Praha - Je perfekcionista, gentleman, miluje svou práci, obléká se zásadně do světlých elegantních barev a nejlíp se cítí, když je všude kolem krev. Na Primě Cool můžete tuto neděli podruhé sledovat Dextera, superhrdinu mezi sériovými vrahy. Postava stvořená v knižní podobě Jeffem Lindsaym dostala konkrétní tvář herce Michaela C. Halla v roce 2006 v produkci americké televizní stanice Showtime.
Jen pro připomenutí: Showtime je značka patřící pod CBS, která světu přinesla Californication, seriál nakládající se sexem jako se všední součástí života bohémské střední vrstvy v Los Angeles. Zprostředkovává americkému publiku Tudorovce, což je s trochou nadsázky Californication naroubované na kostýmní drama.
Přinesla nám Weeds, sérii o vdově, která zaopatřuje rodinu prodejem marihuany. Vysílá Secret Diary of a Call Girl, britský seriál, v němž luxusní prostitutka líčí zážitky se zákazníky i milenci. A dopřává prostor dvojici komiků a iluzionistů Penn & Teller, kteří v pořadu Bullshit! lstivě a úskočně odkrývají přitroublou podstatu léčitelství, telepatie, kreacionismu, feng šuej nebo konspiračních teorií.
Krátce řečeno, Showtime se na lehce provokativní pořady trochu specializuje. A jako nejedno současné americké televizní drama, i Dexter provokuje mnohem víc na těch hlubších a skrytějších úrovních.
Způsobný chlapec, který zabíjí
Hlavní hrdina Dexter Morgan pracuje jako vyšetřovatel vražd se zaměřením na analýzu krvavých stop. Od profíků z Kriminálek CSI se ovšem přece jen v něčem liší: zločiny, na kterých pracuje, mohl klidně spáchat sám. Jako hodný hoch, kterému nevlastní otec vštípil jasný morální kodex, se ovšem zaměřuje pouze na ty zlé - krátce řečeno vraždí vrahy. Není úplně nejsnazší udržet tuhle skutečnost v tajnosti před okolím, ale sám se svědomím příliš velké problémy nemá.
Dexter Morgan je totiž psychopat. Což je diagnóza, která diváka se stereotypními představami u sériového vraha rozhodně nepřekvapí - copak nejsou psychopati všichni? Ne nutně, a navíc, tady se s psychopatií právě jako se stereotypem thrillerů nakládá a přivádí se do krajnosti. Dexter zřídka ztrácí kontrolu, a pokud se to stane, pak většinou nárazově a na chvilku. Jako správný psychopat je schopný svým chováním zapadnout mezi průměrné pinožící se losery, rozeznat jednoduchá pravidla, podle kterých reagují, a hrát tu hru, kterou považují za svůj život.
Nechová k nim při tom zášť, jen občas trochu pobavené nepochopení. Divácké sympatie si získává tím, že je se svým údělem vlastně sám; outsider odsouzený k nepochopení a zároveň obdařený nevídaným smyslem pro humor. Jeho činy vám nemusí jít pod nos, jeho popravčí rituály vás můžou děsit, ale za tu schopnost suché glosy budete Dextera milovat.
Krvavý superhrdina
Nebezpečí výchozí situace seriálu spočívalo v tom, že je Dexter vlastně obdobou nudného Supermana - tupého superhrdiny, který stojí na straně dobra nikoli z vlastního přesvědčení, k němuž se musel dopracovat, ale prostě proto, že ho to doma naučili. V obou případech jde o synky adoptivních rodičů oplývající nějakou schopností nebo sklonem, který se postupně naučí napřít směrem k lepšímu krásnějšímu světu.
Dexter se naštěstí této pasti vyhýbá tónem celé show. Jeho citová chladnost a v podstatě bezelstnost je zdrojem krásně čistého (protože zášti prostého) cynismu. Je ztělesněním pragmatické spravedlnosti dovedené do důsledku. Víceméně postrádá city, zná maximálně občasnou frustraci. V tom se mimochodem liší od dalšího televizního manipulátora k pomilování Gregoryho House. Doktor House je sociopat - jakési city má, nicméně neví si s nimi úplně rady a občas mu překážejí v řešení logických problémů, ze kterých čerpá uspokojení.
Dexter naproti tomu odpovídá pojetí spravedlnosti typické pro Ameriku po 11. září, tedy že účel posvětí i ty nejhnusnější prostředky. Pokud byl Superman ideálním Američanem své doby, protože bojoval se zlotřilými individualisty a jako svalnatá vazba bez osobnosti sloužil establishmentu, pak je Dexter tak trochu ideálním Američanem dneška. Samozřejmě s tím rozdílem, že od tvůrců Dextera to byl ironický záměr.
Krev je cool
V době popularity upířích romancí přirozeně vyvstává i otázka, jestli Dexter nezachází s krví v podobně fetišistickém duchu jako bledí idolové pubertálních roštěnek. Odpověď je podobná jako v případě jeho heroismu - ano, ale je to tak schválně.
S krví a kusy lidských těl pracují propagační materiály už od začátku seriálu. Showtime dokonce nechal zařídit dům, v němž jsou jednotlivé místnosti vybaveny nábytkem a interaktivními instalacemi v duchu pořadů, které stanice vysílá, a Dexterovy interiéry patří k nejpopulárnějším: jídelnu zdobí zkumavky plné umělé krve, na talířích jsou červené skvrny...
Krev se tu estetizuje, dělá se z ní symbol a umělecké dílo. Dexter počítá s divákem, který už si zvykl na to, že televizní nebo filmová krev není pravá, a hraje si s ní. Jeho práce z něj dělá doslova odborníka na krvavé obrazy - zná tu matérii dokonale, ví, jak s čím reaguje a jaké stopy vytváří. A umí se pochopitelně vyhnout tomu, aby je sám na místě činu zanechal. Vlastní akt zabití (v tomto případě skutečně spíš popravy) se většinou na kameru neukazuje, nicméně obřad, který mu předchází, je pokaždé zároveň mrazivý a krásně fotogenický.
Zakuklená zrůda?
Průběžným zdrojem jistého napětí je zejména v pozdějších dílech možnost, že Dextera někdo přesvědčí, aby se „osvobodil", začal přemýšlet sám za sebe a opustil vštípená morální pravidla. To by z něj totiž mohlo definitivně udělat vraždící monstrum (kterým ostatně svým způsobem už je, jen si za oběti vybírá ještě horší monstra) a ze seriálového thrilleru by byl v podstatě horor. Ne že by nebylo k popukání, kdyby Dexter opravdu zbavil trápení každou otravnou instruktorku jógy, která mu leze na nervy...
Po páté sezóně, která v USA skončila v polovině prosince, se nicméně pořád zdá, že se tvůrci spíš pokoušejí udělat z Dextera člověka a vnucují mu ve scénářích lidské stesky, smutky a bolesti. Nejspíš tu tedy ještě chvilku bude, aby mohl vyvolávat pobouření amerických rodičovských organizací, inspirovat počítačové hry a další merchandising.
Teď si ho navíc můžete užít ve vlastním obýváku a s hlasem Saši Rašilova v ústřední roli. No nezní to lákavě?
