Když se výletníci rozhodnou vystoupat k hradu Bezděz, narazí před úpatím strmého kopce na útulnou dřevěnou terasu s nápisem S láskou Karel. Pětačtyřicetiletí manželé Petr a Dana Fajkošovi tam už devátým rokem provozují tavernu, ve které si turisté po výšlapu mohou pochutnat na burgerech a steacích z vyzrálého hovězího masa, grilovaných lososech, chobotnicích či krevetách, nebo sladkých i slaných francouzských palačinkách. Po mastných langoších a bramborácích, které obvykle bývají tím jediným, co je v podhradí středověkých zřícenin k dostání, není v bistru ani památky.
Za horkého červencového dne, krátce po desáté hodině dopoledne, kdy podnik otevírá, sedí na terase zatím jen jeden host. "To je předseda místní buňky komunistické strany. Kdy bude další schůze, soudruhu?" popichuje Petr Fajkoš seniora, který přišel na šálek výběrové kávy. Chvíli se zdá, že svou poznámku myslí vážně. Pak se ale oba muži rozesmějí a mladší z nich vysvětluje, že se ve skutečnosti jedná o majitele nemovitosti, který manželům Fajkošovým prostory pronajímá. Ostřejší vtípky pronášené s kamennou tváří prý často padají i v kuchyni a nezasvěcení návštěvníci pak snadno získají dojem, že se mezi personálem schyluje ke rvačce.
Když ale Petr před obědem rozpálí gril, aby začal prvním zákazníkům plnit jejich přání, je vidět, že oheň hoří jen na plotně, a v týmu taverny naopak převládá letní pohodová nálada. Vedle manželů Fajkošových je jeho stálým členem ještě číšník Jirka. S provozem bistra, kde bývá obzvlášť v prázdninových měsících hodně narváno, jim ovšem pomáhá taky sedm brigádníků. "Tři z nich jsou naši potomci z předchozích vztahů. Ani jeden ale v gastronomii skončit nechce. Na našem příkladu totiž vidí, jaká je to dřina, a neradi by dopadli stejně," směje se Dana, zatímco koutkem oka pozoruje nejmladší dceru, která se Fajkošovým narodila před třemi lety. "Emička to tady jednou bude celé šéfovat," říká s pobaveným úsměvem.
Petr připouští, že některé hosty nepřekvapují jen suchými vtipy, ale i vyššími cenami. "Chceme trochu provokovat, proto jsme do nabídky zařadili třeba steak z hovězí svíčkové japonského plemene Wagyu za sedm stovek. Někomu to na venkovní restauraci, která kdysi byla stánkem s rychlým občerstvením, přijde nadsazené. Na druhou stranu si zakládáme na čerstvých surovinách prvotřídní kvality, které holt něco stojí," zdůrazňuje. K dobrotám na grilu si manželé pečou taky domácí kváskový chleba a housky. "Původně jsme bulky na burgery odebírali od Araba z Brandýsa nad Labem, jenomže po dvou letech zničehonic zavřel, a nám tak nezbylo nic jiného než si pečivo začít dělat sami," doplňuje Dana.
Nevěděli, co se životem, vsadili na palačinky
Petr shodou okolností pekařinu studoval. V diplomové práci na Vysoké škole chemicko-technologické se pražský rodák zabýval změnami vlastností pšeničného zrna vlivem skladování. "Státnice už jsem si ale ani po sedmi letech studia nedodělal. Tehdy jsem se oboru věnovat nechtěl, takže mi titul připadal zbytečný. Na školu jsem se přihlásil jednak proto, že pocházím z chemické rodiny, a taky jsme s rodiči bydleli v Dejvicích, takže jsem to měl hned za barákem. Už na vysoké jsem začal dělat trenéra squashe, tím jsem se živil patnáct let, než mě práce přestala bavit," popisuje lakonicky, jak se mezi dvacítkou a třicítkou protloukal životem.
Jeho partnerka se zase vyučila dámskou krejčovou, což ale zpětně taky vnímá jako neuvážené rozhodnutí. Přestože si i dnes občas ušije nějaké doplňky do domácnosti, říká, že na řemeslo musí mít správnou náladu a živit se tím nikdy nechtěla. Místo toho dlouhé roky provozovala trafiku na pražských Vinohradech.
"Taky jsem ale postupně dospěla do fáze, kdy jsem nevěděla, co se životem, a tehdy jsme se s Petrem potkali. Probírali jsme, v čem bychom mohli začít společně podnikat, a shodli jsme se, že bychom mohli něco vařit. Už jsme se ale nedokázali domluvit, na jaké jídlo vsadíme. Já jsem byla pro palačinky, Petr prosazoval burgery," vrací se Dana do období před deseti lety.
Nejdřív z ekonomických důvodů zvítězily palačinky. "Stačilo si pořídit plotnu, která stála nějakých patnáct tisíc, a mohli jsme začít smažit. Na burgery by byly vstupní náklady o poznání vyšší. Takže jsme vzali plotnu, do staré pneumatiky jsme zapíchli slunečník a vyrazili jsme do Lhoty u Staré Boleslavi prodávat palačinky. Když jsme vydělali prvních deset tisíc, říkali jsme si, že je to byznys jako blázen. Nakonec jsem si díky tomu mohl pořídit gril a začít dělat i ty svoje burgery," pochvaluje si Petr. "Napadlo nás, že bychom mohli objíždět festivaly se stánkem tři krát tři metry, ve kterém budeme prodávat obojí. Všichni nás od toho tehdy odrazovali, tvrdili, že burgery a palačinky nejdou vůbec dohromady," dodává Dana.
Název S láskou Karel vznikl díky lahvi whiskey
První akcí, na kterou se svým malým šapitó ve staré škodovce "dvanáctsettrojce" zamířili, byla na přelomu července a srpna roku 2013 Benátská ve Vesci na Liberecku. "Den před festivalem jsme ještě nevěděli, jakou uděláme cenotvorbu. Ani jeden z nás na podobné akce nechodil, takže jsme netušili, kolik tam co stojí. Tak jsme si otevřeli flašku tullamorky a začali jsme řešit, jak jídlo naceníme. V televizi zrovna dávali Účastníky zájezdu, takže jsme se v duchu řidičů autobusu, kteří se oba jmenují Karel, začali s Petrem dohadovat: 'Tak co, Karle, kolik bys dal za tuhle palačinku?' Výborně jsme se u toho bavili, ceny jsme nějak nastavili a druhý den jsme odjeli na Benátskou," pouští se Dana do vyprávění neuvěřitelné historky.
"Ten Karel v nás ale nějak zůstal, a když potom k našemu stánku přišel první festivalový návštěvník, Petr se ho samozřejmě zeptal: 'Tak co si dáš, Karle?' Načež mu ten chlapík odpověděl: 'Jak víš, že se jmenuju Karel?' Nakonec k nám ten Karel chodil na jídlo třikrát denně celé tři dny a přitáhl s sebou i svoje kámoše. Když potom odjížděli, řekli nám, že to fakt děláme s láskou, a tak vznikl název S láskou Karel," vypráví Dana. Kombinace burgerů a palačinek se mimochodem taky ujala. "Ráno si u nás lidé dávali ke snídani palačinku, odpoledne přišli na burger, a když už byli úplně vykalení, tak si objednávali sladké i slané," usmívá se Petr.
Přesto po první sezoně na festivalech a farmářských trzích došli k závěru, že by jim více vyhovoval kamenný podnik. "Sami víte, jak to na podobných akcích vypadá. Nevaříte v úplně ideálních podmínkách, vstáváte nad ránem, abyste všechno stihli připravit, a pak jste na nohou až do večera, takže se skoro nevyspíte. Navíc se nás lidé v jednom kuse ptali, kde máme nějakou provozovnu, kam by si za námi mohli zajít," přibližuje Petr. Celou zimu hledali vhodné místo, než na jaře další sezony narazili na inzerát nabízející zašlý stánek pod Bezdězem, jehož bývalí nájemníci už byli staršího věku a neměli na prodej rychlého občerstvení nadále energii.
Místní se na Pražáky dívali jako na zvířata v zoo
"Když jsme vystoupili z auta, zjistili jsme, že ta dřevěná bouda vypadá opravdu příšerně. Zvenčí byla celá oblepená reklamními plakáty a vlaječkami, které tam byly třeba deset let, takže byly celé vyšisované, hnusné. Když jsme se podívali dovnitř, vykoukly na nás stěny s šíleným nánosem tuku. Od neustálého fritování byly úplně zažloutlé, předchozí provozovatelé zjevně kuchyni skoro nečistili," vykresluje Petr žalostný stav stánku.
"Pak jsme se ale dozvěděli, že si na Bezděz vyšlápne třeba 50 tisíc lidí za sezonu, což je skoro jako Karlštejn, tak jsme to navzdory Petrově prvotní reakci vzali. Čtrnáct dní jsme to tu vyklízeli a po dvou měsících už jsme rozjeli zkušební provoz. Tehdy tady ještě stála toitoika nebo venkovní sprcha. Teď už máme dokonce třetí sezonu splachovací záchod, to je náš největší pokrok. Kuchyň jsme předělávali snad třikrát, protože jsme každý rok zjistili, že nám na rozmístění něco nevyhovuje a museli jsme ho měnit. Až tři poslední roky jsme se obešli bez přestavby," vyjmenovává Dana útrapy spojené s venkovní restaurací.
Když před osmi lety začali v podhradí Bezdězu prodávat burgery za podobné ceny jako bistra v Praze, považovali je obzvlášť starousedlíci za blázny. "Chodili kolem a koukali na nás jako na zvířátka v zoologické zahradě. Ptali se, proč tady proboha nemáme na jídelním lístku guláš," zmiňuje Dana. "Nebo jsme byli tamhle na louce sbírat kopřivy, a když jsme sousedům vysvětlili, že z nich chceme péct slaný štrůdl, divili se, o co se tu ti Pražáci snaží," vzpomíná Petr.
"Vyjít si na Bezděz a pak tady cestou zpátky nechat čtyři až pět stovek za jídlo bylo pochopitelně pro spoustu návštěvníků nepředstavitelné. Když už se ale odhodlali a něco si u nás dali, tak se většinou vraceli. Chtělo to ovšem čas. Kdybychom hned po otevření přišli s Wagyu flank steakem nebo čerstvým lososem na grilu, tak bychom nejspíš skoro všechno vyhazovali, protože by se to neprodalo. Jakmile ale zákazníci zjistili, co od nás mohou čekat, mohli jsme si dovolit původní nabídku rozšířit. Podnikat v turisticky vyhledávané lokalitě je každopádně velká výhoda. Člověk by musel být úplný pitomec, aby se tu dostal do minusu," přiznává Petr.
Temnou historii zapudili pastelovými barvami
Na Bezděz manželé Fajkošovi několik let dojížděli z Prahy a během pracovního týdne přespávali ve skromném přístěnku poblíž taverny. Nastálo se do podhradí přistěhovali až v roce 2020, kdy se jim podařilo získat nemovitost s ještě bizarnější historií, než měl někdejší stánek. "V devadesátkách to byl bordel, jezdila do něj klientela z východního Německa a na interiéru to bylo znát. Nechyběly tam černé koženkové postele, šedé zátěžové koberce ani sprchové kouty s plechovými vaničkami a igelitovými závěsy," líčí Dana. O to víc překvapí, že se partnerům z nehostinných prostorů povedlo udělat nejen vlastní domácnost, ale i malý rodinný penzion.
"Bude to znít hloupě, ale pomohl nám covid. Jak bylo všechno zavřené a nemohli jsme ani nikam odjet, měli jsme půl roku na to, abychom penzion zrekonstruovali," vyzdvihuje Petr. Divoká porevoluční doba už dnes na ubytovacím zařízení není ani trochu znát. Všechny místnosti jsou nyní vymalované pastelovými barvami a podobné odstíny má i veškerá výzdoba, takže na hosty okamžitě dýchne domácká atmosféra, kterou mohou znát z podobných penzionů v Rakousku. Každý ze tří pokojů je dvojlůžkový a zájemci si k noclehu mohou objednat také snídani, která se podává ve společné kuchyni.
"V době pandemie jsem zrovna čekala Emu, takže se na výběru barviček projevily těhotenské hormony - jeden pokoj je modrý, druhý růžový a třetí zelený," připouští Dana. "Pořád je to bordel, jenom trošku jiný," glosuje Petr. Oba se shodují, že se v podnikání na některých věcech ani po letech neshodnou. Při vzpomínce na svůj dávný spor o burgerech a palačinkách si ovšem uvědomují, že rozdílné názory mohou nakonec hrát v jejich prospěch.
