Vladimir 518: Máme svobodu, ale chováme se nesvobodně. Musíme překonat vlastní malost

Tomáš Maca Tomáš Maca
17. 1. 2021 20:01
Odvaha včas skončit je pro umělce velké téma a řeší ho i raper Vladimir 518, který chce na konci roku rozpustit vydavatelství Bigg Boss. Ve svém pracovním zápalu ale nepolevuje a vedle nové desky chystá třeba knihu a seriál o české architektuře v době socialismu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz hudebník mluví o tom, že egomaniactví v rapu není na škodu a že i v systému člověk může získat svobodu.

Na silvestra jste oznámil, že vaše vydavatelství Bigg Boss čeká poslední rok existence a pak skončí. Jak těžké bylo se k tomuhle kroku odhodlat? Jste hlavní mozek labelu a musíte ho vnímat jako své dítě.

Myslím, že pokud je člověk dostatečně odvážný, neměl by lpět na mramorizování vlastních projektů. To, co vybudoval, by měl být schopný zase zbořit. Nevěřím na nesmrtelnost. V dlouhodobém horizontu to tu stejně všechno jednou shoří. Shoří Shakespeare, shoří filmy Ingmara Bergmana, shoří i malé okrajové věci, jako jsme my. Představa, že člověk musí věčně opečovávat svůj odkaz, aby k němu ostatní měli respekt, je směšná. Když začnete svoje dílo uměle udržovat při životě, popřete totiž nevyhnutelně původní myšlenku, se kterou jste ho dělali. V románu Nesmrtelnost to trefně popsal Milan Kundera.

Ve schopnosti vlastní dílo zbourat vidím princip svobodného života, a tak jsem posledních pět let přemýšlel, jak se se strukturou, která se kolem značky Bigg Boss vytvořila, vypořádat. Skutečnost, že se nám tuhle představu svobody podařilo aplikovat, ne o ní jen mluvit, mně osobně dodala obrovskou sílu. Člověku to dá pocit, že je pánem svého osudu, což je samozřejmě iluze, ale aspoň se toho na chvíli dotknete. Když jsme se v naší partě na konci projektu Bigg Boss domluvili, cítil jsem se najednou výrazně lehčí a zdálo se mi, že se mi najednou otevírá nový svět, že můžu zase hledat nové přístupy, což mi přináší radost.

Co se bude dít, až Bigg Boss na konci tohohle roku rozpustíte?

Chtěl bych vytvořit platformu, která bude víc koncentrovaná. Věřím, že kdybychom fungovali ve větším systému, například v Polsku, Německu, Anglii nebo Francii, tak by se Bigg Boss klidně mohl dostat do stadia, kdy by měl pět stálých zaměstnanců, kteří by si na sebe i s takhle prapodivnými, alternativními projekty vydělali. V Česku jsme ho ale táhli v několika lidech bez jakýchkoli honorářů, takže nám to ubíralo pozornost na naše výhradně osobní projekty. Nová věc, která vznikne po Bigg Boss, by nám proto měla umožnit, abychom šli hlouběji sami do sebe.

Z Bigg Boss se od jeho zrodu v roce 2006 postupně stal dost ambiciózní projekt. Vedle čistě rapových desek jste vydávali alba alternativnějším umělcům od WWW přes 7krát3 až po Wild Tides, ale i knihy, například sérii o městských subkulturách Kmeny nebo monografie Krištofa Kintery či Davida Černého. Jak punkové byly začátky? Rozjížděli jste vydavatelství s nějakým manažerským know-how, nebo jste se učili za pochodu?

Skutečný punk byl, když jsme v devadesátkách s Orionem založili malinký undergroundový label Terrorist Posse, který se v roce 1996 poprvé definoval časopisem o graffiti, a postupně jsme k tomu přidávali kulturní akce, vinyly a cédéčka. Tehdy jsme všechno skladovali ve sklepě, všechno jelo bez papírů a účetnictví jsme si vůbec nevedli. Bigg Boss jsme už ale od začátku dělali jinak. U jeho zrodu stál tehdejší manažer PSH Aleš Víšek, precizní člověk, který byl zvyklý pracovat v tabulkách i s účetnictvím, takže jsme založili společnost s ručením omezeným a rozhodli se fungovat jako firma. Spoustu věcí jsme se ale samozřejmě museli učit a neobešlo se to bez přešlapů, což k takhle experimentální platformě patří.

Jednou z prvních desek, která pod Bigg Boss vyšla, byl váš sólový debut Gorila vs. Architekt, jehož název odkazoval ke dvěma pólům vaší osobnosti, zvířecí pudovosti a intelektuálské systematičnosti. Podařilo se vám v průběhu let tyhle dvě roviny sladit?

Pořád ten balanc hledám. Ta zvířecí vášeň se může projevovat mnoha způsoby. Například jsem se už od dětství rval, většinou při prosazování toho, co jsem považoval za správné. Pamatuji si třeba, že když mi na základní škole někdo něco vzal a já jsem cítil bezpráví, byl jsem klidně schopný se s tím člověkem ještě při hodině pustit do rvačky. Ani učitel nás nedokázal dostat od sebe.

A do toho mě odmalička zajímaly knížky, filmy, umění, příroda, vesmír a tak dále. Rád jsem přemýšlel a bavil se se staršími lidmi. Postupně jsem si tuhle zvláštní polaritu uvědomil a rozhodl jsem se, že se jí nebudu bránit, protože mi přijde zajímavá. Je to ale neřešitelná rovnice. I když jedna z těch rovin zůstává chvíli potlačená, po nějaké době se zase dostane do popředí.

V současnosti ve mně převažuje to, čemu můžeme s nadsázkou říkat architekt, tedy člověk, který vědomě staví koncepci svého života, vytváří strukturu ve svých plánech, ve svém myšlení i v tom, jak nakládá s hmotou nebo sociálními vztahy. Potřebuji soustředěně pracovat se svým časem, energií a prostorem a gorila v tom momentálně nemá co dělat.

Proto jsme si dneska dali sraz už v devět ráno. Vstával jsem o půl sedmé, abych ještě něco stihl udělat, než se probudí děti, pak jsem jim dal snídani, pobavil se s nimi a začal pracovní den, který bude trvat až někdy do jedné ráno. Zároveň přicházejí období, kdy v téhle struktuře nechávám operovat gorilu a užívám si to.

"Člověk neustále ulítává, ať už je to prostřednictvím úspěchu, peněz nebo drog. Proto jsem si přísahal, že si na svoje ego budu celý život dávat bacha."
"Člověk neustále ulítává, ať už je to prostřednictvím úspěchu, peněz nebo drog. Proto jsem si přísahal, že si na svoje ego budu celý život dávat bacha." | Foto: Lukáš Oujeský

Jak důležitou roli pro vás ta zvířecí stránka hraje při umělecké tvorbě?

Při tvorbě je zvíře nepostradatelné. Výborně to definoval konstruktivistický výtvarník Zdeněk Sýkora, který pracoval tak, že si přesně vymezil hrací pole, ale pak do něj pustil náhodu. Pronajmete si ateliér, naplánujete výstavu, postavíte zvukové studio, založíte label, cokoli, ale když tvoříte, jste jako svobodná přírodní bytost. O tom pankáčském étosu, že je třeba systém zničit, jsem vždycky trochu pochyboval, byť jsem podle něj sám žil.

V poslední době docházím k tomu, že opravdové svobody můžete dosáhnout zároveň i pomocí brilantního osobního systému. Když se totiž bojíte, že vám někdo zabuší na dveře, protože jste nezaplatili nájem, nebo máte tělo roze*rané drogami, můžete být paradoxně méně svobodní, než když máte všechno natolik vyladěné, že můžete klidně tři dny jenom koukat z okna.

Vraťme se ještě k desce Gorila vs. Architekt. Ta byla důležitá v tom, že jste se na ní nedržel zaběhlých hranic rapového žánru a ke spolupráci jste přizval hosty z jiných hudebních světů, což je přístup, který rozvíjíte dodnes. Jakým hudebním vývojem jste si prošel, než jste objevil rap?

Nikdy jsem hudbu nevnímal jako jeden konkrétní žánr. Už od dětství pro mě tvořila jeden celek, jenom jsem postupně ochutnával její jednotlivé barvy. Táta mě naučil poslouchat třeba Bacha nebo Pink Floyd, k tomu jsem ještě jako dítě objevil rap a v nějakých 12 letech jsem potkal metal. To byl pro mě první hluboký hudební ponor a začal jsem o metalu psát fanzin. Pak přišel hardcore, který zněl trochu podobně, ale zároveň jsem v něm nacházel zajímavé politické a sociální názory - feminismus, ekologii, práva zvířat a tak dále.

Měl jsem mladickou potřebu najít svoje místo ve světě, což mě vedlo k tomu, že jsem začal prověřovat pravidla, podle kterých funguje, a hardcore mi potvrzoval, že s tím světem něco není v pořádku. Ta scéna často připomínala malé kazatelské mše, které vedou alternativní kněží, což mě neskutečně přitahovalo. Pak jsem se dostal ke graffiti, které mě dovedlo až k tomu, že jsem hudbu začal sám tvořit. Dělal jsem rap, ale kulturně a mentálně jsem vycházel úplně z jiné scény.

Ze současného vývoje rapu, ale i jiných stylů se zdá, že žánrové hranice pomalu přestávají platit a příznivci různých hudebních subkultur ztrácejí potřebu se vůči sobě vymezovat. Jak se na tenhle trend díváte?

Žánrová uzavřenost, ve které jsem vyrůstal, měla svá negativa. Sám jsem byl exot, který cestoval mezi jednotlivými scénami, takže se na mě jejich členové vždycky nejdřív dívali skrz prsty, než se se mnou seznámili a zjistili, že třeba nejsem úplný debil. Žil jsem v komunitách spojených s graffiti, metalem, rapem, hardcorem a punkem, znal jsem se s anarchisty i skinheady, a když jsem sledoval, jak se ti lidé oblíkají, jak přemýšlí nebo jaké mají vazby, čím dál víc se mi potvrzovalo, že jsou si všichni svým způsobem velmi podobní.

Zjistil jsem, že subkulturní mimikry používáme jen k tomu, abychom akcentovali vlastní jedinečnost. Pokud dneska lidé tahle korýtka přestávají brát tak vážně, je to svým způsobem dobře, protože se otvírají novým pohledům. Stírání hranic s sebou ale zároveň může přinášet povrchnost a neschopnost jednotlivé kmeny do hloubky pochopit.

Když jste v roce 2019 s PSH vydával desku Debut, říkal jste, že je to váš poslední čistě rapový projekt a pak už chcete jen experimentovat s jinými žánry. Jak do toho zapadá společné album s DJ Wichem, které má letos vyjít?

Nakonec jsem si řekl, že chci přece jenom natočit ještě jednu klasickou rapovou desku. Její pracovní název je Domov a vracím se na ní obloukem zpět na začátek, obohacený o všechno, čím jsem si na své hudební cestě prošel. Ta alternativní deska přijde až potom a momentálně ji společně se Sifonem z kapely WWW pomalu rozpracováváme. Mám v šuplíku třeba deset let staré texty a nápady, které jdou za hranice klasického rapu, a brzo je začnu konečně realizovat.

V poslední době tráví Vladimir stále více času ve svém ateliéru v MeetFactory, kde se věnuje výtvarné tvorbě. Letos totiž chystá velkou výstavu v DSC Gallery.
V poslední době tráví Vladimir stále více času ve svém ateliéru v MeetFactory, kde se věnuje výtvarné tvorbě. Letos totiž chystá velkou výstavu v DSC Gallery. | Foto: Lukáš Oujeský

Vedle několika novinek by ale pod Bigg Boss letos měla vyjít také reedice 20 let starého prvního alba PSH Reportoár, které část rapových fanoušků považuje za kultovní. Vy jste přitom v několika rozhovorech přiznal, že k němu máte rozporuplný vztah. Proč?

Repertoár je hrozně romantická, obnažující a naivní deska. Pamatuji si, že když v roce 2001 vyšla, tak jsem si ji párkrát poslechl a pak jsem si ji třeba pět šest let vůbec nebyl schopný pustit. Až postupem času jsem tu svou tehdejší nedokonalost a určitou naivní roztomilost přijal. Nejdřív jsem se ale musel změnit, protože teprve potom jsem si svou dřívější polohu, ať už jde o texty, myšlení nebo frázování, dokázal odpustit.

A to se najdou posluchači, kteří na Repertoár nedají dopustit a s nostalgií vzpomínají na doby, kdy v českém rapu nevládlo chlapáctví, ale mír a láska.

Přesně tak, od chvíle, co Reportoár vyšel, nám určitý okruh lidí říká, že to je nejlepší deska PSH. Já si to nemyslím a ani nepovažuji přelom tisíciletí za nějakou zlatou éru českého hip hopu. Stejně tak od lidí, kteří o rapu nic nevědí, pořád dokola poslouchám odsudek, že se z toho žánru stala jenom egomaniacká hloupost. Svým způsobem je to pravda, ale zároveň vám rap dává výjimečnou příležitost svoje ego zkoumat.

Jasně, člověk neustále ulítává, ať už je to prostřednictvím úspěchu, peněz nebo drog. Pokud se ale současně dokážete svému egu podívat do očí, analyzovat ho a bojovat s ním, může vám kdo chce říkat, co chce. Proto jsem si už v 19 nechal na nohu vytetovat nápis "pokoru". Tehdy jsem si přísahal, že si na svoje ego budu celý život dávat bacha. Potom co jsem si v rapu sám vyzkoušel jak tu superskromnou polohu z dob Repertoáru, tak tu totálně odbrzděnou, gorilí polohu, můžu s klidem říct, že mě to dovedlo zpátky k pokoře.

Abychom nezůstali jen u hudby, letos se také chystáte vydat knihu o české architektuře mezi lety 1958 a 1989.

Tomu tématu se věnuji už nějakých 19 let. Vedle knihy, jejímž jsem editorem a na které spolupracuje dalších zhruba 20 autorů, vzniká i seriál pro Českou televizi a celovečerní film. Ten se bude soustřeďovat nejen na českou architekturu, ale i na tu slovenskou. V plánu je taky výstava, případně ještě audiovizuální představení. Přál bych si, aby se lidé, kteří jsou architekturou nebo specificky tímhle jejím obdobím zatím nepolíbení, dokázali na ty stavby podívat mýma očima, protože vám to v mnoha ohledech může změnit vědomí.

Čím si vysvětlujete, že výrazná část veřejnosti stále nedokáže ve stavbách z tohoto období (za všechny jmenujme třeba pražskou Novou scénu, budovu někdejšího Federálního shromáždění nebo nedávno zbouraný Transgas) vidět estetickou hodnotu?

Hraje v tom roli hned několik věcí. Zaprvé nedostatečný časový odstup. I teorie architektury popisuje, že stavby nejdřív dokážou ocenit akademici a až později je pochopí zbytek společnosti. Svou úlohu sehrají taky památkáři, kteří po další dekády dohlížejí, aby se s vybranými stavbami zacházelo šetrně. Druhou věcí je, že na české architektuře z druhé půlky 20. století leží stigma předlistopadového režimu. Spousta lidí se na ně dívá zjednodušenou, postrevoluční optikou, která říká, že bylo před rokem 1989 všechno špatně, což je pitomost. Se stigmatizací pak souvisí degradace. Krása těch budov je často už zadupaná, poškozená nebo překrytá billboardy.

Zároveň je potřeba přiznat, že stavby z tohohle období jsou mnohdy nekompromisní. V 60. letech se testovaly hranice, takže prvoplánová líbivost nebyla pro architekty vždycky důležitá. Přesto jsou styly, o kterých se bavíme, tedy mašinismus, brutalismus a pozdní technologická moderna, unikátní. Najdeme v nich totiž snahu vybudovat kus budoucnosti. S jejich bouráním a přestavováním bychom měli být hodně opatrní, což se bohužel často neděje a přicházíme tím o neuvěřitelně hodnotné dědictví.

Vladimír Brož (42)

Raper a výtvarník Vladimir 518
  • Hudebník a výtvarník známý pod pseudonymem Vladimir 518 se od 90. letech pohyboval na pražské graffiti scéně, kde potkal svého rapového souputníka Oriona, který ho na konci dekády přizval do kapely Peneři strýčka Homeboye (zkráceně PSH).
  • V roce 2001 spolu s PSH vydal první desku Repertoár, která je považována za zlomový bod českého rapu a kapela na ni později navázala alby Rap’n’Roll (2006), Epilog (2010) a Debut (2019). Kromě něj a Oriona dnes PSH tvoří ještě DJ a producent Mike Trafik.
  • Jeho sólový debut Gorila vs. Architekt vyšel v roce 2008 a vynesl mu žánrového Anděla v kategorii hip hop a r’n’b. Stejnou cenu dostal také za druhou sólovku Idiot (2013) a na zatím poslední vlastní album Ultra! Ultra! (2018) letos naváže společnou deskou s DJ Wichem.
  • V roce 2006 založil vydavatelství Bigg Boss, pod jehož značkou vycházely desky raperů jako Hugo Toxxx, James Cole nebo Maniak i kapel WWW, The Atavists a Wild Tides. S labelem ale publikoval také řadu knih, mimo jiné úspěšnou sérii Kmeny o městských subkulturách, na které se podílel i autorsky. Na konci letošního roku plánuje činnost Bigg Boss ukončit.

Daří se díky osvětě přístup k budovám z druhé poloviny 20. století postupně měnit?

Pozitivních příkladů přibývá. Můžeme jmenovat třeba Ještěd, jehož rekonstrukce pravděpodobně půjde velmi dobrým směrem. Nadějně vypadá i rekonstrukce exteriéru hotelu InterContinental, která se teď rozjíždí. Federální shromáždění i Nová scéna už jsou chráněné. Transgas, hotel Praha v Dejvicích a obchodní dům Ještěd v Liberci se na druhou stranu zbouraly. Přišli jsme tím bohužel o tři diamanty, ale aspoň se díky jejich obětování rozproudila debata a další budovy teď už snad budeme chránit.

Jak je možné, že si čeští architekti v době restriktivního politického systému dokázali prosadit své mnohdy nekompromisní vize, ale v porevoluční svobodě se u nás naopak tolik kvalitních současných budov nestaví?

Člověk vždycky bojuje s časoprostorem a současná doba přináší jiná omezení než ta minulá. Před rokem 1989 byli tvůrci limitováni politicky, kulturně a společensky, ale neměli omezení z hlediska stylového, formálního vyjádření. Navíc v Československu v 60. letech vznikl systém svobodných a kvalitních architektonických soutěží, což jsme po revoluci dlouho neuměli a teprve teď se to znovu učíme. V porotách seděli skuteční odborníci, kteří z dobových tendencí vybírali to nejlepší. A přestože se pak architekti museli potýkat s limitacemi ekonomickými, materiálovými a stavařskými, byli schopní svoje dílo dokopat až k finalizaci.

Dneska naopak máme zdánlivě absolutní svobodu, ale chováme se v ní naprosto nesvobodně. Síla ekonomického tlaku je teď srovnatelná s tlakem politickým a na architekturu to má ohromný dopad. Základní parametry budovy ve většině případů určuje zadavatel, architekti mají jen malý manévrovací prostor a zvítězí ten, kdo přání zadavatele splní. Jen ti nejsilnější, nejrespektovanější a nejpracovitější lidi si svoje dílo dokážou vyvzdorovat do podoby, kterou jednou budeme považovat za hodnotnou.

Když vezmeme v úvahu, jaký odpor se u českých politiků i veřejnosti vzedmul vůči návrhu budovy Národní knihovny od Jana Kaplického, co to o naší společnosti podle vás vypovídá?

Jsme příliš zatížení minulostí. Na zádech nám leží historie, kterou se snažíme opečovávat, což je v pořádku, ale zároveň nás to svazuje. Proto potřebujeme lidi, kteří tu opatrnost a konzervativismus rozčísnou a udělají nějaké zajímavé gesto, což Jan Kaplický s Národní knihovnou přesně splňoval. Ve srovnání s minulostí se teď navíc k architektuře mohou vyjadřovat všichni. Tehdy se k ní nemohl vyjadřovat skoro nikdo, což bylo svým způsobem chorobné, ale zároveň to umožňovalo, aby ty budovy vůbec vznikly.

Dneska by vzniknout nemohly, protože do procesu rozhodování o tom, co se postaví, vstupuje strašlivé množství hlasů a každý z nich má odlišný názor. Když do toho začne mluvit tolik různých barev, nakonec vznikne věc, která je šedivá, průměrná. Dospělá společnost by měla mít odvahu říct, že i když se ta stavba všem nelíbí, tak o její podobě nakonec rozhodne silný hlas, například městský architekt. V zahraničí najdeme příklady zemí, kde to tak funguje. Naše společnost se ale v tomhle ohledu teprve hledá.

V případě Národní knihovny se vypsala mezinárodní soutěž se světovou porotou a zvítězil návrh tvůrce, který doložitelně změnil podobu světové architektury. Sám jsem tehdy prožíval radost a naději. Věřil jsem, že když se budova podle návrhu Jana Kaplického postaví, bude to společenský a kulturní precedens. Pak jsme ale kauzu nechali zpolitizovat a stal se z ní precedens v negativním slova smyslu, ze kterého bychom se měli poučit. Jako národ bohužel pořád trpíme malostí, a když ji nepřekonáme, bude se to současné období přešlapování bohužel jenom protahovat.

Mohlo by vás zajímat: Rozhovor s kapelou PSH

Nemám potřebu nikomu připomínat, jak jsme tu dlouho. Vážím si toho, že si pamatuju ten začátek a že to v nás pořád je, říká Vladimir 518, člen PSH. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 27 minutami

Jeřábek v KHL mění dres, bude hrát za Spartak

Hokejový obránce Jakub Jeřábek mění v Kontinentální lize dres a nově bude hrát za Spartak Moskva. Třicetiletý český reprezentant podepsal s novým klubem roční smlouvu. Spartak o tom informoval na svém webu.

Jeřábek doposud oblékal v KHL pouze dres Viťazu Podolsk, za který odehrál s přestávkou tři sezony. Po ročníku 2016/17 zamířil na dva roky do NHL, poté se ale vrátil zpět do Evropy a hrál opět za Podolsk. V KHL včetně play off odehrál 166 zápasů a nasbíral 81 bodů za 22 branek a 59 asistencí.

"V osobě Jakuba Jeřábka získáváme obránce, který je schopný plnit úkoly v obraně i v útoku. Má zkušenosti z NHL i KHL, je to chytrý a pracovitý hráč, dobrý spoluhráč a vstřícný hokejista," uvedl sportovní ředitel Spartaku Roman Běljajev na adresu účastníka dvou světových šampionátů.

Na nové angažmá se těší i Jeřábek. "V Rusku hraji už několik let a dobře vím, že Spartak je klub s velkou historií a skvělými fanoušky, což je pro mě důležité. Bavil jsem se o Spartaku s kamarády z reprezentace a o klubu jsem slyšel jen dobré věci," řekl Jeřábek. Dodal, že moc dobře ví, že v moskevském klubu úspěšně působili trenér Miloš Říha a brankář Dominik Hašek. "Chtěl bych, aby si fanoušci pamatovali i mě," uvedl plzeňský odchovanec.

před 59 minutami

Při požáru bytu v panelovém domě v Praze 10 dnes odpoledne zemřel jeden člověk, další je zraněný. Hasiči evakuovali z domu 22 lidí.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Po nálezu dalších tří těl stoupla bilance obětí výbuchu v Leverkusenu na pět

Po úterním výbuchu v chemickém průmyslovém areálu v Leverkusenu byla ve čtvrtek nalezena v troskách další tři těla. Havárie má tak již celkem pět potvrzených obětí. Dvě osoby se nadále pohřešují, uvedla s odvoláním na policii a prokuraturu agentura DPA.

V úterý dopoledne vybuchly skladovací nádrže s ředidly ve spalovně nebezpečného odpadu, která je součástí rozsáhlého průmyslového areálu u města Leverkusen ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Následně propukl požár, jehož uhašení trvalo přes tři hodiny.

Příčiny výbuchu, který zranil 31 lidí, jsou nadále předmětem vyšetřování. Nad areálem a přilehlým okolím se vznášel velký černý mrak, který podle úřadů obsahoval také jedovaté látky v dosud neznámé koncentraci. Již ve středu představitel firmy Currenta, která areál spravuje, uvedl, že všichni pohřešovaní jsou nejspíše po smrti.

Zdroj: ČTK
Další zprávy