Byl to člověk, kterého byste chtěli za souseda. Úspěšný letecký inženýr, vzdělaný intelektuál a milující otec. Jenže v červnu 1979 Vladimír Tekverk odložil masku spořádaného občana a změnil Letňany v dějiště noci hrůzy. Pro legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče se právě tento muž stal osudovým – byl to první „inteligentní vrah“, který ho naučil, že zlo může mít velmi civilizovanou tvář.
IQ 140 a vražda šestnáctileté dívky
Příběh, který desetiletí ležel pohřbený v archivech normalizační kriminalistiky, se téměř po padesáti letech opět dere na světlo. V lednu 2026 uvedla streamovací platforma Oneplay seriál Metoda Markovič: Straka a s ním i postavu inženýra Jaromíra Stahlwerka, již ztvárnil Vojtěch Kotek. Za fiktivním jménem se však skrývá skutečný muž – Vladimír Tekverk. Letecký inženýr s mimořádným IQ 140. A vrah.
V červnu 1979 Tekverk zavraždil šestnáctiletou dívku. Bezprostředně po činu se doma přiznal manželce – a ještě téže noci zamířil na místo činu, aby se udal policistům. U výslechu ho přijal legendární kriminalista Jiří Markovič. Právě tím začala kapitola, která nemá v československé kriminalistice obdoby.
IQ 140 a vražda šestnáctileté dívky
Příběh, který desetiletí ležel pohřbený v archivech normalizační kriminalistiky, se téměř po padesáti letech opět dere na světlo. V lednu 2026 uvedla streamovací platforma Oneplay seriál Metoda Markovič: Straka a s ním i postavu inženýra Jaromíra Stahlwerka, již ztvárnil Vojtěch Kotek. Za fiktivním jménem se však skrývá skutečný muž – Vladimír Tekverk. Letecký inženýr s mimořádným IQ 140. A vrah.
V červnu 1979 Tekverk zavraždil šestnáctiletou dívku. Bezprostředně po činu se doma přiznal manželce – a ještě téže noci zamířil na místo činu, aby se udal policistům. U výslechu ho přijal legendární kriminalista Jiří Markovič. Právě tím začala kapitola, která nemá v československé kriminalistice obdoby.
Dvojí identita
Na první pohled byl Vladimír Tekverk zosobněním úspěchu. Letecký inženýr s IQ 140, uznávaný odborník, kterého si kolegové vážili pro jeho preciznost i klidnou povahu. Doma fungoval jako vzorný manžel a otec. Muž, u něhož by jen málokdo hledal cokoliv znepokojivého.
Pod touto pečlivě udržovanou fasádou se však po léta odehrával jiný, temnější příběh. Deviace, která se u něj objevila už v pubertě, s ním zůstala po celý dospělý život. Tekverk si svých sadistických sklonů byl vědom – a pokoušel se je držet na uzdě. Nevyhledal však pomoc, ani o nich nepromluvil nahlas. Věřil, že je zvládne sám.
Psychiatrické posudky následně potvrdily, že Tekverk trpěl sadistickou deviací s egodystonními rysy. Jinými slovy: jeho nutkání byly v ostrém rozporu s vlastním svědomím a hodnotovým systémem. Právě tento vnitřní rozpor – permanentní napětí mezi tím, kým chtěl být, a tím, čím se obával stát – vytvářel intenzivní konflikt, který nakonec skončil tragédií.
První varování u Máchova jezera
Poprvé vyděsil sám sebe jako čtrnáctiletý chlapec na školním výletě k Máchovu jezeru. Psal se přibližně rok 1958. Když Tekverk zahlédl spolužačku, nevybavila se mu pubertální nejistota ani nesmělý obdiv, ale náhlé a děsivé představy vraždy. Byly tak silné, že – jak později popsal – se musel doslova donutit utéct.
Ten okamžik byl prvním jasným varováním. Místo aby okamžitě vyhledal pomoc dospělých či odborníků, zvolil čtrnáctiletý Tekverk jinou cestu: sebekontrolu. Uzavřel se do sebe a rozhodl se, že své temné myšlenky zvládne silou vůle.
Psychologové později upozornili na zásadní paradox: IQ 140 znamenalo schopnost problému porozumět, nikoli schopnost ovládnout impulzy, které s ním souvisely. Tekverk chápal, že jeho představy jsou nepřijatelné a nebezpečné – a právě proto je potlačoval. Vybral si však izolaci, mlčení a popírání místo terapie.
Dvacet let ticha
Dlouho se mu dařilo držet temné impulzy pod zámkem. Navenek žil Vladimír Tekverk životem, který nijak nevybočoval z normalizačního průměru. Uvnitř se však odehrával jiný příběh. V soukromí četl knihy o vraždách, vyhledával popisy násilných činů a pěstoval dlouhodobou fascinaci noži. Tento svět zůstával pečlivě oddělený od reality, v níž vystupoval jako spořádaný občan. Nikomu se nesvěřil, nikoho do něj nepustil. „Sadismus je jako pavučina – čím víc se snažíš vymanit, tím víc se zamotáváš,“ popsal později vlastní zkušenost.
Normalita se pro něj stala štítem. Práce, povinnosti, rodinný režim i profesní úspěchy vytvářely pevnou strukturu, která mu pomáhala udržet sebekontrolu. Každodenní řád tlumil chaos v hlavě. Šlo však o rovnováhu křehkou a podmíněnou – založenou na potlačení, nikoli na řešení.
Ticho, které kolem sebe dvě dekády budoval, působilo navenek jako stabilita. Ve skutečnosti však jen odkládalo okamžik, kdy se nahromaděné napětí přihlásí o slovo. A ten okamžik se neúprosně blížil.
Noc z 5. na 6. června 1979
Pátého června 1979 Vladimír Tekverk cestou domů z práce nastoupil do autobusu směrem do pražských Letňan. V aktovce, s níž denně docházel do práce, začal v posledních měsících nosívat kuchyňský nůž. Oficiálně sloužil „na krájení svačiny“. Ve skutečnosti šlo o rituální předmět, fyzickou připomínku obsesí, které se snažil kontrolovat.
Právě v autobusu ji uviděl. Šestnáctiletou dívku v bílých šatech. Okamžik, který spustil lavinu. Tentokrát pocítil, že se vnitřnímu záchvatu neubrání. Mechanismus sebekontroly selhal.
Nůž si připravil už na schodech autobusu. Dívku sledoval pohledem, vystoupil za ní. V tichém, izolovaném parku v Letňanech na ni zaútočil pod stromem. „Cítím, že se tomu tentokrát neubráním,“ popsal později okamžik, kdy se jeho racionalita definitivně rozpadla.
Útok byl rychlý a brutální. Když se Tekverk znovu dokázal nadechnout a vrátit k racionálnímu uvažování, stál nad mrtvým tělem. V tu chvíli si plně uvědomil, co se stalo. Překročil hranici, kterou si celý život úzkostlivě hlídal.
Musíme zpátky do toho parku
Domů se vrátil celý od krve. Probudil manželku a vyslovil větu, která navždy rozlomila jejich život na dvě části: „Musíme zpátky do toho parku. Zabil jsem dívku, musím jim to jít říct.“ Manželka byla v šoku, přesto s ním vyšla do noci.
Když dorazili na místo činu, nebyli první. Dívčino tělo už mezitím objevili kolemjdoucí a park zaplnila policie. Tekverk přistoupil k vyšetřujícímu kriminalistovi Jiřímu Markovičovi a bez emocí se přiznal: „Jsem sadista. A ode dneška i vrah.“
Vyšetřování Jiřího Markoviče
Jiří Markovič byl už tehdy pojmem. Legenda pražské mordparty a elitní kriminalista, který nevyšetřoval křikem ani nátlakem, ale empatií a pochopením. Říkalo se o něm, že dokázal rozmluvit prakticky každého.
A v případě Vladimíra Tekverka se rozhodl jít ještě dál. Nechoval se k němu jako k monstru, ale jako k člověku, který přesně chápe, co udělal – a proč. Tekverk odpovídal na otázky bez vytáček, analyzoval vlastní chování, pojmenovával motivy. Mezi vyšetřovatelem a pachatelem se postupně vytvořil zvláštní pracovní vztah, založený na racionalitě a otevřenosti.
Pak ale přišel zlom. Tekverkův obhájce mu poradil, aby svou výpověď změnil. Místo přiznání k sadistické vraždě měl tvrdit, že oběť byla jeho tajnou milenkou, která ho začala vydírat. V tehdejší ČSSR totiž Tekverkovi hrozil trest smrti – a advokát věřil, že „běžný“ motiv by mohl znamenat šanci na přežití.
Markovič se o tom dozvěděl a osobně za Tekverkem přijel do vazby. Bez protokolů, bez svědků. Podle vlastních vzpomínek mu otevřeně řekl, že lež může skončit provazem, zatímco pravda – jakkoli děsivá – dává naději na mírnější trest. Zabralo to. Tekverk se vrátil k původní, pravdivé výpovědi a znovu otevřeně mluvil o svém sadismu i vnitřním konfliktu.
Rozsudek: 25 let místo smrti
Soud rozhodl: Vladimír Tekverk dostal 25 let odnětí svobody. Trest smrti nebyl uložen. Důvodem byla psychiatrická diagnóza, protože soud uznal jeho sadistickou deviací jako polehčující okolnost.
Zdůvodnění rozsudku bylo stručné: „Po první ráně se nemohl ovládat.“ Posudky psychiatrů tvrdily, že Tekverk během činu jednal s omezenou schopností rozhodování, což odpovídalo snížené příčetnosti.
Rozsudek vyvolal rozpaky – jak mezi veřejností, tak u policistů, kteří případ vyšetřovali. „Je sadista… a dostal jen pětadvacet?“ nechal se slyšet jeden z členů sboru. Tekverk rozsudek přijal bez protestů, bez odvolání. Začínala dlouhá a izolovaná kapitola jeho života – ve Valdické věznici s nejvyšší ostrahou.
Kastrace a zpověď sadisty
Právě Valdická věznice se stala Vladimíru Tekverkovi domovem na dalších 18 let. Brzy po nástupu podstoupil dobrovolnou kastraci – viděl v ní „trest za selhání vlastní vůle“, jak později vysvětlil psychologům.
Neočekávaným zvratem se však stala spolupráce, která se rozvinula mezi Tekverkem a Jiřím Markovičem. Legendární vyšetřovatel pravidelně dojížděl do Valdic a vedl s Tekverkem dlouhé rozhovory o psychologii sadismu. Z těchto setkání vznikla rozsáhlá studie, kterou Tekverk sepsal o vlastní deviaci – dokument, jenž se později stal cenným nástrojem při vyšetřování dalších případů.
„O sadismu mi řekl víc než na vysoké škole,“ přiznal Markovič. Tekverkovy texty konzultoval se sexuology a jejich poznatky aplikoval při profilování dalších pachatelů. Nejznámější byla práce na případu kanibala Ladislava Hojera. Tentokrát Markovič zvolil odlišný přístup: místo intelektuálního partnerství nabídl pachatelovi otcovskou figuru – a přesto využil znalosti, které získal od Tekverka, aby porozuměl motivacím Hojera.
Navštívil mě dříve než rodiče
Po osmnácti letech za mřížemi, tedy o sedm let dříve, než původně zněl rozsudek, mohl Vladimír Tekverk na svobodu. Propustili ho za dobré chování. Jeho první kroky venku vedly k Jiřímu Markovičovi.
„Navštívil mě dřív než rodiče, přivezl obraz, který namaloval ve vězení,“ vzpomínal Markovič. Kontakt mezi nimi údajně pokračoval i po propuštění – společné výlety na houby, návštěvy Markovičovy chalupy. Pro okolí to byla kontroverze: může mezi vyšetřovatelem a vrahem existovat vztah?
Markovičova manželka měla obavy, ale vyšetřovatel vysvětloval, že vztah nikdy nebyl klasické přátelství. Fungoval na bázi profesionální spolupráce s lidským přesahem – specifického pouta mezi učitelem a žákem, mezi člověkem, který znal zlo, a tím, kdo se snažil porozumět jeho mechanismům.
Tekverk tvrdil, že s věkem jeho sadistické sklony vymizely. Psychiatricky však šlo o jinou interpretaci: ústup impulsů lze vysvětlit poklesem testosteronu po kastraci a stárnutím, nikoliv „vyléčením“ v pravém slova smyslu. Přesto se zdálo, že jeho život po propuštění pokračoval ve stínu minulosti spíše než v jejím opakování – nový život, složitý a kontroverzní, vyvolávající otázky o hranicích lidského porozumění a moci nad vlastním zlem.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
ŽIVĚ Izrael zničí Írán a Hizballáh, Írán už není, co býval, uvedl Netanjahu
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že Izrael rozdrtí Írán a Hizballáh. Dodal, že po téměř dvoutýdenních izraelsko‑amerických útocích na íránské území už Írán není takový, jako býval, a že jeho elitní jednotky utrpěly těžké ztráty. Netanjahu to ve čtvrtek podle agentur AFP a Reuters uvedl během své první tiskové konference od vypuknutí války proti Íránu.
Sparta jich mohla dostat pět, přesto veze z Alkmaaru velkou naději. Spasitelem Surovčík
Fotbalisté Sparty v úvodním osmifinálovém utkání Konferenční ligy prohráli v Alkmaaru 1:2. Nebýt brankáře Jakuba Surovčíka, mohlo to být mnohem horší.
ŽIVĚ Tlačte na Putina, ne na nás, vzkázal Zelenskyj Trumpovi
USA by měly ve svém mírovém úsilí vyvíjet větší tlak na Rusko a nikoli na Ukrajinu. V rozhovoru s bruselským portálem Politico zveřejněném ve středu to prohlásil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Vyzval také lídry Evropské unie, aby připravili náhradní plán, pokud by Maďarsko a Slovensko skutečně zablokovaly dříve dohodnutou unijní půjčku 90 miliard eur (2,2 bilionu Kč).
"Válečný zločin." Rusové bombardovali autobus plný civilistů, tohle z něj zbylo
Nejméně 20 lidí utrpělo zranění při středečním útoku ruského dronu na minibus hromadné dopravy v ukrajinském Chersonu. Video zveřejněné místními úřady ukazuje poškozené vozidlo i záchranáře, kteří poskytují první pomoc zraněným na místě.
Přenos skončil Alkmaar - Sparta 2:1. Pražané přežili jednu pohromu za druhou, nakonec ale stejně padli
Sledovali jste online přenos z úvodního utkání osmifinále fotbalové Konferenční ligy mezi Alkmaarem a Spartou Praha.