Dyk: Lidi vystrašila zbytečná mediální masáž. Koupil jsem si starou nokii a je mi líp

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 7. 2021 18:35
Ani víc než rok trvající pandemie nepřiměla Vojtěcha Dyka vzít na milost moderní technologie. Před zprávami o počtu nakažených se bránil tlačítkovým telefonem a útěky do přírody. Zároveň si ale stihl zahrát ve filmech Il Boemo a Zpráva o záchraně mrtvého a v létě má koncertovat s projektem D.Y.K. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví také o tom, proč by společnosti zaměřené na výkon prospělo zpomalit.
"Někdo nám nakukal, že ekonomika a blahobyt jsou v životě to nejdůležitější. Potřebujeme neustále něco dělat a přitom se nad věcmi málo zamýšlíme, nedáváme jim prostor plynout," myslí si Vojtěch Dyk.
"Někdo nám nakukal, že ekonomika a blahobyt jsou v životě to nejdůležitější. Potřebujeme neustále něco dělat a přitom se nad věcmi málo zamýšlíme, nedáváme jim prostor plynout," myslí si Vojtěch Dyk. | Foto: Jakub Plíhal

Když Vojtěch Dyk navrhne udělat rozhovor na dětském hřišti, autor článku si chvíli říká, jestli si na něj respondent nepřichystal nějaký kanadský žertík. Vysvětlení, proč se scházíme na (pro novináře) nečekaném místě, je ale nakonec úplně prosté. Pětatřicetiletý zpěvák a herec sem chodí se svými syny, jedním vlastním a dvěma "bonusovými". "Když už si nemůžu hrát s nimi, tak se na ně aspoň rád koukám," usmívá se s pohledem k basketbalovým košům.

Během koronakrize jste natočil hned dva filmy, v nichž máte hlavní roli a které vás podle vašich slov vytáhly z dosavadní herecké škatulky. Jak byste tu škatulku pojmenoval?

Dřív jsem hrál většinou veselé právníky nebo svůdníky. Nechci říct, že by mě to nebavilo, ale měl jsem pocit, že ve filmech pořád ztvárňuju podobný typ rolí, že se nikam neposouvám. Přišlo mi, že je načase přešaltovat někam jinam, a tak jsem ty trochu přitroublé role přestal brát a začal jsem si naopak přát role, při kterých by mohlo jít i o něco hlubšího. Šel jsem tomu naproti a najednou se mi ozvali režiséři Petr Václav a Václav Kadrnka, kteří mi to přání splnili.

V životopisném velkofilmu Il Boemo režiséra Petra Václava hrajete skladatele Josefa Myslivečka. Tušíte, proč si vybral právě vás?

Roli Myslivečka měl původně dostat jeden ruský herec, jenomže z toho nakonec sešlo. V tu chvíli si na mě vzpomněl hudební supervizor filmu, dirigent Václav Luks, s jehož orchestrem Collegium 1704 jsem spolupracoval v Národním divadle. Navrhl Petru Václavovi, že bych Myslivečka mohl hrát já. Jsou to dva roky, co mi zavolal, abych za 14 dnů začal točit, a já mu na to kývl. Bohužel jsem netušil, jaké penzum práce mě čeká, a upřímně říkám, že kdybych to dopředu věděl, tak bych do toho stejně šel. Il Boemo byl totiž film za odměnu.

Měl jste už na začátku nějaké povědomí o Myslivečkově životě a díle, nebo jste se pouštěl na neprobádané území?

Musím přiznat, že jsem o Myslivečkovi skoro nic nevěděl, podobně jako asi většina české populace. Jak jsem měl šanci ho během natáčení aspoň trochu poznat, tak to zpětně nechápu. Mysliveček byl totiž ve své době megahvězda, a to nejen česká, ale hlavně světová. Půlku života prožil v Itálii, která byla v 18. století středobodem hudebního světa, a uznávají ho tam dodnes. Trochu se obávám, že jsme v Česku pyšní hlavně na to, co je vidět, a málo se zajímáme o to, co tolik vidět není. Jelikož Mysliveček tvořil hlavně v zahraničí, do Čech zřejmě jeho dílo tolik neproniklo. Je paradoxní, že u nás má velkou tradici jeho současník Mozart, i když byl Mysliveček ve své době slavnější a Mozart se od něj klidně mohl učit.

Co pro vás při ztvárňování Myslivečka bylo největší výzvou?

Jednoznačně italština. Nikdy dřív jsem totiž nehrál takový objem textu v cizím jazyce. Kdyby to byla angličtina, tak mám aspoň představu, jak zní, a umím v ní nějaké základy. V případě italštiny jsem ale nevěděl nic. Začínal jsem s ní úplně od nuly a za tři čtvrtě roku jsem před kamerou mluvil italsky. Ostatním hercům jsem přitom nerozuměl, takže jsem se scénář musel naučit natolik dobře, abych přesně věděl, co v dané scéně říkají, a adekvátně reagoval.

Chcete mi říct, že jste se v italštině naučil všechny filmové repliky, ale kdybyste si měl dneska s Italy popovídat na ulici, tak byste se nedorozuměl?

Před natáčením jsem se skutečně učil jen filmové repliky, ale je pravda, že jak jsem mezi Italy trávil dost času, začínal jsem jim pomalu rozumět. Italština se nezdá složitá, protože všichni známe stracciatellu, rigatoni, quattro formaggi a frutti di mare. Když chcete na druhou stranu nějaký jazyk opravdu ovládat, musíte jít do hloubky, a to já jsem nešel. Učitelce italštiny, která mě na roli Myslivečka připravovala, pořád slibuju, že se k jazyku vrátím. Teď mám ale tolik práce, že bohužel zatím nemůžu.

Natáčet v Itálii v době, kdy kvůli pandemii skoro nikdo necestoval, muselo být přitažlivé privilegium. Měl jste čas trochu bloumat po ulicích?

To si pište. Z některých zážitků mi dodnes naskakuje husí kůže. Nikdy dřív jsem se třeba nepodíval do Benátek v době, kdy tam nebyli lidé. V pět ráno jsme na lodích projížděli po benátských kanálech, nad hladinou stoupala mlha, která byla tak hustá, že by se dala krájet, a do toho zrovna začínalo svítat. Jak byly ulice prázdné, člověk si konečně mohl uvědomit, jaké má to město energii. Něco podobného se během covidu dalo zažít i v Praze, ale v Benátkách to bylo snad ještě výraznější, protože jsou za jiných okolností extrémně zatížené turismem.

"Mysliveček byl megahvězda. Půlku života prožil v Itálii, která byla v 18. století středobodem hudebního světa, a uznávají ho tam dodnes," říká Dyk o své roli.
"Mysliveček byl megahvězda. Půlku života prožil v Itálii, která byla v 18. století středobodem hudebního světa, a uznávají ho tam dodnes," říká Dyk o své roli. | Foto: Richard Hodonický

Druhým filmem, kde jste si zahrál, je drama Zpráva o záchraně mrtvého, které bude v srpnu soutěžit na festivalu v Karlových Varech. Režisér Václav Kadrnka tam před pár lety uspěl už s Křižáčkem, což byl velmi pomalý film, kde se navíc skoro nemluvilo. Pokračuje podobným směrem i ve své novince?

Ani Zpráva o záchraně mrtvého není žádný thriller plný rychlých střihů. Václav Kadrnka je totiž typ režiséra, který vám dává možnost si u filmu zameditovat. Popkorn a kola jsou něco, co k jeho tvorbě úplně nepatří. Pokud si chce divák film od Kadrnky užít, musí se dostat do trochu jiného vnímání času a světa kolem sebe. Jinak pravděpodobně ze sálu odejde. Mě osobně Kadrnkův přístup, kdy nechce jít divákům naproti, baví. Asi bych ale nemohl točit jen filmy s ním, protože přece jenom občas rád hýbnu obočím a to Kadrnka vůbec nechtěl.

Vyžaduje od herců úplně jiný přístup než ostatní režiséři. Nejdete s emocemi ven, ale naopak dovnitř. Pro Kadrnku je i civilní hraní moc, při práci s ním před kamerou prostě jenom jste. Točili jsme dva měsíce v olomoucké nemocnici, kde jsem jenom bloumal po chodbách. Říkal jsem režisérovi: "Vašku, ty sis mě najal jako herce a já tady nedělám nic jiného, než že chodím po chodbách." On mě ale uklidňoval: "Neboj, všechno to tam je, jen naše vědomí je natolik zdegenerované, že už nejsme ochotní přistoupit na filmový kód, který je pomalejší." Náš mozek si už natolik zvykl na rychlé a agresivní vjemy, že si nedokážeme užívat pomalejší okamžiky. A netýká se to jen filmu. Proto mě práce na Zprávě o záchraně mrtvého tak bavila.

Ještě než se objevíte na stříbrných plátnech, uvidí vás fanoušci na koncertních pódiích. Čeká vás totiž několikrát odložené turné k desce D.Y.K. To se původně plánovalo na loňský rok a měli vás na něm doprovázet klávesista Ondřej Pivec a členové americké kapely Kennedy Administration. Jak to se zahraniční spoluprací v době koronaviru nakonec dopadlo?

Kvůli všemožným změnám nařízení jsme nakonec museli původní plán změnit, takže se mnou v létě nevystoupí americká kapela, ale česká. Na pódiu budu mít část B-Side Bandu, konkrétně saxofonistu Michala Žáčka, kytaristu Jirku Kalouska, trombonistu Petra Hnětkovského a trumpetisty Pepu Buchtu a Lukáše Koudelku. Dál mě budou doprovázet Marek Cába na basu, Filip Ernst na bicí, Honza Andr na klávesy a tři vokalisti - Annamária d’Almeida, Marta Kloučková a Kuba Vaňas.

A na hammondy a klávesy samozřejmě Ondra Pivec, který se po rozvolnění vrátil do New Yorku, ale přiletí zase zpátky. S Ondrou sice nemáme tolik společných zážitků na běžné lidské rovině, protože jsme se vždycky setkávali při práci, ale hudebně mě nesmírně baví. Patří totiž k muzikantům, kteří na nástroj jen nehrají, ale sami tím nástrojem jsou. Má hammondy a klávesy natolik v ruce a v paži, že vám to zní jako kuňkání žab v květnu. Což je nádherné, teď v červenci už tak nekuňkají.

Jak jste vlastně prožíval celou tu nejistotu ohledně příprav, kdy se z plánovaného letního turné stávalo zimní a ze zrušeného zimního pak zase letní?

Přirovnal bych to k situaci, kdy stavíte barák a v momentě, kdy už vám zbývá posledních pár tašek na střeše, někdo přijde a řekne vám: "Hele, ten barák zbourej, postavíš ho někde jinde." Takhle se cítila většina umělců, která za poslední rok a půl něco chystala. Když se vás někdo snaží uchlácholit tím, že se nic neděje a že si zahrajete jindy, tak vás to moc neutěší. Cítíte totiž, že už to potřebujete vykopnout, že to v tu chvíli má nějakou energii, se kterou je nutné jít ven. Na druhou stranu to teď vypadá, že by se turné už skutečně mělo konat, a já se moc těším.

Po dlouhé době jsem měl možnost věci z alba D.Y.K. konečně slyšet naživo a jsem nadšený. Doteď jsem je totiž znal jenom z doby, kdy jsem je v New Yorku před dvěma lety nahrával, ale neslyšel jsem je naživo. Navíc jsem oslovil ještě Rosťu Nováka a Kristinu Záveskou, aby mi pomohli se scénografií. Přestože se ve mně trochu bije role producenta, který do koncertů vráží svoje peníze a ví, že jeho kapsa není bezedná, s rolí interpreta, který chce, aby byl výsledek co nejlepší, ta druhá u mě vyhrává. Tím pádem se snažím rozpočet pořád natahovat.

Vojtěch Dyk (35)

Zpěvák, muzikant Vojtěch Dyk
  • Vystudoval herectví na DAMU a už během studia hostoval například v Národním divadle, kde později působil jako stálý člen. S režisérskou dvojicí bratrů Cabanů se podílel na inscenaci Mše amerického skladatele Leonarda Bernsteina, kde ztvárnil hlavní roli Celebranta.
  • Zahrál si ve filmech Revival, Wilsonov, Anděl páně 2, Důvěrný nepřítel nebo Na střeše. Během pandemie koronaviru natočil snímky Il Boemo a Zpráva o záchraně mrtvého, které mají zamířit do kin letos na podzim.
  • V roce 2006 spolu s hereckými kolegy Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem, skladatelem a textařem Františkem Soukupem a dalšími založil kapelu Nightwork. Ta se proslavila recesistickými hity jako Globální oteplování nebo Tepláky.
  • O čtyři roky později začal jako zpěvák vystupovat s brněnským swingovým orchestrem B-Side Band a v roce 2019 vydal ve spolupráci s jazzovým varhaníkem Ondřejem Pivcem a jeho americkou kapelou Kennedy Administration první sólovou desku D.Y.K. Nahrávku vzniklou v New Yorku poprvé živě představí na letním koncertním turné.

Věříte, že na koncerty dorazí tolik návštěvníků, kolik se na ně chystalo před koronakrizí?

Byl bych moc rád, protože turné D.Y.K. bude vymodlené a věřím, že i neopakovatelné. Na druhou stranu pozoruju, jak jsou lidé pořád šíleně ustrašení. Není divu, když je tady už rok a půl intenzivní mediální masáž, která v lidech strach častokrát surově a zbytečně živí. Proto jsem se sám rozhodl, že už média nechci tolik poslouchat. Během pandemie jsem si koupil starou nokii a snažil jsem se u aktuálních informací nebýt hned. Najednou zjistíte, že máte daleko víc času a taky kvalitnější život. Přijde mi, že jsme na těch telefonech už závislí.

Na tom něco bude. A zatímco spousta muzikantů a herců už bere sebeprezentaci na sociálních sítích jako součást své práce, vy se tomu naopak urputně bráníte. Nejdete trochu sám proti sobě?

To si občas taky říkám. Kdybych zveřejňoval, jak jsem se vykadil nebo jak se vykadilo moje dítě, měl bych mnohem jednodušší život. Lidé by to lajkovali a já bych dostával reklamní zakázky od firem, které by mi dávaly věci zadarmo. Nemusel bych kupovat plínky a dítě bych vozil v novém kočárku. Na druhou stranu si říkám, proč to dělat. Když člověk dostane všechno zadarmo, tak si toho přestane vážit. Navíc chci život žít, ne ho točit, a myslím, že bych se v prostředí sociálních sítí ani neuměl chovat.

Všechny ty platformy mi připadají spíš zpátečnické, než že by nás posouvaly někam vpřed. Zkracujeme si totiž díky nim cestu, jak se k něčemu dostat, což nám nedělá dobře. Když podniknete výlet do Austrálie a na cestě se s někým seznámíte, budete na to přece vzpomínat mnohem víc, než když si někoho přidáte do přátel a budete si s ním chatovat. Sám jsem už absolvoval jeden večírek přes webkameru a nepopírám, že to byla sranda, protože jsem si volal s dobrými kamarády. Když ale jdete do hospody, kde se opijete a spadnete na dlažbu, tak je to stejně mnohem lepší.

V rozhovoru pro magazín Neovlivní.cz jste před časem řekl, že se v případě pandemie nebojíte ani tak ekonomických dopadů, jako spíš toho, co krize udělala s naším lidstvím. Co jste tím měl na mysli?

Naše společnost je příliš zaměřená na výkon. Potřebujeme neustále něco dělat a přitom se nad věcmi málo zamýšlíme, nedáváme jim prostor plynout. Někdo nám nakukal, že ekonomika a blahobyt jsou v životě to nejdůležitější. Já si ale myslím, že nejde jen o to, abychom se měli dobře. Samozřejmě to říkám z pohledu člověka, který měl během koronakrize naspořeno, takže nemusel jít do fabriky a dělat tam práci, která ho nebaví. Na druhou stranu si myslím, že nejdůležitějšími oblastmi pro každý národ jsou školství a kultura, a od těch my bohužel upouštíme.

Když už to vezmeme z ekonomického hlediska a podíváme se na státní rozpočet, tak zjistíme, že právě tahle dvě odvětví jsou na chvostu, protože naši vrcholní představitelé mají osobní zájmy spíš na rozvoji hospodářství. V době národního obrození, o které jsme se všichni učili, to přitom bylo naopak. Ekonomika se dá sice snadno změřit a dát do tabulek, ale kultura a školství národu vytvoří nezaměnitelnost, kterou si u nás bohužel v posledních letech moc nepěstujeme a přicházíme tím právě o svoje lidství.

To zní dost bezvýchodně.

Zní, ale možná si všechny tyhle věci díky krizi uvědomíme. Říkám si totiž, že pandemie nevypukne jenom tak, že přijde ve chvíli, kdy to lidstvo potřebuje. Když začneme zapomínat na přírodu, tak se to vždycky nějak projeví. Příroda nám pak rychle ukáže, kdo je tady pán. Je nás hrozně moc, máme moc aut, moc baráků, tak to holt přijít muselo.

Mohlo by vás zajímat: Nehoda mě semlela. Z bulváru mi bývalo do breku, teď mě potřebuje, říká Dara Rolins

Hudba mi dělá radost, ale není zdaleka vším, co generuje peníze. Instagram si dělám sama, je tam můj život, říká zpěvačka. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 hodinami

Obyvatelé San Marina se v referendu vyslovili pro legalizaci potratů

Obyvatelé San Marina se v nedělním referendu velkou většinou hlasů vyslovili pro legalizaci potratů. Na základě konečných výsledků o tom s odvoláním na místní média informovala agentura AP. Interrupce zde budou povoleny během prvních 12 týdnů těhotenství, v případě ohrožení života či psychického zdraví ženy i po tomto období. Maličký, převážně katolický stát obklopený Itálií byl jedním z posledních v Evropě, který potraty zcela zakazoval.

Podle konečných výsledků hlasovalo pro legalizaci interrupcí 77 procent voličů. Účast podle agentury APA činila 41 procent z více než 35 tisíc oprávněných voličů.

Zákaz interrupcí v San Marinu platil už od roku 1865. Tamní ženy proto cestovaly kvůli tomuto zákroku do Itálie, kde jsou potraty legální od roku 1978. Pokud obyvatelé San Marina podstoupí v Itálii jiné lékařské zákroky, které v jejich vlasti nejsou dostupné - jako kupříkladu transplantace - veřejný zdravotnický systém náklady proplatí. To však neplatí pro potraty, jelikož je stát považuje za nelegální.

Zdroj: ČTK
před 9 hodinami

Írán nedodržel plně dohodu o monitorování svých jaderných provozů, tvrdí Mezinárodní agentura pro atomovou energii

Írán v plném rozsahu nedodržel dohodu o monitorování svých jaderných provozů, kterou před dvěma týdny uzavřel s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE). Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na nedělní prohlášení MAAE, podle nějž Teherán nepustil inspektory do jednoho ze svých zařízení.

Írán v dohodě z 12. září podle MAAE umožnil jejím inspektorům nainstalovat nové paměťové karty do sledovacích kamer a pokračovat v monitorování íránských jaderných aktivit. V praxi to ale nedovolil v zařízení na výrobu součástek centrifug v Karadži, dodala agentura se sídlem ve Vídni.

MAAE uzavřením dohody o obsluze monitorovacích zařízení podle dřívějšího prohlášení Grossiho vyřešila svůj nejnaléhavější problém s Íránem, čímž byl vytvořen prostor pro širší diplomatické úsilí. Ředitel ale zdůraznil, že obě strany k trvalému řešení monitorování íránských jaderných zařízení dosud nedospěly.

Zdroj: ČTK
Další zprávy