Tradice tří nových vánočních pohádek letos televize naplnila jen částečně. Na Štědrý den připravila Česká televize premiéru Anděla páně 2, který v kinech debutoval už před rokem.
Přání k mání, jež bylo letos míněno jako hlavní premiérová televizní produkce, pak šlo nakonec do kinodistribuce a na obrazovkách se objeví až příští svátky.
Diváci se tedy letos dočkali jen jediné opravdové premiéry - pohádky Nejlepší přítel od režiséra Karla Janáka. Pokud se zdá, že její kvalita je pod úrovní obou filmů, jež si vysloužily uvedení v kinech, jde o špatný instinkt. Nejlepší přítel je totiž z této trojice nejlepší.
Nápaditost raději ne!
I když s přívlastkem "dobrý" to u tuzemských pohádek není jednoduché. Jestliže za "dobrý" se obvykle považuje takový film, který má nápaditý scénář nebo styl, u pohádek tomu bývá přesně naopak. Jde o specifický žánr, na nějž cílové publikum nejenže neuplatňuje klasická kritéria, ale dokonce ho často urazí, když se o to někdo pokouší.
Zásadní roli hraje skutečnost, že české pohádky nevznikají pro děti. Jsou zcela odtržené od jejich zájmů i světa a neplní úlohu seznamování se společností ani s jejími nástrahami. Místo toho jsou nostalgickým útočištěm pro jejich rodiče.
Přežívá v nich normalizační uspořádání patriarchální společnosti, kdy muži bojují se zlem a ženy potřebují být zachraňovány/provdávány, přičemž cení se především bezmezná důvěra v magickou autoritu kolektivních pravd.
Pohádky zarputile odolávají jakékoliv "politické korektnosti", tedy genderovým diskuzím a kritice stereotypního vnímání světa - všem věcem, jež značná část populace považuje za špatné a škodlivé. Pro tuto část Česka jsou pohádky poslední pevnost "normálního světa".
Atmosférický dým v pekle
Pro samotné filmaře jsou pak vánoční pohádky snadnou cestou k výdělku. Vzhledem k neexistujícímu standardu kvality stačí napsat co nejklasičtější scénář a zrealizovat ho. Riziko představují především jakékoliv ambice.
Karel Janák a scenáristka Lucie Konášová v tomto kontextu došli k celkem uspokojivému kompromisu. Pohybují se výhradně ve vytyčených mantinelech, snaží se ale vyhýbat těm nejhorším klišé a vybudovat v rámci možností alespoň trochu soudržný příběh s funkčními vztahy mezi postavami.
Vše tu adaptuje dobře známé motivy. Nepořádný čert (Marek Adamczyk) je za trest vyslaný na zem, aby se polepšil a sloužil dobrosrdečnému sirotkovi (Zdeněk Piškula), jehož skromnost se takto otestuje. Oba jsou spárováni s dívkami, čert s kuchařkou (Hana Vagnerová), sirotek s komtesou (Kristína Svarinská), dcerou lakomého knížete (Jiří Lábus), o niž se uchází vykutálení podvodník (Ondřej Sokol).
Nejlepší přítel sice nedisponuje andersonovsky exhibiční stylizací jako Přání k mání, filmařsky je všal mnohem vytříbenější. Peklo zaplavil atmosférický kouř, kostýmy nevypadají jako vytažené z depozitáře, obraz nepropadá kýčaření. Ve scénách na bále dokonce kamera předvede pár dynamických pohybů, za něž by se nemusel stydět ani opravdový film.
Tolik talentu, ale nic z toho!
Štěstí má film i na herce: hlavně Marek Adamczyk podává uvěřitelné, žánrově podmíněné výkony. Dokonce i Jiří Lábus coby hamižný dobrák knížepán nepůsobí neživotně, stejně jako čerti Jiří Langmajer a František Němec. Daří se zkrátka vyhnout hysterickým karikaturám i v případech, jež k tomu vybízejí.
Nejlepší přítel
Pohádka, 2017
97 minut
Režie: Karel Janák
Scénář: Lucie Konášová
Hrají: Marek Adamczyk, Zdeněk Piškula, Kristína Svarinská, Miluše Bittnerová, Hana Vagnerová, Jiří Lábus, Ondřej Sokol, Jiří Lamgmajer a další
TV premiéra: 25. 12. 2017, ČT 1
Hodnocení Aktuálně.cz: 55 %
Ženské postavy jsou však tradičně druhořadé a slouží pouze coby objekty obchodů a dohod mezi muži. Jde bohužel o nevyhnutelnost: jakýkoliv náznak komplexní ženské figury v české pohádce se totiž pravidelně dočkává téměř agresivního nesouhlasu publika. (Loni například tvůrci obdrželi stovky bizarních stížností na to, že Zlatovláska neodpovídala klasickému ideálu decentní krásky.)
Jakákoliv zapamatovatelnost a vyšší hodnota ale Nejlepšímu příteli chybí. O jejich dosažení se ovšem autoři ani nepokoušeli. Pohled na tento film tak spíš než cokoliv jiného vyvolává lítost, protože odhaluje talent tolika herců a filmařů, kteří by - kdyby se nepohybovali v hranicích archaického a řadou nesmyslných podmínek zatíženého žánru - mohli svůj potenciál a prostředky uplatnit mnohem lépe.
Letos se alespoň naštěstí neopakuje tristní výsledek z minulého roku, kdy každá z trojice pohádek měla svůj vlastní set problémů, který je poslal pod průměr. Nekonfliktní adekvátnost by však měla být minimem, nikoliv o maximem toho, co lze od veřejnoprávní stanice očekávat.
