Glosa - Vinařům se v poslední době dalo vyhnout jen stěží. Prima s nimi na podzim vstupuje do boje o diváky v čím dál nabitějším programu konkurenčních televizí, precizně ošetřená promo kampaň tedy byla nutností – neustálý přísun televizních spotů, článků, znělek v rádiu či populární a neskutečně chytlavé písně skupiny Chinaski vytvořily povědomí o titulu, který je nutno vidět, ať vás daná tématika zajímá, nebo ne.
Nalákání na další porci Bobulí (což byl divácký hit z roku 2008, který následovalo o rok později i pokračování) mělo zaštítit hlavně natáčení na autentických jihomoravských lokacích, povědomé herecké obsazení (Václav Postránecký a Miroslav Táborský v podstatě navazují na své „bobulovské“ role) a příběh z divácky atraktivního prostředí vinařů, kteří pro sklenku vína a hlášku nejdou daleko.
To vše by mělo poté v nedělním prime-time slotu zajistit nenáročnou a uvolněnou zábavu, u níž si divák otevře sedmičku bílého, dá si nohy na stůl a bude nasávat pohodovou atmosféru městečka Křetice a jeho obyvatel, kteří nic neřeší, jen se bezstarostně opíjejí a nasávají život plnými doušky.
To pravé moravské vínečko
Pokud oba díly Bobulí vytvářely idealizovaný obraz jižní Moravy, která místo hektické práce a stresu velkoměsta mezi vinicemi nabízela hlavně spočinutí a relax, Vinaři tento koncept dovádějí na další úroveň, na níž zákonitě platí všechna zavedená klišé a představy, které máme, když se řekne „Morava“.
Nechybí přikrášlený životní styl notorických pijanů vína a domácí slivovice, používané fráze o povolných děvách a životním zrání ani typizované figurky bodrých a uvolněných, ale chudých Moravanů (což je docela paradox, když v seriálu vlastní obří vinice) v kontrastu s roztěkanými Pražany (matka kariéristka, znuděné městské děti), kteří se nedokáží odpoutat od každodenního shonu a stresu spojeného s vyděláváním peněz. A proč? Aby si mohli zaplatit víkend v Mikulově.
Nemůžeme scénáři zazlívat, že je jednoduchý a z hlediska zobrazovaných věcí i stereotypní (Moraváci vs. Pražáci), když jde o seriál, jehož ambice v žádném případě nemůžeme považovat za umělecké. Ukolébáním všudypřítomnou příjemností a uvolněností prosluněné atmosféry diváci totiž rádi zapomenou na to, že děj je tady v podstatě jen k tomu, aby rozehrál sérii na sebe volně navazujících více či méně humorných scének, v nichž se spíše jede na jistotu („Napij sa.“) než na propracovanější vtip.
V seriálu je tato epizodičnost ještě podtržena tím, že hodinový díl nesměřuje do žádného závěru, jen odvypráví svou epizodku se sháněním prasete na narozeninovou oslavu, načrtne budoucí vývoj hlavní dějové linie (Pražáci musej zůstat na Moravě) a charaktery hlavních postav s podivnou napodobeninou moravského dialektu.
Sám se nepovažuji za nějakého znalce nářečí, ale nahodilost, s jakou převážně pražské herecké obsazení pronáší jednotlivé repliky ze scénáře, je až zarážející. Pokud by se v seriálech komerčních televizí smělo nadávat, nejspíše by výsledek dopadl podobně jako v případě letošní „zupácké“ Díry u Hanušovic.
Stěží uvěřitelný je také načrtnutý fikční svět moravské vesnice, která je zřejmě obydlena jen hlavními postavami. Když se například mluví o tom, že narozeniny vrchního vinaře Bedřicha Pavlíčka jsou velká událost, na níž mu přijde popřát celá vesnice, v závěru vidíme jen malou rodinnou oslavu pro nejbližší a přátele a pár nedopitých sklenek od vína na stole.
Chceme se jen bavit
Vinaři ale nejsou jen seriálem o víně a těch, kteří ho pijí, zároveň jsou i dokonale ošetřeným komerčním produktem, jemuž se nakonec daří naplnit svůj potenciál povedené reklamy na jižní Moravu a její lokace, jejichž prosluněným exteriérům je věnováno hned několik pěkných leteckých záběrů.
Ale co na tom, že je řemeslná stránka mezi ostatními televizními seriály nadprůměrná, když už pilotní díl působí jako pouhé naplnění poptávky po další variaci na již prověřené vztahovky typu Cesty domů nebo v minulosti populární Velmi křehké vztahy, tentokrát jen v neokoukaném prostředí moravských vinic?
Touha vypnout a pobavit se další nenáročnou „hezkou českou“ komedií značí to, že současná česká televizní tvorba se, až na drobné výjimky, stále nikam neposouvá a i nadále zůstává na svém tuze domácím pískovišti s osvědčenou seriálovou šablonou, které je dobře tam, kde je.
Na Vinaře se ale ve vší své nahotě v podstatě nedá zlobit, protože jde jen o další výdobytek daného trendu, přesně ušitý na míru většinovému divákovi, který můžeme označit slovy jako „příjemný“, „nenáročný“, „uvolněný“, „pohodový“, zkrátka vystihující zasloužený televizní odpočinek.
Má ale cenu něčemu takovému dobrovolně věnovat jeden večer týdně, když si klidně můžete obstarat filmy jako Dobrý ročník nebo Bokovka?
