Ve filmu Betlémské světlo hrajete stárnoucího spisovatele, kterému se postavy jeho příběhů začnou doslova zhmotňovat před očima a manželka mu vyčítá, že žije více se svými hrdiny než s ní. Trpíte tímhle neduhem literáta i vy sám?
Ano, a obzvlášť složité to se mnou bývá ve chvíli, kdy se mi s psaním zrovna daří. To mám pak při jakémkoli vyrušení strach, že se mi přetrhla nit a já už nenavážu tam, kde jsem skončil. Ženským do hlavy samozřejmě nevidím, ale řekl bych, že manželkám spisovatelů trochu vadí, když jejich muži pořád myslí jen na svoje rozdělané texty a nevnímají, co jim jejich partnerky povídají.
Jak jste na tom se spisovatelskými brouky v hlavě teď? Píšete něco, co vám nedá spát?
Momentálně mám v počítači rozdělaný scénář na jednu filmovou pohádku. Hned jak se mi trochu uvolní ruce, chtěl bych se k němu vrátit.
Myslíte tu pohádku, kterou jste už před natáčením Betlémského světla sliboval svému synovi?
Ano, jenže se mu do ní nechce a já na scénáři budu muset ještě hodně zapracovat, aby se mu líbil. Honza mi dokonce sám přiznal, že scénář Betlémského světla napsal proto, abych ho s tou pohádkou přestal otravovat.
Jak kritiku od vlastního syna snášíte?
Člověk si na to zvykne. Když jsme točili Obecnou školu, což byl náš první společný film, byl Honza ještě začátečník, takže mi do scénáře nesáhl ani malíčkem. Bral ho jako posvátný útvar. Jak ale získával filmařské zkušenosti, začínal postupně sílit jeho kritický pohled na věci, které píšu. A taky je třeba si přiznat, že v průběhu času mohly slábnout i moje scenáristické schopnosti. Zatímco já jsem stárnul, Honza zrál.
Někdy naše tvůrčí neshody dospěly tak daleko, že můj scénář odmítl natočit, což se poprvé stalo v případě Vratných lahví. Nejdřív mě to samozřejmě roztrpčilo a naštvalo, ale s odstupem času jsem zjistil, že měl pravdu a že díky jeho kritice nakonec vznikl mnohem lepší film. Teď už z vlastní zkušenosti vím, že se vyplatí, když dáte rozepsanou látku na nějakou dobu k ledu. Díky časovému odstupu se pak na ni dokážete podívat cizíma očima. Vratné lahve takhle odpočívaly rok, a scénář k filmu Po strništi bos jsem dokonce nechal ležet deset let.
Tak snad pohádka na svoje zfilmování příliš dlouho čekat nebude.
No nevím, ta už odpočívá dva roky.
Vraťme se k Betlémskému světlu. Vaší filmovou manželkou tam je Daniela Kolářová, se kterou jste si zahrál už v Na samotě u lesa a Vratných lahvích. V obou případech byla vaše postava mužem, který uvnitř zůstává pořád hravým dítětem, a Daniela Kolářová zase ztvárnila praktickou, racionální ženu, jež svého chotě uzemňuje. Musím přiznat, že mi její role vždycky lezly na nervy a těch vašich mi zase bylo líto.
Popsal jste to přesně. Z vlastní zkušenosti ale musím říct, že partnerky, které dovedou uvažovat prakticky, bývají pro život důležité. V případě umělecké tvorby to tak úplně neplatí. Aspoň moje žena dovede být v odsudku nějakého mého textu velmi nemilosrdná. V životě ale mívá častokrát pravdu. Když si třeba vzpomenu na své zážitky s hledáním chalupy, ze kterých jsme s Láďou Smoljakem čerpali ve filmu Na samotě u lesa, tak mě její ironické poznámky dokázaly z mých romantických úvah pěkně vrátit na zem. Jinak bych se dál nadšeně rozplýval nad tím, že na chalupě nebudeme mít elektřinu.
Já jsem si vždycky říkal, že jste ty postavy lehkovážných mužů a rozumných manželek psal autobiograficky. Cítíte se být i v 85 letech pořád tím hravým dítětem?
Cítím. Věk mi tu hravost sice trochu zkrouhnul, ale stejně pořád nemůžu uvěřit, že jsem tak starý. Myšlením totiž zůstávám nadále klukem, takže mi přijde divné, že kamkoli přijdu, bývám zpravidla ten nejstarší.
Máte nějaký recept, jak si po osmdesátce zachovat mladého ducha?
Žádnou konkrétní radu, jak si chlapecký pohled na svět udržet, nemám. S tím se člověk asi narodí. V mojí profesi je to skoro nutnost. Když se na svět dovedete dívat zvědavýma očima, tak teprve můžete objevit něco, o čem stojí za to psát. Pokud byste ho naopak pozorovali očima, které už všechno viděly a nic je neudiví, tak nejspíš nic nenapíšete.
V Betlémském světle máte scénu, ve které si ještě zaživa zkoušíte rakev. Neběhal vám mráz po zádech, když jste si do ní během natáčení musel lehnout?
Já jsem si tu morbidní scénu naštěstí prožil už před natáčením, a to rovnou dvakrát. Nejdřív ve snu, pak když jsem ji psal jako povídku. Jednou se mi zdálo, že jsme si s manželkou před mou smrtí rozdělili úkoly - ona si vzala na starost smuteční oznámení a já jsem vyrazil do pohřebního ústavu zorganizovat obřad. Vzal jsem si na sebe pohřební rubáš, ruce jsem měl studené, jako bych už byl mrtvý, a auto jsem řídil bosý, což je opravdu divný pocit. Zkoušel jste to někdy?
Nezkoušel. Zatím jsem vždycky řídil aspoň v žabkách.
To vám je úplně jiné, než když máte pod nohama podrážky. Sám jsem si řízení naboso vyzkoušel někde u moře a v tom snu se mi to vrátilo.
Jak si ten sen vykládáte?
Já mívám zásadně úzkostné sny. Buď si v noci ležím na srdci, nebo se mi špatně dýchá a můj odpočívající mozek to hned vyfabuluje do nějakého sledu nezdarů.
Aby toho nebylo málo, vaše noční můra v rakvi skončila i na plakátu, který má lidi přilákat do kina.
Když jsem zjistil, že si Honza tuhle scénu vybral na plakát, varoval jsem ho, že to nemůže projít, protože mám na ní zapálenou cigaretu a bude to působit jako propagace kouření. Honza ale namítl, že tabákovým výrobkům žádnou reklamu neděláme, protože přece sedím v rakvi.
Na Betlémském světle se podílely hned tři generace Svěráků. Úlohy režiséra se už tradičně zhostil váš syn Jan a střihu se zase ujal váš vnuk František. Nakukoval jste jim pod ruce, když film v létě na půdě vaší chalupy dokončovali?
Pravidelně jsem za nimi na tu půdu chodil, ale dlouho jsem je při práci sledovat nevydržel. Filmová postprodukce je totiž docela nuda. Byl jsem zvědavý, jak konkrétní scény budou vypadat, ale když jsem pozoroval, jak je František s Honzou stříhají, přišlo mi to neuvěřitelně zdlouhavé. S každým detailem si tak dlouho hráli, že jsem jim ve střižně usínal.
Slyšel jsem, že když byl František v pubertě, procházel si nějakým rebelským obdobím a váš syn mu tehdy řekl, že přece nesmí dědečkovi dělat ostudu. Co tehdy vyváděl?
Něco podobného, jako když byl v pubertě Honza. Oba si prošli frajerským obdobím, kdy by jen málokdo čekal, že z nich jednou budou takoví pracanti. Když si ale posléze našli svoji parketu, stali se z nich chlapi, na které se můžete bez obav spolehnout. U Honzy to v puberťácké fázi byla kožená bundička a nagelované vlasy, Franta zase nosil dredy.
Dokonce se mnou odmítl spolupracovat, protože se obával, že chci jeho účes zesměšnit. S Jardou Uhlířem jsme totiž napsali o dredech písničku a chtěli jsme, aby si Franta zahrál ve videoklipu. Řekl, ať si najdeme někoho jiného, protože jeho to nezajímá. Zároveň jsem ale zpozorněl, když Franta už na střední škole četl Shakespeara. Říkal jsem si, že když má trpělivost na tohle, tak to určitě nebude žádný flink. Tehdy ještě asi neměl jasný cíl, ale písecká filmová škola z něj evidentně udělala výborného střihače.
Kdy jste si filmařského talentu poprvé všiml u syna Jana?
To bylo v době, kdy jsem si koupil kameru na osmimilimetrový film a najednou jsem zjistil, že Honzu to s tou osmičkou baví víc než mě. Já jsem třeba během pobytu na horách natáčel, jak jedeme na běžkách zasněženým lesem. Honza si ale už ve svých dvanácti letech dokázal vymyslet vlastní filmový scénář. Společně se stejně starým synem Ládi Smoljaka natočil na chalupě grotesku, která se jmenovala Pomsta synů a vyprávěla o tom, jak si synové na střeše vybudovali kulometné hnízdo a pobili odtud všechny své příbuzné.
Dodnes se divím, že byli tehdy členové naší i Smoljakovic rodiny ochotní si v tom zahrát. Na první pohled ten film totiž vypadal hrozně cynicky. Vybavuju si třeba scénu, ve které babička vylezla ze záchodu a skácela se k zemi. Když k nám pak ale přijel na návštěvu Ivan Mládek, tak se u té černé komedie řehtal, až plakal, a říkal mi: "Člověče, z toho kluka jednou bude filmař."
A měl pravdu. Když Janovi bylo pětadvacet, točili jste spolu už Obecnou školu. Tu měl přitom původně režírovat Vít Olmer, který se scénáře nakonec vzdal, takže první spolupráce se synem vznikla šťastnou náhodou.
Ano, Vít Olmer si u mě Obecnou školu objednal, když jsme spolu dotočili film Jako jed. Scénář byl hotový, už jsme hledali lokace a herce, jenže Olmerovi zrovna nabídli Tankový prapor, což byl mnohem větší, nákladnější film, a tak se namísto Obecné školy rozhodl pro něj. Jenomže mi to ani neřekl, všechno jsem se dověděl, až když mi volali z Barrandova. Tam mi taky navrhli, že by Olmera mohl nahradit ten můj kluk, když absolvoval FAMU. Tak jim povídám: "No jo, ale Honza vystudoval dokument. Hraný film neumí."
Ve studiu mě ale přesvědčovali, že by to za zkoušku přece jenom stálo. Tak jsem s nedůvěrou přikývl a myslel jsem si: "Já se tady piplám se scénářem a teď si na něm vyláme zuby začátečník." Jakmile jsem ovšem viděl první denní práce, byl jsem ohromený, protože natočený materiál byl mnohem lepší než moje vzpomínky, podle kterých jsem scénář napsal. Pochopil jsem, že Obecná škola skončila v dobrých rukou, a nakonec z toho byla dokonce nominace na Oscara, ačkoli to byla Honzova celovečerní prvotina.
S Koljou jste pak oscarovou nominaci na nejlepší cizojazyčný film proměnili. Čím je podle vás česká kinematografie pro světové publikum přitažlivá?
Když jsem se na tuhle otázku ptal zahraničních novinářů, shodovali se, že kouzlo českého filmu spočívá v tom, že divák při sledování neví, co je ještě k smíchu a co už je naopak k pláči. Česká komedie zpravidla nebývá úplná řachanda. Vezměte si filmy, které točil Menzel nebo Forman. V komedii Hoří, má panenko máte scénu, ve které se stařeček dívá, jak mu hoří barák, a někdo z přihlížejících ještě říká: "Dejte ho blíž, ať se ohřeje." Tohle balancování na hranici mezi legračním a vážným je na českém humoru zvláštní.
Možná to vychází z české historie, kdy pro nás humor v těžkých obdobích mohl být jedinou obranou.
Je pravda, že naše historie je plná očekávání a zklamání. A humor je jediný důstojný způsob, jak válčit z předem ztracených pozic. Už sice víte, že nevyhrajete, ale tím, že se situaci zasmějete, dáváte najevo, že se ještě nevzdáváte.
S naší národní povahou se neodmyslitelně pojí nejen hořkosladký humor, ale i pocit zneuznání, který jste s vašimi kolegy z divadla vtiskl do postavy geniálního všeuměla Járy Cimrmana. Pro Lidové noviny jste sám kdysi řekl, že Cimrman je obrazem českého mindráku. Nedržíme si tuhle zakomplexovanost i po sametové revoluci, kdy už nám Rakousko, Rusko ani žádná jiná cizí mocnost nevládne?
Ano, náš mindrák bohužel pořád přetrvává. Jen už ho po revoluci nemáme na koho svádět a uvědomujeme si, že my sami se neumíme povznést tam, kam toužíme. Vezměte si, koho jsme si zvolili na Hrad. Náš prezident jenom odráží, jací sami jsme.
A cizí mocností, na kterou všechno svádíme, se teď pro některé Čechy stala Evropská unie.
Odpor k Evropské unii je ale jen důkazem naší hlouposti. Měli bychom se na chodu evropských institucí aktivně podílet, snažit se být pro ostatní státy spolehlivým partnerem, když už nás vzaly mezi sebe. Kdyby nás Havel nedostal do Severoatlantické aliance a Evropské unie, byli bychom na tom teď podobně jako Ukrajina. Mrzí mě, že si to tolik lidí neuvědomuje.
Zdeněk Svěrák (85)
- Známý dramatik, filmový scenárista, herec a textař se narodil na pražském Bohdalci do rodiny vyučeného zámečníka a elektrikáře Františka Svěráka a jeho manželky Růženy. V otcových šlépějích však nešel a po studiu na gymnáziu absolvoval obor český jazyk a literatura na pražské pedagogické fakultě.
- Několik let učil na základních školách v Měcholupech a v Žatci, než v roce 1962 nastoupil do armádní redakce Československého rozhlasu, kde začal s kolegy Jiřím Šebánkem a Karlem Velebným připravovat také mystifikační pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. V něm se v roce 1966 poprvé objevila fiktivní postava univerzálního českého génia Járy Cimrmana.
- Divadlo Járy Cimrmana společně s Jiřím Šebánkem, Miloněm Čepelkou a Ladislavem Smoljakem založil o rok později. V autorském duu se Smoljakem pro něj napsal celkem 15 her, s nimiž soubor sklízí úspěch dodnes, přestože někteří jeho členové již nežijí a museli je nahradit noví.
- Se Smoljakem napsal v 70. a 80. letech scénáře k úspěšným filmovým komediím Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa, Kulový blesk nebo Vrchní, prchni. Sám je podepsaný pod scénářem pohádky Tři veteráni či snímku Vesničko má středisková.
- Na konci 60. let se díky práci v rozhlase seznámil také se skladatelem Jaroslavem Uhlířem a začal psát texty k jeho hudbě. Z osvědčené spolupráce vzešly už zlidovělé písně jako Není nutno, Dělání, Když se zamiluje kůň nebo Chválím tě, Země má. Některé vznikly k filmům, jiné pro dětský televizní pořad Hodina zpěvu.
- Od začátku 90. let jako scenárista spolupracuje se svým synem, režisérem Janem Svěrákem. Snímky Obecná škola a Kolja dvojici vynesly nominaci na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film, kterou ve druhém případě i proměnila. Následovaly filmy Tmavomodrý svět, Vratné lahve nebo Po strništi bos a letos v březnu jde do kin novinka Betlémské světlo.
Zastavme se ještě chvíli u Cimrmana. Přestože jste se s Ladislavem Smoljakem při psaní her vyhýbali satiře, mnoho lidí vaše divadelní představení v dobách totality vnímalo jako nenápadný protest vůči komunistické moci. Počítali jste s tím, nebo vás to překvapilo?
S Láďou jsme při psaní vždycky usilovali hlavně o zábavnost. Jakmile jsme před sebou měli stránku, která nedávala naději, že se v hledišti aspoň někdo zasměje, tak jsme ji předělali. Zároveň jsme ale kolem sebe cítili tu všudypřítomnou nadvládu blbců. Diktatura byla našim nepřítelem, a protože jsme v ní museli žít, dostala se mimoděk i do našich her. Věci, které nám každý den dělaly starosti, jsme nedokázali úplně odložit, ani když jsme se snažili být především zábavní. Většinou jsme zůstávali u jinotajů. Jen v případě hry Lijavec jsme šli v politické rovině trochu dál. Fízlové nás tehdy tak iritovali, že jsme se rozhodli udělat představení vyloženě o nich. To už jsme ale překročili míru, estébáci se v tom poznali a hru nám zakázali.
Často říkáte, že do Divadla Járy Cimrmana dnes chodí samí mladí diváci.
Ano, někteří z nich by klidně mohli být našimi vnoučaty.
Smějí se ve stejných momentech, jako se smálo publikum za totality, nebo ve vašich hrách nacházejí nové významy?
Už v našich představeních tolik nehledají odpor k bolševismu, protože ten po revoluci postupně vymizel. Většině našich vtipů ale naštěstí pořád rozumějí. Občas je pobaví pasáže, které nezáměrně odkazují na aktuální situaci. Třeba když v Poslu z Liptákova zazní věta: "Program budete mít pestrý, první týden karanténa." To se ale nepočítá, protože koronavirus zase jednou pomine.
Některá místa našich her naopak vyvolávala větší ohlas dřív a na současné publikum už tolik nefungují. V Němém Bobši máme například referát, který se týká Jana Nerudy, a za totality u něj lidi brečeli smíchy, protože učitelé Nerudovi v hodinách literatury věnovali daleko větší prostor než dnes. Málokterý divák dneska ví, že Neruda napsal báseň Polka jede. Není tedy divu, že nereaguje smíchem na náš vtip o polské hraběnce, která jede v kočáře. A s narážkami na Bezruče je to zrovna tak.
V rozhovoru pro Deník N jste před dvěma lety zmínil, že do mladé generace vkládáte velké naděje. Co si od ní slibujete?
Ve svém věku spoléhám na to, že kdyby propukla nějaká společenská krize, mladí vzdělaní lidé vyjdou do ulic. Nikdo jiný než studenti ve velkých městech to neudělá a přesvědčili mě o tom už v době sametové revoluce. Já sám jsem si po potlačení demonstrace na Národní třídě říkal, že to je konec a druhý den už v ulicích nikdo protestovat nebude. Když jsem se ale den po 17. listopadu podíval z okna, viděl jsem dav studentů opět pochodovat, jako by se nic nestalo. Proto si myslím, že právě mladí lidé, kteří ještě nejsou svázaní hypotékami, kariérami a rodinami, mohou být našimi blanickými rytíři.
Přiznáváte, že jste si vývoj po sametové revoluci představoval dost naivně. V čem jste se nejvíc mýlil?
Myslel jsem si, že je náš národ inteligentnější. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že se společnost nechá tak snadno obelhat a neprokoukne, když na ni někdo ušije podvod. Momentálně mě třeba zaráží, kolik příznivců má strana Svoboda a přímá demokracie. Deset procent voličů slyší na heslo "konec diktátu z Bruselu", ale co by se stalo, kdyby Česko z Evropské unie skutečně vystoupilo, tyhle lidi už nezajímá.
Budou to dva roky, co si Češi s vámi a s Jaroslavem Uhlířem během první vlny koronaviru prozpěvovali Není nutno. Společnost se tehdy nevídaně semkla, jenže teď už nám zase příliš veselo není. S pandemií sice bojujeme čím dál zdatněji, ale konflikty mezi lidmi naopak znovu zesílily. Doléhá to na vás?
Samozřejmě že ano. Když jsme s Jardou Uhlířem ve vysílání Českého rozhlasu zpívali Není nutno, říkali jsme si, že tím nejdůležitějším, co lidi v dané chvíli potřebují, je neztratit optimismus. Sám jsem tehdy vkládal největší naděje do vědců. Věřil jsem, že není možné, aby na tu čapkovskou bílou nemoc, jak jsem koronaviru říkal, nevymysleli nějakou protilátku. Když se pak objevila vakcína, radoval jsem se jako dítě. Ani trochu jsem ale nepředpokládal, že ne všichni z ní budou mít takovou radost jako já. Očkování tedy už sice máme, jenže zase stojíme před jiným problémem. A tak to v životě chodí pořád. Radost nikdy není úplně čirá.
