Glosa: Labyrint je nudně kvalitní a sráží ho špatný scénář

Martin Svoboda Martin Svoboda
Aktualizováno 31. 8. 2015 21:36
Režisér Jiří Strach umí točit, ale jako by postrádal umělecké ambice a vizi. Bez dobrého scénáře nemá šanci uspět.
Labyrint
Labyrint | Foto: Česká televize / Jiří Salik Sláma

GlosaČeská televize už nějakou dobu s obdivuhodnou vervou resuscituje kriminální žánr, snad protože diváci mají detektivky rádi a vždy se jich u každé nové pár nachomýtne. Těžko však říct, jestli jsou oživovací pokusy něco platné, když zatím žádný nedošel takové kvality, aby se o něm mělo smysl bavit den po odvysílání posledního dílu. Mohl by to napravit Labyrint?

Jiří Strach je etablovaný režisér, o němž můžeme s čistým svědomím říct, že dělá vše pro to, aby s prostředky jemu svěřenými předvedl nejlepší, co dokáže. "Poctivost" jeho řemesla je nenapadnutelná, snaha téměř hmatatelná.

I v příběhu sériového vraha s rituálními choutkami cítíme sebeuvědomění tvůrce, který se dobře připravil a nic neponechává náhodě. Těžko najít někoho lepšího, koho zaměstnat, když chcete mít jistotu, že váš projekt neskončí fiaskem a má zaručený určitý standard.

Zmatek bez agendy

Ruku v ruce se zvládnutým řemeslem však Stracha bohužel pronásleduje absence jakékoliv umělecké vize, smyslu, vnitřního zaujetí. Zkrátka všeho nad rámec hezkých dramaticky seskupených záběrů. Krom občasně se vracející katolické tematiky, jako by neměl vlastní agendu, což se možná jeví z korektního úhlu pohledu "režiséra seriálu veřejnoprávní televize" adekvátně, z uměleckého hlediska jde ale o problém.

Nejde jen o to, že produkt vznikající pod podobně „autorsky nezaujatým“ dohledem nemůže být ohromující, originální nebo zásadní. Takové požadavky nemá smysl vyslovovat zrovna u dalšího krimiseriálu. Problém je, že se tu nevyhnutelně dřív nebo později dostane ke slovu nuda. Vše je v pořádku, ale ničím nevybočuje.

Znamená to, že Strachovy filmy a seriály mohou být vždy jen tak dobré, jak dobrý je jejich scénář. Text sice oživí velmi solidně, ale sám do něj nic nevloží a nikam ho neposune. U audiovizuálního média jde samozřejmě o nedostatek, i když v Česku ne natolik výjimečný, aby mělo smysl jeho tíhu klást vyloženě na Strachovu hlavu. Na druhou stranu u tvůrce, jenž natolik střídá žánry i styly a udržuje si u nich jednotnou (na naše poměry dostatečnou) úroveň, překvapí a zamrzí, že se zdá, jako by postrádal ambice z ní vyvodit "víc", ať už formálně, nebo obsahově.

A jak dobrý je tedy scénář Petra Hudského? Bohužel ne příliš. V první řadě je velmi překombinovaný. Nerozvádí podzápletky s dostatečnou elegancí, aby zvládly přirozeně koexistovat; krom hlavního vyšetřování tu máme kněze, který slyší dětské hlasy, a pár, jemuž chodí tajemné mince. Přinejmenším první dvě epizody působí obě tyto linie zcela mimo kontext, mimo děj. Přitom jsou neustále připomínány, ovšem bez pořádného vývoje, asi proto, že na posun ještě nepřišla doba. Vyznívají proto "vestrčeně" a zanedbaně. Ačkoliv se dá předpokládat, že mají smysl a nakonec do děje zapadnou, bude už pozdě zpětně smazávat pocit nepatřičnosti.

Navíc se zde povalují klišé typu "rozvod hrdiny" a "kompilovaný vztah s dcerou", jež při své opotřebovanosti už nemají co nabídnout a hrdinu spíš rozmělňují, než že by ho prohlubovala.

Fetiš na herce selhala

Strach rád obsazuje známé herce i do těch nejmenších rolí, a jakkoliv to zavání svého druhu fetišismem, dokáže je většinou vést k řádnému výkonu. Vlastně jde o jeho přední talent. U Labyrintu ale s některými selhává. Začíná to už u Jiřího Langmajera, který je jako vždy tragický a dokazuje, že má možná charisma pro určitý typ mlčenlivých postav, ale rozhodně postrádá herecké schopnosti a sebedramatičtější věta z jeho úst zní jako černá historka vyprávěná kamarádům v hospodě.

Miroslav Donutil nehrál už mnoho let a tradičně se pouze pokouší každou repliku pronést jako humorný bonmot, což rozhodně nepasuje k celkově pochmurné atmosféře. Stanislav Majer nemá příliš prostoru a Zuzana Kanócz, herecky nejsilnější z hlavního osazenstva, je až směšně okatě změněna v pouhý objekt a potěchu pro oko.

Bodrý šéf, plochý kolega, objektivizovaná žena - to vše do žánru patří, Strach s tím ale opět pracuje tak bez zaujetí, že z těchto zkratek nevyplývá nic pozitivního a působí jen odfláknutě.

Celý Labyrint nakonec shrne Hudského poznámka z tiskové projekce, že se při vykreslení rituálních vražd inspiroval výjevy z obrazů Hieronyma Bosche (jež mají v pozdějších dílech hrát důležitou roli), ovšem těch jemnějších a méně explicitních, aby to někoho příliš nešokovalo. Když někdo točí seriál o sadistickém masovém vrahovi, ale dává si pozor, aby zůstali diváci v klidu, může dojít jen k polotovaru. A není tedy divu, že se jím stal i Labyrint.

 

Právě se děje

před 35 minutami

Armáda hlásí nárůst počtu vojáků, loni jich přibylo téměř osm set

Na ministerstvu obrany sloužilo a pracovalo na začátku roku o 874 zaměstnanců více než před rokem. Celkem měl resort 33 958 zaměstnanců. Nejvíce přibylo profesionálních vojáků, zvýšil se i počet občanských zaměstnanců. Přibylo také příslušníků aktivní zálohy. Letošní náborový cíl profesionálních vojáků je podle mluvčí generálního štábu Magdaleny Dvořákové stanoven na 2000 mužů a žen. Každoročně zároveň několik set vojáků odchází.

Na ministerstvu obrany k letošnímu 1. lednu pracovalo 25 899 vojáků z povolání, 6896 občanských zaměstnanců a 1163 státních zaměstnanců. Počet vojáků z povolání se tak za poslední rok zvýšil o 794 a počet občanských zaměstnanců o 100. Naopak státních zaměstnanců o 20 ubylo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy