Glosa - Česká HBO udělala doposud co do původní tvorby dvě přísně logické volby, jež se jí nepochybně vyplatily. První byl seriál Terapie, který má za sebou zatím dvě řady. Tím mohla naše pobočka na relativně nenáročné produkci demonstrovat, že zvládne tvořit na dostatečné úrovni a že diváci na to budou slyšet. Druhou volbou byl přesný opak – rozmáchlý Hořící keř, jehož celoplošný úspěch překvapil i samotné vedení zdejší HBO.
Čeká nás tedy s Hřebejkovým Až po uši do třetice všeho dobrého? Spíš ne. Opět můžeme za vznikem vidět silnou a v základě logickou strategii - po divácky vděčném komorním dramatu a okázalém „národním dramatu“ přichází vztahová komedie. Výsledek ale není zdaleka tak vyvážený a přesný, aby se mohl postavit vedle nekonfliktně kvalitní Terapie a vlivného Keře.
Komedie z donucení
Seriál je opět založený na izraelské předloze, ale na rozdíl od celkem věrné Terapie původní schéma podle tvůrců zásadně mění. Zatímco v něm byly dějové linie myšleny zcela vážně, česká verze se obrňuje nadsázkou a humorem, protože na tuzemské publikum by motivy typu „ošklivka Betty“ působily až příliš přitaženě za vlasy. Nejspíš jde o správný předpoklad, tím spíš se nelze zbavit otázky, proč tedy byla tato licence vybrána?
Seriál se velmi brzy odklání na slepou kolej. Je patrné, že scénář, zvlášť po Hřebejkových přiznaných zásazích, by se rád vážně zaobíral komplikovanou sítí lidských vztahů, původní materiál ho ale nutí uchylovat se ke komediálním žánrovým zkratkám. Místo rozpracování hloubky emocí je neustále nutné zdůrazňovat, že si schematičnost a nesmyslnost tvůrci uvědomují, aby lacinost jádra nezačala obtěžovat, ale byla úsměvná.
Postavy zůstávají přihlouplými karikaturami a jejich konání působí z dlouhodobého hlediska podivně, každá jedna scéna sama o sobě však má svůj smysl a řád. Působí to podivně schizofrenně a neustále vyvstává na mysl ten velký větrný mlýn, proti němuž tu všichni stojí.
Licence by měla být pevnou oporou, zde plní spíš úlohu zatažené ruční brzdy, bránící všem nabízeným motivům v rozjezdu. Ve výsledku tu máme kvalitně obsazenou telenovelu s nefungujícími ambicemi, které jí nesluší, protože tím spíš odhalují její nedostatky.
Místo boření tabu průlety Prahou
Selhává i pověstná „HBO kvalita“, kdy tato „víc než stanice“ dává najevo, že si může dovolit "víc než jiní". V Americe se to projevuje záběry tvořenými viditelně pro to, aby působily co nejdráž, ale i posouváním hranic zobrazované nahoty, vulgarity, intimity a dalších kontroverzí. HBO demonstruje, že u ní diváci najdou značné nadstandardy co do formy i obsahu, což je samozřejmě opět logické a pro kabelovou televizi pochopitelné jednání.
V české mutaci se podobné prvky omezují na hezky nasnímané kamerové jízdy Prahou ve stylu průletů mezi mrakodrapy v amerických seriálech. To nefunguje už jen proto, že Prahu vesměs všichni známe, je přece jen docela malá, a když v prostřihu mezi dvěma scénami sledujeme panorama očividně nesouvisející s ani jednou ze scén, vyznívá jeho přítomnost poněkud divně a vyvstává dojem schematičnosti a umělosti už tak dost viditelného konstruktu.
Na posouvání hranic intimity a sexu si už Hřebejk netroufá na žádné úrovni, možná ho ještě trápí vzpomínky na jeho neoblíbenou Svatou čtveřici, nebo se prostě bojí, že konzervativní Češi na něco takového nejsou připraveni. Místo toho sledujeme typické tragikomické dialogy, které si až příliš uvědomují hranici.
Což zamrzí, protože Až po uši by nabízelo nejednu příležitost k boření tabu. Už by přišlo vhod, aby se i tuzemská HBO vytasila s něčím, co by „tnulo“ do živého, protože právě to si s mnoha nejlepšími produkty její matky spojujeme. Že se v Čechách důsledně vyhýbáme kontroverzi, je naší největší slabinou a na rozdíl od střídmé Terapie a Hořícího keře, které ji zatím nepotřebovaly, už v případě Až po uši jde o chybu.
Jan Hřebejk poslední dobou často dává najevo neochotu jít na ruku „typickým hřebejkovským divákům“, nakonec se však zdá, že ho z nějakého důvodu vždy doženou a stejně se musí spolehnout právě na ně. I Až po uši končí jako polovičatá dramedie s náznakem přesahu, který ale zůstane nenaplněný.
Až po uši. Česko, 2014, 13x35 minut. Režie: Jan Hřebejk. Hrají: Aňa Geislerová, Anna Polívková, Hynek Čermák, Jitka Čvančarová, Jiří Havelka, Jana Kolesárová, Jana Švandová, Lenka Krobotová, Radek Holub, Tereza Osláčová, Jaromír Hanzlík.
