Tenisky a tepláky na zimní Sněžce nemají co dělat. Reportáž z víkendové směny záchranáře horské služby

V Krkonoších dnes visí nízká mlha a teplota se drží jen pár stupňů nad nulou. Ze Strážného míříme kolem vršku Plání a Klínových bud na Rozcestí.

Dnes ráno nás čeká cesta po hřebeni - jedna z pravidelných směn, které horští záchranáři absolvují.

V přírodě může jít o život, jak například dokazují defibrilátory rozmístěné v okolních chalupách. Kolapsy se tu stávají - a můžou se stát kdykoliv. „Jsme tu, jsme proškolení a můžeme být nejrychlejší pomoc,“ dodává.

S tím vším se pojí i stav neustálé pohotovosti, který podle Marka začíná ve chvíli, kdy vstoupí do služby. „Spousta členů říká, že je to poslání - a ono to tak opravdu je,“ míní.

Službu popisuje jako vstup do úplně jiného světa, kde je důležitá duchapřítomnost, příprava a zodpovědnost.

„Máte svůj osobní život, práci, starosti. A pak vstoupíte do služby a najednou nepřemýšlíte nad tím, co bude k obědu, jak zaplatíte složenky nebo kam půjdete do kina. V tu chvíli řešíte jen to, co se ten den může přihodit, jestli jste připravení a máte všechno potřebné. Jste jako Alenka za zrcadlem - na chvíli se ocitnete v jiném světě.“

Marek je dobrovolným horským záchranářem - slouží o víkendech, bez nároku na odměnu. Přes týden pracuje v kavárně, jinak jako horský průvodce. A když zrovna nepracuje, tráví čas v horách.

„Alpy, lezení, ferraty, běh. Dřív i horské ultraběhy na sto kilometrů. Člověk si vždycky něco najde,“ usmívá se.

Dá se říct, že vášeň pro hory má od kolébky. Narodil se ve Vrchlabí a v Krkonoších strávil velkou část života.

„Když na horách vyrůstáte, je to pro vás přirozené prostředí. Jako dítě to nevnímáte jako něco výjimečného. Prostě si tam hrajete, pohybujete se tam,“ říká. Jeho prarodiče měli dům ve Strážném, přímo naproti bývalé služebně Horské služby.

Později se odstěhoval - nejdřív do Hradce Králové, pak do Prahy, kde deset let pracoval v médiích. Jenže hory ho táhly zpátky. Udělal si licenci horského průvodce, začal jezdit do vyšších hor a stal se zdravotnickým instruktorem první pomoci.

„Pořád jsem ale nevěděl, jak to všechno propojit,“ vzpomíná. Zlom přišel na Dachsteinu. „Bylo mi 43 let, lezli jsme ferratu a kluci se mě ptali, proč nejsem u horské služby. Já jim říkal, že už jsem starý - myslel jsem, že limit je čtyřicet.“

„Říkal jsem si, že mám ještě šanci. Zkusil jsem to a vyšlo to. Doslova na poslední chvíli.“ Po sérii školení, testů, fyzických prověrek a úspěšném absolvování letní a zimní školy Horské služby, se stal dobrovolným členem.

Trasou, kterou dnes procházíme pěšky, Marek běžně vyráží na skialpech. Kolem nás se rozprostírá kouzelná zimní krajina, zároveň je ale snadné si představit, že už dvacet metrů od cesty by v husté mlze nebylo těžké zabloudit.

Za sebou má Malík desítky zásahů. Studium členů horské služby ale nikdy nekončí. „Myslet si, že dokončíte kurz, stanete se členem horské služby a tím to hasne, to nefunguje. Pořád se musíte posouvat dál.“

Krkonoše jsou navíc zrádné. „Nejsou vysoké, ale počasí je tu extrémně nevyzpytatelné. Nic podobného nezažijete ani jinde ve střední Evropě, ani v Alpách. Všechno, co přijde ze severu, narazí nejdřív sem. Během pár minut se může úplně změnit počasí - a to je pak problém.“

Častou příčinou zásahů je právě podcenění situace. „Jakmile se zhorší podmínky, začne foukat, lidé na to nemusí být připravení. Jsou podchlazení, vyčerpaní, přecení síly. To se děje dnes a denně, neustále,“ dodává Marek.

Venku hrozí podchlazení a vyčerpání, my teď ale sedíme ve vyhřáté Chalupě na Rozcestí, necelé tři kilometry od Luční boudy. „Mají tu nejchutnější kafe, které si na boudě můžete dát,“ říká Marek. Vysílačka leží na stole. Při každém hlášení lehce otočí ovladačem. Je neustále „na příjmu“.

„Někdy vyjedete k jednomu úrazu na sjezdovce, pak se zahlásí druhý, třetí - a najednou řešíte pět zásahů najednou. Musíte rozhodnout, co počká.“ Vysílačka se za chvíli ozve znovu. „Vidíte? Dva úrazy po sobě na sjezdovce ve Špindlu.“

Problém bývá i vybavení samotných turistů. Je něco, co mu dokáže zaručeně zvednout obočí? Tenisky a tepláky.

„To už poznáte turistu, který je nepřipravený. Když se tady rozhlédnete, všichni mají vesměs funkční oblečení, tady nepotkáte nikoho, kdo by byl nevhodně oblečený,“ rozhlíží se po boudě. „Tady na hřebenech jsou lidé většinou vybavení dobře. Ale u Sněžky? Tam občas nevěříte vlastním očím.“

Zvlášť na Sněžku podle něj chodí hodně lidí bez zkušeností. Vyvezou se lanovkou, ale nahoře je jiný svět. „Na každých sto výškových metrů klesá teplota zhruba o 0,7 stupně. Přidejte vítr a pocitová teplota může spadnout klidně na minus patnáct. A to už je problém, když s tím nepočítáte.“