Z prvního dílu minisérie Volha mohou diváci snadno získat dojem, že se v normalizační Československé televizi nezřízeně pilo a souložilo. Vypadá i dnes televizní natáčení jako jeden velký mejdan?
Když jsme s jednou nejmenovanou starší účastnicí štábu poměry v Československé televizi probírali, potvrdila mi, že to tak za normalizace skutečně fungovalo. Říkala mi, jak filmaři vyrazili třeba na týden na Šumavu, a když bylo zrovna hnusné počasí, tak netočili. Čekali, až bude hezky, a volný čas vyplňovali právě pitím a souložením. Alkohol a sex byly ostatně v bezčasí 70. let únikem pro celou společnost, nic jiného lidem nezbylo. Dneska už to na filmovém place vypadá úplně jinak - honí se čas a hlavně peníze.
Hlavním hrdinou minisérie je řidič Standa Pekárek, který v ikonickém autě značky Volha vozí důležité lidi ze zábavního průmyslu a zároveň na ně donáší Státní bezpečnosti. Dalo by se říct, že je to taková normalizační obdoba Švejka?
Jistá podobnost by tam byla. Švejk byl ale přes svou hloupost pozitivní postava. Hašek jeho prostřednictvím poukazoval na zkostnatělost systému. Pekárek naproti tomu se systémem ochotně spolupracuje a vedou ho k tomu nejnižší pudy - touží jezdit ve Volze, vydělat si dost peněz a potkávat se se slavnými osobnostmi. Jeho příběh je mnohem zrůdnější - ukazuje, jak doba komunismu nahrávala hloupým, bezskrupulózním lidem, kteří by se ve svobodném režimu neprosadili. V demokracii by házeli lopatou, za normalizace se ale dostali na posty, ze kterých mohli ničit životy jiných lidí.
Sám ve Volze hrajete produkčního Pepu Horáčka, který je povahou dobrák. Snaží se v komunistickém režimu přežít a zároveň si s ním tolik nezadat. V minulosti jste se přitom několikrát objevil v roli zlého estébáka nebo bezpáteřního kariéristy. Měl jste radost, že jste tentokrát vyfasoval trochu jinou postavu?
Obrovskou. Pepa Horáček je zatím nejvýraznější postava, kterou jsem před kamerou hrál. Má v sobě hned několik témat. Je to idealista, který věří, že i za totality se dá v Československé televizi dělat kvalitní zábava. Svou práci v Hulize - Redakci humoru a zábavy, která točí různé estrády, silvestrovské programy a podobně, má upřímně rád. Kvůli bratrovi, který emigroval, má ale u komunistů kádrový škraloup. Zároveň se stará o dospívající dceru, na kterou zbyl sám, protože mu zemřela manželka. Chce ji dostat na FAMU, aby mohla studovat kameru. I když tedy s režimem nesouhlasí, snaží se být opatrný, což ale jeho dcera považuje za slabost. Ocitá se tak v kleštích, a jak to s ním dopadne, už vám nepovím.
Sám jste se v době normalizace narodil a do doby komunismu jste se pak jako herec vrátil ve filmech Okupace a Šarlatán i seriálech Svět pod hlavou a Bez vědomí. Říkám si, jestli vám náměty z doby totality už trochu nezevšedněly, jestli se vás pořád dotýkají.
Dotýkají, pořád si na nich dokážu najít něco zajímavého. Svět pod hlavou jsme třeba natáčeli na policejní služebně, která byla k nerozeznání od kanceláří Svazarmu, kde před sametovou revolucí pracovala moje maminka. Pamatuju si, jak jsem ji tam někdy ve svých čtrnácti letech navštěvoval a jak všechny místnosti vypadaly úplně stejně. Všude byly stejné skříně, protože jiné se v té době koupit nedaly. Přestože jsem se ve svém věku o politiku ještě tolik nezajímal, když jsem tam vešel, okamžitě na mě padla tíseň.
Podobnou tíseň jsem pak cítil při natáčení, kdy už jsem ve všech souvislostech chápal, proč byla normalizace tak odporná. S politickými procesy 50. let nebo sovětskou okupací v roce 1968 se to samozřejmě nedá srovnávat. Normalizace ale byla nekonečných dvacet let šedi, frustrace a společenské lobotomie.
Ptal jsem se i proto, že filmoví kritici často namítají, jestli už filmů a seriálů, které vyprávějí o dobách totality, není příliš. Jestli by tvůrci neměli více reflektovat současné problémy.
Tuhle otázku jsem si v jednu chvíli kladl taky. Říkal jsem si, jestli jsme už o protektorátu a komunismu nevyprávěli dost. Pak jsem si ale uvědomil, že i když můžeme být dobovými filmy někdy trochu přesycení, spoustu témat z naší historie jsme si stále nevyřešili. Z událostí, jako jsou mnichovská dohoda a pražské jaro, si pořád neseme nějaké stigma, a proto bychom se k nim podle mě měli nadále vracet.
Ve světle ruské invaze na Ukrajině navíc filmová reflexe naší moderní historie může dostávat nový rozměr.
No právě. Nedávno jsem se potkal s kamarádem, který je sice trochu radikální, ale jeho úvahy nebývají úplně od věci. Říkal mi, že ruská invaze na Ukrajině dopadne stejně jako Mnichov. Západ bude tak dlouho ustupovat, až Ukrajinu nechá napospas Rusku. Putin vyhraje, chvilku bude klid a pak se teprve válka rozjede ve velkém. Euforie Ukrajinců podle něj postupně opadne, protože bude umírat příliš mnoho lidí, a nakonec se Zelenského zbaví sami. Když se podíváme do historie, má takový scénář větší logiku, než že Rusko uzná nezávislost Ukrajiny a smíří se s tím, že se jeho sféra vlivu zmenší.
To zní děsivě, vraťme se radši k herectví. Režisér Volhy Jan Pachl vás poprvé obsadil do role vyšetřovatele Máchy v kriminálce Rapl. Do té doby jste se přitom ve filmech a seriálech skoro neobjevoval. Čím to je, že jste před kamerou naplno prorazil až kolem čtyřicítky?
Souvisí to s tím, že jsem nikdy nebyl zrovna ambiciózní typ, který se snaží někam prorvat. Liboval jsem si ve svém bohémském životě - dělal jsem si svoje undergroundové věci v divadle, snažil jsem se nějak přežít a to mi stačilo. Na DAMU jsem šel taky až v pětadvaceti a už tehdy jsem si říkal, že se po škole nebudu nikam hrnout, že si budu nejdřív užívat a na kariéře začnu pracovat kolem čtyřicítky. Nakonec mi tedy moje plány vyšly přesně tak, jak jsem si představoval.
Co vyučeného zámečníka přiměje, aby se v pětadvaceti přihlásil na DAMU?
To je bizár, co? Nejdřív jsem studoval strojní průmyslovku, což doteď vnímám jako naprostý omyl. Když se mě ale rodiče v pubertě ptali, kam bych chtěl na střední, bylo mi to úplně jedno. Tehdy jsem vůbec netušil, co bych mohl dělat. Protože jsem patřil k populačně silným ročníkům Husákových dětí a ty nejžádanější školy už byly plné, přihlásili mě rodiče tam, kam bych se s největší pravděpodobností mohl dostat. Strojní průmyslovka mě ale nebavila, což se odrazilo na mých známkách a docházce. Ve třeťáku mě vylili a skončil jsem na učňáku. Teorii už jsem z průmyslovky znal, takže jsem se nemusel tolik učit, a manuální práce v dílnách se mi líbila. V devadesátkách jsme navíc na učilišti už nedostávali úkoly jen kvůli známkám a pracovali jsme i na zakázkách pro soukromé firmy, které dávaly větší smysl.
Potom jsem dělal asi šest let číšníka v hospodě u mojí ségry a potkal jsem se tam s partou studentů, kteří v Kolíně hráli autorské divadlo. Tak jsem se k nim přidal a začalo mě to ohromně bavit. Jeden z těch kluků se tehdy hlásil na DAMU, a když se tam dostal, řekl jsem si, že bych to za rok mohl zkusit taky. Zjistil jsem totiž, že tam člověka vezmou i bez maturity, takže bych mohl mít šanci. Vyšlo mi to hned napoprvé, jenom jsem pak školu právě kvůli chybějící maturitě nedodělal.
Zaujal mě medailonek, který o vás napsal jeden z uživatelů Československé filmové databáze: "Do povědomí běžných diváků se zapsal zejména rolí úlisného a vychytralého bankéře v reklamě společnosti Air Bank. Sám je však paradoxně duší spíše pankáč a peníze pro něj nikdy nebyly prioritou. V minulosti se mu prý nejednou stalo, že mu vypnuli v bytě elektřinu, protože nestihl zaplatit účet." Co je na tom pravdy?
Všechno sedí. Mluvíme o období po DAMU, kdy už jsem žil se svou současnou ženou Halkou Třešňákovou, která pochází z disidentského prostředí, takže je taky trochu pankáč. Oba jsme se tehdy věnovali nezávislým projektům, ze kterých jsme neměli skoro žádné peníze. Hlavní bylo, že nás to baví. Jedli jsme brambory se zelím a v jednu chvíli to opravdu dospělo až do fáze, kdy nám doma kvůli neuhrazeným složenkám vypnuli elektřinu. Došlo nám, že i když to období bylo neuvěřitelně osvobozující a byli jsme pány svého času, budeme si asi muset sehnat nějakou lépe placenou práci.
A tehdy přišla nabídka na roli úlisného bankéře v reklamě na Air Bank.
Ano, úlisný bankéř nás zabezpečil, abychom se už nemuseli bát, že nám vypnou elektřinu. Zároveň mi umožnil, abych se ještě víc pouštěl do projektů, za které jsem sice dostal jen pár korun, ale zase byly zajímavé. Začal jsem dělat čistou komerci, abych si dál mohl užívat alternativu. Takhle ostatně funguju dodnes.
Tomáš Jeřábek (48)
- Pochází z Kolína, kde po absolvování učebního oboru strojní zámečník začal hrát v amatérském divadle Igdyž. Následně studoval herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Školu však nedokončil.
- Na začátku milénia se stal jedním z kmenových členů divadelního souboru Vosto5. Spolupracuje také s Národním divadlem, Činoherním klubem, nebo Studiem Hrdinů a před šesti lety nastoupil do angažmá v Dejvickém divadle.
- Před kamerou poprvé výrazněji zazářil jako zlý bankéř v reklamě na Air Bank. Později si zahrál v seriálech Rapl, Svět pod hlavou, Bez vědomí a Třídní schůzka, či ve filmech Gangster Ka, Šarlatán, Krajina ve stínu a Okupace.
Přes dvacet let účinkujete v divadelním souboru Vosto5, který ve svých autorských inscenacích staví na improvizaci. Je vám tahle svérázná disciplína pořád bližší než klasická činohra?
Ano, mám radši, když divadlo vzniká tady a teď, než když musím pracovat s pevně daným textem. Na improvizaci mě vždycky bavilo to dobrodružství, jen se musíte naučit pracovat s trapnem. Vylezete před lidi a nic nemáte, jedete z nuly. Prvních deset minut často bývá fakt špatných a na jevišti je deset minut sakra dlouhá doba.
Co se stane potom?
Když to ale člověk vydrží, tak přijde dřív, nebo později impulz, po kterém se všechno otočí. Diváci se najednou baví a dokážou vám ten trapný začátek odpustit, pokud se vám další půlhodinu daří. A někdy se dokonce stane, že se představení povede celé. Klasická činohra, při které se musíte pohybovat v jasně vymezených mantinelech a plnit pokyny režiséra, je pro mě mnohem těžší.
Přesto už šestým rokem hrajete v Dejvickém divadle, kde své sklony k improvizaci musíte krotit. Co vás tam přivedlo?
Potřeboval jsem vystoupit z komfortní zóny a nabídka z Dejvic přišla ve správnou dobu. Dlouho jsem se nerozmýšlel, ale už když jsem na to kývnul, tušil jsem, že to bude těžké. Zaprvé jsem vstupoval do divadla plného skvělých herců, organického tvaru, který dlouhodobě nějak funguje, a musel jsem se do něj infiltrovat. Zadruhé jsem se činohře dlouho vyhýbal, takže jsem s ní neměl skoro žádné zkušenosti. Postupně jsem si zvykl, ale první čtyři roky byly skutečně náročné.
Nejnověji hrajete v představení Fifty režiséra Petra Zelenky, které vypráví o krizi středního věku. Hlavním hrdinou je čerstvě rozvedený padesátník, který si chce splnit sen a uspořádat švédskou trojku. Nakonec nicméně zjišťuje, že už v životě nehledá vzrušení, ale klid. Není vám ten příběh vzhledem k vaší bohémské minulosti v něčem blízký?
Je, jenom to mám všechno posunuté. S manželkou sice žiju přes dvacet let, ale vzali jsme se teprve před sedmi lety a rodinu jsme založili až po čtyřicítce. V tomhle věku už člověk většinou bývá z manželství i z dětí unavený a touží zažít něco nového. Já si teď ale naopak užívám, že se můžu starat o syna, a uvažuju nad tím, že bych pořídil nějaký pozemek, na kterém bych třeba výhledově postavil nějaký domeček. Pokud mě nějaká krize středního věku ještě potká, tak podle mě přijde třeba až v pětasedmdesáti.
Už dříve jste říkal, že jste se původně otcem stát nechtěl, protože člověk, který je sám dítětem, by si děti pořizovat neměl. Podařilo se vám díky čtyřletému synovi Teovi konečně dospět?
Teo mi nedal jinou šanci. Musím přiznat, že pro mě rodičovství zpočátku bylo podobně těžké jako první roky v Dejvicích. Dost jsem se v tom plácal a říkal jsem si, že chci svůj starý život zpátky. Když jsem se v tom ale postupem času zorientoval, zjistil jsem, že být otcem je boží. Dneska už jsem přesvědčený, že mít děti je smysl života.
