samozřejmě chtěl, aby na něj lidi přišli. Pořád mi záleží na tom, aby si na sebe film vydělal, aby byla otevřená kina a já viděl plné sály diváků, jak se smějí. Přeju si, aby to dopadlo dobře, ale už mě to nestresuje.

Jakou budoucnost teď po roce pandemie věštíte filmovému průmyslu? Věříte, že se diváci do kin postupně vrátí, nebo si už vystačíme jen se streamovacími službami?

Těžko říct, jsem stejně zvědavý jako každý jiný. Každá krize nás učí novým věcem, takže jsme se během pandemie naučili, že u všech schůzek nemusíme být osobně, že se dvacet lidí může sejít i ve virtuální místnosti, že se dá na dálku studovat nebo že můžeme sledovat nové filmy, aniž bychom chodili ven. Přináší to s sebou ale nebezpečí, že si na tohle všechno příliš zvykneme a budeme to brát jako novou normu.

Na druhou stranu pořád zůstáváme společenští tvorové. Stejně jako včely vytváříme nějakou komunitu a máme zaplaťpánbůh potřebu spoluprožívání. Navštěvování kina je pro nás něčím, čemu psychologové říkají kmenový rituál. Tím, že se lidé společně stejným věcem smějí, lekají se jich nebo jsou z nich dojatí, ubezpečují se v tom, že patří do skupiny dalších jednotlivců, že jsou v pořádku. Chození do kina, podobně jako třeba skákání v davu při rockovém koncertu podporuje naše kmenové cítění, které je podle mě silnější než rok odvykačky. Pořádnou televizi, která se blíží plátnu v kině, má dneska doma sice už skoro každý, ale sedíme u ní sami, ne s kmenem.

Atmosféra na festivalu v Karlových Varech tu potřebu kolektivního zážitku pěkně ilustruje.

Přesně. Bál jsem se, že se sem lidem kvůli testování, rouškám v sálech nebo strachu z nákazy nebude chtít. Dneska ale kolem sebe vidím obrovskou touhu po spoluprožívání a návratu do normálního života. Mnoho z nás si zjevně uvědomuje, že máme dvě možnosti. Buď se můžeme dožít vyššího věku ve strachu, ale budeme jen přežívat, nebo se přestaneme bát a využijeme veškerého času, který nám zbývá, abychom ho skutečně prožili, a to společně. Samotka se vždycky dávala jako nejhorší trest. My jsme si ji teď ze strachu dobrovolně naordinovali, ale už jí začínáme mít dost.

Kdyby na to přišlo, bavilo by vás točit seriály, které teď i díky lockdownu zažívají nebývalý boom?

Toužil jsem natočit seriál pro Netflix nebo HBO, který by měl větší rozpočet, abych ho mohl natočit filmovým způsobem, kterým rád vyprávím. Dokonce jsem začal vyvíjet vlastní látku, která měla zpracovávat téma umělé inteligence. Takový námět by byl pochopitelně nákladný, takže jsem se ho snažil prosadit přes zahraniční kanály. Bohužel se mi to nepodařilo, tak jsem ho dal zatím stranou. Při vymýšlení jsem se ale s tématem umělé inteligence musel hlouběji seznámit a už to mě obohatilo, takže práci na scénáři nepovažuju za promarněný čas.

Díváte se na umělou inteligenci spíš dystopicky, nebo sdílíte nadšení vizionářů, jako je Elon Musk, kteří rozvoj technologií považují za naději lidstva?

Ani jedno, ani druhé. Rozvojem umělé inteligence budeme pravděpodobně přicházet o zaměstnání, která jsou mechanická a nudná. Pokud je za nás budou dělat stroje, mohli by se teoreticky lidé v těchto profesích namísto toho věnovat něčemu, co by je těšilo. Říkám teoreticky, protože historie nám ukazuje, jak býváme v představách o budoucnosti naivní. Pak je tady problém algoritmů, které nás sledují a pěkně s námi manipulují. To je samozřejmě nepříjemná věc, ale sami jsme si ji na sebe vymysleli a nějakou dobu potrvá, než všechny její důsledky pochopíme a naučíme se jim bránit.

Pro mě bylo velkým tématem, jestli nás umělá inteligence nakonec přechytračí. Jestli se máme bát, že nám bude vládnout, nebo ne. Já osobně mám naději, že umělá inteligence bude vždycky schopná pracovat jen v rámci našeho dokonalejšího rozumu. Kalkulovat a docházet k výsledkům dovede mnohem rychleji než my, ale zůstává pořád jen racionální. Schází jí fantazie, na rozdíl od člověka nedokáže pracovat nelogicky a intuitivně. Chybí jí duše a já věřím, že my duši máme.

Mohlo by vás zajímat: Jako prezident bych vypadal dobře na známkách, ale zničilo by mě to, říká Zdeněk Svěrák

Cimrman je to nejcennější, co po nás tady zůstane, víc než filmy nebo povídky, říká Zdeněk Svěrák. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy