Macháček: V 90. letech bylo možné všechno. Svoboda se ale neobejde bez zodpovědnosti

Tomáš Maca Tomáš Maca
26. 9. 2021 5:30
Po premiéře loňské komedie Bourák ho zastihlo období, kdy nenatáčel další film ani nekoncertoval. Žádné koronavirové skepsi však nepropadl. Pustil se totiž do psaní písniček, a tak teď s kapelou Mig 21 vydává desku Džus noci. V rozhovoru pro Aktuálně.cz Jiří Macháček vypráví také o tom, jak kvůli strachu z vojny vystudoval práva nebo co všechno si v 90. letech mohl dovolit v televizi a rozhlase.
"V devadesátkách jsme měli pocit, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Pamatuju si, jak jsem v jedné televizní relaci na motivy předpovědi počasí svou kolegyni osahával," vzpomíná Jiří Macháček.
"V devadesátkách jsme měli pocit, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Pamatuju si, jak jsem v jedné televizní relaci na motivy předpovědi počasí svou kolegyni osahával," vzpomíná Jiří Macháček. | Foto: Lukáš Bíba

S Mig 21 jste v létě odehráli skoro třicet koncertů a dalších dvacet vás čeká na podzim. Užíval jste si, že nastal zázrak, o kterém zpíváte v posledním singlu TěsněVedleSebe, a po roce pandemie jste se zase mohl naživo vidět s fanoušky?

Přesně tak. Přijde mi, že jsme se my samotní, ale i pořadatelé a diváci snažili dohnat deficit společných zážitků. Ani jsme netušili, jak moc nám všem koncerty chyběly. Už když jsme s kapelou v půlce června začali znovu vystupovat, připadali jsme si, jako by nám po držení hladovky otevřeli cukrárnu.

Na konci září vám po sedmi letech vychází nová deska Džus noci a na to, že vznikala během koronakrize, zní dost optimisticky. V textech zpíváte o důležitosti mezilidského kontaktu, milostném svádění nebo chození s chlapy do hospody.

V dobách beznaděje člověk přirozeně tíhne k naději. Proto se mi nechtělo psát o rouškách a jiných stresech. Spíš jsem věřil, že dobré časy se zase vrátí, a tak jsem psal o věcech, které jsou na životě hezké. To, že se rok nedalo koncertovat ani jsem neměl nasmlouvané žádné natáčení, mi navíc svým způsobem přišlo vhod. Desku jsme s Mig 21 plánovali udělat tak jako tak a díky vynucené pauze jsme aspoň měli větší prostor se písničkám věnovat.

Loni na podzim jste si taky vyzkoušel práci režiséra, když jste si vzal na starost videoklip k písničce Hej kámo.

Původně jsme klip chtěli svěřit někomu jinému, jenomže v listopadu se situace s koronavirem začala čím dál víc utahovat a nebylo jasné, co bude za čtrnáct dní povolené a co zakázané. Tak jsme se rozhodli, že v co nejmenším počtu osob pojedeme na chalupu k našemu trumpeťákovi Pavlu Hrdličkovi a kromě nás samotných do klipu obsadíme herce, kteří se nemohou nakazit - dřevěné viruvzdorné loutky.

V jedné scéně jste sebe i zbytek kapely navlékl do dámských šatů a síťovaných punčošek.

Původně jsme chtěli najít herečky, které by ztvárnily role dívek, co jsou už po smrti a tancují v nebeském baru. Když jsme si ale představovali, jak by takové holky měly vypadat, došli jsme k závěru, že bychom je mohli hrát sami. V našich tvářích už jsou totiž jisté odžité roky znát. Kostýmy jsme sehnali na poslední chvíli v jedné legrační půjčovně, ještě než měly všechny obchody zavřeno, a užili jsme si na chalupě intenzivní čtyři dny.

Skupina Mig 21 je originálními videoklipy proslulá. Známý je ten k hitu Malotraktorem - s kolegy z kapely tam závodíte v traktorech a bojujete o ruku nevěsty, jejíhož otce hraje Jiří Bartoška. Koho taková ztřeštěnost napadla?

Tenhle videoklip pro nás vymyslel a natočil režisér Jaroslav Fuit. My jsme jen sloužili jeho záměru a pak jsme byli z výsledku příjemně překvapení. Teda až na našeho baskytaristu, který musel hrát inseminátora. Písnička samotná se začala rodit, když jsem jednou přišel za kytaristou Tomášem Polákem a řekl jsem mu, že mám refrén, se kterým mě možná vyhodí. Zpívalo se v něm jenom "vrn vrn drn drn drn drn drn". Naštěstí mě nevyhodil. S nápadem, že by měl někdo napsat písničku o velkém malotraktoru, pak přišel Tomáš Hanák. Já jsem mu ho jen prachsprostě uzmul, ale pokud vím, tak žalobu se na mě za to podat nechystá.

Letos uběhlo 20 let od vydání vaší první desky Snadné je žít, kapela samotná vznikla už v roce 1998. Jak jste se dali dohromady?

Kytaristovi Tomáši Polákovi a bubeníkovi Honzovi Hladíkovi se tehdy rozpadalo uskupení TGM Stereo. Když jsem se s Honzou potkal na výročním koncertě skupiny Bílá nemoc, kde jsem zpíval a on bubnoval, dověděl jsem se, že chtějí s Tomášem zakládat novou kapelu a hledají do ní textaře. Zjistili jsme, že je nám všem blízké dívat se na svět s nadhledem, že máme podobný humor, tak jsme to dali dohromady. Sešli jsme se v kavárně Konvikt, kde proběhla první klukovská výměna. Já jsem přinesl texty, Tomáš kazety se svými demonahrávkami a zkoušeli jsme, co spolu bude ladit. Něco sedlo, něco ne a něco jsme překroutili až později.

Proč jste kapelu nazvali zrovna Mig 21?

Dneska už to skoro nikdo nechápe, ale tehdy nám to přišlo vtipné. V době našeho vzniku totiž letadla MiG-21 hodně padala. Už měla být dávno vyřazená z výzbroje, jenomže nebylo čím je nahradit, takže je armáda dál používala. Název kapely tím pádem zněl trochu hrozivě a my jsme si k němu navíc vymysleli slogan o tom, že jsme těžší než vzduch, ale rychlejší než zvuk. Taky nás inspirovaly zahraniční kapely jako U2 nebo The B-52s, jenže jejich názvy už byly obsazené. Jenom Mig 21 byl pořád volný, tak se nám ho zželelo. Dneska to samozřejmě budí dojem, že jsme milovníci ruských stíhaček, ale to fakt nejsme.

V rozhovoru pro magazín Reportér jste říkal, že když jste po dvou letech existence hráli v Malostranské besedě, přišlo na vás pořád jen asi šest lidí. Kdy se to změnilo?

Šlo to postupně. Hraní v kapele nás vždycky ohromně bavilo, což je, myslím, klíč k úspěchu. I když si kapela zažila období, kdy to s koncerty nebylo tak horké a vypadalo to, že se hraním neuživíme, pořád jsme si neuměli představit, že bychom v životě dělali něco jiného. Jistý zlom pak nastal, když přišli do kin Samotáři. Tehdy si nás všimli kluci z vydavatelství B&M Music a pomohli nám k naší první desce.

"Na DAMU mě nebrali, takže jsem zkusil práva a hlavně kvůli přání svých rodičů jsem studium dodělal. Doktorát jsem ale sroloval a dělám v baru portýra."
"Na DAMU mě nebrali, takže jsem zkusil práva a hlavně kvůli přání svých rodičů jsem studium dodělal. Doktorát jsem ale sroloval a dělám v baru portýra." | Foto: Lukáš Bíba

Kdy jste v sobě vůbec objevil muzikantské ambice?

Spíš jsem nejdřív zjistil, že žádné muzikantské ambice nemám, a to už v době, kdy jsem v Litoměřicích začal chodit na hodiny klavíru. Až ve chvíli, kdy jsem přestal muset, jsem začal chtít. Přestal jsem docházet ke své učitelce klavíru a najednou jsem na piano začal hrát sám od sebe.

Taky jsem slyšel, že vás ve škole neměla úplně v oblibě učitelka zpěvu.

Naopak. Měla mě velice ráda a vždycky ráda ukazovala, jakým krasopisem jsem psal do písanky. Když jsme ale ve škole měli sborově zpívat budovatelské písně, museli jsme se spolužákem Jirkou Stefanem jen naprázdno otevírat pusu. Sborový zpěv jsme totiž podle paní učitelky kazili a spíš se ukazovalo, že v sobě máme zárodky sólových zpěváků. Jirka Stefan tenhle talent nakonec neproměnil, protože dneska řídí kamion. A já zase jezdím s kapelou v dodávce.

Pamatujete si na svůj první písničkový text?

Na první písničkový text si nevzpomínám, ale vybavuju si svoji první básničku, kterou jsem napsal ještě na základní škole.

To byla nějaká milostná poezie?

Vůbec ne. Byla to básnička o tom, jak Champollion rozluštil egyptské hieroglyfy. Jinak jsem už jako dítě miloval texty Jiřího Suchého a Voskovce s Werichem. Uměl jsem je nazpaměť, vždycky jsem měl obrovské potěšení z toho, že někdo dokáže takhle krásně pracovat se slovem. Dodnes ty písničky považuju za pomyslnou laťku, ke které se vztahuju a rád bych se k ní přiblížil, i když je samozřejmě nedostižná.

Měl jste v rodině nějaké muzikanty, kteří vás k hudbě vedli?

U nás v rodině se pořád zpívalo, děda hrál na housle, máma na piano a táta na kytaru. Přirozeně mě proto vedli k tomu, abych se hudbě taky věnoval. Nejslavnějším muzikantem v naší rodině pak byl můj vzdálený strejda, dirigent Libor Pešek.

Zmínil jste dědečka, kterého považujete za svůj velký životní vzor.

Ano. Pamatuju si, jak jsem mu ukázal tu svoji básničku o Champollionovi a hieroglyfech a zeptal jsem se ho: "Dědo, je to blbý?" On se pousmál a řekl mi: "Ne, je to skvělý. Teď se zajímáš o tohle, za rok se budeš zajímat zase o něco jiného a tak je to úplně v pořádku." Žilo se mi vedle něj krásně.

Pokud se nepletu, tak se váš dědeček za minulého režimu znelíbil komunistům, přestože v roce 1945 pomáhal při osvobozování.

Komunisti ho po válce chtěli dokonce vyznamenat, jenže děda trval na tom, že se má všechno říkat tak, jak to opravdu je. Nedokázal akceptovat propagandistické lži. Dukelskou operaci, při které zahynuly tisíce Čechoslováků, třeba označil za jatka. Režim si tak začal uvědomovat, že pro komunistickou armádu nebude úplně vhodný. Děda totiž vojenskou akademii vystudoval ještě za první republiky, s šavlí po boku a nepatřil zrovna ke komunistickým důstojnickým kádrům. Z armády byl nakonec vyhozený a nastoupil jako pomocný dělník v chemické továrně. Strejda byl zase zavřený v uranových dolech, a přestože se o tom se mnou, když jsem byl ještě dítě, nechtěli bavit, postupně jsem se to dověděl a musel jsem se s tím srovnat.

Vyrůstal jste v období tuhé normalizace. Kdy jste začal vnímat, že je na režimu, ve kterém jste žil, něco špatně?

Jako dítě si to člověk neuvědomuje. Když si všichni okolo vážou pionýrské šátky, uvážete si ho taky. Když všichni okolo něco tvrdí, tvrdíte to taky. Až doma jsem se postupně začal dovídat, že to, o čem nás ve škole přesvědčovali, vlastně vůbec není pravda, jenže je nebezpečné o tom mluvit. To je ale pro člověka něco nepřirozeného, s tím se nedá žít. Stalo se mi, že jsem třeba ještě na základní škole řekl, že bratrská pomoc je ve skutečnosti přepadení. Udělal jsem to zcela naivně a vůbec jsem nečekal, že by z toho pro mě mohly plynout nějaké následky. Například telefonáty ze školy, kdy matce pohrozili, že bych se kvůli tomu nemusel dostat na střední. Tehdy jsem pochopil, že svět, ve kterém žiju, není úplně v pořádku, že žiju v systému násilí, byť se to násilí často projevuje plíživě.

Jiří Macháček (55)

Herec a zpěvák Jiří Macháček
Foto: Lukáš Bíba
  • Pochází ze severočeských Litoměřic, ale od středoškolských let žije v Praze. Po maturitě na Gymnáziu Na Zatlance se neúspěšně snažil dostat na DAMU. Nakonec vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a Konzervatoř Jaroslava Ježka.
  • Zahrál si v divadlech Sklep, Na Zábradlí, Na Jezerce i v Dejvickém divadle. Nejvíc ho ale proslavily role filmové. Poprvé na stříbrném plátně objevil v roce 1999 v Návratu idiota a o rok později získal roli věčně zhuleného stěhováka Jakuba v kultovních Samotářích, za kterou si odnesl Českého lva.
  • V roce 2003 se objevil ve snímku Jedna ruka netleská, u které se s režisérem Davidem Ondříčkem podílel i na scénáři. S Janem Hřebejkem v následujících letech natočil komedie Horem pádem, Medvídek a Nestyda nebo trilogii Zahradnictví. Ondřej Trojan ho zase obsadil do filmů Občanský průkaz, Toman a Bourák.
  • Neméně úspěšný je jako zpěvák a textař. V roce 1998 spolu s bubeníkem Janem Hladíkem, kytaristou Tomášem Polákem a trumpetistou Pavlem Hrdličkou založil kapelu Mig 21. O tři roky později jim vyšel debut Snadné je žít a od té doby vydali další čtyři desky - Udělalo se nám jasno (2002), Pop pop pop (2004), Album (2014) a letošní novinku Džus noci.

Přestože se dnes živíte jako herec a zpěvák, málokdo ví, že jste vystudoval práva. Měl jste k tomu oboru nějaký vztah?

Zkoušel jsem se dostat na DAMU, na herectví, ale tam mě nebrali. Do toho se blížila povinnost dvouleté vojenské služby a jediná šance, jak se jí vyhnout, byla přihlásit se na nějakou vysokou školu. Takže jsem zkusil práva a hlavně kvůli přání svých rodičů jsem studium dodělal. Doktorát jsem ale sroloval a dělám v baru portýra, jak zpívali Voskovec s Werichem. V prváku jsme ještě brali hodně historie, která mě docela bavila. Už ve druháku jsem ale poznal, že na právnickou profesi absolutně nemám talent.

Na DAMU vás nevzali kvůli nevyhovujícímu kádrovému posudku?

Podle přijímací komise mě nevzali kvůli nedostatku talentu.

Po revoluci jste se ale k herectví přece jenom dostal. Jedno z vašich prvních angažmá bylo v Divadle Sklep.

Angažmá je na Divadlo Sklep dost silné slovo.

Chápu. Režisér Tomáš Vorel nedávno v jednom rozhovoru vzpomínal, jak většina sklepácké tvorby vznikala v silném alkoholovém opojení.

Sklepácký pohled na svět byl fascinující - nevázaný, svobodný a v dobrém slova smyslu poloprofesionální. Jednou se mi ozval David Vávra, chtěl, abych jim pokřtil desku starých písniček a naučil se k tomu mysliveckou historku. Tím jsem ve Sklepě začal. Nakonec jsem tam strávil nějakých deset let a vnímal jsem to skutečně spíš jako společenství než divadelní soubor.

Po revoluci jste se taky s tvůrčí skupinou Rádio Mama podílel na zábavných relacích pro Český rozhlas. V pořadu Přepadení jste spolu s Jaroslavem Duškem a dalšími kolegy volali lidem a různě je mystifikovali. Vzpomenete si na nějaký obzvlášť kuriózní telefonát?

Model zábavného mystifikačního rádia jinde ve světě už nějakou dobu běžel, tak jsme to zkusili taky. Nešlo nám ale jenom o to, abychom někoho napálili. Snažili jsme se, aby se u každého telefonátu rozvíjel nějaký příběh. Jednou jsme si třeba vymysleli situaci dvou mladých milenců - křesťana a židovky. Ona pocházela z ortodoxní rodiny, on nebyl obřezaný, a tak společně volali různým lidem, třeba na chirurgii nebo partnerskou poradnu, aby zjistili, jak má ta židovka svému příteli obřízku správně provést. V devadesátkách bylo možné všechno, a to nejen v Českém rozhlase, ale třeba i v České televizi.

I tam jste měl nějaký ulítlý pořad?

Tam jsem zase v jedné relaci na motivy předpovědi počasí svou kolegyni osahával. Použil jsem ji jako mapu, na které hlasatelé běžně ukazují, jestli přijde déšť, nebo bude hezky. Pořad se dokonce objevil v odpoledním vysílání, takže ho mohly sledovat i děti. Svoboda v 90. letech zkrátka nepodléhala žádným velkým omezením. Zase je ale potřeba říct, že to osahávání bylo jen decentní, nebylo v tom nic hulvátského.

Když už mluvíte o svobodě, na nové desce Mig 21 máte písničku Svoboda není levná věc. Jak je to podle vás v Česku se svobodou dnes? Myslíte, že jí po bouřlivých porevolučních letech ubylo?

V devadesátkách jsme o tom, co znamená svoboda, vlastně moc nevěděli. Měli jsme pocit, že plaveme v bezbřehé řece, kde si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Dneska si naproti tomu daleko víc uvědomuju, že se svoboda neobejde bez zodpovědnosti.

Narážíte na to i v textu písničky, kde zpíváte: "Ono by chtělo, aby nás zase nějakej Karel kryl, aby se zase nějakej Václav objevil. A tak se hledá se hledá blanickej rytíř, co nemá kaz. Můj dobrej Bože, on to snad bude muset bejt někdo z nás."

Ano, měli bychom si uvědomit, že svoboda i zodpovědnost, která se s ní pojí, se týkají každého z nás a nemůžeme je delegovat na někoho, kdo to za nás zařídí.

Mohlo by vás zajímat: Marihuany jsem vykouřil hodně, dost věcí z natáčení Samotářů si nepamatuju, přiznává Macháček

Rekvizitáři měli nakázáno, že mi budou vyrábět jointy, kdykoliv si řeknu, já ale nesměl dát nikomu ze štábu zakouřit, vzpomíná herec Jiří Macháček. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 40 minutami

Kosovo vyhošťuje dva ruské diplomaty za "poškozování národní bezpečnosti"

Kosovo nařídilo vyhoštění dvou ruských diplomatů kvůli "ohrožování národní bezpečnosti". Uvedla to v pátek agentura Reuters s odvoláním na prezidentku této balkánské země, která také obvinila Rusko ze snahy destabilizovat region.

Kosovská prezidentka Vjosa Osmaniová v prohlášení uvedla, že požádala ministerstvo zahraničí, aby prohlásilo dva pracovníky styčného úřadu Ruské federace v Kosovu za "personae non gratae", a to kvůli "škodlivým aktivitám, které ohrožují národní bezpečnost a ústavní řád". Ministerstvo zahraničí podle ní informovalo příslušné donucovací orgány, aby rozhodnutí provedly.

Zdroj: ČTK
Další zprávy