Stranka: Focení beru jako terapii. Ztráta blízkého člověka mi rozvinula představivost

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 3. 2020 10:55
Mnoho lidí zajímá, jak dokázal uspět na mezinárodních fotografických cenách včetně prestižní soutěže Sony World Photography Awards nebo jak vznikají jeho surrealistické koláže s divokými zvířaty. Pro Martina Stranku jsou ale nejdůležitější mnohdy tíživé prožitky, které do svých fotek otiskuje. I o těch se rozpovídal v rozhovoru, který vznikl na jeho dosud největší výstavě Dechem v pražském Mánesu.

Rozhodl jste se být návštěvníkům po celou dobu své výstavy k dispozici. Jak to zatím zvládáte? Neunavuje vás být dlouhé hodiny ve středu pozornosti?

Vernisáž byla extrémní. Dorazilo asi 600 lidí, fronta byla až venku na chodníku a spát jsem šel ve čtyři ráno úplně rozvibrovaný. Pro veřejnost je teď výstava otevřená druhý den a taky se sem občas najednou natrousí i stovka lidí. Energii zatím pořád mám, ale zkuste se přijít podívat za dva týdny a uvidíte, jestli tady ještě budu. Kontakt s lidmi každopádně miluju. Mnoho z nich logicky zajímá, jak moje fotky vznikají, ale pro mě je samotná technika jenom nástrojem. Fotky beru jako svůj osobní deník, každá zachycuje nějakou mou životní etapu, a když se setkám s hloubavějšími lidmi, kteří jdou pod povrch a vnímají tam ty emoce, je to pro mě mnohem příjemnější debata.

Já s dovolením taky začnu technickými otázkami a na ty hloubavé přejdu později.

Jasně, klidně můžeme začít na povrchu a pak jít do hloubky.

Se snímkem pilota se sýkorkami jste loni uspěl na cenách Sony World Photography Awards. Jak se vám fotili takhle hbití ptáci, kteří dovedou zmizet mrknutím oka?

Fotil jsem to u své mámy, která bydlí na venkově, jen kousek od divočejší přírody. Nejdřív jsem musel co nejvíc sýkorek přilákat na jedno místo, takže jsem jim nasypal nějaký zob a čekal. Máte pravdu, že jsou to neuvěřitelně rychlí ptáci, takže focení nakonec místo původně předpokládaných tří hodin trvalo tři dny. Potřeboval jsem totiž, aby fotka co nejvíc zachycovala strukturu křídel, aby křídla nebyla rozmazaná.

Dreamers and Warriors
Dreamers and Warriors | Foto: Martin Stranka

Na další fotce máte zase ledního medvěda se zimním mlhavým lesem a letadlem v pozadí. Kde jste k medvědovi přišel?

Jednou jsem se svou sestrou a s jejími dětmi vyrazil do zoo s tím, že tam budu dělat fotky do rodinného alba. Ve chvíli, kdy jsem ale spatřil ledního medvěda, jak pořád dokola stepuje na nějakých pěti metrech, přistihl jsem se, že místo dětí fascinovaně fotím právě medvěda. Děti se v takové situaci přilepí ke sklu, mají z toho příjemný zážitek, ale dospělý člověk, pokud je vnímavější, už se na to dívá jinak. Představuje si situaci toho medvěda a uvažuje třeba o pocitu svobody, který je silnou inspirací i pro mě.

Většinu svých fotografií se zvířaty dávám dohromady pomocí kolážování. V hlavě mám nějakou představu, a když nemůže vzniknout v reálném lidském světě, tak si k ní jen nafotím dílčí materiál a v postprodukci ho skládám tak, jak potřebuju. Výtvarná fotografie mi umožňuje vytvářet si vlastní realitu, ta kolem mě mi často nestačí.

Bear With Me
Bear With Me | Foto: Martin Stranka

Fotka, na které dívka objímá lišku, ale, předpokládám, vznikla jiným způsobem.

Ano, v tomhle případě musela modelka lišku opravdu objímat. Focení jsem si domluvil s člověkem, který měl dva relativně ochočené lišáky. Zjistil jsem, že liška, slušně řečeno, velmi nevábně voní, protože většinou žere mršiny. Moment, kdy se jí člověk může dotknout, je ovšem extrémní zážitek. Na rozdíl od psů a koček je liška totiž ještě pořád divoká. Lesní zvířata jako lišky, jeleny, srnky nebo ptáky si tak vybírám právě proto, že je člověk většinou na vlastní oči zahlédne jen letmo, jen málokdy se k nim dostane blízko. Já se pak snažím lidský a zvířecí svět sblížit alespoň na fotkách. Symbolika jejich vzájemné nedotknutelnosti mě baví.

I Can Hear You Call
I Can Hear You Call | Foto: Martin Stranka

Vysníte si finální podobu fotografie předem do konkrétních detailů, od kterých se nechcete vzdalovat, nebo je tam vždy určitá míra improvizace?

Jak kdy. Někdy fotka vznikne v okamžiku, který je úplně neplánovaný, což je třeba případ snímku s mrtvým ptákem. Byl jsem na návštěvě u své mámy a v jednu chvíli se nám její kočka přišla pochlubit se svým úlovkem. Zrovna jsme jedli, takže máma chtěla, abychom toho mrtvého ptáka dali pryč, ale mě naopak nenapadlo nic jiného než odhodit příbor a okamžitě jít fotit.

Jindy fotografii naopak dlouho plánuju, ale moje původní představa se stejně nějak vyvíjí. V případě snímku auta, ze kterého vytékají kytky, jsem měl předem jasno o lokaci, kde chci fotit. Do lesního lomu jsem si nechal přivézt auto až z Ameriky, ale najednou začalo pršet, kytky se v dešti ničily, takže chytly ještě dekadentnější podobu a na autě se objevily kapky, takže byl záběr přede mnou nakonec ještě lepší, přestože jsem si ho takhle původně nevymyslel. V případě pilota se sýkorkami se zase v hledí helmy začal srážet vydýchaný vzduch, což jsem taky neplánoval a nakonec mi to přišlo vhod.

I Bloom For You
I Bloom For You | Foto: Martin Stranka

Už jste zmínil, že sjednocujícím motivem vašich výtvarných fotek je sžívání člověka s přírodou. Při pohledu na snímek pilota se sýkorkami osobně cítím nějaký konflikt, nesoulad mezi civilizací a divočinou, zatímco u fotky dívky s liškou zase vnímám vzájemné porozumění. Jaké emoce jste chtěl do fotek přenést vy jako autor?

Harmonii a disharmonii z mých fotek určitě vypozorovat jde. Spíš než nějaké globální záležitosti ale ve své tvorbě řeším vnitřní svět každého z nás a konflikty, které vedeme sami se sebou. V případě fotky pilota se sýkorkami jsou ptáci symbolem vnitřní touhy létat, auto s kytkami jsem fotil v lomu, abych zdůraznil symboliku lidských útěků z města do divočiny. U fotky dívky, která má hlavu obloženou kytkami, jí ty kytky na symbolické rovině zase pomáhají dýchat. Sám se na to dívám tak, že konflikt je v člověku samotném a s přírodou zažíváme spíš souznění.

Chápu. I mně přijde, že zvířata vnáší do každé z vašich fotek blahodárný klid. Je příroda tedy i místem, kde k vám nejčastěji přichází inspirace?

Dokáže mě inspirovat i město. Jeleny na magistrále jsem třeba nafotil na Ípáku (zastávka I. P. Pavlova v Praze, pozn. red.), kudy chodívám tak často, že tam pociťuju rovnováhu, a moje mysl si tam tedy našla i tu přírodu. Je ale pravda, že spoustu nápadů dostávám, když můžu na chvíli přepnout z byrokratického módu, ve kterém neustále komunikuju s galeristy, klienty a sběrateli umění, do módu vnitřního dialogu. Hodně často jezdím do Krkonoš, jenom s batohem, všechny telefony pryč. Někdo si o mně možná řekne, že jsem blázen, ale nejradši si tam vždycky lehnu někde na kameny a jen tak si přemýšlím.

Proč blázen? Já to dělávám taky.

Fakt? Tak to asi dělá víc lidí, jenom o tom nemluví. Mně se spíš stává, že jdu na túru s nějakou skupinkou, a všichni mají potřebu si neustále povídat nebo koukat do telefonů. To pak někdy ostatním řeknu: "Můžete být chvilku zticha?" Ale v dobrém!

Působíte na mě dojmem velmi hloubavého, citlivého člověka, takže mě překvapilo, že jste předtím, než jste se stal fotografem, studoval ekonomický obor. Co vás nakonec přimělo vydat se méně pragmatickým, umělečtějším směrem?

Před nějakými 15 lety jsem přišel o velmi blízkého člověka, který s mou kamarádkou odletěl na Bali, ale vrátila se už jenom ta kamarádka, on se utopil v moři. Tehdy se mi život obrátil vzhůru nohama. Potřeboval jsem nějak ventilovat přetlak, který jsem kvůli téhle ztrátě cítil. Život mi sice něco vzal, ale zase mi dal možnost se na věci začít dívat jinak. Můj hodnotový žebříček se zásadně proměnil. Do té doby jsem vůbec nefotil, nikdy jsem si nemyslel, že bych se na svět dokázal dívat výtvarnou optikou, ale po téhle nešťastné události jsem v sobě tuhle schopnost objevil.

Jakými fotkami jste začínal? Předpokládám, že jste si techniku musel nacvičit na něčem jednodušším, než jsou zasněné výtvarné snímky, které vás proslavily.

Styl, kterým fotím, jsem nijak dlouho nehledal. Už na začátku byla moje představivost extrémně široká, jen jsem postupně posouval možnosti toho, co jsem schopný zrealizovat. Neprošel jsem žádnými kurzy, nedíval se na tutoriály ani jsem o focení nečetl žádné knížky. Jel jsem na autopilota, fotografování jsem potřeboval jako terapii a nic racionálního jsem neřešil. Často dostávám otázku, jak takhle rychle uspět na zahraničním trhu s uměním. Na to odpovídám, že pokud první, co uděláte, když si koupíte foťák, je to, že přemýšlíte, jak se tím začít živit, tak je to podle mě strašně špatně. Sám jsem fotil tři nebo čtyři roky do šuplíku jenom proto, abych v životě znovu našel rovnováhu.

Jaký je to pocit, když fotka, která odráží vaše velmi osobní prožitky, visí na zdi někomu jinému?

Věřím, že dílo, které vytvořím ze své nejniternější podstaty, přitáhne podobně smýšlející lidi. Většinou za mnou s žádostí fotku koupit přichází někdo, kdo sám začne vyprávět o tom, co při pohledu na ni cítí, a stane se z toho vzájemná terapie. Obvykle se nesetkávám se zájemci, kterým se fotky líbí jen vizuálně, ale skutečně zjišťuju, že si v nich nacházejí vlastní příběh.

Martin Stranka (35)

  • Narodil se v Mostě, odkud se s rodinou ve třech letech odstěhoval do Litoměřic. Po absolvování místního gymnázia se vydal do Prahy, kde studoval ekonomickou školu a myslel si, že se bude živit jako personalista.
  • Životní dráhu mu však narušila smrtelná nehoda jeho přítele, který utonul na Bali. Nečekaná ztráta Stranku přiměla, aby si pořídil fotoaparát a zkusil se s traumatem vypořádat v umělecké tvorbě.
  • Za svou 14letou fotografickou kariéru už získal kolem stovky mezinárodních cen včetně Sony World Photography Award a vystavoval například v renomovaných londýnských síních Saatchi Gallery a Sommerset House.
  • Svou dosud největší expozici pojmenovanou Dechem teď zahájil v pražské výstavní síni Mánes, kde bude k vidění do konce března. Vedle jeho surrealistických koláží je její součástí i série portrétů českých osobností.

Trochu paradoxně jste se jako fotograf nejdřív prosadil v zahraničí a ve vaší domovině si vás začali všímat, až když jste sbíral úspěchy na mezinárodních cenách. Čím to je?

Za úspěch v zahraničí jsem vděčný, ale zároveň jsem velký patriot, což je i důvod, proč jsem se svou zatím největší výstavu rozhodl uspořádat doma. A k vaší otázce, myslím, že je to tím, že v Česku je jen málokdo prorokem. Máme tu obrovské množství mladých šikovných lidí, ale přijde mi, že se tu tahle nová generace talentů příliš nepodporuje. Prostor kolikrát dostávají stále ty stejné veřejně známé osobnosti a mladá generace pak radši utíká do zahraničí, což je podle mě strašná škoda.

Za sebe můžu říct, že dřív asi 95 procent mých tisků odcházelo do zahraničí, takže mám velkou radost, že dnes je to tak 50 na 50. Když jsem ale před nějakými 15 lety začínal, chtěli moji tvorbu vystavovat skutečně především zahraniční galeristi a ti čeští říkali, že tady o výtvarnou fotku není zájem. Chápu, že se u nás oceňuje dokumentární fotka, ale proč nemůžou dostat prostor i ti, kteří přijdou s něčím neokoukaným?

Když přitom po očku pozoruju cvrkot, který je kolem nás, zatímco si tu povídáme, nezdá se mi, že byste měl o publikum nouzi, a zároveň na vás nechodí jen nějací znalci umění.

Přesně tak. Chodí sem běžní smrtelníci, lidi z ulice a každý, kdo za mnou přijde, říká, že nic podobného v Česku zatím neviděl.

Ještě by mě zajímalo, kam si půjdete odpočinout, až dnešní den výstavy skončí.

Být tu těch devět hodin v kuse je fakt náročné, takže zamířím domů, do svého ateliéru na Vinohradech, abych se prospal na další den. Na nočním stolku teď mám pro jistotu položené prášky na spaní a po vernisáži jsem je už použil. Komunikace s lidmi mě totiž, jak jsem říkal, vždycky rozvibruje a já pak nemůžu zastavit proud myšlenek. A to mám před sebou ještě skoro celý měsíc! Po těch 30 dnech se pak už jenom nějak dopravím do lesů, lehnu si na ty kameny a s městem nadobro skončím.

Podívejte se na video ze Strankovy výstavy Dechem, která je až do konce března k vidění v pražském Mánesu:

Fotograf Martin Stranka vyjímečně vystavuje v Praze. Na výstavě bude divákům neustále k dispozici | Video: Archiv Martina Stranky
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 4 hodinami

Závěť britského prince Philipa bude tajná dalších 90 let, rozhodl soud

Závěť zesnulého prince Philipa, manžela britské panovnice Alžběty II., bude zapečetěná a tajná ještě nejméně 90 let, rozhodl dnes nejvyšší soud. Důvodem je ochrana "důstojnosti a postavení" královny, píše BBC News. Již více než století je v Británii zvykem, že po smrti vysoce postaveného člena královské rodiny jsou soudy požádány, aby zapečetily jejich závěti.

Philip, známý též jako vévoda z Edinburghu, byl s královnou ženatý více než 70 let. Brali se ještě předtím, než usedla na trůn. Vévoda zemřel ve věku 99 let letos v dubnu.

"Míra publicity, kterou by zveřejnění pravděpodobně přilákalo, by byla velmi rozsáhlá a zcela v rozporu s cílem zachovat důstojnost panovníka," uvedl v dnes zveřejněném verdiktu soudce Andrew McFarlane.

Stejným způsobem zapečetěných posledních vůlí členů britské monarchie existuje zhruba 30. Ve správě je má nejdéle sloužící soudce nejvyššího soudu se specializací na rodinné právo, jímž je právě teď Andrew McFarlane, vysvětluje BBC. Nejstarší ze závětí pochází od prince Františka z Tecku, mladšího bratra královny Mary, rozené Marie z Tecku. Nejnovější je závěť královny matky z roku 2002.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Futsalisté na MS podlehli Brazílii 0:4, s favoritem drželi krok jen poločas

Čeští futsaloví reprezentanti ve druhém utkání na mistrovství světa v Litvě podlehli favorizované Brazílii 0:4. Rekordní pětinásobní šampioni vstřelili všechny branky ve druhém poločase.

Svěřenci trenéra Tomáše Neumanna nenavázali na úvodní vítězství 5:1 nad Panamou, třetí utkání ve skupině D sehrají v neděli proti Vietnamu, který má na kontě také tři body. "Kanárci" jsou po dvou kolech stoprocentní a mají jistý postup.

Čeští hráči v Klajpedě první půli drželi s Brazilci krok, i když gólmana Gerčáka dvakrát zachránila branková konstrukce. Šance si ale vytvořil i Neumannův tým, ty největší zahodili Seidler se Slováčkem.

Jihoameričané už po přestávce potvrdili roli jasného favorita. Mezi 23. a 24. minutou se dvakrát trefil Ferrao, nejlepší futsalista světa za poslední dva roky. Gerčáka poté překonali ještě kapitán Rodrigo a těsně před koncem Marlon. Češi tak s Brazílií prohráli i poosmé v historii.

Do osmifinále turnaje projdou dvě nejlepší mužstva z šesti skupin a čtyři nejlepší celky na třetích místech. Čeští futsalisté na světovém šampionátu startují počtvrté, nejlepším výsledkem Neumannova výběru je osmé místo z roku 2004.

Mistrovství světa ve futsalu v Litvě:

Skupina D:

Brazílie - Česko 4:0 (0:0)

Branky: 23. a 34. Ferrao, 26. Rodrigo, 20. Marlon.

Sestava Česka: Gerčák (Němec) - Záruba, Slováček, Koudelka, D. Drozd - Homola, Vokoun, P. Drozd, Křivánek, Rešetár, Seidler, Holý, Vnuk. Trenér: Neumann.

Panama - Vietnam 2:3 (2:2)

1. Brazílie 2 2 0 0 13:1 6
2. Česko 2 1 0 1 5:5 3
3. Vietnam 2 1 0 1 4:11 3
4. Panama 2 0 0 2 3:8 0

Skupina C:

Šalamounovy ostrovy - Portugalsko 0:7 (0:3), Thajsko - Maroko 1:1 (0:1).

1. Portugalsko 2 2 0 0 11:1 6
2. Maroko 2 1 1 0 7:1 4
3. Thajsko 2 0 1 1 2:5 1
4. Šalamounovy ostrovy 2 0 0 2 0:13 0

 

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

Ozonová díra je letos větší než Antarktida, výrazně se zvětšila v posledním týdnu

Ozonová díra nad jižní polokoulí je letos větší než obvykle a rozměry už přesahuje velikost Antarktidy. Uvedla to dnes evropská agentura pro sledování atmosféry Copernicus, podle níž se díra v ochranné vrstvě atmosféry výrazně zvětšila v posledním týdnu.

"Sledujeme poměrně velkou a potenciálně i hlubokou ozonovou díru," sdělil ředitel agentury Vincent-Henri Peuch. Zvětšování ozonové díry podle něj letos začalo běžně, podobně jako loni, kdy se však změnila v jednu z nejdéle trvajících za dobu měření.

Ozonová vrstva chrání Zemi před rakovinotvorným ultrafialovým zářením ze Slunce. Nad Antarktidou se vytváří každoročně. Vědci nicméně doufají, že by mohla díky omezení škodlivých látek v nadcházejících desetiletích zcela zmizet. Situace se zlepšila díky Montrealskému protokolu z roku 1987, jenž prakticky zastavil výrobu látek, které ozonu škodí.

Odborníci tvrdí, že se ozonová vrstva začíná obnovovat, ale zároveň dodávají, že bude zřejmě trvat do 60. let tohoto století, než z atmosféry zmizí škodlivé látky, podotkla agentura AP.

Zdroj: ČTK
Další zprávy