V Kunsthalle se téměř stovka středoškoláků učila debatovat o umění

Je úterý 3. března. Od devíti ráno do zhruba dvou hodin odpoledne debatuje v instituci 86 středoškolaček a středoškoláků – nejvyšší počet od roku 2023, kdy Kunsthalle Praha projekt Debatování v galerii spustila. Je zatím jedinou institucí v Česku, která podobný formát pořádá přímo v prostoru mezi uměleckými díly.

Debata se neodehrává jen v jednom sále. Studentstvo se přesouvá mezi instalacemi, do zasedacích místností i prostoru bistra. Úvod je ještě rušný, připomínají se pravidla. Jakmile ale začne samotné klání, prostor ztichne. Žádné telefony, iPady ani notebooky. V debatě není fér dohledávat si informace. Studentky a studenti mohou pracovat jen s tím, co vědí, co si připravili a co dokážou společně na místě formulovat. Ozývá se rychlé šepotání mezi členy afirmačního a negačního týmu, jednotlivé monology i vzájemný potlesk.

Související

„Přírodní Ozempic“ z regálů českých obchodů. Jak zhubnout bez drahých injekcí

Banán jako myšlenka

Afirmace (neboli obhajovací tým) tvrdí, že bez myšlenky umění neexistuje. „Důležitý je kontext – kdo dílo vytvořil, v jaké době a v jaké společenské situaci,“ zaznívá. Umění podle nich nelze uzavřít do jedné definice ani škatulky. Pokud alespoň jeden člověk dokáže v díle rozpoznat myšlenku, může být uměním. Negace však oponuje: myšlenka je subjektivní a nelze ji měřit. „Nezaslechli jsme konkrétní příklad, který by vaši teorii potvrdil. Pokud je myšlenka čistě subjektivní, nemůžeme rozhodnout, zda je dobrá,“ reaguje poslední řečník negačního týmu.

Zaznívá jméno Maurizia Cattelana a jeho slavného banánu Comedian, přilepeného na stěně veletrhu Art Basel. Je to důkaz, že stačí myšlenka? Nebo jen hra s publikem? A co prázdná vitrína? Co otevření dveří, pokud má „umělecký záměr“?

Kde je hranice?

Negace upozorňuje i na rozpory v argumentaci protistrany. Jednou je podle afirmace klíčový kontext, podruhé „na tom nezáleží“. Jednou je myšlenka subjektivní, jindy ji lze hodnotit.

„Kdyby všechno bylo uměním, tak najednou nic není umění. Ne každá věc musí nést hluboké sdělení,“ zaznívá z druhé strany. Debata se stáčí i k otázce, zda je umění subjektivní, nebo existují objektivní kritéria. Pokud se společnost na něčem shodne, stačí to? Nebo stačí, že myšlenka působí na jednoho člověka?

Související

61 fotografiíProhlédnout si 61 fotografií

Dům tu koupíte za sto dolarů, říkají Slováci, kteří si v Japonsku vybudovali malý ráj

Argument má strukturu

Formát debatování je přísný. Argument má čtyři části: tvrzení, vysvětlení, důkaz a dopad. Studenti se učí, že nestačí říct „je to tak“, ale formulovat „podle mého názoru“ a své tvrzení podložit konkrétním příkladem nebo faktem. Nejtěžší část přichází při křížových otázkách. Řečníci nevědí, co zazní. Musí reagovat okamžitě. A právě tehdy je vidět, jak náročné je pod tlakem přesně formulovat vlastní myšlenku a ještě ji podložit a obhájit.

Zobrazit
9 fotografií

Před řečnickým pultíkem rozhodčí Tereza Teplanská z Asociace debatních klubů a Martina Freitag z Kunsthalle zapisují každý argument i reakci. Nejde o známky, ale o zpětnou vazbu. Po skončení debaty dostává každý tým podrobné hodnocení – co bylo silné, kde chyběly příklady, kde si řečníci protiřečili.

Rozhodčí upozorňuje, že afirmace přinesla silné úvahy o účelu umění, ale chyběly konkrétní příklady. Negace naopak pracovala s jasnými příklady, ale místy se ztrácela v definici samotné myšlenky. „Pokud podle vás myšlenka není důležitá, musíte vysvětlit, proč to tak podle vás je,“ zaznívá při rozboru Terezy Teplanské.

Vzpomínka na lavice

Když studenty poslouchám, vracím se o dvě dekády zpět na Gymnázium v Písku, kde debatní kroužek probíhal mezi lavicemi. Učili jsme se obhájit tvrzení, se kterým jsme někdy sami nesouhlasili, zjistit, jak argument podpořit fakty, jak reagovat klidně, když se druhá strana ostře vymezuje, a to vše v časových limitech.

Tehdy jsem netušila, že podobná zkušenost může probíhat i mezi instalacemi současného umění. Studentstvo v Kunsthalle debatuje nad otázkou, co je umění, přímo v jedné z nejmodernějších uměleckých institucí v Česku. Po klání navíc má možnost diskutovat s kurátorkou Barborou Ropkovou a umělcem Jiřím Kovandou.

Související

Recept existuje, Praha ho ignoruje. Jak Vídeň a Helsinky vyhrály nad bytovou krizí

Martina Freitag, kunsthistorička a teoretička z Kunsthalle Praha, která projekt iniciovala a dlouhodobě vede, říká: „Moc mě těší vidět, jaký zájem o debatování je a jak jsou jednotlivé týmy připraveny. Studentstvo má silné argumenty a jejich debaty jsou přesně ty, které by se měly kolem umění ve společnosti odehrávat. Bavit se o tom, co jsou role a funkce umění, co přesně je umělecká myšlenka, co je subjektivita, jak důležitý je pro vnímání kontext a podobně.“

Dnešní doba potřebuje civilizovanou debatu

V době, kdy se veřejná debata často redukuje na vyhrocené výkřiky na sociálních sítích a rychlé soudy bez kontextu, působí několikahodinové argumentační klání šestnácti- až devatenáctiletých studentek a studentů téměř nečekaně klidně. Učí se tu něco, co české školství systematicky nerozvíjí: jak mluvit, když s někým nesouhlasím.

Jak formulovat názor bez absolutních tvrzení. Jak přiznat, že můj pohled je pouze moje přesvědčení, a ne univerzální pravda. Odpověď na otázku, zda všechno může být uměním, pokud to má myšlenku, zůstává otevřená. Ale schopnost o ní debatovat je možná důležitější než samotný výsledek.

Video: Nechápete současné umění? Mockrát je opravdu jen blbé, přiznává šéf galerie Dox

Zdroj: autorský text