Česká televize (ČT) poodhalila své plány, když během jediného večera odvysílala hned osm „pilotů“, tedy testovacích epizod, podle nichž se rozhoduje, jestli se v produkci pořadu bude pokračovat a vznikne celá série.
Podle případných dodatků může být dílo ještě na poslední chvíli posunuto více vyhovujícím směrem a samotný pilot mnohdy nikdy nespatří světlo světa. Třeba po zkušební epizodě Hry o trůny byly přeobsazeny některé role, takže z ní mohlo být v konečném seriálu užito jen pár kusých záběrů.
Mnohdy je tedy zajímavé sledovat, co stálo na počátku. V případě osmi nerozdmýchaných želízek v ohni ČT šlo však o pokoukání poněkud úmorné, protože pět hodin prezentace potvrdilo setrvačnost konzervativních přístupů. A dramaturgickou nerozhodnost.
Řídká esence
Piloty by přitom měly být esencí stylu a přístupu chystaného pořadu – mělo by v nich být nahuštěno vše, možná i přes míru, aby publikum získalo představu nejen o viděném, ale mohlo i odhadnout směr, jakým se seriál vydá.
Nabídnuté pořady však byly především unylé. A leckdy z nich nečišela ani tak hyperaktivní pilotová dramaturgie, jako spíš chudost. Kriminalistická rekonstrukce Případ vraha i sitcom Člověk kancelářský s Jitkou Čvančarovou zoufale bojovaly už se svou čtyřicetiminutovou stopáží, kterou měly naplnit. Což není dobré znamení.
Přinejmenším u komedie sitcomového ražení mělo být tvůrcům od počátku jasné, že jde o nesmyslně naddimenzovaný prostor. Není divu, že se televize zdráhá dát seriálu zelenou. Možná lze namítnout, že od toho piloty jsou – aby toto odhalily a zbytek pořadu mohl vzniknout již ve formátu dvacetiminutovek. Zde jde ale o zjištění tak očekávatelné, že mělo tým režiséra Jana Bárteka trknout už před realizací.
Trklo Roberta Sedláčka, jehož verze Dvou písařů pojmenovaná Pálava s Bolkem Polívkou a Arnoštem Goldflamem v čele se vešla do půlhodinky. I ta však byla nakonec pro nejzajímavější projekt večera příliš. Sedláček je samozřejmě zajímavý režisér a jeho seriál by měl smysl, i kdybychom se vůči němu měli vymezovat. Bohužel ale (stejně jako u druhého Dědictví) propadá Polívkově exhibici, jež se přitom tluče s jeho minimalismem. A vzniká podivně rozpačité plácání, které musí doufat, že ho nikdo nezačne srovnávat s verzí se Sovákem.
Hezky klimbat
Relativně dobře nakonec vychází Státy států. Martin Dejdar se zdá být opravdovým nadšencem do USA a jeho projížďka New Yorkem nepostrádá osobitý zápal. Ten nebude vyhovovat každému a problematická je určitá banalita zobrazovaného. Místy to vypadá, že herec měl prostě štěstí a podařilo se mu někoho přemluvit, aby mu zaplatil dovolenou v USA s tím, že se během ní nechá natáčet. Na druhou stranu i takový formát může někoho zabavit.
Těžko si představit, koho by měl bavit Láznivý svět. Jaromír Hanzlík v něm prochází Mariánskými Lázněmi a představuje nám jejich historii. Bohužel i v trapných etudách s komparzisty navlečenými do kostýmů ze skladu. Tento „ebenovský“ přístup milých procházek po památkách může konvenovat jen těm nejkonzervativnějším divákům, jimž ale konvenuje vše, u čeho se příjemně klimbá.
Lépe se s podobným přístupem poprali tvůrci pořadu Bitevní pole, který se má věnovat slavným bitvám bojovaným na našem území. Režisér Pavel Jirásek musí pracovat s tím, že na vyobrazení jednoho z největších střetů sedmileté války má dvacet komparzistů a tucet slepých nábojů, což není zrovna dost. Využívá veškerých prostředků od rekonstrukce po stylizovaný komentář a v rámci možností dynamickou práci s obrazem. Pořad by mohl být věcnější, jinak je ale z celé nabídky nejlepší.
No a Dobré konce Mirky Zlatníkové nám dávají dobrou představu, jak by vypadaly rozhovory, kdyby je vedla Dita P. Lifestylový vizuál jak vytržený z levného magazínu, pomalé tempo, bizarně hloupé otázky a meziscénky ještě víc oddělující diváka od „reality“. Režisérka Rozálie Kohoutová tu přijímá estetiku reklamy na margarín, jen chybí, aby se někdo objevil a sdělil, že „když mu bylo patnáct, rozhodoval se, co dál dělat“.
Opravdu to není žádná sláva a jediný pořad, který nějak rozumně sdělil své potenciální kvality, je Bitevní pole. Zklamala především Sedláčkova Pálava, v jejíž realizaci je nejspíš lepší nedoufat, aby se mohl svérázný režisér věnovat něčemu novému, kde se mu třeba zase zadaří. A zbytek bude brzo šum - sejde z mysli, ať už realizován bude, nebo ne.
(Ve výčtu chybí talk show Noční hlas kvůli jeho nedostupnosti v iVysílání ČT. Pozn. red.)
