reklama
 
 

Recenze: Zločin v Polné sklouzává k lidskému melodramatu, hilsneriádu zplošťuje na střet dobra a zla

Aktualizováno 7. 2. 2016 20:01
Zločin v Polné nezvládá být historickou reflexí, složitý příběh zbytečně zjednodušuje na dramaticky jasný střet rozumu a hlouposti, nebo spíš dobra a zla. Mohli jsme tu mít skvělé minimalistické soudní drama, autoři ale cítí nutkání hrát zároveň na emoce, využívat lacině návodných filmařských prostředků a zplošťovat realitu na snadno pochopitelné zkratky. Televizní dvoudílný film České televize se bojí nabídnout byť jedinou nejednoznačnou či nedoslovnou scénu nebo postavu, zůstává jen chvályhodný záměr.

Václav Šašek se snažil svůj scénář Zločinu v Polné protlačit už dvacet let a nutno říct, že pokud se mu to mělo někdy podařit, tak právě nyní.

Hilsneriáda neožívá jako hřích minulosti, nutí nás přemýšlet o paralelách s dneškem, kdy jsme z mnoha stran svědky další hysterické nenávisti vůči některým skupinám lidí, až můžeme nabýt dojmu, že historie se skutečně opakuje. Na rozdíl od mrtvě působících Husů a Karlů IV. tu Česká televize s něčím přichází ve vhodnou chvíli.

Provedením jde o klasickou veřejnoprávní "lepší inscenaci", jež se pokouší o quality tv, ale stále postrádá prostředky i know-how. Zločin v Polné tu ale laťku rozhodně nepodlézá, ve skutečnosti se celou dobu drží nad ní a předvádí jistě to lepší, co je na ČT k vidění. Vyčítat mu limitace celého média by asi nebylo úplně fér a nejspíš lze říct, že řemeslně nabízí maximum toho, co lze realisticky očekávat.

Tím víc však zamrzí nedostatky plynoucí především z nedůslednosti a absence jasného konceptu.

Hystericky antihysterické

Nedůslednost ovládá vše. Mohli jsme tu mít skvělé minimalistické soudní drama, Šašek, Polesný a dramaturgové ale cítí nutkání hrát zároveň na emoce, využívat lacině návodných filmařských prostředků a zplošťovat realitu na snadno pochopitelné zkratky. Utíkají k vděčnému lidskému melodramatu, přičemž děj by tyhle berličky rozhodně nepotřeboval.

Příběh Leopolda Hilsnera (Karel Heřmánek mladší) a jeho oddaného právníka Zdeňka Auředníčka (Jaroslav Plesl) je skutečně velmi komplikovaný a silný, mnohem komplikovanější a silnější, než ho zobrazuje snímek. Ten ve svých nejlepších momentech (především v první části) předvede několik dobře gradovaných soudních scén, ztrácí však ve snaze budovat charaktery a o něčem vypovídat.

Bojí se nabídnout byť jedinou nejednoznačnou či nedoslovnou scénu nebo postavu. Kritika, jež nedávno eskalovala v souvislosti s premiérou Lídy Baarové, platí bez rozdílu i pro českou televizní tvorbu: na podceňování inteligence vlastního publika si lze u nás skoro sáhnout. "Oni by to nepochopili, kdybychom jim to nevyhláskovali."

Z dramatického hlediska je možná na jisté úrovni pochopitelné, že Šašek potřebuje zdůraznit hrdinovu nevinu, potřebuje zdůraznit své poselství. Jeho okázalé modelování zlých antisemitů a situace tak, že "každému rozumnému člověku to musí být jasné", ale rozhodně zachází za hranu.

Černobílost televizního dvojfilmu nemá hranice. Neexistuje člověk, který by stál za Hilsnerem a nebyl dobrý, stejně jako neexistuje nikdo přesvědčený o jeho vině, kdo by nebyl zlý nebo v lepším případě jen hloupý a popletený. Musíme si ale uvědomit, že doba před sto lety byla odlišná, antisemitismus byl zcela jinou, v podstatě samozřejmou součástí společnosti. Ukazovat všechny osoby inklinující tenkrát k antisemitismu jako veskrze zlé a zkažené karikatury je zkrátka nesmyslné a vzdaluje nás pochopení celého problému.

Přehlídka dobrých úmyslů

Opět lze vytušit, čeho tím chtěl Šašek dosáhnout, a jeho pravděpodobný záměr můžeme označit za chvályhodný. Z pohledu kvality díla i jeho důvěryhodnosti jde ale o nešťastná rozhodnutí. A nejde konstatovat nic jiného, než že pro odsouzení doby propadlé neopodstatněné hysterii využívá v podstatě stejné rétoriky – ze svých oponentů dělá bezbranně absolutní zlosyny, které nelze chápat nebo vůči nim užít empatii.

Přistupovat tímto způsobem k názoru někoho, i když vím, že se mýlí, a tím spíš, že ho sdílí velká část obyvatel, může vést k jedinému: s těmi, s nimiž jsem na stejné lodi, se poplácám po zádech, jak jsem to skvěle vystihl, a "těm druhým" se ještě o krok vzdálím. Jenže lze se tímto způsobem distancovat od drtivé většiny? Jsou to zajímavé otázky poplatné dnešku, Zločin v Polné je však pravděpodobně vyvolává mimoděk svou přehnaností. Auředníček možná vyzývá k rozmyslu a k věcnosti, Zločin v Polné dělá paradoxně pravý opak.

Česká televize touto urputností ztratila příležitost nabídnout svůj Hořící keř (který před lety odmítla a dodnes si jistě sype popel na hlavu). Zpodobnila podobně kontroverzní soudní proces, který nepřinesl žádoucí výsledek a ovlivnil generace lidí. I Agnieszka Holland se u Hořícího keře uchýlila k využití patosu, jenže na rozdíl od tvůrců Zločinu v Polné zcela záměrně a uvědoměle. S patosem pracovala jako s prostředkem, skrz nějž zobrazila osobní tragédii, jež zasáhla celý národ.

Václav Šašek a Viktor Polesný využívají patosu jako argumentu. A zplošťují svůj příběh na dramaticky tak jasný střet dobra a zla, rozumu a hlouposti, bezelstné upřímnosti a zkaženého kalkulu, že se vzdalují možnosti být opravdovou historickou reflexí, ale i příběhem jako takovým. Protože čím je konflikt jasnější, tím je méně zajímavé ho sledovat.

Česká televize připravila dvoudílný televizní film Zločin v Polné o případu, který vzbudil na českém území silnou vlnu antisemitismu. | Video: Česká televize |  00:30

autor: Martin Svoboda | 31. 1. 2016 18:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama