Jak byste definoval Slow TV?
Je to zvláštní až bizarní televizní pořad, který trvá opravdu velmi dlouho. Je vysílán na televizní obrazovce v divácky zajímavý čas. Může se jednat o výlet, může to být sledování nějakého procesu, jako třeba dvanáctihodinové pozorování pletení nebo osmihodinové zpracovávání dřeva. Vždy to ale musí být něco, co stojí za vyprávění. Nefunguje to tak, že dáte na roh ulice kameru a budete zaznamenávat vše, co se stane. Slow TV je způsob vyprávění příběhu.
Kde je pro vás hranice mezi Slow TV a "obyčejným streamem"? Internetový kanál Playtvak.cz založil vlastní pořad, kde vysílá z populární pražské mazací tramvaje. Zapadá to do programového schématu Slow TV?
Je to Slow TV jen pro ty, kteří mají k mazací tramvaji silný osobní vztah. Ale obecně to není Slow TV, protože to není v televizi. Alespoň pro mě, a to navzdory všem řečem o padající divácké základně. Velké televizní stanice mají pořád sílu určovat, co je a není důležité. Pokud by to vysílaly ve dvě hodiny v noci, tak by jasně ukázaly, že to není důležitá věc.
Zároveň si myslím, že Slow TV musí být velmi kvalitně zpracována. Není to o tom, že někam nainstalujete kameru. Skutečnost by měla být snímána z několika úhlů, vysílání by mělo být v HD kvalitě. Na pořadu by mělo být poznat, že jste do něj investovali peníze a čas. Musí být vidět, že mu věříte. Vložíme do toho snahu a tím také říkáme: „Dnes večer stojí za to sledovat dvanáct hodin pletení“ nebo „Vyhraďte si čas na pozorování zpracování dřeva.“
A není to nuda?
Samozřejmě to může být nudné, mnoho televizních pořadů je nudných, i když trvají třeba jen 10 minut. Lidé o Slow TV samozřejmě vtipkují, přirovnávají to ke sledování schnoucí barvy nebo k pozorování rozpouštějícího se ledovce. Ale pro mě to není nudné ani náhodou.
Zásadní věcí totiž je, že je to živě. Vše se odehrává právě teď, není zde žádný střih. Pořad nemá žádného producenta, který by pro vás vystřihnul ty nudné části. Je to jako v reálném životě, tam vám také nikdo nevystřihne ty nudné části, sami totiž často musíte čekat hodiny či dny na něco zajímavého, což pak často ani nepřijde.
Takže jedním z hlavních bodů úspěchu je fakt, že lidem nikdo nic nevnucuje a oni si tak ve Slow TV mohou najít sami, co chtějí?
Určitě! Někteří si užívají výlet, který by si jinak třeba vůbec nemohli dovolit, někteří se na to dívají pro uklidnění, protože jim nabízíme něco nenáročného, pro některé je to jen kulisa při posezení s přáteli, jiní kvůli tomu dokážou uspořádat párty.
Záběry, které divákům ukazujeme, jsou navíc často poměrně dlouhé, takže si do nich každý může vkládat svůj vlastní příběh. Přirovnal bych to k návštěvě výstavy: obrazy na stěnách tam skrývají pouze část příběhu, ta další část je ve vaší hlavě. A tam si každý člověk může utvářet vlastní příběh.
To je jedna část úspěchu, ta druhá je samozřejmě to, že se jedná o něco nového, něco extrémního, divného, zvláštního.
Kde berete nápady na pořady?
Musí to být vždy něco blízkého divákovi, v našem případě norskému divákovi. U jízdy vlakem se jedná o legendární železniční trať spojující město Bergen s Oslem, pětidenní plavba na lodi Hurtigruten zase probíhala kolem norského pobřeží a je považována za jednu z nejkrásnějších plaveb na světě. Ke zpracování a skladování dřeva nás inspirovala kniha Larse Myttinga a především to, že Norové prostě milují dřevo a každý si myslí, že rozumí jeho zpracování. Vždy se musíte zaměřit na něco typického pro diváka a tím ho oslovit.
Téměř 50 procent online návštěv přenosu z plavby Hurtigruten bylo z ciziny. O pořadu mluvili i baviči jako Jimmy Kimmel či Stephen Colbert. Překvapil vás tento zahraniční zájem?
My jsme překvapováni pokaždé, když projekt Slow TV děláme. Když jsme dělali záznam jízdy vlakem, tak jsme si mysleli, že to bude zajímat jenom šotouše či podivíny. A pořad měl v pětimilionovém Norsku sledovanost kolem 1,2 milionu, což je velký úspěch.
Takový mezinárodní úspěch jsme samozřejmě nečekali, ale věděli jsme, že je to natolik zvláštní, že to dokáže mnoho lidí přilákat. Zároveň jsme věděli, že plavba lodi bude trvat několik dní a nocí. Tak jsme si řekli: Když je v Norsku noc, tak je v Austrálii den, i proto jsme povolili vysílání v zahraničí, nějak tak jsme šli tomu zájmu naproti.
Navíc již po prvním úspěšném přenosu jízdy vlakem nás kontaktovala zahraniční média, takže jsme tušili, že to není jen pro Nory.
Mezi mými přáteli je hrozně populární sledování online streamu z estonského krmelce. Zde se 99 procent času naprosto nic neděje, ale když se náhle objeví divoká prasata či jeleni, jsou všichni naprosto u vytržení. Je to ten moment překvapení, co lidi baví?
Jednoznačně. Je to stejné, jako když bychom natáčeli cestu vlaku, kterou bychom ustřihli uprostřed tunelu. Viděl byste pouze malé světýlko a byl byste hrozně zklamaný, že nemůžete objevit to, co je za ním. Stejně je to s naší plavbou, lidé nejprve čekali, která vesnice se objeví za dalším břehem, potažmo pak jakou bláznivost dokáží lidé za dalším obzorem vymyslet, protože ke konci to byli skutečně lidé, kteří tvořili obsah samotného pořadu.
Sám říkáte, že je to o lidech, právě ti severští jsou ale ve světě často vnímáni jako poměrně chladní a ne moc otevření. Přesto na březích plavby stály zástupy mávajících lidí, kteří se smáli a mezi sebou bavili. Užívali si pocit, že jsou v televizi?
Ano, ale je to něco jiného, než když dáte televizní kameru do ulice a před ní vám začnou běhat děcka. To je jeden způsob toho chtít být v televizi. Myslím, že tohle bylo jiné. Podle mě chtěli být lidé vidět, protože byli hrdí na dané městečko, ve kterém žili. Navíc věděli, že je nemůžeme vystřihnout, takže to byla taková necenzurovaná, upřímná verze zobrazení reality.
Média jsou často kritizována za zkreslování reality, především co se týče uprchlické krize. Nepřemýšlíte nad zpracováním Slow TV s touto tématikou?
Myslím, že je možné použít stejný druh vyprávění i na vážnější témata. Já pracuji pro norskou veřejnou televizi a tam se snažíme zaměřit především na Norsku blízká témata. Bojím se, že by to byl příběh pouze pro pár diváků, nikoliv pro mnoho, ale věřím, že kdybychom tento projekt udělali, tak by byl skutečný a pravdivý.
A jaký bude váš příští projekt?
Další projekt uděláme nejspíše příští jaro a bude se jednat o sledování přílivu. Od odlivu až k vrcholu přílivu a zpět k odlivu, 12 hodin zábavy. Na severu Norska je totiž nejsilnější přílivový proud na světě, s největší rychlostí a sílou na světě, který hrozně rychle nabývá na intenzitě a během chvíle přestane. Po šesti hodinách pak začne hladina vody klesat. Takže je to taková hardcore Slow TV.
