Seriál Simpsonovi potvrdil další dvě série, tedy ty s pořadovým číslem 29 a 30. Kultovní žlutá americká rodinka se tak stane nejdéle běžícím primetime seriálem v historii, počet epizod dosáhne 669.
Producenti stanice Fox jistě bouchnou šampaňské, již nepříliš aktivní tvůrce Matt Groening ze slušnosti vyšle zdravici a Guinnessova kniha rekordů ráda uvolní příslušnou kolonku, ale v diváckých řadách bude oslavovat málokdo.
Mezi téměř všeobecné konsenzy patří, že Simpsonovi jsou dlouhodobě v kvalitativním úpadku. A padající sledovanost (přinejlepším čtvrtinová oproti vrcholu) naznačuje, že nejde jen o stesky internetových diskutérů. Jediné, na čem se publikum neshoduje, je určení začátku jejich konce.
Kdy se to zvrtlo?
Ti největší puritáni považují za zlatý věk dokonce už třetí a čtvrtou sérii, kdy seriál sledovalo i nejvíc lidí, a za labutí píseň považují sezony pět a šest, po nichž se výrazně změnil produkční tým. Příhody Simpsonů se staly šílenější, odtrženější od reality a pro mnohé ztratily své původní kouzlo sžíravé satiry každodenního života.
Častěji se však setkáme se zlomovým rokem 2001, kdy třináctou sérii převzal coby showrunner Al Jean, jenž stojí v čele dodnes. V jeho rukou začal americký televizní poklad chřadnout až k dnešní zlomkové sledovanosti, nízkým hodnocením na databázích, posměšným kritikám a neskrývané nenávisti značné části fanoušků, kteří s Homerem, Marge, Bartem a Lisou vyrůstali.
Je rozhodně paradoxní, že pod Jeanovým vedením jsou Simpsonovi déle než polovinu své existence, mnohými nenáviděná poloha seriálu by tedy měla být už považována spíš za standard než deviaci.
A možná právě zde tkví problém zhrzených fanoušků. Neuvědomují si snad, že za třicet let se pořad musí vyvinout? Simpsonovi dnes už jen v důsledku jiného formátu obrazu a moderní animace vypadají jinak než v roce 1989, a to na první pohled. Spočívá veškerý problém právě v tom, že se s tím nespokojenci nechtějí smířit? Tak to alespoň prezentují tvůrci a za pravdu jim dává fakt, že mladší ročníky, které v době zlaté éry nebyly naživu, nebo tahaly kačera (podle toho, kam hranici zlaté éry posuneme), jsou vůči současnému pojetí zásadně smířlivější.
Retro s iPody
Bylo by snadné říct, že každá generace má svou éru Simpsonů a tu druhou by měla velkoryse tolerovat. Jenže o Jeanově vedení nejde jednoduše říct, že by bylo „nové“ nebo „jiné“. Jeho problém spočívá v tom, že takové být nedokáže a zároveň chce.
Simpsonovi se stále urputněji potýkají s tím, že jejich koncept vznikl v době před internetem, dokonce před pádem železné opony. Společnost přelomu osmdesátých a devadesátých let byla výrazně odlišná nejen u nás, ale i za mořem a rodina s opileckým hulvátským otcem, rošťákem s prakem za pasem, chytrou holčičkou s korály okolo krku a nepracující manželkou pečující o rodinný krb byla něčím běžným.
Dnes tito hrdinové působí archaicky a jediné, čeho scenáristé docílili ve snaze se s tím vypořádat, byla ztráta kontinuity jejich charakterů. Simpsonovi už se chovají pokaždé jinak nejen epizodu od epizody, ale i scénu od scény – do dnešního světa zkrátka nepatří a nedokážou se v něm přesvědčivě pohybovat. Nejpatrněji ve chvílích, kdy se v jejich rukou najednou objeví iPod nebo pomyslná kamera zabere v rohu místnosti počítač, ačkoliv víme, že tam nikdy dřív nebyl a být nemohl.
Konkurenční South Park startoval o pouhých osm let později, což se v rámci oněch tří dekád nejeví jako tak výrazný rozdíl, a kritici ho stanici Fox neustále předhazují jako ukázkový příklad toho, jak jde přirozeně reagovat na plynutí doby. Je však třeba si uvědomit, že posun společnosti mezi roky 1989 a 1997 byl astronomický a South Park nikdy nemusel čelit srovnatelně zásadní změně principů, podle nichž se žije.
Vždyť se trápí!
K stále méně udržitelnému statu quo, k němuž se tvůrci už třicet let vrací, musíme přičíst i pochopitelnou scenáristickou vyprahlost. Epizody spoléhají na méně dějových linií a jednotlivé scény se úmorně natahují, aby jich bylo potřeba vymyslet co nejméně. Zmizelo tempo i hloubka, která nutila diváky si díly pouštět znovu a objevovat v nich nové vrstvy.
Nápady, které se dřív válely na pozadí, však teď musí vystačit jako hlavní pointa příběhu. Zápletky dorůstají nesmyslnosti, co není legrační, ale směšná. A ztrátu popularity nezbývá než dohánět sezónními celebritami, jež snad mají být i další záplatou za neaktuálnost celku, ale naopak na ni upozorňují. V nejhorším případě tvůrci lákají na umělé událostí, slibují úžasné zvraty nebo šokující odhalení, k nimž ale nakonec nedojde, protože si netroufnou prosadit výraznou změnu. Raději "odhalí" Smitherse jako gaye, ačkoliv to ze seriálu zcela jasně vyplývalo už dvacet let.
Dnes jsou Simpsonovi zatuchlou značkou, kterou stanice Fox udržuje naživu i přes nízkou sledovanost (tu vysvětluje výhradně příchodem internetu) a chabé reakce. Simpsonovský merchandising je ale obrovský kolos a už jen kvůli němu se vyplatí držet tuhle křeč v pohybu.
Smutné je to právě proto, že tu nepadl jen dobrý seriál, ale jeden z největších a nejvýraznějších zlomů televizní tvorby, který zhruba deset let určoval trendy a představoval svěžest, nápaditost, originalitu, drzost a sebereflexi. Můžeme jen doufat, že kulatá 30. série bude poslední. Sice už Simpsonovi dávno překročili hranici důstojného konce, zmítání kdysi geniální show přesto bolí sledovat.
