reklama
 
 

Prostříhal se na svobodu z komunistického lágru. Jednorožce chytili ještě dvakrát

Aktualizováno 3. 11. 2018 11:10
Skaut a politický vězeň Luboš Jednorožec měl krušný a dobrodružný život. Dostal deset let v jáchymovském lágru, protože neudal svou známou, která chtěla emigrovat. Podařilo se mu uprchnout a snažil se dostat na Západ za hranice. Chytili ho ještě dvakrát, celkem si měl odsedět 26 let. Článek je druhým dílem seriálu Aktuálně.cz, Skautského institutu a U.S. Embassy o českých skautech v USA.

"Byl nevinný, přesto ho zbavili svobody a uvěznili. Proto se rozhodl utéct. A tehdy začal hon na Jednorožce, který sám uhání divokou krajinou, zdolává rozličné nástrahy osudu i léčky svého nepřítele. (…) Ale statečný Jednorožec běží dál!"

Tak zní stručný popis hry Hon na Jednorožce, který pro děti od deseti let uvádí pražské Divadlo Minor. Na představení pak může navazovat povídání s dětmi o svobodě, nespravedlnosti či strachu. Tato slova charakterizují komunistický režim. Ta první dvě i příběh Luboše Jednorožce, to třetí rozhodně ne. Protože utíkat z nejdrsnějších a nejstřeženějších komunistických lágrů chce pořádný kus odvahy.

Luboš Jednorožec se narodil v roce 1925 do rodiny nadšených Sokolů, cvičitelky a župního náčelníka. Když mu bylo 13 let, provedl svou první revoltu proti autoritě - vystoupil ze Sokola a stal se raději skautem.

"V Sokole jsem se cítil jako 'drž hubu a zákryt za vedoucím a poslouchej'. Kdežto ve skautingu jsem se cítil, že můžu do všeho mluvit a docela vyslyšeli můj názor a respektovali ho," vysvětluje ve svých vzpomínkách, které sepsal v roce 2006 v americkém exilu. 

Zatímco Sokol ho měl stále za malého chlapečka, skaut postavil své členy před státotvorný úkol - pomoci republice proti Hitlerovu Německu. A skauting ho také naučil, jak přežít v přírodě a vystačit si i s málem, což mu pak při jeho útěcích z komunistických kriminálů pomohlo zachránit si život.

Poprvé byl zatčen v březnu 1950. V podstatě jen za to, že věděl o úmyslu rodinné známé, Růženy Švestkové, utéct za hranice a neoznámil to. A také jí pomohl s kufry na nádraží. Za tento "prohřešek" dostal deset let natvrdo v jáchymovských uranových dolech.

"To byl můj zločin proti vlasti. Pochopitelně jsem se s tím nemohl smířit a hledal jsem cestu, jak si sám pomoci. Hledat jsem svoji vlastní spravedlnost," vzpomíná.

Od prvních dnů myslel na útěk. V Jáchymově k tomu nedostal příležitost, ta se ale naskytla o 35 kilometrů dále, v nových dolech v Horním Slavkově, kam byl převelen a kde využil dosud provizorní situace nově zbudovaného lágru. Cestou na večerní směnu se vyzbrojil kleštičkami na plech, čokoládou, chlebem a na stehna pod kalhoty si přivázal tenisky, aby se mu pak lépe utíkalo. 

Vydal se vstříc ostnatým drátům, ačkoliv viděl už mnoho postřílených vězňů s podobným nápadem. On byl ale skaut a uměl se plížit a hledat skrýše i tam, kde v podstatě nejsou. Hnal ho také adrenalin a pocit nespravedlnosti. A také měl obrovskou dávku štěstí. Několikrát totiž těsně kolem něj prošel některý z hlídačů.

"Celý zbytek svého života přemýšlím o tom, co se zde stalo, že to nemůže být jen náhoda, která mě zachránila, ale určitě něco většího, co mi v tomto okamžiku pomohlo. (…) Na naší šachtě byl klid, žádné vzrušení a vrátný stále ještě počítá hvězdičky, které mě teď povedou na západ, na hranice a na svobodu. Tak jsem si to myslel!"

Prostříhat postupně dvě řady plotů z tvrdé oceli v odstřelovacím pásmu malými kleštičkami na plech se zdálo skoro nemožné. Zranil si o ně obě ruce, ale nakonec dráty povolily. Prý zřejmě vypětím lidské vůle a vědomím, že na tom závisí jeho život.

Jeho cílem bylo dojít 25 kilometrů pěšky do Mariánských Lázní a odtud utéct na Západ. Přes den spal, v noci pochodoval. První část se mu podařila, o druhé si myslel, že také. Začal totiž potkávat vyvrácené německé cedule a stavení s německy mluvícími obyvateli.

Přestal si dávat pozor, a když se podle zvuku blížilo vozidlo, přemýšlel, že by si ho stopnul. Jaké však bylo jeho zděšení, když zjistil, že to je autobus ČSAD. Byl stále ještě v Československu. Dostal se na samotné hranice, ale brzy zjistil, jak dobře jsou hlídané ze strážních věží, obzvláště po nocích. Ještě několikrát se pokusil proniknout do Německa, ale nakonec to vzdal a rozhodl se, že půjde pěšky do Prahy - 180 kilometrů, potmě a k jídlu jen ovoce ze stromů. I na to ho dokázaly připravit skautské puťáky.

Za Plzní ho v noci málem dopadli esenbáci, ale z přestřelky se štěstím vyvázl. U Dobříše se stavil za svým bratrancem, aby se převlékl z muklovského oblečení. Nakonec se na samotě u příbuzných rozhodl prozatím zůstat. Jezdili za ním kamarádi i jeho dívka Olina.

Vypadal už jako normální občan, ale nemohl se legitimovat. Vydal se proto originální cestou do Prahy. Bylo na ní zkrátka poznat, že mu s ní pomohli jeho skautští kamarádi - pěšky do Štěchovic a odtud na kanoi po řece do Prahy. Nechal se vyfotit, vyměnil fotku v ukradeném občanském průkazu a orazítkoval si ji protektorátní mincí. Stal se takřka právoplatným občanem.

Skauti mu zařídili bydlení na chalupě nad Malou Úpou v Krkonoších, otec mu dodával na dálku peníze, Olinka za ním jezdila, dělila se s ním o potravinové lístky a zařizovala vše potřebné. Brala si ho také k sobě do Prahy nebo k mamince do domku v Hrusicích. Zde také zakopali kompromitující materiály.

Žilo se mu slušně, ale do akce na jeho ukrývání bylo již zapojeno příliš mnoho lidí a ty by mohl mít všechny na svědomí, kdyby se na to přišlo. Věděl, že se musí dostat na Západ. Otec mu sehnal kontakt na převaděče, jenže šlo o nastrčeného agenta. Když s Olinkou přijeli na "tajný" sraz do Železné Rudy a pokračovali na hranice, vojáci tam už na ně čekali. Jeho svoboda trvala přesně devět měsíců.

"Spadli jsme do toho společně s otcem. Já byl souzen za vlastizradu a špionáž a dostal jsem navíc šestnáct let, později byla souzena Olinka s otcem. Olinka odešla s pěti lety za přechod hranic a špionáž, otec odešel s deseti roky za velezradu," popisuje Luboš Jednorožec. On sám dostal ke svým původním desíti letům vězení, které si ještě neodpykal, dalších šestnáct.

Díky statečnosti zamilovaného páru vyšetřovatelé nepřišli při výsleších na žádná jména lidí, kteří jim tak statečně pomáhali.

"Teď si teprve uvědomuji s odstupem času, jakému tlaku musela být vystavena Olinka při vyšetřování, že vydržela a nic neprozradila. Neznámá hrdinka!" poznamenal si později ve svých pamětech.

Bylo jaro 1952, Luboš si začal odpykávat drsný žalář na samotce v Leopoldově. Na svobodu se měl podívat až v roce 1978. Tedy pokud by se jí dožil, bachaři totiž svými nelidskými způsoby dělali vše proto, aby tomu tak nebylo. Vystavovali vězně mrazu, hladu a extrémní fyzické námaze.

Když si Olinka odseděla trest, navštívila ho v roce 1959 v Leopoldově. Řekl jí, ať na něj nečeká dalších dvacet let. Jeho životní láska se vdala. Jenže přišel rok 1960 a s ním všeobecná amnestie a on byl po osmi letech volný. Ani tehdy se ještě rodina nemohla společně setkat. Jak vzpomíná v projektu Paměti národa Neznámí hrdinové, otce ještě nepustili z kriminálu a maminku zavřeli za údajné rozkrádání socialistického majetku. S dcerou její nejlepší kamarádky z vězení se pak Luboš oženil a měli spolu dvojčata. V roce 1965 se všichni pokusili přes Rumunsko a Jugoslávii uprchnout na Západ. Kousek od jugoslávsko-rakouské hranice, s maličkými dětmi v náručích, je zatkla policie.

Po vyhoštění z Jugoslávie a soudu v Praze mířil  pan Jednorožec opět do Leopoldova, tentokrát na dva půl roku. Vzhledem k uvolňujícím se společenským poměrům v druhé polovině 60. let se s politickými vězni zacházelo již mnohem lépe - pracovali ve správě věznice a pomáhali s úklidem kanceláří. Žádné drsné korekce a samotky.

Definitivně ho propustili roku 1967. Tedy definitivně, v Československu už nevěřil nikomu a ničemu, při první příležitosti se chtěl dostat za hranice. Čekal ho pokus číslo čtyři, situace se zdála nadějná - psalo se jaro 1968, svoboda byla v plném rozpuku (posledních pár měsíců, ale to nikdo netušil) a bratra Ivana měl ve Vídni.

Na falešnou zprávu, že zde zemřel, dostala rodina povolení k odjezdu. Ve Vídni již na ně čekal "zemřelý" bratr a poté odletěli do Los Angeles. Statečný Jednorožec si mohl po dlouhých osmnácti letech oddechnout - tady ho už komunisti nedostanou.

První roky v Americe věnoval rekonvalescenci. Dlouhá léta v kriminále a na útěku se podepsala na těle i na duši, oboje potřebovalo klid. Dlouho však nezahálel a v roce 1971 vybudoval skautský oddíl pro děti československých emigrantů. Do organizace Boy Scouts of America přihlásil skauty jako "Troop 1303" a vlčata jako "Pack 1303", pomáhal založit také 416. dívčí oddíl. Hochy vedl 20 let a zažil s nimi na nekonečných amerických pláních, v horách či na Aljašce dobrodružství, o nichž jako mladý snil při četbě rodokapsů.

Učil děti česky, ale také stanovat ve volné přírodě, lyžovat, sjíždět řeky. V létě organizoval letní tábory. Tuhle část života měl statečný Jednorožec tak nějak za odměnu - skautování v pohoří Sierra Nevada, v Magic Mountain, vánoční besídky v Hollywoodu, zimní koupání v teplých pramenech Desert Hot Springs, zimní tábor v pohoří San Bernardino Mountains, toulání v Hidden Valley či indiánskými rezervacemi a učení indiánským dovednostem, pořádání polních mší, výcvik lukostřelbě… Lubošovy nápady se zdály nevyčerpatelné.

V roce 1980 si pořídil velký přívěs, který sloužil jako polní kuchyně (kde vládla paní Jednorožcová) a zároveň tahač pro vybavení i lodě. Od té doby již byly tábory výhradně putovní. "Puťáky" známe i z českého prostředí, ale tentokrát to nebylo z Prahy do Štěchovic či na Stvořidla. Ale z Los Angeles na Aljašku a zpět, celkem 13 600 kilometrů s šestnáctičlenným oddílem.

"Automobilový přívěs (trailer), který jsme si pořídili, udělal z oddílu velmi pohyblivou jednotku, již nezávislou na dobrém tábořišti. Kdekoliv jsme zastavili, třeba při čekání na trajekt nebo třeba jen na parkovišti ve městě, mohli jsme si uvařit. Ke sbalení kompletního tábora a připojení naloženého přívěsu k automobilu stačila necelá hodina," líčí Luboš Jednorožec. "Tato pohyblivost otevřela nové možnosti, k táboření stačilo nalézt místo vhodné k přespání. Nestavěl se stabilní tábor, spalo se většinou pod širákem, tři vlajky stejného rozměru (československá, americká a oddílová) se vyvěšovaly na vhodnou větev nejbližšího stromu."

Každý rok také mohli vyrážet na letní tábor někam jinam. Postupně projeli Britskou Kolumbii, Kalifornii, Oregon. Nezapomínal ale ani na vlčata, která se ještě nemohla účastnit namáhavých puťáků, a pořádal pro ně stálé tábory na Kern River, asi tři hodiny od Los Angeles. Jak Luboš Jednorožec vzpomínal, krásné travnaté tábořiště nad městem Bakersfield mu připomínalo český domov, protože tam prý rostly i kopřivy jako u nás.

S malými skauty postupně přecházel z češtiny do angličtiny, jenže v roce 1987 přišla nová vlna československých emigrantů, a tak se znovu všichni vrátili k češtině. Vánočním lyžováním v kalifornském zimním středisku Mammoth View Villas v prosinci 1989 oddíl ukončil svou činnost. Československo již bylo svobodné, mnohé rodiny se vracely zpět do vlasti. V únoru pořádali Jednorožcovi doma velký charitativní oběd a vybírali peníze na obnovující se skautské hnutí ve své domovině.

Luboš Jednorožec se několikrát podíval do Česka, naposledy v roce 2009. S lidmi ze společnosti Post Bellum, zpracovávajícími a nahrávajícími osudy poválečných hrdinů, dokonce vykopal staré motáky z vězení na zahradě v Hrusicích, kam jezdil s Olinkou za její maminkou.

V USA pak při autonehodě přišel o nohu a další výlety do rodné vlasti již nebyly možné. V roce 2011 mu byla udělena Cena Paměti národa. Zemřel v listopadu 2016 v úctyhodném věku 91 let.

"Na závěr bych rád ještě poděkoval všem, kteří mi jakýmkoli způsobem pomohli, naprosto samozřejmě, nezištně a velice obětavě. To jsou ti hrdinové, kteří se snažili umožnit mi prožít bezpečně tuto dobu, kdy naše republika byla unesena komunisty," končí Luboš Jednorožec v listopadu 2006 své paměti a dodává:

"Masarykovské ideály našeho svobodného státu nám pomáhaly přenést se přes tuto těžkou dobu, která zanechala hluboké jizvy na našem národě, a
nás, kteří museli odejít do zahraničí, už nechtěla přijmout zpátky. I o to jsme
nakonec museli bojovat."

Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeném velvyslanectvím USA v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.

Video: Luboš Jednorožec dokázal uprchnout z lágru, pak mu estébáci připravili past

Luboš Jednorožec se třikrát pokusil o útěk za hranice a třikrát ho zadrželi. V lágrech strávil víc než 10 let. Zemřel v 6. listopadu ve věku 91 let. | Video: Post Bellum |  06:09

autor: Zuzana Hronová | 28. 10. 2018 11:10

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama