Recenze - Jan Blažej Santini (1677-1723) byl český barokní architekt italského původu a také díky jeho stavitelské genialitě má Česká republika své místo ve Světovém kulturním dědictví UNESCO. Jeho kompozice už staletí ohromují, provokují a vyvolávají otázky po skrytých významech. Právě po nich se vydá pátrat Martin Urmann v televizním mystickém thrilleru Santiniho jazyk od režiséra Jiřího Stracha (milostné drama Vůně vanilky, vtipná vánoční pohádka Anděl Páně).
Urmann (David Švěhlík) pracuje v reklamní agentuře a pro udržení svého místa potřebuje zázrak v podobě „univerzální věty" jakožto sv. grálu dravého marketingu. Spása se zjevuje v podobě dívky v bílém s prazvláštním vkusem na sluneční brýle a se znalostí církevní architektury. Logika následných dějů pak uniká nejen Martinovu šéfovi, ale i divákům u víkendových obrazovek…
Na stejnojmennou předlohu Miloše Urbana (2005) lze nahlížet dvěma způsoby. Román kombinuje uspokojení náročnějšího čtenáře majícího zálibu v košatosti ecovských struktur, intelektuálních přesahů a žánrových her, zároveň poskytuje jednoduchý a bezprostřední zážitek ne nepodobný napínavé detektivce.
První názor pak hovoří o idealizované minulosti, romantickém gestu a sugestivním jazykovém podání, druhý o kalkulu, autorské manipulaci - a s trochou nadsázky o „národní mutaci" Dana Browna, po jehož bestsellerech skočil Hollywood a v letech 2006 převedl na stříbrná plátna nejdříve Šifru Mistra Leonarda a o tři roky později Anděly a démony.
U nás jsme byli pochopitelně skromnější. Kulisy Paříže a Říma jsme vyměnili za podzimní Vysočinu a Zimmerův soundtrack roku za hudbu Jana Jiráska, která se bere příliš vážně a zejména v dramatických rovinách tlačí příliš na chorál. Na poli mystického thilleru jsme ale zůstali. Aspoň v rovině pokusu a teorie.
Zkušený televizní řemeslník Strach věrný tvorbou svému jménu již s podobnou mysteriózní tématikou koketoval v Ďáblově lsti; teď se vrací s oprášeným Pijoanem, barokní záložkou, ale také s rodokapsovým šestákovým obsahem, kterému však chybí obyčejná poutavost a nadhled takového dobrodružství.
Bez toho - zdá se - Urban ani uspět němůže, takže zůstává jen strnulá didaktičnost a nechtěná směšnost. Santiniho jazyk je nezajímavou, rádoby kunsthistorickou šipkovanou z bodu A do bodu B s nevydařenou kriminální zápletkou. Napětí je tu suplováno nezáživným postáváním a tlacháním v kulisách Santiniho staveb. Ty by mohly být samy o sobě nosným prvkem i vypravěčem, ale to by se kamerou musel dívat někdo s trochu poetičtější a velkolepější optikou. Přesvícené záběry skrz vitrážová okna to opravdu nesplňují.
Herectví Davida Švehlíka je stejně jako jeho postava znuděné, nezúčastněné a povrchně tvrďácké. Martin Stropnický dostal svou malou roli patrně na základě toho, že působil jako velvyslanec u Svatého stolce ve Vatikánu a ve chvílích volna objevoval tajemství místní nekropole.
Ženský element je tu triviálně sexisticky zastoupen éterickou podivínkou (Petra Molnárová) a manažerským typem v minisukni (Monika Timková). Výkony obou však bohužel spadají rovnou do ochotnické kategorie.
Santiniho jazyk působí celkově zmatečně a uspěchaně; je plný prázdných dialogů i zbytečného balastu. A protože Jiří Strach právě natáčí seriál Ztracená brána, který bude tematicky velmi blízký, je tentokrát ten pravý důvod začít se opravdu bát.
Hodnocení: 40 %
