Recenze - Nový, šestnáctidílný český krimiseriál inspirovaný případem tzv. Berdychova gangu je i vzhledem ke svým rekordním nákladům ohlašován jako to nejlepší, co v daném žánru dosud u nás vzniklo. S nálepkou „nejlepší porevoluční český krimiseriál" není třeba polemizovat. Problém je, že má stejnou hodnotu jako třeba „nejlepší slovenský kung-fu film".
Dobré české krimiseriály byly v dějinách české televizní produkce pouze dva: Hříšní lidé města pražského a Dobrodružství kriminalistiky. Obojí historické látky, obojí podávané se starosvětskou přehledností, v obou případech s bezpečným rozlišením strany zákona a strany zločinu; v obou případech s vítězstvím jasné logiky a usvědčujících důkazů.
V rámci programu a atmosféry
Po listopadu 89 se nám jasné kontury rozpily; namísto kriminálek, které by zachycovaly udržování pořádku, by byly nejpříhodnějším žánrem gangsterky o bujení organizovaného zločinu. Jenomže na to v 90. letech panoval ve společnosti přílišný optimismus, který nás zaslepoval. A tak jsme si v televizi hráli na soukromé detektivy amerického střihu, abychom dohnali, co se zameškalo - zoufalým a z dnešního pohledu už jen směšným příkladem byl Detektiv Martin Tomsa.
Pak jsme se zase potřebovali chlácholit zdánlivou idylou první republiky v Četnických humoreskách, které se v postupujících sériích po úmrtí režiséra Antonína Moskalyka laškovně rozblemcly až do nekoukatelna. Před obrazovkami zůstali důchodci vzpomínající na to, jak i ti gauneři tehdy byli takoví slušní.
Naopak na trend amerických, vizuálně-dravých kvazi-vědeckých kriminálek z řady CSI (Las Vegas, Miami, New York) se pokusila navázat se všemi českými nectnostmi Kriminálka Anděl.
Mezitím vznikaly i cykly typu Černí andělé - thrillerů vyprávěných „zevnitř", z perspektivy obětí či pachatelů, bez přispění detektiva, často i s minimální asistencí policie. Právě na tomto cyklu pracovali režiséři, kteří nyní stojí i za Expoziturou - Petr Kotek (jenž v roce 1993 debutoval rychlošípovskou Záhadou hlavolamu) a Ivan Pokorný. plodný televizní i divadelní režisér a dokumentarista.
Mediálně slavnějšími jmény jsou samozřejmě reportéři Josef Klíma a Janek Kroupa, kteří při tvorbě pořadu Na vlastní oči rozkrývali kauzu Berdychova gangu a ve fiktivním scénáři ji s pozměněnými jmény a událostmi předělali do „zábavné formy".
Nyní by asi bylo na místě rozebírat dramaturgickou stavbu, herecké obsazení, technickou stránku projektu. Ne že by se to dalo opomenout, ale podstatnější je nejprve načrtnout, jak takové kolektivní dílo funguje v rámci televizního schématu a momentální společenské atmosféry.
Něco není v pořádku
Expozitura už není klasická kriminálka, která nám na konci dá vydechnout, že vrah či lupič byl chycen a rovnováha byla opět nastolena. Ustavičně si tu uvědomujeme, že něco není v pořádku se samotnými strážci zákona - a toto „v nepořádku" se nerovná obligátnímu tolerovatelnému alkoholismu či rozpadlým rodinným a partnerským vztahům.
Expozitura svou náladou přispívá k všeobecnému přesvědčení, že všechny instituce v Česku jsou prohnilé a lidé se dělí pouze na ty hloupější, kteří si nestihli nakrást, a ty chytřejší, kteří se snaží urvat za každou cenu, co se dá. A když těm druhým někdo dá najevo, že porušují pravidla, řeší to pomocí úplatků a pak i pomocí násilí a vražd. To, že řada lidí utvářejících si obraz světa hlavně pomocí médií tomuto schématu věří, je jedna věc. Dala by se vyvracet tím, že životní úroveň přese všechno stoupá a většina lidí se nikdy v životě nesetkala s otevřeným násilím.
Než se ale pouštět do této polemiky, která k ničemu rozumnému nevede (protože smyslem existence internetových diskutérů je rochnit se v co největší negativitě), je lepší poukázat na to, že Expozitura slouží spíš jako anestetikum.
Nejprve jdou hlavní zprávy (Televizní noviny), které nás naladí na to, že život je nesnesitelný, katastrofa stíhá tragédii, jeden lump, narcis či psychopat pomlouvá druhého, kvalita zboží klesá; ještěže se narodilo roztomilé zvířátko a borec nakonec dá góla levou zadní. Pak přijde reklama, kde Robert Jašków vyměňuje starou škodovku na novou, přičemž si všichni žertovně máme myslet, že vyměňuje svou „starou" za „novou" - a pak tentýž Jašków hraje v Expozituře buranského poldu, který zahýbá své „staré".
Děj seriálu se rozvíjí kolem toho, jak je policejní tým pro odhalování organizovaného zločinu sám prorostlý korupcí, ale přijde do něj nezkažená nevinná duše - mladá žena, která se nedá uplatit a věří v ideály. Z hlediska realistické motivace vychází poněkud nevěrohodně, proč by si prohnilí poliši mezi sebe brali křehkou krásku, která odmítá pochopit, jak to chodí. Ale ona tu je kvůli divákům: aby jim poskytovala možnost identifikace a mohla být stejně pohoršená jako oni. Připadala si stejně bezbranná a bezradná, ale nakonec nad všemi úklady zdárně zvítězila (dovolíme-li si domýšlet konec seriálu).
Dávka sedativ
Po skončení Expozitury pak přichází na řadu pořad 112, kde se rozebírají další kriminální (co nejtragičtější a nejdrastičtější) případy včetně velmi letitých. Zdá se, jako by před zločinem a zkažeností nebylo úniku, jako by na tomto světě neexistovalo nic jiného.
Ale zrovna Expozitura jako mezičas v prostoru mezi „skutečně skutečnými případy" dává spíše jakousi tišící dávku sedativ než naději. Vzhledem k tomu, že zdejší případy nejsou úplně skutečné, ale inspirované skutečnými událostmi, a že v každém díle se vyřeší jeden případ, tak si na onu zkaženost velmi dobře zvykáme, protože působí „řešitelně".
Dalo by se namítnout, že detektivky nás tímto již dlouho činí necitlivými k vraždám (zvláště u případů vystavěných na čiré logice, typ Hercula Poirota nebo Columba) a že desítky let sledujeme kriminálky o zkorumpovaných policistech. Expozitura je ovšem zvláštní historický případ - příběhy, které mají reálné pozadí, převyprávěli do podoby pohádky pro dospělé sami novináři, kteří původní kauzy odhalovali.
Seriál navíc přichází v exponovaném čase a napojuje se na onen proud informací z předcházejících zpráv. A tímto přesunem směrem k zábavě a uzavřenému vyprávění s pointou pak definitivně devalvuje běžnou, ale nutnou novinářskou práci, kdy odhalení není vzrušující a vítězoslavné a zdaleka jím nic nekončí.
Žurnalisté vychovaní v takovém mediálním prostředí pak jako by už mysleli jen na to, jak parádní biják z té své reportáže vytřískají. Ostatně nikdo nepřispěl pokleslým bulvárním až brakovým slovníkem k takovému úpadku novinářské práce jako reportéři pořadu Na vlastní oči. Bez ohledu na to, CO odhalili a co mělo společenskou závažnost, je bohužel smutné, JAKÝM způsobem to prezentovali.
Kdo si už nepamatuje komicky vážnou dikci Radka Johna, může onu komedii sledovat v přímém přenosu při projevech v roli ministra. A když se Josef Klíma dostal k tomu, aby vypravěčsky ztvárnil své reportáže, lezly z toho kombinace kýče, braku, exploatace a nezvládnuté zábavy, která si zjevně ani neuvědomovala svůj špatný vkus - Requiem pro panenku, Nahota na prodej, Vlna či Kajínek.
Přijatelná mluva
Málokterý scenárista se tolik spoléhá na fráze a klišé, málokterý scenárista je tak bezradný, jakmile má vylíčit obyčejné mimopracovní vztahy, málokdo vybavuje postavy tak nevěrohodným rádobydrsňáckým slovníkem jako Klíma - což je paradoxní vzhledem k tomu, že ono prostředí dobře zná. V případě Expozitury navíc jistě sehrála úlohu televizní autocenzura, kdy odporné činy musí provázet stále ještě přijatelná mluva, u níž divákům nezaskočí křupky nebo oříšky.
Jinými slovy, možná nakonec nejde přímo o scenáristické „chyby", ale spíše o neodvratný důsledek toho, že si televize troufla přepracovat do seriálové podoby něco, co se seriálovosti vzpírá. Navození pocitů autenticity a syrovosti nijak nenapomáhají ani obrazové filtry, občasné záběry z roztřesené videokamery, lítání čísélek, písmenek a grafů v obraze (zcela marná a bezúčelná inspirace CSI, Num3ers, Bones, Breaking Bad) a už vůbec ne nevýrazná nudná hudba.
Jakmile ovšem přistoupíme na to, že sledujeme seriál, jehož ambice vedou pouze k „pozábavňování reality", a hodnotíme ho pouze jako řemeslný výrobek, stojí za to zmínit, že například pilotní díl přece jen působí vlažněji než zbytek seriálu a že se to potom docela pěkně rozjede. (Alespoň epizody 5, 6 a 7, které jsem měl možnost vidět.)
Především postupný přerod mužských postav, které na první pohled klamou, těží ze seriálové formy maximálně efektivním způsobem. Je to ostatně dáno i velmi dobrým obsazením - Jašków vyznívá skvěle neodhadnutelně a dovede působit zároveň odpudivě i sympaticky, ale především životně.
Netradiční je nenápadně záporná postava Pavla Zedníčka, který konečně překonal stigma „kamarádského pitavala", nebezpečně se lomí i rozevlátost Jana Dolanského, který vyvolává dojem milého nekonvenčního hocha i agresora. Největší potíže s přijetím kvůli zmiňované modelovosti budí role Hany Vagnerové - právě ona se coby hlavní figura ocitá ve stejné pasti jako celý seriál, který je jinak poháněn dobrými spoluhráči.
Momentálně těžko odhadnout, zda bude mít seriál úspěch a nakolik udrží diváky v napětí tím, že mezi uzavřenými 75minutovými epizodami probíhá ještě jeden děj v pozadí: zpověď hlavní hrdinky o tom, jak se všechno seběhlo a jak se stala psankyní. Na jednu stranu se tak totiž od diváků vyžaduje hodně pozornosti, paměti a trpělivosti (co se stalo předtím a co bude dál), na druhou stranu je vše podáváno až příliš po lopatě. Jako by už i české publikum nebylo vytrénováno mnohem progresivnějšími seriály.
Připisují-li autoři svému dílu nějaké vyšší ambice či odvážnost, nepochopili, jak je samé semlela komerční televize.
