reklama
 
 

Komunistům utekl Vlakem svobody. V Aši projeli železnou oponou a stali se legendami

11. 11. 2018 17:43
Pozoruhodný příběh Vlaku svobody, jemuž se na trati z Chebu do Aše podařilo v září 1951 projet železnou oponou do Německa, je celkem známý. Méně známý již je osud jednoho z pasažérů, skauta a odbojáře Karla Rumla. Jeho protikomunistickou skupinu zatýkali a on se pouhý den před odjezdem dnes legendárního vlaku dozvěděl, že by jím mohl uniknout. Příběh je čtvrtým dílem seriálu Čeští skauti v USA (1918-2018).

"Vlak Svobody byl událostí, která tehdy, na podzim roku 1951, mediálně oběhla svět. Ten se zřídka zajímal o tu zemičku v srdci Evropy, z níž vyjel, šedivé komunistické Československo, trapný satelit velmocenského Sovětského svazu, zemi se západním světem sousedící, třikrát dokola obehnanou ostnatým drátem, posetou minovými poli, hlídanou ve dne v noci ostrými střelci a ostrozubými vlčáky. Neprůchodná, neprůjezdná, smrtonosná. A přece se podařilo - doslova a do písmene - ji prorazit. Vlakem svobody," napsal o tomto masovém útěku i únosu přes hranice Pavel Tigrid v roce 2000.

Vlak Československých státních drah mířil 11. září 1951 tak jako obvykle nejprve jako rychlík z Prahy do Chebu, poté jako lokálka z Chebu do Aše. V posledním úseku s ním jeli lidé z práce, studenti z chebského gymnázia či pacienti z Františkových Lázní. A také pár lidí, kteří věděli, že to není úplně obyčejný vlak. Mezi nimi i 23letý Karel Ruml, odbojář vyhozený komunisty ze studií, vodní skaut z Nymburka. A právě o něm je tento příběh.

Malý skaut, jenž bojoval proti Němcům

Když byl skauting za 2. světové války zakázaný, Karlovi rodiče dali členům klubu k dispozici místnost ve své vile na nymburském Zálabí pro tajné schůzky. Klubovna dostala název Tortuga - podle ostrůvku v Karibské oblasti, který se v 17. století stal střediskem uprchlíků před Španěly.

Odtud celá posádka skautské plachetnice Vorvaň prováděla spojovací, zpravodajskou a strážní službu pro místní odboj. Pozorovala Němce z věže kostela a podávala hlášení. Krátce před koncem války například odstranila dynamit, který instalovali němečtí vojáci, aby vyhodil most do povětří.

"Bylo to od nás bláhové. Byli jsme kluci a nevěděli jsme absolutně nic o zneškodňování výbušnin. Pouze jsme měli kleštičky na přecvaknutí drátu. No ale kupodivu jsme nevybuchli, dynamit zneškodnili a most přežil válku," vzpomínal v roce 2010 pro archivy Národního českého a slovenského muzea v americké Iowě Karel Ruml.

Roku 1944 byl ilegálně založen II. přístav vodních skautů Modrá flotila Nymburk. Tortuga zažila čtyři roky skautingu. Vše ukončil Vítězný únor 1948, kdy byla oficiální skautská činnost zakázaná a na rodinnou vilu Rumlových si dělal zálusk nastupující komunistický režim. Tehdy, v březnu 1948, si začal psát svůj deník.

"Necelé tři roky po německé okupaci jsme pravděpodobně na začátku nové diktatury, tím tragičtější, že našimi novými žalářníky budou Češi," poznamenal si.

Protikomunistickým odbojářem. Trest smrti byl blízko

V roce 1949  ho během kádrových prověrek vyloučili ze studií na Právnické fakultě v Praze kvůli buržoaznímu původu - tatínek i dědeček byli úspěšní nymburští advokáti a to se tehdy neodpouštělo. "Stejně jsem si moc nedovedl představit funkci právníka ve všeobecném bezpráví," napsal si do deníku.

Odjel pracovat za příbuznými do přádelny ve Frýdku-Místku, kde vykonával práci úkoláře a vzápětí se zapojil do protikomunistického odboje. Po tajném výcviku v sebeobraně a střelbě ze zbraně se stal kurýrem zpráv došlých z Polska. Ze zříceniny na hranicích převážel v duté tužce mikrofilm do lavičky na Petříně. V případě prozrazení skupiny mu hrozil trest smrti. 

Pak se kolem něj začala stahovat smyčka. Nejprve před jeho očima zatkli jeho kamaráda ze skautského oddílu Vlastu Krejčího a celou jeho skupinu, která se snažila zbudovat demokratickou politickou stranu. Zatkli i Karla, protože byl v osudnou chvíli s ním. Po krutých výsleších zjistili, že s touto skupinou nemá nic společného, a propustili ho. Vlastu a ostatní odsoudili na doživotí. Karel sice vyvázl, ale zjistil, že je sledován.

V červnu 1951 mu navíc přišla pohlednice se vzkazem od vedoucího jeho odbojové buňky "Vzpomínám na společné dny. P." Tato zpráva dle dřívější dohody znamenala, že jejich kurýrní síť byla prozrazena a zatýká se. A že má utéct.

Začal horečně zjišťovat, jak by se dala překročit státní hranice. Jenže v tuto dobu již tam vznikala stále nepropustnější železná opona. Jeho vyhlídky vypadaly beznadějně. Bez pistole nevycházel, byl rozhodnutý, že živého ho nedostanou.

Můžete utéct vlakem. Zítra

Pomoc mu nabídla jeho životní láska Lada. Zavedla ho ke svému strýci Františku Šilhartovi, jenž spolu se strojvedoucím Karlem Konvalinkou, výpravčím Karlem Truxou a chebským lékařem Jaroslavem Švecem plánoval projet železnou oponu vlakem do Aše.

Třetí Karel se jim hodil - byl odbojář, vlastnil zbraň a uměl s ní zacházet. A jim scházel ozbrojený muž, jenž by hlídal třetí ruční brzdu v posledním vagonu. Plácli si. Rumla však zmrazila Šilhartova poslední věta: "Ten vlak vyjíždí již zítra."

Nastal snad jeho nejtěžší večer v životě. Při večeři naposled pozoroval tatínka, maminku, sestru a jejich obličeje si narychlo vrýval do paměti. Navíc věděl, že maminka trpí rakovinou v pokročilém stádiu. Svěřil se jí, že zítra uteče za hranice a že to bude velké a o akci se dozví z rádia Svobodná Evropa. Slíbil jí také, že neprozradí své jméno a bude rodinu krýt, aby po ní nešli komunisti. Sbalili spolu malý kufřík a oba věděli, že se vidí naposledy v životě. Vymysleli také plán, co má udělat maminka, pakliže se dozví, že akce zdárně proběhla.

Těžce se loučil i s Ladou, přál si ji vzít s sebou, ale bál se ji zatáhnout do dobrodružství, v jehož zdar stále moc nevěřil. Do osudného vlaku nastoupil coby do rychlíku již v deset hodin dopoledne v Praze a koupil si lístek jen do Chebu. Sedl si do třetího vagonu. Ten se pak v Chebu, kdy rychlík redukovali na lokálku do Aše, stal posledním vozem. Zde, s pistolí při ruce, hlídal, aby nikdo v okamžiku útěku netočil velkým kolem ruční brzdy.

Jelikož celá akce byla v rukou zkušených železničářů, mysleli opravdu na všechno. Strojvůdce Konvalinka a výpravčí Truxa zastavili v Házlově, poslední zastávce před Aší, a předstírali, že řeší technickou závadu na brzdách vagonů.

Místo toho však odpojili potrubí ke vzduchovým brzdám a kladivy oťukávali brzdové špalíky, aby se nezasekly do kol. Teď už vozy nebrzdily, jen lokomotiva a ruční brzdy. Truxa si vzal na starosti zpacifikování topiče, doktor Švec v Aši zkontroloval, že je výhybka přehozena správným směrem - tedy do Německa - a uháněl automobilem s celou rodinou za ostatními do Házlova.

Vše bylo připraveno, vlak se dal do pohybu a před Aší místo zpomalování strojvůdce Konvalinka naopak přidal a zastávkou prosvištěl v plné rychlosti. Zastavil pár set metrů za hranicí. Trať neznal a bál se dále riskovat s nebrzdícími vagony. Kdyby koleje vedly z kopce, lokomotivou by rozjetý kolos zřejmě neubrzdil.

Esenbáci se dali na útěk, báli se imperialistů

Nastala nejslabší fáze plánu - ve vlaku vždy cestovali příslušníci Sboru národní bezpečnosti a také tajní policisté. Jen těch uniformovaných bylo dvanáct, únosců jen pět. Ve vlaku vypukla panika, esenbáci se nasupeně hrnuli ke kolům ručních brzd. Jenže když Karel Ruml a spol. vytáhli zbraně, bylo rázem po odvaze. "Tělnatý policajt, který se sápal po mé záchranné brzdě, zůstal bezradně stát, mou pistoli zabořenou do břicha, jen na mě nenávistně civěl. Z pusy mu smrdělo pivem, buřty a cibulí. A tak jsem se dostal za hranice," popisoval pak v Americe Ruml.

Všichni komunističtí strážci zákona vyskočili z vlaku a v hrůze utíkali zpět do Československa. "Tito hrdinové jistě věděli, že jsme za hranicemi, a zřejmě věřili, dle každodenní komunistické propagandy, že jim bude na Západě ublíženo," dodává.

Asi po půl hodině dojel na místo džíp s německými a americkými vojáky, kteří neskrývali překvapení. Ruml, jenž se kvůli své odbojové činnosti učil intenzivně anglicky, jim vše vysvětlil. Informovali pak ostatní cestující, kterých bylo zhruba 110, co se stalo a že se nemusí bát. Kdo nebude chtít zůstat za hranicemi, může se vrátit.

Více jak třicítka z nich se rozhodla, že se do vlasti nevrátí - mezi nimi studenti chebského gymnázia, kteří se vraceli za rodiči do Aše, celé rodiny, nebo také obyčejní lidé jedoucí z práce, pro které to měl být další všední den v komunistickém Československu.

Německý výpravčí povolil vlaku opatrně dojet do nejbližší zastávky - Selbu. Když zde Karel seděl a pozoroval nadšené rodiny Konvalinkových, Truxových či Švecových, bylo mu smutno, že on všechny své blízké nechal za zadrátovanou hranicí.

Německo se pak ve Straubingu, kde sídlil hlavní stan americké zpravodajské služby, postaralo o všech 110 lidí, dokud se nevyřešil přesun těch, kteří chtěli zpět do Československa.

Komunisté v ČSSR zuřili

Konaly se velkolepé tiskové konference, spoj do Aše média přejmenovala na Vlak svobody a jeho příběh obletěl svět. Karel dodržel svůj slib mamince a vymínil si, že jeho jméno nebude zveřejněno, ani ho média nebudou fotit či filmovat.

Maminka pak dodržela druhou část plánu a šla ho sama na policii nahlásit jako nezvěstného s tím, že už dlouho trpěl depresemi a zřejmě spáchal sebevraždu.

Rumlovi tak zůstali uchráněni od masového zatýkání, které vzápětí rozjeli naštvaní komunističtí pohlaváři - vždyť přes přísně střeženou železnou oponu se jim právě dostalo 110 lidí. Následovaly desítky doživotních rozsudků pro často nic netušící příbuzné uprchlíků. Organizátor akce, Karel Šilhart, dostal nejprve trest smrti, pak mu ho pozměnili na doživotí, nakonec se dostal ven na všeobecnou amnestii v roce 1960.

"Moje máma to zvládla naprosto skvěle. Policisté jí uvěřili a nikdo si mě s Vlakem svobody nespojoval," líčil později Karel Ruml. Jeho statečná maminka zemřela o tři roky později.

On mezitím pobýval v německých utečeneckých táborech v dosti žalostných podmínkách, navíc se staral o nezletilé gymnazisty, kteří se rozhodli nevrátit. Naštěstí jejich přesun za oceán úředníci urychlili, protože měli strach o jejich bezpečnost. Českoslovenští komunisté totiž zuřili a snažili se celou pro ně ostudnou akci ještě nějak zvrátit.

Hlavní strůjce útěku si vzali Američané k sobě do vlasti, většina dalších lidí, včetně Karla, se nakonec dostala do Kanady - na malé a velmi přetížené norské lodi, kterou navíc v půlce plavby postihla silná bouře. Lehce poničená přistála koncem října v Halifaxu.

Ze sklepa do manažerského křesla

Skaut z malého městečka Nymburk se ocitl v obřím Torontu a třídil zde staré dokumenty v zatuchlém sklepě. Po zaplacení nájmu mu zbývaly dva dolary na týden. Brzy se však postavil na vlastní nohy. Dokončil studia práv a začal pracovat v pojišťovnictví.  

V roce 1955 se coby pacient na zubařském křesle seznámil se sestřičkou - budoucí manželkou Jeanine. V Torontu setrval až do roku 1961, pak se přestěhoval do Kalifornie. Práce ho v roce 1978 odvála do Ohia. V pojišťovnictví se stal mezinárodně uznávaným odborníkem, v 80. letech založil i významnou pojišťovnu v Chicagu (ve státě Illinois). Pak se vrátil zpět do Ohia, kde žije se svou manželkou dodnes.

"Zasedal v důležitých komisích včetně poradních sborů pro americkou vládu a byl vyhledávaným odborníkem. Užíval si své pracovní výjezdy do Evropy, hlavně to miloval v Monte Carlu," líčí jeho syn Douglas Ruml. "Nedávno jsme oslavili jeho devadesáté narozeniny. Už vám není schopen odpovědět na vaše otázky, ale svůj život zaznamenal v knize Z deníku Vlaku svobody i na nahrávkách pro Národní muzeum," psal Douglas v emailu z listopadu 2018 výzkumníkům ze Skautského institutu.

V Kanadě i v Kalifornii se brzy zařadil do zdejšího skautského hnutí, ale postupně se propracoval na tak vysoké manažerské pozice, že už neměl na tuto činnost čas.  Podle jeho syna však skauting prostupuje celým jeho životem a i díky němu to dotáhl tak daleko.

"Vždy miloval pohyb venku, ještě donedávna to byl vášnivý výletník. Až do pozdního věku se věnoval horolezectví, cyklistice, lyžování a občas i námořnictví.  Žil velmi zdravě a jako správný skaut se v životě i v práci choval vždy čestně a morálně. A vždy se snažil být dobrým občanem a milovat národ, v němž žil."

V roce 1993 Karel a jeho sestra Eva vybojovali v restituci zpět rodinnou vilu v Nymburku a i s velkou zahradou ji věnovali nymburským skautům. Když po desítkách let znovu překročili její práh, naskytl s jim žalostný pohled - z luxusní vily nymburského advokáta se stal vybydlený dům. Komunistický režim zde totiž nechával bydlet hlavně sociálně slabé lidi, zbytek zkázy dokonali bezdomovci.

Dnes se zde nachází skautské středisko Tortuga, upomínající na původní název. V přízemí je několik kluboven, v podkroví místo pro přespání až 40 osob, na zahradě hřiště, ohniště a vodácké vybavení.

V roce 1998 se sestrou Evou inicioval a finančně podpořil vydání knihy o starém Nymburce. Oběma sourozencům bylo v roce 2002 uděleno zastupitelstvem města čestné občanství. A v červnu 2013 jim na rodné vile odhalili pamětní desku.

Ve svém posledním velkém rozhovoru v roce 2010 právě pro Národní muzeum Čechů a Slováků v Iowě Karel Ruml vzpomíná i na několik svých návštěv Prahy a vysvětluje, proč sepsal knihu o Vlaku svobody.  "Víte, hlavním důvodem bylo, že při svých výletech do Prahy jsem zjistil, jak zdejší mládež toho moc neví o začátku komunistické éry. A jak mnozí cyničtí lidé berou na lehkou váhu všechny ty hrůzy - vězení, koncentrační tábory. Nechtěl jsem, aby se na to zapomnělo."

Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného velvyslanectvím USA v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.

Video: Komunistům odpustit nemůžu. Zlikvidovali maminku. A nikdo nebyl potrestán, říká Mašínová

Doufala jsem, že dojde ke spravedlnosti, ale k té nedošlo, zločinný komunistický řád nebyl postaven mimo zákon, říká Zdena Mašínová. | Video: Martin Veselovský |  32:07

autor: Zuzana Hronová | 11. 11. 2018 17:43

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama