Glosa - Každá doba se musí přizpůsobit aktuálním trendům a požadavkům cílového publika, stejně jako samotné žánry musí procházet neustálými obměnami. Tento proměnlivý proces se v poslední době nevyplatí sledovat jen v kině, ale také v televizi, kam dorazila tzv. quality-TV - koncept, který zavádí do osvědčených seriálových šablon trochu novátorského náhledu a svou kvalitou provedení se přibližuje nejlepšímu z filmové tvorby.
Mnohdy (a letošní rok to jen potvrzuje) se stává, že vzniknou unikátní projekty, které i náročnější diváky přinutí zase jednou usednout k televizi místo toho, aby se vydávali do nejbližšího multiplexu.
Odhlédnutím od seriálových eposů jako Perníkový táta nebo House of Cards se letos naplno rozběhnul koncept antologií, tedy uzavřených minisérii s určitým počtem dílů, z nichž rovnou dvě (Temný případ, Fargo) můžeme řadit k těm nejzdařilejším televizním počinům posledních let.
Hlavním tahákem je migrace osvědčených filmových profesionálů na malé obrazovky, která má tendenci diváky přilákat v podstatě na jeden dlouhý film, pouze rozkouskovaný do podoby jednotlivých epizod.
Tvůrci bondovky Skyfall ve službách publika
Patrně nejambicióznějším pokračovatelem tohoto trendu první poloviny roku 2014 je osmidílná minisérie Penny Dreadful, zvučná zejména z pozice showrunnera (neboli tvůrce seriálu, jenž napsal všechny epizody) Johna Logana, osvědčeného filmového scenáristy, který od devadesátých let v Hollywoodu přispěl scénáři ke snímkům jako Gladiátor, Letec, Hugo a jeho velký objev (za všechny tři nominován na Oscara) a nejnověji také k bondovce Skyfall.
Seriál z prostředí viktoriánské Anglie, v němž v hlavní roli vystupuje několik známých charakterů z britské románové fikce 19. století Mary Shelleyové, Brama Stokera nebo Oscara Wildea, z pozice výkonného producenta také zaštítil oscarový režisér Sam Mendes a v obsazení nechybí známá hollywoodská jména jako Eva Green, Josh Hartnett nebo Timothy Dalton.
Výčet kreativních tvůrců je zkrátka dost dlouhý a zvučný na to, aby vzbudil samostatný zájem bez ohledu na to, že výsledek je vlastně vcelku nediváckým, byť zdařilým komentářem k neustále se proměňujícím „choutkám“ publika a zároveň dnešním, typicky postmoderním počinem, v němž se desítky různých žánrových vlivů a postupů slévají do vizuálně přehlceného celku. Jak postava vlastníka pouličního divadla, které hraje "krváky" končící vždy vraždou, v jednom z dílů říká: „Jsme otroky publika.“
Penny Dreadful, což je výraz pro pokleslé brakové příběhy, které v podobě novinových seriálů za jednu penny vycházely za účelem vzbuzení laciné senzace a sloužily zejména k pobavení nižší třídy, už vlastně v úvodní, extrémně stylizované znělce naznačuje, co je dlužen dnešnímu televiznímu publiku, jež pomyslně vyrůstalo na seriálech typu True Blood – Pravá krev nebo Spartacus: Krev a písek. Tedy klíčových počinů, které zavedly do kdysi striktně cenzurované televize otevřené, mnohdy i homoerotické sexuální scény, libovaly si v tabuizovaných tématech a neskrývané gore brutalitě.
Víc koz a krve
Mnoho dnešních seriálů na podobné koncepci okázale staví (podívejte se na Hru o trůny), to, co ale Logan provádí, má blíže k postmoderně, která stále více směřuje do bodu, kdy už v podstatě nebude rozpoznatelný zdrojový text a zůstanou jen povědomé struktury, které nám něco připomínají.
Mnoho diváků určitě nemůže říct, že by přišlo do styku se všemi předobrazy Penny Dreadful, tedy klasickými horory studia Universal nebo z produkce britského Hammeru, knižními předlohami s postavami jako Dorian Grey, Mina Harker nebo Frankenstein, gotickými a upírskými romány a časopisy, snímky režisérů Tima Burtona nebo Guillerma Del Tora, jejichž atmosférický a vizuální cit se projevuje i v audiovizuální stránce celého seriálu, nebo televizními počiny kabelových televizí, jež svým posunutím hranic zobrazovaného (=„víc koz a krve“) razantně proměnily podobu seriálu, jak ho známe dnes.
Penny Dreadful se zdá být svými vlivy zasažen natolik, že v podstatě zapomíná na budování nosné dějové linie – ta jen uspořádává známé prvky do nových souvislostí (například skloubení viktoriánských legend a egyptské mytologie). Loganovi tak nejde moc o vyprávění příběhu, ale spíše o zachycení atmosféry a lpění na postavách, u nichž nejvíce napětí pochází z toho, jak moc, nebo jak málo se vychýlí z daného konceptu (stvoří skutečně Victor Frankensteinovu nevěstu, případně která z postav to bude? Kdo je tajemný Američan Ethan Chandler?)
Natahovaný šestákový román
V tomto směru zřejmě nikoho nepřekvapí, že záměrně laciný příběh jak z šestákových románů je zde natahován na hranici únosnosti a je spíše sestaven ze scén mimo hlavní dějovou linii (nové interakce mezi postavami) než ze scén, které by sloužily k vyřešení ústředního případu (=nalezení ztracené dcery jedné z postav).
Ono celkové neuspokojivé zakončení může být opět záměrem a laciným nalákáním diváka ke sledování druhé sezony, přesně v duchu titulního plátku levných hororových příběhů.
Ty byly stejně jako seriál Penny Dreadful sice neinspirativním čtením plným prvoplánové senzace, kde šlo spíše o vzrušivé akty vražd a sexu než precizně vystavěnou zápletku, ale je dost možné, že by bez nich, jako předchůdců pozdější hororové literatury, nevznikla díla, která stála jako základní stavební kámen žánru.
Pokud nám něco scenáristický počin Johna Logana ukázal, tak to, že i pokleslé brakové zábavy, která jde přesně v duchu moderních seriálových trendů, si máme vážit stejně jako jiných, na oko vyzrálejších a hodnotnějších děl. Jak totiž říká sám jeden z protagonistů seriálu, i v nich může být skryto umění.
