Rytmus: Mečiarovské Slovensko bylo drsné. Nadávky v rapu jenom odrážely společnost

Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 9. 2020 15:55
Začínal jako chudý kluk, který na sídlišti sháněl široké kalhoty s nízkým rozkrokem a hudbou vzdoroval vůči rodině i společnosti. Dnes je z něj úspěšný byznysmen se zlatým řetězem kolem krku, ale hip hop ho baví pořád stejně. Všechny důležité milníky jeho rapové kariéry mapuje dokument Tempos, který je teď k vidění v českých kinech. Na některé z nich Rytmus vzpomíná i v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Když jsem doma řekl, že chci být raper, tak se na mě všichni dívali jako na blázna. Pocházím z rodiny, ve které byli všichni zařazení v systému," vzpomíná Rytmus na začátky své hudební kariéry.
"Když jsem doma řekl, že chci být raper, tak se na mě všichni dívali jako na blázna. Pocházím z rodiny, ve které byli všichni zařazení v systému," vzpomíná Rytmus na začátky své hudební kariéry. | Foto: Radek Vebr

Přestože si vás většina lidí spojí se slovenskými Piešťany, narodil jste se v Kroměříži, odkud sám pocházím, tak by mě na začátek zajímalo, jak dlouho jste tam žil.

V Kroměříži jsem bydlel půl roku. Pak se ale máma rozvedla s mým biologickým otcem a my jsme se nastěhovali k dědovi a babičce do Přerova. Tam jsem vyrůstal do svých pěti let, než si matka našla mého otčíma, který byl z Piešťan, a odešli jsme za ním.

Dokument Tempos začíná záběry na mládež v době socialismu, které pak vtipně kontrastují s revoltující hiphopovou subkulturou 90. let. Jak na přechod z šedivé totality do porevoluční svobody, kdy k nám pronikala kultura ze Západu, vzpomínáte?

V roce 1990 mi bylo 13 let, takže už jsem měl svoje ego, už jsem si uvědomoval, co mě zajímá, a byla to právě západní hudba. Přes satelit jsem doma ladil MTV a sledoval program Yo! MTV Raps. Díky hiphopové kultuře jsem poprvé zjistil, co to znamená být naplněný a šťastný. Dennodenně jsem ten pořad hltal, a protože v té době přicházely do domácností i první videorekordéry, všechno jsem si nahrával a pak jsem to do hloubky studoval. Cítil jsem z toho rebelství a vymezování vůči rasismu, všímal jsem si, jak rapeři pracují s přezdívkami a alter egy, i toho, že je pořad moderovaný úplně jinak než televizní programy u nás. Přitom jsem si vůbec nepřipouštěl, že se zabývám něčím, čím budu už za pár let žít.

Když jsem doma řekl, že chci být raper, tak se na mě všichni dívali jako na blázna. Byl jsem nepochopený, stejně jako byla staršími generacemi nepochopená hudba, móda i způsob myšlení, které sem přicházely ze Západu. Když byl člověk motivovaný a řekl rodičům, že má sen, odpověděli mu: "Co to kecáš? Jaký sen? Najdi si pořádnou práci a našetři si nějaké peníze!" Pocházím z rodiny, ve které byli všichni zařazení v systému, takže nechápali, že jsem chtěl dělat něco mimo systém.

Kde pracovali vaše matka a otčím a jak viděli vaši budoucnost?

Oba byli vyučení, takže chtěli, abych si udělal podobnou školu, jakou měli oni, a až budu mít výuční list, tak honem rychle do práce, abych nebyl nezaměstnaný. Bylo nepředstavitelné, aby mi řekli, že si můžu splnit, co budu chtít.

Před rozhovorem jsem si pouštěl videoklip Kontrafaktu k singlu Dáva mi, ve kterém děláte ve svém pokoji beatbox, ale pak do místnosti vtrhne vaše matka a rozčiluje se, abyste to rádio ztišil. Takhle to u vás doma chodilo?

Ano a mnohdy to bylo ještě drsnější. V rapových textech se totiž nadávalo a starší generace na to nebyla zvyklá. Ten, kdo nadával, byl pro ni odpad. Představte si, jak vypadala tvorba českých a slovenských zpěváků v 90. letech. A najednou přišli rapeři, kteří otevřeně nadávali na systém. Úplně chápu, že to matka a otčím nemohli rozdýchat, když byli vychovávaní v komunistické době. Můj děda byl navíc voják z povolání, takže máma prošla výchovou, která byla doslova vojenská. Ve mně se ale tehdy bouřily geny. Můj biologický otec je taky hudebník, takže když jsem si zamiloval hip hop, nic jiného mě už nezajímalo.

Než jste začal rapovat, zažil jste slušný úspěch jako tanečník. V půlce 90. let jste tancoval ve skupině Fredyho Ayisiho, slovenského choreografa s africkými kořeny. Byl právě on prvním člověkem, který ve vás rozpoznal umělecký talent?

Byl to první Slovák, co měl v sobě tu Ameriku, kterou jsem tehdy objevil. Seznámil jsem se s ním, ještě když jsem chodil na učňák. V té době už jsem měl v tanci nějakou úroveň, a když jsem školu dodělal, hned jsem nastoupil k Fredymu a stal se ze mě profesionální tanečník. Byl to první krok, kdy jsem rodičům ukázal, že nebudu dělat běžnou práci a půjdu si za tím, co chci. Začal jsem se živit hip hopem, vystupovat v televizi a pocit, když na mě mířila kamera nebo když lidi tleskali, mi zachutnal.

U Fredyho jsem si chvíli myslel, že mi patří svět a že to takhle bude fungovat už napořád. Pak jsem ale ve skupině skončil, což se stává běžně, v tanečních skupinách je jeden šéf a zbytek sestavy se pořád mění. Díky tomu jsem pochopil, že nic není jisté a že do normální práce chodit musím, jinak se neuživím. Dělal jsem krupiéra v kasinu, na tanec jsem trochu zanevřel a ve volném čase jsem rapoval. Mezitím se v Čechách a na Slovensku začala pomalu utvářet rapová scéna a já jsem jen čekal na moment, kdy do toho vlaku nastoupím.

V dokumentu zazní, že když jste s Kontrafaktem vtrhli na scénu s deskou E.R.A., vydala vám ji rovnou velká firma Sony BMG. Byl to tehdy z pohledu vydavatelství risk, nebo už bylo ve vzduchu cítit, jaký má mezi mladými posluchači rapová hudba potenciál?

Už když jsme vypustili singl Dáva mi, nasadili ho do televizních hitparád na Markíze nebo Óčku a ve všech žebříčcích se držel všechny týdny na prvním místě. Videoklip se tehdy objevil dokonce ve vysílání německé stanice Viva, což byl úplný úlet. Hip hop u nás sice v té době už naplno fungoval, ale nebyl masový. A najednou se v hitparádách slovenský rap objevil mezi popem. Proto se vůbec nedivím, že vydavatel okamžitě pochopil, že s námi musí rychle podepsat smlouvu.

V Česku byly rapové desky, které na začátku nového tisíciletí vydali PSH a Indy & Wich, docela mírumilovné, zatímco Kontrafakt na Slovensku přišel s agresivnější lyrikou.

Češi si oproti Slovákům neprošli mečiarovskou érou. Slovensko bylo na přelomu tisíciletí mnohem drsnější, fungovaly tam nejrůznější mafie a bylo na denním pořádku, když někdo někoho pobodal, nebo dokonce zabil. Kdekdo byl v té době naštvaný na systém, kdekdo si chtěl vyholit hlavu, jezdit drahým autem a přijít na diskotéku s tlupou v zádech. Rap byl jenom odrazem společnosti a tak, jak jsme se v textech vyjadřovali my, tehdy mluvil lecjaký Slovák.

"S Kontrafaktem jsme nastolili trend, který pokračuje až dodnes. Každý raper teď jenom čeká na moment, kdy si hudbou začne pořádně vydělávat," říká Rytmus.
"S Kontrafaktem jsme nastolili trend, který pokračuje až dodnes. Každý raper teď jenom čeká na moment, kdy si hudbou začne pořádně vydělávat," říká Rytmus. | Foto: Filip Nagy, Red Bull

Dlouho trvalo, než kdokoli ze slovenské scény dosáhl podobného komerčního úspěchu jako vy. Měli vám to ostatní rapeři za zlé?

No jasně. Už po singlu Dáva mi nás zbytek scény odsoudil za to, že jsme si ho dovolili dát do hitparád. I jiní slovenští rapeři se snažili dosáhnout úspěchu, ale na rozdíl od nás byli neúspěšní. Přitom netrvalo dlouho a všichni to po nás zopakovali. S Kontrafaktem jsme nastolili trend, který pokračuje až dodnes. Každý raper teď jenom čeká na moment, kdy si hudbou začne pořádně vydělávat, kdy udělá něco velkého a bude si žít svůj sen. Na tom, že chcete svou tvorbu dostat mezi lidi, není nic špatného. Přece to neděláte proto, aby zůstala v šuplíku. V době, kdy Kontrafakt vystřelil nahoru, byla ale nálada na scéně jiná. Ze strany ostatních jsme cítili zášť.

Dnes už se v rapu na to, kdo je komerční a kdo ne, nehraje?

Vůbec. Ty postkomunistické předsudky vůči komerci ale do jisté míry chápu. Dřív totiž komerce vypadala úplně jinak, bylo to synonymum pro hudbu, kterou vám někdo tlačí do hlavy, hovno zabalené do hezkého obalu. Komerční úspěch závisel na tom, jestli máte známé v rádiích a v televizích. Lidi tu nebyli zvyklí na to, že se k popularitě a vysokým prodejům můžete vypracovat sami. Kontrafakt už ale začínal v době, kdy se rozjížděl internet a YouTube. Později přišly sociální sítě, které nastolily trend, kdy si hudebníci všechno režírují sami, kdy sami sebe prodávají. Vyhrává ten, kdo má největší sledovanost, ale nikdo vás nenutí, abyste někoho sledovali.

Na úspěch Kontrafaktu jste v roce 2006 navázal první sólovkou Bengoro. Za tu jste pak dostal i cenu Aurel a ve filmu nechybí legendární záběr, na kterém jste s ní při přebírání třískl o zem. Co se vám tehdy honilo hlavou?

Celé jsem si to naplánoval předem. Udělování hudebních cen na Slovensku mi vždycky připadalo jako extrémní fraška, ceremoniály pořád měly takový komunistický nádech. Už pár let před deskou Bengoro jsem Egovi (člen Kontrafaktu, pozn. red.) říkal, že kdybych podobnou cenu někdy vyhrál, tak tam přijdu a jebnu s ní o zem. Když mi pak zavolali, abych dorazil na Aurela, využil jsem šanci. Kdybych ale místo toho dostal Zlatého slavíka, tak s ním o zem nepraštím, protože to je cena od fanoušků, kdežto Aurel bylo ocenění od samozvaných kritiků. Těm jsem chtěl dát najevo, že pohrdám tím, co si myslí. Hlavně to ale byla sranda. Kdykoli se účastním nějaké velké akce naživo, rád udělám nějakou, s prominutím, pi***nu, protože miluju humor.

Když už jsme u toho, po vydání desky Král jste přijal roli porotce v soutěži Česko Slovenská SuperStar. Jak zpětně hodnotíte tuhle zkušenost?

Tehdy jsem si říkal, že v rapu jsem už dlouho a dokázal jsem v něm všechno, co se dá. Svým způsobem jsem se chtěl vypořádat i s hejtry, chtěl jsem jim ukázat, že o tom, kudy se vydám, si budu rozhodovat sám a nikdo mi do toho nebude mluvit. A určitě jsem do SuperStar šel i kvůli penězům. V televizi jsem si řekl o obrovský honorář a dal jsem jasně najevo, že pokud mi tolik nedají, tak do toho nepůjdu. Lidi z televize na to kývli a já jsem si díky tomu vyzkoušel, jak vypadá velká show, která se točí naživo a vysílá v prime timu. Zároveň jsem zadefinoval, co všechno může hiphoper v Čechách a na Slovensku dokázat. Po mně totiž do talentových soutěží šli i jiní rapeři.

Z mého pohledu bylo natáčení SuperStar přesně takové, jak jsem očekával. Všechno bylo dělané tak, aby měl pořad co největší sledovanost. Režisér záměrně vytvářel situace, které vyvolávaly nějakou kontroverzi, takže se radoval, když mi například Leoš Mareš vyčítal, že jsem si některému ze soutěžících dovolil něco říct. Vznikaly tím mediální konflikty a diváci je řešili, což nahrávalo bulváru, se kterým jsou podobné pořady provázané. Po SuperStar jsem šel ještě do Hlasu Česko Slovenska, kde jsem si řekl o dvakrát tolik peněz, aby mi to za to stálo. Jsem za tu zkušenost rád, ale momentálně si říkám, že bych do talentové show znovu nešel.

Změnila se po angažmá v talentové show vaše fanouškovská základna?

Ano, na moje koncerty najednou začali chodit i lidi, kteří se v neděli večer dívají na televizi - babičky, vnukové, tety a tak dále. Nebral jsem to ale tak, že jdu do televize, abych zviditelnil rap. Rytmus už v té době byla známá showbyznysová postava. Když jsem v roce 2009 vydal desku Král, prodávala se tak dobře, že hned první den byla platinová. Lidi z televize věděli, že když mě zavolají, přitáhnu k jejich pořadu pozornost.

Patrik Vrbovský (43)

Rapper Rytmus
  • V 90. letech začínal jako tanečník ve skupině slovenského choreografa Fredyho Ayisiho, poté se živil jako krupiér v kasinu a jako rapper se poprvé prosadil v projektu Zvuk ulice, kde působil pod pseudonymem Pa3k Metamorfolord.
  • Později si začal říkat Rytmus a v roce 2003 spolu s rapperem Egem a dýdžejem Anysem založil hip hopovou skupinu Kontrafakt, která hned o rok později vydala u velkého vydavatelství Sony BMG kultovní desku E.R.A.
  • V roce 2006 přišel se sólovým debutem Bengoro, kterého se prodalo víc než 15 tisíc kusů, a získal za něj i cenu Aurel. Ještě větší komerční úspěch pak zaznamenal s dalším albem Kontrafaktu pojmenovaným Bozk na rozlučku, kterého se v roce 2007 prodalo přes 20 tisíc nosičů.
  • Do mainstreamu prorazil v roce 2009 s deskou Král, jejíž prodeje překonaly hranici 40 tisíc kusů. Na její úspěch o dva roky později navázal třetím sólovým albem Fenomen a v roce 2013 se po delší pauze vrátil i Kontrafakt s deskou Navždy. Zatím poslední sólovku Krstný otec vydal v roce 2016 a s Kontrafaktem loni nahrál novinku Real Newz.

Dnes rap dominuje hudebním žebříčkům, přejímá prvky jiných žánrů a zároveň jeho zvuk proniká i do tvorby popových hvězd jako Justin Bieber nebo Taylor Swiftová. Jak se vám tenhle vývoj zamlouvá?

Podle mě hip hop všechno převálcoval proto, že to není jenom hudba, ale i móda, breakdance, DJing nebo graffiti. Hip hop je způsob života, je to i o tom, že člověk pracuje sám na sebe, všechno si dělá sám a sám se dostane z nuly nahoru. Hiphopová hudba už dnes podle mě dosáhla svého vrcholu, rapeři přemýšlejí, kam to ještě posunout, a právě proto se rap začíná klidně míchat s country, rockem, elektronikou nebo s čímkoli jiným. Kdysi byl žánr daleko víc zaškatulkovaný, ale teď si v něm můžete dovolit cokoli, co vás zrovna napadne. Mně samotnému je takový přístup blízký, přišel jsem s ním už na albu Fenomen, kde jsem v jednom tracku zpíval R&B, v dalším rapoval do taneční hudby a jiný byl zase klasický tvrdý rap.

Přijde mi, že dnes už rapeři ani tak nerapují, jako spíš zpívají. Na Fenomenu jsem za to byl přitom odsuzovaný. Když začnu nahrávat nové album a zním jako starý Rytmus, mám pocit, že to dělám špatně. V rapu se pořád čeká na to, kdo udá nový trend, kdo ukáže, jak se to dělá. Proto jsem rád, že se Kontrafakt i Rytmus dokázali vždycky adaptovat na to, co se v žánru zrovna děje. I když se nám mnohokrát stalo, že naše tvorba byla několik měsíců nepochopená, s odstupem času vždycky lidem došlo, že právě takhle má současný rap znít. Stagnace je podle mě smrt.

Ve filmu Tempos říkáte, že jste měl od začátku ambici v rapu dosáhnout co největšího úspěchu. Nevybrala si ale vzrůstající sláva taky nějakou daň, třeba v podobě většího stresu?

Stres by přišel, kdybych byl obyčejný Patrik, který jezdí do práce na kole, pak bych vydal jednu desku, ta by nečekaně vystřelila a mně by se ze dne na den život otočil vzhůru nohama. Já jsem si ale cestu ke slávě vystoupal schůdek po schůdku. Nejdřív jsem si sám pro sebe rapoval v pokojíku, pak jsem si zatancoval na diskotéce, kde se kolem mě vytvořil kruh a první člověk mě poplácal po zádech. Potom jsem zarapoval ve škole na imatrikulačkách, dovědělo se o mně celé město, začal jsem vystupovat i v dalších městech a trvalo celkem dvacet let, než se ze mě stal áčkový interpret.

Teď ten vývoj jenom pokračuje dál a je pro mě naprosto přirozený. Tuhle cestu jsem si vybral a na úspěch jsem se připravoval tak dlouho, že jsem věděl, jaké bude mít následky. Dobře jsem si uvědomoval, že když přijdu na veřejnost, bude se na mě upírat větší pozornost, než kdybych byl pořád ten obyčejný Patrik. Navíc jsem typ člověka, který si i jako veřejně známá osobnost dovolí dělat, co chce. Myslím, že se mi díky tomu podařilo do našeho showbyznysu vnést větší svobodu.

Na začátku rozhovoru jsme se bavili o tom, jak jste se setkal s nepochopením ze strany rodiny. Jak se dnes vaši příbuzní dívají na úspěch, kterého jste za těch dvacet let v rapu dosáhl?

Nemám s nimi zrovna dobré vztahy, ale myslím, že to mou matku a otčíma vyškolilo. Na druhou stranu jim ve svém věku už nic nevyčítám. Byli vychovávaní v době, kdy vůbec nebylo zvykem, aby se člověk svobodně projevoval, a těžko jim to můžu mít za zlé.

Loni se vám narodil syn. Předpokládám, že ho čeká svobodomyslnější výchova, než jakou jste zažil vy.

Určitě se budu snažit, aby neprožíval to, co jsem si musel prožít já. Budu se zajímat o to, co má rád, a budu ho v tom podporovat. Budu těžit ze svých zkušeností, takže i když budu mít pocit, že dělá něco špatně, řeknu mu jenom, že jsem si tím taky prošel a dopadlo to takhle a takhle, ale ať si to zkusí a uvidí sám. Nerad bych ho demotivoval, aby pak na mě vzpomínal tak, jak já vzpomínám na svoje rodiče.

Mohlo by vás zajímat: Jsme celebrity druhý kategorie, udržujeme si chemii a kalíme 150 nocí v roce, říkají PSH

Nemám potřebu nikomu připomínat, jak jsme tu dlouho. Vážím si toho, že si pamatuju ten začátek a že to v nás pořád je, říká Vladimir 518, člen PSH. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Na Aljašce udeřilo zemětřesení, úřady varují před vlnou tsunami

Americké úřady vydaly varování před ničivou vlnou tsunami poté, co Aleutské ostrovy ležící u Aljašky postihlo silné zemětřesení, dosahující podle americké geologické služby síly 7,5 stupně. Oznámily to dnes tiskové agentury.

Výstraha amerického střediska pro varování před tsunami se týká měst Sand Point a Cold Bay na Aleutách a města Kodiak na stejnojmenném ostrově, poznamenala agentura Reuters s tím, že tato města leží v řídce osídlené oblasti.

Epicentrum zemětřesení se nalézalo 94 kilometrů jihovýchodně od Sand Point. Otřesy vycházely z hloubky 41 kilometrů.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Egypťan Bahader je v téměř 75 letech fotbalovým rekordmanem

Egypťan Ezzeldin Bahader byl krátce před 75. narozeninami zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší profesionální fotbalista na světě. Podle agentury Reuters získal tento primát po sobotním zápase v egyptské třetí lize, v níž podruhé nastoupil za tým 6th October a znovu odehrál celých 90 minut.

První duel zvládl Bahader v březnu, kdy dokonce skóroval z penalty, a pak na potřebný další start čekal déle, než myslel, protože sportovní svět zastavila pandemie koronaviru. O rekord dědeček šesti vnoučat nyní připravil Izraelce Isaaka Hayika. Ten ještě loni hrál ve věku 73 let, a to jako brankář. Hadaderovi bude pětasedmdesát let 3. listopadu.

Zdroj: ČTK
před 8 hodinami

Spojené arabské emiráty ratifikovaly dohody o normalizaci vztahů s Izraelem

Kabinet Spojených arabských emirátů dnes ratifikoval dohodu o navázání plnohodnotných diplomatických vztahů s Izraelem, kterou zástupci obou zemí podepsali ve Washingtonu v září. Informovala o tom agentura Reuters. Izraelská vláda a parlament dohodu se SAE ratifikovaly minulý týden.

Zdroj: ČTK
Další zprávy